Přítomni: Neda, Prokop, Bártek, Jakub, Gabík, Ezra, Julián, Martin, Vojta, Maruška, Anežka, Téďa, Dorian, Anička, Ctibor, Fany, Angrešt, Vávra, Jája, Liška

Jak už se to tak stává, na bojišti mnohé se ztrácí, proto také neznámo jak zmizeli veškeré fotky a kronika z bitvy o jisté mosty na řece Jaruga. Zachovalo se jediné. Příběh, příběh z chaty Sázavka, příběh s názvem

Jedna jediná noc, ale dva dny
Přijeli jsme sem po Jaruze, kterou jsme úspěšně vyhráli.
Přijeli jsme sem a ostříhali Fany, když se podíváte na lavičku u ohniště je tam opelichané zvířátko.
Nešlo nám pumpovat, tak jsme zavolali Mafinovi, pak jsme šli dovnitř a vařili čítnu s vánočním kořením, která nějakým individuím nechutnala, byla to konkrétně Fany a Neda, takový truhlice, co mají zvláštní chutě. Nám ostatním normálním, to ale velice chutnalo. Pak jsme šli spát.
Ráno jsme se vzbudili a měli jsme asi 80 000hodinovou snídani. Postavila jsem SCHODY, pokud je chcete vidět, běžte za káďu, pokud je tam nenajdete, přišel nějaký člověk s -189 058 790 IQ a rozbořil je. Radím vám abyste je znovu postavili. Našli jsme oštěp a Neda házela, my jsme kopali záhonek, jiní opičákovali a lezli po tý kůlničce nebo co to je. Nějaký truhličové truhliči si začali povídat o tom co jsou nejlepší mobili, ale to nebudu komentovat, protože to je zlo. Chtěli jsme dávat hlavy na koleje a poslouchat vlak. Teď máme kuf kufkufu a moc si to užíváme, za chvíli asi pojedem, tak si to užijte, pá pá.
Zapsala Anička
P.S.: Neda prolezla oknem, tím zamřížovaným v kuchyni a shodila u toho bioodpad.

Fotky a Angreštův vlogísek na Zoneramě

Byli tu:
Mladší: Jonáš, Patrik, Jenda, Baget, Michal, Deborka, Maruška, Bártek, Briket, Neda, Fany, Milan
Starší: Martin, Matěj Josí, Fanda, Jo (Johy), Anička, Dorian, Vávra, Sam, Angrešt, Liška, Fred, Vojta, Muffin, Jakub
+ Aleš, Péťa a Eda

Pátek starších:
Jeli jsme vlakem a bylo to velice kvalitní, snažili jsme se nacpat Josí do prostoru se zavazadly (pozn. přepisovatele: samozřejmě s jejím souhlasem) a moc jsme si to užívali, akorát nás pořád chodil seřvávat Mafin a my jsme museli i cizím lidem slíbit, že už se polepšíme. Vystoupili jsme na zastávce, co už si nepamatuju, jak se jmenovala, a hned jsme lezli do kopce. Lezli jsme nahoru, když tu jsme zjistili, že před námi je krásný lesní bar, kde jsme si koupili tutyfruti bonbóny, staré asi pěkných pár let, chutnající po papíru. Vylezli jsme na hradiště a tam jsme šli spát.

Sobota starších:
Ráno jsme vstali, ale stala se strašná věc. Josí a Jo se zkazili a byli z nich solidní šikanátoři. Začali mě vyklepávat ze spacáku a přišlo i na nejhorší, rozepnuly mi celý spacák, ale stejně jsem ho pak zase zapnula. Potom mi nejmenovaný a zlý člověk jménem MATĚJ hodil hrušku do spacáku, co se mi tam rozpleskla. PRASE! Potom byl solidní rekord, vylezla jsem ze spacáku a zabalila jsem si za 3 minuty (pozn. přepisovatele: po těch 45 min co se válela od budíčku).

Pak jsme vyrazili na Plešivec, kam jsem ale nedošli, protože jsem zabloudili, a tak jsem se rozdělili na línou a vlasteneckou skupinku, ta vlastenecká jako správní skarabíci vyrazila na Plešivec, kam jsme doslova VYBĚHLI; bylo to ale krásné.

