Putování Železné hory – 27. 4. – 1. 5.

V pátek jsme se sešli v klubovně, abychom pobalili věci, přebalili batohy a nakoupili jídlo. Přišli Přemek, Dan, Martin, Filip, Ája, Luky, Míša a Píp. Kluci vymysleli jídelníček a šlo se nakupovat. Pořád bylo ještě brzy, a tak jsme si hráli. V sobotu ráno to vypadalo, že nám ujede vlak. To vstávání a balení… Ale nakonec jsme do něj naskočili a i Aleš to stihnul, jen lístek nám chyběl. Nicméně jsme do Pardubic dojeli bez kontroly a tak jsme si za ušetřené peníze nakoupili hromadu zmrzliny, protože bylo hrozné horko.

Naše první kroky vedly kolem koní převalského ke Kočičímu hrádku. V sobotu ráno to vypadalo, že nám ujede vlak. To vstávání a balení… Ale nakonec jsme do něj naskočili a i Aleš to stihnul, jen lístek nám chyběl. Nicméně jsme do Pardubic dojeli bez kontroly a tak jsme si za ušetřené peníze nakoupili hromadu zmrzliny, protože bylo hrozné horko. Naše první kroky vedly kolem koní převalského ke Kočičímu hrádku. Bohužel si tam někdo něco kompenzoval a hrádek byl poničený a kolem byla červeno bílá páska.

Pokračovali jsme dál a hledali jsme rybník, protože bylo opravdu neuvěřitelné vedro. Našli jsme ho, dokonce dva. Vybrali jsme ten s labutěmi a obědvali na jeho hrázi. Martin se asi vařil ve vlastní šťávě a tak si jako první šel zaplavat. Po přemlouvání tam hupsnul i Filip. Spát jsme tam ale nemohli a tak jsme šli dál.

Podél potoka a ve stínu stromů bylo přjemně. Potkali jsme studánku i s blízkým sroubkem, ale bylo ještě brzy přemýšlet nad spaním. Navíc náš nedělní cíl, přehrada Seč, byl ještě daleko a museli bychom si v neděli hrozně pospíšit. Nakonec to vypadalo, že někteří z nás umřou po cestě, ale všichni to nakonec zvládli.

Spali jsme blízko potoka v lese. Hrozně foukalo a tak vaření byl dost adrenalinový zážitek. Ale les jsme nepodpálili a místo na spaní jsme si taky našli chráněné před větrem. Před spaním jsme ještě hráli Danovu hru na hádání osobností. Ráno nás vzbudili kluci, protože po nich prý lezli mravenci. Aleš byl taky obsypaný mravenci, vypadal, že spí v mraveništi, ale jemu to vůbec nevadilo. Asi byl fakt unavený. Díky klukům a brzkému vstávání jsme už v devět hodin byli na cestě dál.

Šli jsme lesem, povídali si, až jsme dorazili na krásnou rozlehlou louku. Tam jsme potom zůstali přes poledne, protože bylo zase hrozné horko. Hráli jsme si s tenisákem, zkoušeli plnit některé činy a obědvali. Seč už byla na dohled, tak jsme moc nepospíchali. Rozloučili jsme se s Ájou a Lukym, kteří potřebovali být v pondělí v Praze a vydali se najít místo, kde mají v Seči zmrzlinu.

Zašli jsme do restaurace na kofikolu a malinovku a doplnili si zásoby vody. A pak už jem zbývalo najít onu přehradu. Doufali jsme, že bude stejně teplá jako rybník, ve kterém se koupali Martin s Filipem, ale nebyla. Spíš byla dost ledová. Martinovi to ale vůbec nevadilo a stejně se smočil. Na plážičce jsme stavěli hrady z písku a pouštěli parník po vodě.

Nakonec jsme se vydali směrem ke zřícenině Oheb, kde jsme chtěli ten den spát. Museli jsme přejít hráz a chtěli jsme vidět dřevěné potrubí, o kterém psali v mapě, ale žádné jsme nenašli. Jak jsme později zjistili, v roce 2010 ho vyměnili za obyčejné ocelové. Na Ohebu bylo spoustu lidí, tak jsme se tvářili taky jen jako, že se tam jdeme podívat. Kluci to celé prozkoumali a prolezli všechny zákoutí zříceniny. Byla dost rozlehlá, takže jsme se tam vešli na noc i s nějakými dalšími lidmi.

Ještě před večeří nás našel Zdenda, který nemohl přijet dřív. Přivezl s sebou hrozně dlouho šňůru ke camelbaku… Až se na ní dalo slaňovat. A tak si to Filip s Přemkem hned vyzkoušeli. Bezpečně, jen na takovém malém hupíku. Míša zkoušel jakéhosi Difflera, vypadá to tak, že se zamotal do lana, bez sedáku a karabin a jel ten hupík jentak.

Spálil si krk, a usoudil, že nechápe, jak to tenkrát mohli dělat. Tentokrát byl večer větší pohoda, už tolik nefoukalo a zříceniny se navíc nedají moc podpálit. Uvařili jsme famózní těstoviny. Před spaním jsme ještě hráli takovou hru s písmenky. Bylo krásně, kdyby nad námi nebyly větve, daly by se pozorovat hvězdičky.

V pondělí jsme se vydali hledat větší skálu, aby si kluci mohli vyzkoušet slanit něco pořádnýho. Našli jsme jí a strávili tam hromadu času. Náš úterní cíl byl Heřmanův Městec a tak jsme se přes Seč (zmrzlina, malinovka) vydali tam. Šli jsme lesem po staré cestě zarostlé trávou. Až jsme došli k potůčku a Píp, jakožto budoucí inženýr, rozhodla, že postavíme přehradu. Postavili jsme hned raději dvě a několikrát je protrhli, aby byla sranda. Šli jsme dál, chtěli jsme dojít k jeskyním a přespat u nich, ale zasekli jsme se na louce při hraní lakrosu a míčbí a tak jsme tam nedošli. Večer se pálili čarodejnice, tak kluci koketovali s myšlenkou, že upálí Pípa, protože to byla jediná holka, ale nakonec na to asi zapomněli. Zase jsme spali pod širákem.

V úterý bylo zase vedro. Slibované bouřky a deště se nekonaly, těžko říct, jestli je to dobře, nebo ne. Dneska jsme museli stihnout vlak, tak jsme natáhli krok a pospíšili si. Ztratili jsme značku, ale zase viděli projíždět stará armádní auta. Pak jsme jí našli, ale už tam nebyla a tak jsme šli kolem skalu hmotných rezerv po kolejích. Ta trať vedla do blízké cementárny a nic po ní nejezdilo, vždyť byl svátek.

Šli jsme kolem cisteren s naftou a kluci počítali, na jak dlouho by jim ta nafta z jedné cisterny vydržela a jestli náhodou nejsou schopní jí odtáhnout do Prahy. Nebyli. A bylo zase horko. Filip odvážně zašel k nějakým lidem doplnit zásoby vody. Obědvali jsme u rybníka a máchali si při tom nohy ve vodě. A pak už jsme jen došli na nádraží. Zmrzlinu neměli, tak jsme to zakončili v Praze ve Světozoru. 

 

Pípáček zapsala, Míša vyfotil