9.9. + 10.9. 2009 – Pípáček, Aleš, Honza, Káťa
Ostatní lidičci šli už pomalu spát a my jsme se o půlnoci sešli na Hl.n. pod tabulí. Pípáček bylo zvolena odpovědnou a vedoucí výpravy. Byla úplně happy, že máme síťovku za úžasných 900,- tam a zpět kamkoli. Vlezli jsme do vlaku a vybalili igelitky, které musíme sníst. Nikdo neměl hlad, tak jsme je zase zabalili a šli spát.
Vzbudili jsme se až za hranicemi….
Vystupovali jsme v Ružomberoku (po trojí panice „Už?Už?“). Tam jsme chvilku přešlapovali a jakmile jsme viděli autobus, tak jsme do něj huupsli. V Ludrové jsou tři zastávky, to už jsme nevydrželi a vystoupili dřív. Za dědinou u labradora jsme se nasnídali. Tam jsem zjistila, že Honza jí opravdu hodně. A taky umí zastavovat kameny kolenem. Jen pak trochu skučí, ale mohl si za to sám, páč ho hodil do kopce na Alešem a Pípem.
Šli jsme údolím a čekali, kdy přijde ten výstup na ty hřebeny okolo nás. Krásně svítilo sluníčko a protože výstup nepřicházel, plácli jsme se u chaty na kládách. Aleš nade mnou vyhrál při putaputa. Kdo by to byl čekal?
Začali jsme stoupat. Nebylo to nijak drastické a už jsme tam byli. Vylezli jsme do místa, kde se rozutíkal dvě rokle a na plošince byla malá dřevěná boudička a seník. Seníček. Dali jsme oběd a po mém návrhu „teď bych si na hoďku dvě lehla“ jsme všichni vytuhli.
Vstali jsme, ztuhlí a rozhodli se, že ještě něco ujdeme. Že vylezeme na Salatin. Teda byla tam možností jít okolo, ne po cestě, ale to jsme nechtěli. I začali jsme stoupat. Smrkový les pomalu ustupoval, sluníčko sem tam zasvitlo, bylo hezky. Byla vůkol vyšislá tráva, maliny a pořád se stoupalo. Začalo to být kritické. Kleč nás uvítala s otevřenou náručí, ale jak jsme se blížili vrcholu, tak nás objímala blíž a blíž až to občas vypadalo neprůchoze. Bylo to strašný a ani Honzovi to nepřišlo jako hovňousek. Fakt moc vysokej kopec. Lezla jsem, padala jsem, stavěla jsem se na zadní, plazila jsem se a kleč mi byla zábradlím. Jsem od smůly. Sluníčko zalezlo, než jsem vylezla nahoru. Nahoře nebyla ani tyč, že by měl člověk pocit zdolání. Dali jsme si zbytek vína (hroznového, vážení), chalvu, naprosto zmrzli díky studenému větru a šli dolů. Místo kolenou jsem měla rosol a hrozilo, že bude dlouhý svažitý držkopád. Ale nenechala jsem se zviklat.
V Ráztockém sedle jsme shodili batohy a šli hledat chatičku červeně zakroužkovanou (pozn.měli jsme Willyho mapu!!!! a ten má všechny budovy červeně zakroužkované). Našli jsme sice jen celu dřevěnou bez červené, ale naprosto luxusní. S ohništěm, pitnou vodou, mýdlem, kadibudkou a toaleťákem a tak! Super odměna za tu lopotu. Padla noc a ozvalo se: „Huf,krá,buf, chríáóú,“z lesa. I naskočila mi husí kůže a rozdělali jsme oheň. Jeleni zaslepení láskou.
Navečeřeli jsme se za troubení písní a povídali si. Jídlo jsme dali v igelitce na strom (kvůli myším, samozřejmě) a šli zalehnout. V noci šajnil měsíc jako silná baterka a všichni jsme ho očumovali, když nás vzbudil, ale jinak to tam bylo nádherný.
11.9.
Ráno nás vzbudily vosy. Pán s prasetem nepřijel. Nasnídali jsme se a šli hledat zelenou značku. Po té jsme šli z kopce do kopce až na asfaltku kol Železného. To jsme obešli, páč jsme se báli Osob Trvale Opálených. A pořád po zelené až do Magurky. Pod kopcem jsme se u studánky naobědvali.
