Koho jsme měli u ohníčku: Ondru s Terkou, Hrocha s Vítkem, Móňu s Kubajsem a Háju s Kvíkem,Hejda a Ostaš
Vše začalo nečekanou komplikací…
….když se ostatní dohodli na odjezdu dřívějším vlakem, než bylo původně uvažováno. Všechny jsem strašila, že s Vítkem budeme muset doskakovat do rozjíždějícího se vlaku. Celý den se mi svíral žaludek, jak to udělám, abychom to zvládli ve větším klidu. Naštěstí bylo dopoledne málo práce a hodná paní se nechala posunout na dřívější odpoledne a tak jsem mohla nakoupit i dobalit a na hlaváku jsme byli ještě dřív než Kubajs a Móňa.
I přes dřívější odjezd jsme po 3 přestupech a více než 4 hodinách vystupovali v Dědově za šera. Kubajs s Móňou to tam znali, a tak nás neomylně zavedli ke studánce pro vodu a pak k prvním skalám. Takřka okamžitě jsme za úplné tmy narazili na úžasnou sluj, jako dělanou pro 5 lidí na spaní. Bylo u ní i ohniště (pravda o hodně menší než ta, která jsem viděli z oken vlaků, ale protože jsme se nechystali upalovat žádnou čarodějnici tak tohle bylo akorát), a tak jsme dali čajík a večeři a povídání a radovali se z toho, co všechno máme před sebou a jak je super být zase venku.
Ráno ač bylo sváteční, bylo deštivé, šedivé a nepozitivní. Ještě že jsme stejně čekali až dorazí Ondra s Terkou. Zůstali jsme tedy skryti před vlhkem a pomaloučku snídali a vařili kafíčko a Kubajs celou dobu pomaloučku balil. Dorazili. Nedokázali zakrýt zděšení, že to co slyší je opravdu hroší hlas. Bylo poledne a cesta byla daleká. Déšť vypadal, že ustane. Je nejvyšší čas vyrazit do skal, které máme za zády. Úzké průrvy, slepé uličky, postupné stoupání na vrcholky, přeskakování ze skály na skálu a směr určovaný nejschůdnější cestou mě učarovaly. Zpětně mohu říci, že ze všeho, co jsme viděli nejvíc. Dobloudili jsme i ke kempu s cancákem. Nalezli jsme v něm Mónin zápis z minula a přidali ódu na první máj a kafe.
Přesun na Ostaš byl jen obyčejnou cestou. Zdejší skály jsou o něco větší a známější. Tím pádem i navštěvovanější a směr prohlídky je dán. Noc jsme strávili v přístřešcích v lese nad skalami, které nám umožnily bezpečné vaření večer i ráno.
Pátek byl dnem nejnáročnějším. Bylo potřeba překonat vzdálenost nejdelší v terénu nejobtížnějším. Ač rozcestník udával jistě přesné vzdálenosti, tento údaj se vždy ukázal velmi relativní. Bylo jen zdání, že se cíl přibližuje, když je spatřen. Dokonce i fakt, že turistická chata v cíli skutečně stojí, nic neznamenal, neb tam měli svatbu a „dnes zavřeno“. Ani vodu nedali. Ale panoramata, daleké výhledy a všudypřítomné skály, to byla nádhera. A když pak ve vesnici Slavný skutečně byla otevřená hospůdka, kde čepovali malinovku a vařili kapučíno s obrovskou čepicí kousací šlehačky, bylo mi lépe než jsem očekávala.
Hroch
Ostatní putovali již od středy a já s Hájou jsme přijeli až v pátek. Dojeli jsme do Police nad Metují a tam nám nejel žádný bus, který by nás dovezl do města, neb zastávka ležela skutečně daleko od centra. Zkoušeli jsme stopa, ale nakonec jsme trdlíkovali tak dlouho, že na další zastávce už autobus jel, ten pozdní. Z Police jsme dotlapkali do Slavného krásnou silničkou, malovaná údolíčka, vesničtí pejsci a tak.
V hospůdce na nás čekali ostatní a měli skvělou náladu. Vydali jsme se jen pár (slovy dva) kiláčků do lesa se vyspinkat. Využili jsme dřevěné chatičky s ohništěm a kadibudkou. Všichni byli dost hotoví, tak jsme moc dlouho nepovídali a zalehli verandičku.
Ráno jsme se vyhrabičkovali a napochodovali do Polska na Hejšovinu (Szelinice Wlk.). Tam jsme ochutnali pivo se sirupem (vyyynikajííícííí) a nakráčeli přes Pasterku do Piekelka. Tam byl ještě ve skalách sníh. Super to bylo.
Večer jsme se vrátili do Čech (aby na nás Poláci nevlítli) a potkali tak velký kančí ho**o, že někteří zněklidněli. Nicméně i tak jsme se usalašili pár set metrů od něj. U ohníčku pak bylo vzrůšo, protože jsme ho byli nuceni rozdupat, páč to vypadalo, že tam někdo na nás jde. Nakonec to byla jen světla z vesnice. A taky tam měli diskošku, ale netrsali jsme. Pak chrchrchr…
Měla jsem ošklivý živý sen o kupování porcelánu. Ta ženská evidentně měla problém…Další z chladných rán a výlet do Bludných skal. Ondra s Terkou jeli dřív, protože jdou do divadla. Já byla nějaká fakt hotová. Jako kdybych neměla fyzičku, bo co jako. Do Bludných skal jsem nešla a učila se o ISBN a ISSN a ISWC (interní). Byl tam pravěký nebo možná krkonošský pán (Gorystološ, Stolowogoroš) na focení. Pak jsme spadli do Machova na polívku a na busík pár hodin domů.
Takže jsme hráli „a do Polska a do Čech a do Polska…“
Jediná Móňa z nás umí Polsky.
Z Hejšoviny vede ccca 625 schodů a na ní 165-168 (já verzus Hája s Kvíkem).
Polsky se lidoop nazývá Malpolud, ale taky je to možná Mamut.
V Polsku neměří kilometry podle kilometrů, ale podle času, jako na Slovensku… takže na Sczelinec to bylo 1 a 1/3.
*K