Potom jsme vyrazili na cestu tam, kde na nás čekali malí, ale bylo tu spoustu lidí, kteří strašně stresovali, nebyli vůbec vyzenovaní a byli zlý. To se mi nelíbilo a tak jsem se meditativně šinula za nimi. Šli jsme přes hrad, který jsme si ani nemohli obejít, protože jsem STRAŠNĚ SPĚCHALI!!! Akorát že vůbec, na rozdíl od ostatních jsem si natrhala tak 8 tisíc jablek, ale nějaký truhlínečci byli fakt inteligentní, protože si nic nenatrhali a ještě na mě museli čekat. No nic, no.  Ale stala se ta věc, kterou jsem samozřejmě předpokládala. PŘIŠLI JSME BRZO k přívozu. TEN JSME PAK ALE MOHLI ŘÍDIT. Jo úplně mistrně zaparkovala k molu, kde jsme zjistili, že malí nám zdrhli a nemůžeme se naobědvat, obědvala jsem vlašák stejně za cesty, zastavili jsem se cestou asi na čtyřech hřištích a zase všichni STRESOVALI, ale stejně jsme přišli včas.

Zapsala Anička

Sobota mladších:
Po úžasných palačinkách k snídani jsme se vydali na nádraží Bubny na vlak. Málem jsme to nestihli, protože Milan, Briket, Bártek zůstali ponořeni do úklidu v klubovně a jela jim tramvaj. Nakonec jsme však všichni nastoupili do vlaku, odhodlaní dohnat starší. Cesta ubíhala rychle, děti hrály karty a co nevidět už jsme zase vystupovali v Malých Žernosekách. Hned na zastávce jsem se setkali s Alešem, Péťou a Edou. Zjistili jsme, že starší jsou až za náma, a tak jsme mohli jít hezky pomalu. I když jsme pak šli dlouho do kopce, všichni jsme to zvládli a našli místo, kde jsem si dali oběd a čekali na starší.

Zbytek soboty a neděle:
Když přišli, následovalo radostné vítání, čekání než se všichni najedí a nakonec hromadné čištění zubů, protože na to spousta lidí ráno zapomněla. Pokračovali jsme pořád do kopce, přes spoustu krásných vyhlídek, až jsme došli na důležitou mýtinku. Hráli jsme tam 3 kola veverek, přičemž jsme roztrhli asi dva šátky!!! Potom se děti nově s nováčkajdou zapsali do listiny a přečetli jsme si kus z oddílového almanachu. Jen kousek dál jsme se zase rozdělili na mladší – ti pokračovali na místo kde jsme spali – a na  starší – ti se vyškrábali na kopec Lovoš k chatě Klubu českých turistů. Když jsme už mířili k místu spaní, zastavili jsme se ještě ve vesnici dobrat vodu. Po zvonění asi na čtyři domy nám vodu dala milá postarší paní s mega roztomilou kočkou. Na zříceninu hradu Oparno, kde jsme plánovali spát, jsme dorazili právě včas, abychom z hradeb mohli sledovat ultra mega giga hezký západ slunce. Na hradě sice už nějaká parta tábořila, ale nebyli až tak děsivý, a dokonce se s námi podělili o oheň. Když se sešeřilo, na obloze začaly svítit hvězdy (a někomu i pihy na tvářích). Dlouho jsme seděli na hradbách, koukali na hvězdičky, povídali si a poslouchali Jakuba, jak hraje na kytaru. Pak nás Maruška poslala spát. V noci byla pěkná zima, ale zase se daly hezky pozorovat hvězdy. Ráno nás ještě před budíčkem vzbudily hlučné cizí děti. Fred, Vojta a Anička se hned po oficiálním budíčku vydali otužovat k potoku. Trvalo jim to docela dlouho, protože krmili kozičky. Celé dopoledne jsme směřovali k Milešovce, jednou jsme se zastavili u studánky, abychom doplnili vodu a nasbírali kaštany. Když jsme šli dál, sbírali jsme a jedli hrušky (nebyli jsme sami, potkali jsme nutrii). U úpatí hory jsme se zase rozdělili na dvě věkové skupiny. Mladší Milešovku obcházeli a starší šplhali na vrchol. Po úmorné cestě krásnou krajinou jsme konečně stanuli na nejvyšším bodě Českého středohoří. Za naprosto neomezujícího deště jsme se naobědvali a dali si Fandův čaj. Pak jsme se nakonec i s rýčem, který našla Liška už cestou nahoru, vydali dolů na autobus. V půli cesty jsme si řekli, že máme ještě spoustu času a tak půjdeme o zastávku dál, kde čekají mladší. Fred s Aničkou a Josí to vzali znovu přes vrchol a my ostatní jsme šli kolem hory. Pak už jsme jen jeli autobusem do Lovosic a potom vlakem do Prahy.

