….aneb jak se mají Mayové?
Kdo už to ví? Filip, Danielka, Mates, Kačka, Tupikam, David, Max, Krtek, Muffin, Terezka, Ruben, Maya, Slipín, Kryštof, Emča, Eliška, Píp, Káťa, Zuzka, Zdenda, Honzík, Aleš, Míša, Povi, Jirka, Káťa K., Géďa, Mára, Eliška a Toník
Celá výprava začala dost dobrodružně, kdy někteří z účastníků nestihli odjezd autobusu. Dva opozdilci byli dovezeni odvážnou maminkou až do Vrchlabí a šli s námi lesem k chatě. (Wašte dětem! Zvládly najít cestu k chatě úplně samy a já s Eliškou jsme se nemusely vůbec bát.) No a druzí dva byli snad ještě odvážnější maminkou posazeni na autobus následující a z Vrchlabí byli dopraveni s batohy na chatu autmo. Takže v pátek k večeru byli už skoro všichni na místě a mohli jsme jít po pohádce spát.
V sobotu ráno jsme se vypravili na výlet. Bylo hezky a počasí naznačovalo, že nad mrakem svítí slunce. Vydali jsme se tedy do kopce, abychom ten mrak přelezli a mohli se vyhřívat na sluníčku. Géďa vzala odvážně kočár s Toníkem a tak měli i kluci o zábavu postaráno. Ono totiž krkonošské cesty nejsou zrovna dělané na kočárky. Do kopce jsme se plazili pomaleji, než se počítalo, a tak jsme na Tetřeví boudy dorazili už po obědě. Tam jsme vystrašili prasátko, pokochali se výhledy a pelášili zase z kopce. Po cestě jsme ještě potkali strom s rukama, lopuchové skřítky a jednu mokrou botu. („Děti, nelezte k tomu potoku!“) A na chalupě už nás čekala Káťa a vařila nám večeři.
A večer pak hrála Zuzka na kytaru a my zpívali a najednou se vrátila mocná Chilambalam z cest. Kdo nepoklekl či se choval zpupně, byl vyhozen. Ostatní si poslechli, jak se měla na cestách, že oběti byly početné a že se daří kukuřici. Pak ještě říkala, že se blíží významný svátek obětování a ať se na něj připravíme. Zas zmizela a my zpívali dál. Takhle v noci se stejnak už nic připravovat nedá.
V neděli ráno jsme šli zjišťovat své symboly, které nám byly předurčeny osudem. Díky tomu bylo zjištěno, že někteří asi odedávna patří k sobě a tak vznikly čtyři velké rodiny – Šišapála, Formace želva, Ostré zuby a Orlí strážci. Ti, pak do oběda vyráběli vaky na kakaové boby a střídali se na trampolíně.
Odpoledne se chalupa a její okolí proměnilo na galerii a každý vystavoval své umělecké dílo. A pak jsme váleli kotrmelce a sudy po svahu, kde se v zimě bobuje. Zdenda neumí kotrmelec a Eliška je rozený kotrmelcový sebevrah.
Večer pak se děti rozdělovaly do dvou skupin Hadích bojovníků. Platilo se dřepy za každého nového člena a někteří jich za celý večer udělali přes tisíc!Wašte! Ještě před usnutím jim byl prozrazen úkol, který v těch týmech musí splnit. No, nevím, o čem se jim tu noc zdálo, zda o bolavých stehnech, či o křídlech…
V pondělí ráno se Zuzka s dětmi vydala na rozcvičku do vesnice, aby si protáhly namožené nohy. Seběhli dolů a pak se nechtěli vracet stejnou cestou zpátky tak bloudili lesem. Našli lebku prasátka. Dorazili před obědem a byl nejvyšší čas na onu zkoušku z včerejšího večera.
Úkolem bylo přelézt trám, který byl pekelně vysoko a oni se přes něj museli dostat jako skupinka, takže i ten poslední odvážlivec, co je tam všechny vysadil, musel pak být vytažen nahoru. Všichni to zvládli, spousta z nich si posunula svoje limity a všichni na sebe můžou být patřičně hrdí! (další Wašte! – no prostě děti se tuhle výpravu fakt předvedly…)
Po obědě jsme se začali připravovat na večerní slavnost. Hlavně jsme museli nakrájet spoustu dýně, batátů a jiné mayské zeleniny na opravdickou mayskou kejdu. To je to pravé a jediné, co se v takový den dá jíst. Po nakrájení jsme šli prozkoumat okolí a zjistit, kde je jaký domeček a kdo v něm bydlí. Zákeřní domorodci byli spřáteleni a úplně nejlíp to zvládli Orlí strážci, kteří dostali opravdický plán našeho města Tikal. Je na něm jasné, kde bude stát náš nový chrám a kolik lam a krocanů každá z rodin může chovat. Takže stavba může začít!
Pak nás opustila várka dospěláků, kteří se museli vrátit do práce. No a před večeří proběhl onen obětní rituál. Krásně jsme to nacvičili a tentokrát bylo z obřadního pytlíku vytaženo jméno naší vládkyně Chilambalam. Jaká čest pro ni! No, její oběť jsme patřičně zajedli a zapili a pak se bavili při hádání a předvádění skoro mayských věcí, a tipování účelu fakt divných předmětů. Po pohádce, která byla teda dost divná, jsme šli spát.
Chilambalam byla obětována, my nemáme vládce, a tak si můžeme klidně udělat maškarní! Úterní ráno jsme tedy věnovali výrobě masek. A taky vlastně zhasínání vybuchujících sopek. A taky jsme našli poselství, že když zvládneme určité úkoly do nějakého divného data – 13 IMIX´ 1 POP – tak bude božstvo spokojeno a nebude vyžadovat další oběť. Teď už jen zjistit, kdy to bude, abychom to stihli.
A po obědě děti připravovali scénky na večer, hráli pin pong a šachy. A ještě než nás opustili Kryštof s Dádou, ukázali jsme světu, že se umíme správně postarat o lamy. Myslím, že největší stádo nakrmila Šišapála a tak mají ve výběhu už tři lamy. Pak jsme ještě skákali na trampolíně a už za tmy jí uklidili na zimu.
Po večeři jsme hledali špeha Sardel, mého oblíbeného. Dětem to zezačátku moc nešlo, ale nakonec si zvykly chodit potmě a potichu po chalupě. A pak Emča rozdala svoje staré dětské kostýmy a byly scénky a sranda. A pak se mi ještě podařilo přesvědčit některé děti ke hře na sardel a pak už hrozně pozdě v noci jsme šli spát, tentokrát bez pohádky.
Ve středu ráno byly děti moc hodné. Zabalily si batohy, uvařily čaj a upekly bábovku a až potom šly vzbudit vedoucí. Po rychlé snídani jsme se rozdělili na úderné týmy a začali gruntovat chalupu. A zase nám to šlo jak po másle a hrozně rychle. A tak jsme si před obědem ještě hráli s legem. A pak už upalovali na autobus a na zastávce ještě přebalovali batohy, protože Skarabík má přeci jakýsi standard balení batohu. No, a úplně plným autobusem dorazili do Prahy. Tak zas příště!
Pípáček
Ještě Pípovo fotky.
… a slíbený mayský vtip….