Magurka nás přivítala krásným bílým kostelíkem s ještě krásnějším oltářem. A pak už to bylo jen do kopce, na hlavní hřeben Nízkých Tater. Šli jsme po modré (byla delší, za to horší… ne míň do kopce). Kochali jsme se výhledy, až jsme tu modrou ztratili, ale zase jsme našli spoustu hub. A pak i borůvek, když jsme se drápali údolíčkem kolmo vzhůru. Někdy ( k závěru to už byla opravdu nutnost) jsme lezli po čtyřech. Ale když jsme se doplazili, stálo to za to, ty panoramata! Sluníčko a výhledy!
Sluníčko se sklánělo k západu, tak jsme šli hledat tu slibovanou salaš, co byla červeně zakroužkovaná. Potkali jsme akorát kleč, spoustu brusinek, krávy a dva nevrlé pastevce, co místo salaše měli V3sku. Ale pramen tam byl, ale rozdupaný krávama. Nicméně nikomu se zatím špatně neudělalo. Usalašili jsme se na kraji lesíka v borůvčí. Uvařili jsme večeři, houby a čaj, a protože byla hrozná zima a foukalo, šli jsme kolem osmé spát.
Prosím moc jsem se snažil, ale nedaří se mi ty fotky správně přiřadit pomóóct! Ďíik Mára
12.9.
Za rozbřesku jsme s Pípem otevřeli oko. Koukli jsme po těch dvou, „sladce spali“. A tak jsme se rozhodli pro noblesní snídani. Puding s rýží. A jelikož jsme spali v borůvčí, tak jsme si do naší snídaně nasbírali hromadu borůvek. Dnes je den třetí , tedy krizový, den, kdy tělo odmlouvá a neposlouchá. Po snídani a balení věcí v krásném slunném počasí jsme se vydali zpět na hřeben. Na hřebeni nás uvítali kravičky s bačou. Pokračovali jsme dále směr Ďumbier.
Na Ďurkové jsme hledali kešku. Dalo nám to zabrat, měli jsme totiž hledat pod kameňom. Naštěstí Honza měl dostatek trpělivosti a našel. Po uschování keše jsme pokračovali. V sedle jsme zanechali ty nejstatečnější a zbytek šel k chatě pod Chabencom pro vodu. Asi po půl hodině jsme se vrátili zpět ke Kátě obtěžkáni plnými lahvemi vody.
Pokračovali jsme dál na pěkné místo, kde by se dal dát oběd. A tak když jsme měli hlad jsme dali oběd. Vydatný oběd nás zasytil, ale ne natolik, abychom nešli dál. Cesta nám ubíhala a obloha se začala zatahovat. Nakonec se před námi ozvalo burácení bouřky. Tvrdili jsme, že je to letadlo. Po několika ranách nám to přestali věřit a proto jsme se rozhodli sejít z hřebene po modré.
U rozcestníku jsme se potkali se Slováky prchající před bouřkou. Ptali se nás, jak daleko je to do chaty, odpověděli jsme jim po pravdě, že tak 2,5hod a jeden z nich řekl: „Fero, ty jsi mne zase ojebal.“
A tak jsme šli dále po modré nádherným úbočím. Cestou byla na mapě nakreslená chata. Chat zde nebyla a tak jsme pokračovali dál k další chatě. Chata tam taky nebyla a tak nám nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět na hřeben. a to do kopce do chaty Pod Chopokom. To taky nebyl hovňousek podle Honzy.
Po náročném výstupu jsme zaplatili za nocleh každý 10€ a poté večeři podle místní nabídky: kapustnica, guláš, buchty parené, spišský párek. Po večeři jsme si zapůjčili Osadníky a dali jsme jednu hru. Vyhrála Píp. A pak jsme šli spát do měkkoučkých postýlek. Dobrou noc.
13.9.
