8. – 16. 8. 2016
Účastníci: Géďa, Míša, Povi, Noemi, Aleš, Píp, Přemek, Hablán, Eliška, Jirka, Káťa R. a Káťa K.
Den první. Sraz obou posádek aut byl v Javorníku na parkovišti nedaleko Tančírny – krásně opravené, než jak jsem ji znala před dvěma lety. Dorazili jsme první (G,P,N,M). Vyrazili jsme do kopce hledat dle mapy nedaleký Pustý zámek, ale marně. No aspoň jsme se po dlouhé cestě autem protáhli. Limonáda v tančírně nás příjemně zchladila, kafe zahřálo a už tu byla druhá posádka (P,A,P,E,H). Aleš s Míšou jeli odvézt auto do předpokládaného cíle cesty a my ostatní jsme se vydali na Čertovy Kazatelny, skalní výběžek. Začalo se smrákat a spolu se stmíváním jsme stavěli přístřechy na zřícenině hradu Rychleby. Hlavní nádvoří obsadili cyklisti, ale my se pohodlně vešli na plácek v podhradí. Brzy dorazily obě Káti, které jeli busovlakem, a někdy v průběhu večeře a sezení u ohýnku i Aleš s Míšou. Chyběl nám už jen Jirka. Chtěli jsme pozorovat Perseidy, ale zatáhlo se a k ránu asi sprchlo.
Den druhý. Ráno, než jsme dovařili snídaně, přijel i Jiřík z Olomouce. Již kompletní děláme hromadnou fotku na věži a zjišťujeme, že cyklisti odjeli a místo nich tam spí nějací kuřáci vodní dýmky. Zelenou značkou do Travné šlapeme více méně do kopce, kolem bukové lesy, občas ostružiny, zastavujeme na nejbahnitějším místě, někteří jdou do kraťasů. V údolíčku potoka a asfaltky roste hromada devětsilu a našli jsme tam krásného brouka Klikoroha Devětsilového. Pod dráty jsou nejlepší ostružiny, necestou scházíme do vesnice i se svolením paní domu. V Travné je krásný kamenný kostelík s cihlovou farou. Po průchodu bizarní zahrádkou s trpaslíky a mnoha dalšími soškami všeho možného, přicházíme k prameni. Dáváme oběd, avokádová pomazánka a chléb. Mňam. Kousek od pramene je krásně opravená křížová cesta, kterou procházíme s hrnky uvařené kávy v rukou. Čeká nás stoupání na Borůvkovou horu. Nejprve to vypadá jen upoceně a bez borůvek, ale čím jsme výše, borůvek i potu přibývá. Hraniční cesta s Polskem, cesta od patníku k patníku mezi buky, je krásná. Dáváme kofolu, borůvkové knedlíky (jak jinak) a trochu zevlíme na sluníčku. Ke koloritu patří test tvrdosti hlav o zastřešení lavic se stoly. Přemek myslím, co do četnosti úderů, vyhrál. Rozhledna na Borůvkové hoře nabízí jeden z mála výhledů do celého okolí, jdeme se tedy hezky z vršku podívat, kam půjdeme dál. Vidíme Kralický sněžník i Orlické hory a Polská jezera. Kousek od Borůvkové hory mají být dva prameny pitné vody, ale jsou vyschlé. Nicméně nalézáme krásné místo na spaní pod vysokými smrky s planinkou na ohýnek, výhledem na louky a kamenité kopečky. Dáváme procházku, v údolíčku pod námi je kostelík, hromada malin, voda na převaření. Dříve tu stávala vesnice s 25 domy, dnes ruiny a možná někdo viděl i lišku. Ohniště vyskládané kameny, dřevo, večeře. Vedou těstoviny, my máme škrobové nudle se suš.rajčaty a slaninou. Na řadu přišel i kontakt, a protože jít spát před desátou je nepatřičné, někteří bedlivě sledují čas.
Den třetí. Počasí vypadá slibně a noc byla o mnoho klidnější než ta předchozí mezi Ginny a Gerrym, kteří mě vyšťuchovali z karimatky, střídavě zalehávali a šlapali po spacáku a radostí oblizovali obličej kdykoliv se člověk hnul. Ale naštěstí tohle bylo jen první noc, pak už byli pejsánci asi i unavení. Nemáme hodinky, ale tak nějak odhadujem s Míšou, že bude tak sedm, pak osm. Všichni stále v limbu. Takže se to oproti večeru obrátilo a teď koukám na hodinky já, zatímco večer se mi nechtělo spát. Eliška říká, že jsme se prej domlouvali, že ještě čtvrt hodiny a pak je můžem všechny vzbudit. Holt někdo raní ptáče, někdo sova a někdo oboje 😉 Balení, snídaně, než jsem s Káťou a Alešem donesli vodu, byl rozdělán oheň. Domácí marmeláda, chlebík. A teď likvidace ohniště s rozpálenými kameny. Uhlíky nabíráme kůrou, kameny klacky a jak to jde. Míša si prý kamenem málem zabil psa. Ohniště zahlazeno. Před tím se s námi ještě rozloučily Káťa a Káťa, které pobyly jen na víkend a vyráží do Javorníku. Hablán se oholil a někteří si chtěli sáhnout, zda má tvářičky jako dětskou prdýlku. Pak jsme šli, zastavili, jedli borůvky, zastavili, flákali se….slova Jirky. Hraniční přechod Travná, Čedičový vrch, kolem lomu. Po silnici nic moc – asfalt. Po modré do Zálesí kde hledáme pramen, místní nás posílají pod svou chalupu, kde je přepad z jejich studny. Moc se nám tam nelíbí, vyrážíme dál a u dalšího pramene obědváme. Pak Šplháme na Koníčka do Černého Koutu, kde si čteme o převaděčích disidentů, je tam i zmínka o Havlovi těsně před revolucí. Dáváme sváču a čteme Karpatské hry. Z Černého koutu po zelené cesta bukovým lesem po hranici mezi patníky – je jich strašně moc, cesta je dlouhá.. Dokonce tak že se Pípáček ptá Aleše, zda měli v První světové válce vrtulníky. Pak se ukáže, že by jí vlastně moc zajímalo, jak sem ty patníky dostaly. Načež se ozve Povi, že se před chvilkou Jirky ptala na totéž. A jak je tam tedy dostali? Načež nám Míša vysvětlí, že někdy při První světové se začalo létat, průkopníkem někdo létající v červeném trojplošníku.. více Míša (více info určitě někdo rád doplní třeba v příštích Zubech). U patníku 25/12 hledáme loučku na spaní, ale je moc nakřivo. Jdeme do Hraniček přes krásnou louku ale je tam podsadový tábor a dvě týpka. U pramene voda, před pramenem vosí hnízdo, Jirka , Míša, Eliška žihadla. Spaní jdeme hledat na Borůvkový vrch (neplést s Borůvkovou horou), tentokrát je úplně v lese, vaříme na vařičích. Večerní hrabaní v podání Elišky, Noemi a Přemka, pečlivě odposloucháváme z přístřechu vedle.