Zapsala Fany
(pozn. přepisovatele: přepsal Jakub)

Máme za sebou další vydařený tábor. Kronika zatím není digitalizovaná, tak se budete muset spokojit s tím, co vám vypoví nadšení účastníci.

Fotky z představebky

Fotky z tábora

Fotky na Zoneramě

Pátek:

Sešedše se na Hlaváku v plném počtu 21 lidí (nutno podotknout, že z toho devět byli vedoucí), vyrazili jsme vlakem do Stvolínek, s přestupem v Lovosicích. Za dvě hodinky a špetíneček jsme byli tam a plni energie jsme vyrazili na kopec Ronov se stejnojmenným hradem, kde jsme chtěli spát. Ale ouha! Na hradě byli dvě další skupinky lidí, které tam chtěly spát rovněž, a navíc možná mělo pršet, pročež jsme se raději vydali zase zpátky dolů do rovných lesů, kde jsme si postavili přístřechy. Skutečně pršelo, ale jen chvilku večer, takže kdo (Fred) spal v noci pod širákem, nezmoknul, a navíc měl nad hlavou hvězdnatou oblohu, jelikož se po dešti krásně vyjasnilo.

Zapsal: Fred

Sobota:

Ráno jsme vstali do mlhy husté tak, že by se dala krájet. Naštěstí už aspoň nepršelo. Pod velením superschopného velevůdce Bártka jsme vyrazili na druhou stranu, než jsme chtěli (jupijouu šikula). Nám neznámým způsobem jsme se dostali na cestu a pokračovali jsme od Ronova až ke Hvězdě. Tam jsme úplnou náhodou narazili na někoho, koho jsme vůbec nečekali (woww cože, jak je to možné ) – byl tam Aleš s Pípáčkem, Péťou a Edou. Péťu jsme jim ukradli (muhahhaha) a pokračovali jsme mírně svižnými ladnými krůčky na Husu(absolutní emodžÿ). Tam jsme si zahráli medžyky, zahráli dračák, zahráli na kytarua zpapkali obídeček (mňamka). Aby toho papkání nebylo málo, tak jsme si koupili zmrzlinku a aby ho nebylo ještě víc málo, tak za její nákup jsme dostali bonbóny. Plní energie jsme nadšeně vyrazili směrem k Hrádku a cestou jsme se stavili u studánky. Kdyz jsme přišli nahoru, tak jsme renovovali naše vzpomínky na Hrádek. Večer se stala spousta věcí, které radši necháme v zapomnění . Nejlepší však byla trojnožka (4 kola udatného přežívání u trojnohy, pouze ti nejlepší z nás se dostali do samého konce, avšak se spoustou ran nejen na těle, ale i na duši a především srdci). Kvůli dešti jsme se asi tak ve 3 ráno (actually v 10 večer) přemístili do lesíka a postavili přístřechy. Pak jsme finally hodili spinks a chrupkali jsme až do krásného rána (btw v noci masivně čůralo z nebe).

Nedělička jupijouuu:

Kdybychom ráno nevstali a nebylo by krásně, tak bychom se nešli naposledy rozloučit na hrádek a nevyrazili bychom na vlak (hůhůhů jede jede mašinka kouří se ji z okýnka ). Kdyby se nestalo nedorozumění a nešli by dvě skupiny různou cestou, stejně bychom šli do velkého kopce (K2 next). Kdybychom nešli dál a nepotkali supr lame táboříky, tak bychom neměli 4 hodiny (actually hoďku) na hraní medžiků a obídkování na vyhlídce nad Úštěkem. Kdybychom nesešli rovnou do Úštěka a neprocvičili si naše stará dobrá plesnivá kolena tak by jsme si nemohli dat zmrzlinku (líz líz ) u jedné fajnové paní. ale kdby nebyl mezinárodní den čokoládové zmrzliny (chtěli by jste snášet čokoládový vajíčka??), tak by di vetšina z nás dala nějakou jinou. ( Btw pak jsme jeli domu). A nakonec kdyby nebylo Lišky s Vojtou a Honzou, tak by tahle superčuprduprbupr výprava vůbec nebyla. (Takze dejte lajk & odběr)