Ráno mě mužská část výpravy potíže se vstáváním z měkkých postýlek, ale nakonec jsme se všichni nějak vyhrabali ven. Honza objevil v ubytovacím řádu informaci, že ses mí vařit uvnitř v chatě na chodbě. Potom, co svým liháčem zasmrdil půlku chaty, musel sám rád uznat, že venku to bude lepší. Aleš s Pípem si uvařili müsli se salkem a druhá dvojice těstoviny se sýrovou omáčkou. Po snídani jsme konstatovali nedostatek vody, a tak si zuby vyčistil jen podpantoflák Honza.
Odskočili jsme si na kešku, kterou už zase našel Jeník a pak ještě na vrchol Chopoku. Tam nás zaujala deska se vzdálenostmi míst, bylo tam i Sydney. Dál nás vedla červená značka a šli jsme po příjemných kamenných chodníčcích. V sedle pod Ďumbierem jsme všichni kromě Aleše schovali batohy. Po cestě na vrchol jsme pozorovali mraky, které se houfovaly v údolí, ale naštěstí se občas rozfoukaly, tak byl i trochu výhled. Na vrcholu zase Honza vytáhl kešku a vyfotili jsme se. Cestou zpátky jsme vzali batohy a pokračovali dál k chatě Štefánik. Po cestě jsme potkali a povinně pozdravili spoustu masňáků a podařilo se nám doplnit zásoby vody.
Celou cestu pořádně fučelo a u chaty už to fakt nabralo grády, tak jsme museli dovnitř a dali si palačinky, langoše a horkou čokoládu. Po posilnění (Honza to odmítl označit za oběd) jsme bez Káti vyrazili za keší, kterou Honza opět našel a tím rozladil Pípa.
Nasadili jsme batohy a vyrazili jsme ke kolibě Brenkus. Cesta byla plná krásných výhledů, viděli jsme i jelena a shodli se na tom, že byl fakt mega. O kus dál jsme neodolali borůvkám a naplnili jednu flašku od mlíka. Chatička na sebe nenechala dlouho čekat, přivítala nás krásným ohništěm i vnitřním vybavením. Po krátké přestávce jsme vyrazili na dřevo, které pak Aleš v cukuletu nařezal svou značkovou pilou. Bylo stále ještě brzy, a tak se večer vedl ve znamení obžerství. Nudle se skořicí, borůvky s cukrem a mlíkem, hostince, těstoviny s bolońskou omáčkou a sýrem, čaje… Ještě houba a pak jsme zalehli a jelen se železnými kopyty nepřišel (a spodní patro naštěstí nevrzalo).
koliba Brenkus (foto: Píp)
14.9.
Ráno na Brenkusu bylo pozvolné. Aleš se sice ptal Honzy v osm, kolik je, ale vstali jsme až v devět. Vstali jsme a dlouho snídali (kafíčko, pudinčíček, kašička se skořicovým cukříčkem, sušenýma jablíčkama a oříškama) a hygienili jsme se a na záchod jsme si došli a zkrátka jsme nikam nespěchali.
Čekal nás pozvolný sjezd neboť cesta dlouho klesala až klesla. Šli jsme po modré a u cesty byl moc hezký potůček jako z Loth-Lórienu, chaloupka mezi polomenými lesy s divným neestetickým záchodem (pleskalo to na beton, který nebyl zakryt) a tam se Aleš s Honzíkem snažili dostat okýnkem, ale měli zavřeno.
V údolí jsme se vydali z modrý na žlutou a tam jsem potkali tatrovku, která si švihala do hor, jako by jí za pneumatikami hořelo. Aleš zmučil Pípáčka (nebo naopak?) a máme z toho inkriminující fotky. Dali jsme si coceenca a výborný jablečný tescotank. A od té doby dluží Aleš Pípovi jednu romanci. Posilnění jsme se vydali dál. Zase okolo nás profrčela tatrovka tentokrát naplněná dřevem, ale zřejmě jí to nevadilo, protože jela stejně rychle jako prázdná.
Zastavili jsme v sedle a dali obídek. Dlouhý obídek s řečičkama okolo a bylo to super. Zmokli jsme i svítilo sluníčko, šveštičky, oříšky, kakaíčko… Aleška si oblíbila úplně maličká ještěřička a vlezla mu do kalhot. Jen tak trochu, dál jí Píp nepustila.