Den čtvrtý. Ráno kávička, bobule v rýži a Jirka odskakuje k prameni, aby nezanedbal pitný režim. Kolem pramene, lovecké chaty s teplým ohništěm míjíme i vrchol Špičáku, beztak by byl zarostlý. Za to borůvek je všude požehnaně. Dle Pípáčkových slov..jsme sabotovali všechny borůvky po cestě…rozuměj málo jsme sbírali. Jdeme pěknou borůvkovou cestou přes Břidličný vrch k prameni Peklo. Kolem kamenné studánky sešupem k Nýznerovským vodopádům. Krása, Jirka, Hablán, Povi a Eliška neodolali a ledovou vodu si vyzkoušeli koupelí. Brrr. Obídek. Začínáme potkávat i lidi. Rozhodli jsme se pokořit ještě Sokolí skály, takže po modré, odbočka Bučínský potok. Srub pod skalami jsme našli neomylně – byl tam opět tábor. Ke skalám se plazíme po čtyřech vzhůru. Přece se nebudeme vracet na cestu. Je tu hezky, ale na spaní to není. Musíme dál. Dalším vybraným místem, kde by se dalo naposledy spát je Vysoký hřbet – jeho hřeben. Dle Míšových slov tam přeci musím být krásné rovné místo na spaní. Na mapě je lov. ch. vyrážíme tam. Míjíme pramen, kluci jdou na výzvědy, holky bleskově vaří vynikající uzený čaj. Pánové to neocenili, ale byl výborný. Loveckou chatu jsme našli. Zkušený hledač klíčů Aleš našel i klíč, ale nespali jsme uvnitř, ale využili jsme venkovní ohniště. Někteří vyrazili ještě na průzkum Vysokého hřebene. Vaříme, naše rizony s bezlepkovou rajskou omáčkou se trochu rozvařily. Po příjemné večeři ještě stoupáme za průzkumníky objevenou travnatou cestu vedoucí po vyšším úbočí Vysokého hřbetu. Krásné místo na spaní. Všichni dělají alespoň předpřípravu na déšť, ale my (Jirka, Povi, Géďa, Míša) dáváme poslední nefalšovaný širák. Spousta hvězd, klidná noc.
Den pátý. Po snídani se musíme podívat na Vysoký hřbet. Určitě tam bylo to nejhezčí místo na spaní. Nakonec se ukázalo, že to bylo jedno z nejmalebnějších míst celých Rychleb a minout ho by byla opravdu škoda. Výhled ze skály a roztroušené obří kameny a skalky mezi zakrslými buky. Krása. V mapě nebyla ani jediná skála zakreslená. Ještě nás čeká výstup na nejvyšší vrchol Rychlebských hor – Smrk. V podstatě je to taková rovina na vrcholu, se spoustou borůvek a rašeliništěm, jen obtížně děláme vrcholovku, snad na tom správném místě. Ještě nás zajímá, jak vypadá lesní bar a tak to šviháme k němu dolů z hor. Lesní bar před lesním barem je pouze na vodu, kde probíhá ranní hygiena, v Lesním baru pak dáváme vychlazené nápoje a co bar dá. Je to pěkně udělané, už tedy se spoustou lidí, ale pivo a limo se tam chladí v potoce, můžete si opéct buřta, uvařit kafe, dát si panáka místní pálenky, stačí zaplatit napsaný obnos do kasičky. Vypadá to, že to má úspěch. A teď dolů do Jeseníku – Lipová – Lázně. Tam čekáme na louce až se Míša s Alešem vrátí auty. Rozloučení, přání šťastné cesty a trochu povzdech, že musíme do trochu vyšších hor, kde budou pořádný výhledy, takže zase příští rok? :-)Každopádně byly Rychleby moc krásné, díky všem. Trochu dlouze zapsala Géďa.
Jo a ještě jedna důležitá zpráva. Pod povaleným patníkem někde na hraniční cestě leží Skarabík 🙂 viz foto na