Zelená se vinula takovou roztomilou silničkou, ale to ji brzy pustilo a začali jsme se škrábat hore. Cestou byly houbičky s rozkošnými kloboučky, prášily a byla v nich voda. Tentokrát to trvalo jen chvíli a byli jsme nahoře.
Od rozcestníku Pod Ohništěm jsem poprvé vyzkoušela chůzi podle GPS, abych našla kolibu. Roztomilá chaloupka na medvědí louce (být medvědem, tady by se mi líbilo), která se bude renovovat. Vevnitř jsou trámy. Zřejmě je sem tahají na zádech pěšky, což je mazec. A na těch prknech budeme spát a protože už je půl desátý a máme v sobě božský kuskus se skvělou čočkou s rýží a slaninou, tak můžeme! Přemohla nás gastrodemence.
15.9.
I dnešní ráno bylo velmi pozvolné. Sluníčko nás vzbudilo zase už kolem deváté. Byla úplně modrá obloha, tak jsme se vrhli na sušení a větrání. Dlouze, za to dobře jsme snídali, kašičku s oříšky, bez oříšků, mlíčko… No a ještě jsme museli uklidit a zabalit se, až se z toho sluníčku udělalo špatně a radši se schovalo za mrak. Inu, opustili jsme krásnou chaloupku a vydali se na cestu. Srdce botanika by zaplesalo, kdyby vidělo tu všemožnou květenu, taky je Ohniště přírodní národní památka.
Šli jsme na kopec Ohniště, dneska se o něm dá prohlásit, že to byl hovňousek. Výhled byl impozantní, na obzoru se tyčily skály Ďumbieru, všude jinde lesy a pod námi nic, jen skála a spousta krkavců. Kochali jsme se, Káťa psala knihu a kluci se šli podívat na Okno, díru ve skále, ale velikou. Bylo tam jak na Václaváku, až se z toho sluníčko zase naštvalo a tentokrát se rozpršelo. Schovali jsme se pod stromy, vyndali ponča, nabrali vodu a šli dál.
Lilo jak z konve. Na kopci Slëma je prý havarované letadlo, asi jo, ale nechtělo se nám to zkoumat. Vyrazili jsme z kopce, spíše klouzali, pořád lilo… Proklouzali jsme se kolem dřevěného bunkru až k úplně nové chatičce, která byla pro změnu v majetku spoločonstva Liptovská Parúbka. Měli i altánek – naobědvali jsme se a osušili. Kluci se snažili nás vyhecovat k bahenním zápasům, ale nedaly jsme se! Proběhl i čajový obřad v Alešově podání. V lese řvali houbaři. Dohodli jsme se, že v lese spát nebudeme, že vlak bude lepčejší. Inu, vydali jsme se po červené dolů, pak po cestě nahoru až k ošklivému červenému velikému autu. Panáčci říkali, že město je furt róvno, tak jsme šli. Rozloučili jsme se s horama, došli do městečka, zjistili jsme, jak je to s vlakem a šli na pizzu (3 na 4 lidi).
Kolem deváté jsme frčeli do Liptovského Mikuláše na záchod, mj. Měli jsme 3 hod času, než nám jel vlak do Prahy, tak jsme skončili v hospodě – kofola a kozel. Hráli jsme divný asociace a já říkala, že se u toho křičí!
Ve vlaku jsme vlezli do kupé k pánovi, co seděl v mikině ve strašném vedru. My: větrání, sundavání bot, ponožek, triček, větrání… V Čadce raději vystoupil. Aleš to zalomil a my jsme si pod Honzovým pjováním zkusili dračák. Z Aleše jsme udělali volečka, ale do jeskyně se nevešel, tak čeká venku. Taky nás přemohla dřímota a tak jsme teď v divné ohlazené kamenné chodbě a před námi jsou monstrózní dveře a budeme tam trčet tak dlouho, dokud se nerozhodneme jít dál.
Ve skutečnosti jsme dospali až do kousek před Prahou a nezbylo nic jiného než se rozloučit. Bolo to krásné.
Jak jsme přijeli brzy, tak jsme se ještě sešli ten den u Aleše na pařbě s kopou božských lívanců a Honza i já jsme si přivedli drahé polovičky a konečně ukazovali Pípovi s Alešem, jaký to je! 🙂
*Káťa