Kdo by nechtěl jet na vandr do Českosaskýho? No přece každý! Jenže ze „Švajcu“ je už pár let národní park a to pravé vandrování je tam zakázáno. Už dlouho nikdo neopravuje kempy Zadní země a tak doufáme, že „druhá strana“ nebude počátkem února očekávat výletníky z Prahy. Nakonec nejel každý, ba dokonce nás bylo velmi poskrovnu. A stejně jsem při rozdělávání ohně v liduprázdné krajině měla pěkně stažené půlky.
V sobotu 1. února 2008 jsme se brzy ráno na Masaryčce sešli Kubajs, Povi, Klára (moje sestra) a já. V deset už jsme stoupali z liduprázdných Jetřichovic na Mariinu skálu. Předloňský požár její okolí nepěkně poznamenal, což bylo vidět zejména z jejího vrcholu. Kubajs se podivoval jak to, že neujíždí suchý písek pod nohama – jako vždycky. Celá výprava se nesla v sentimentálním duchu vyprávění příhod ze všech dřívějších návštěv a hledání oněch památných míst, kde se odehrály. Po sestupu z větrného vrcholu s novou strážní požární budkou jsme se vydali po hlavní turistické trase na Tokáň. Když je tam člověk sám, je mu jedno, že jde po červené. Ostatně po té jsme šli celý den, protože Povi našla odpadlou kůru ze stromu se značkou a připevnila mi ji na batoh. Měla to být vtipná výmluva pro ochranáře.
Z Vilemíniny vyhlídky už jsme viděli nějaké lidi, šli na lehko. Bylo pošmourno, žádná velká zima, ale přesto jsme s nadšením uvítali otevřenou restauraci Na Tokáni. Dali jsme si oběd a pak i kafe, protože mezitím začalo sněžit. Pomalé těžké chumelení nás však neodradilo a tak jsme se odpoledne nořili dále do temných roklí Zadní země a doufali, že v tomto počasí by ani ochranáře ven nevyhnal. Povidlo s Kubajsem dolovali z paměti nejlepší cestu do Tramtárie, Klára fotila a já se modlila, aby tvrzení z předchozí věty bylo pravdivé. Sníh roztál a začalo drobně mžít.
Potkáváme kluka v zeleném.
Ještě za světla jsme kemp našli – studený, vlhký a neútulný. Složili jsme batohy a vydrápali se průrvou s rozbitými schody nahoru. Po prohlídce okolí opatrně zkouším ulomit větev. Ten rámus se tichým zimním lesem musí nést hodně daleko, ale žádná odezva nepřichází. Lámeme dřevo, na zemi je všechno vlhké. Pod převisem, který je vlastně překladem, jsme si upravili pelech za pomoci chvojí z nedalekého padlého smrku. Po chvíli koukání do šera rozdělal Kubajs oheň a my se sesedli kolem. Vůně opékaných párečků nepřilákala ani zvěř ani ochranáře, a tak Povidlo v nastalé pohodě vytáhla z batohu trochu té stravy duchovní – Chvály Zadní země od Miroslava Nevrlého. Dřevo vyhořelo až moc rychle a šířící se zima a tma nás zahnaly do spacáků (někoho i dvou a Povi to tentokrát nebyla).V předtuše krušné noci na sebe navlíkám vše co mám a budím se za šera. Nikoli však zimou ani přeležením, ale proto, že jsem úplně vyspalá. Než jsme se vymotala ze všech vrstev, vzbudili se i ostatní. Vyšla jsem nahoru a do obličeje mi mezi kmeny stromů zasvítilo první ranní sluníčko. Vypadalo to na mrazivou ale slunečnou neděli. Rozhodli jsme se rychle sbalit a nasnídat se někde na sluníčku. Na Tramtárii po nás zbyla jen ta červená turistická značka.
Konečně můžu říct, že jsem byla v Českosakém – tedy Českém i Saském – Švýcarsku. Využili jsme možnosti volného přechodu hranic po vstupu ČR do Schengenského prostoru a po mostě přes Křinici v bývalých Zadních Jetřichovicích přešli do Německa. Po saské straně Křinice vede totiž stezka podél vody. Nejprve asi tři kilometry přímo u vody, pak další postup zatarasí skalní blok a tak musí stezka vystoupat výš. Vede podél přítoku potůčku, který si závěr své cesty do údolí prodral skálou. Někteří z nám musí dokonce lézt po kolenou. Stezka nyní vede nad první úrovní skal, chvílemi přímo nad řekou, jindy od ní dále. Má to výhodu, že jsme se dostali na sluníčko, které v zimě na dno údolí vůbec nedosáhne. Skály pod námi i nad námi.
Po nějaké době se odpojuje či napojuje shůry další kamzičí stezka do Hinterhermsdorf se záchytným parkovištěm.. To se již blížíme k místní atrakci – splouvání Křinice na pramicích. Díky přehradě, kde se v úzké soutěsce zadržovala voda pro plavení dřeva již od 16. století, se zdvíhá hladina o několik metrů v délce ¾ km. Současná přehrada z roku 1931 je technickou památkou a myslím, že slouží již pouze turistům. Tradice splouvání vzdutí je zde již od roku 1879, což připomínají četné pamětní cedule a dřevěná bouda pobitá kůrou a šiškami. Klára si vzpomněla, že zde před lety s tátou byli a plavbu absolvovali.
Kousek proti proudu již skály ustupují od řeky a my přicházíme k tzv. Českému mlýnu v Německu. Je vidět, že dříve tu býval čilý provoz – nejprve přecházíme po jednom mostě do Čech a za záhybem po jiném mostě zase zpět na německou stranu řeky. Kousek za opravovaným mlýnem se hranice odklání od řeky a tak se vracíme zpět do Českého Švýcarska. Rozhodujeme se, zda půjdeme přes Brtnický hrádek a Soví jeskyni nebo jenom přes Kopec. Nakonec se rozhodujeme pro ves Kopec, kam se jde údajně skopce (Kubajs se pak opravil, že to platí pouze ve směru z Brtníků, nikoliv cestou do nich). Vydáváme se dále podél vody a cestou skládáme střípky truchlivého osudu místního mlynáře, kterého při práci v dole zavalili kameny. Tuto událost z roku 1706 připomíná lidová soška sv. Antoníčka a pozůstatky mlýna.
V Kopci je k naší veliké radosti otevřená hospoda a krásně to odtamtud voní. Já si dávám chlupaté knedlíky se zelím a Povidlo neodolá domácímu gulášku. Sotva se dovalíme na kraj Brtníků, přijede autobus – přímý spoj do Prahy.
Bylo to krásné. Zase bude léta na co vzpomínat, než se člověk znovu odhodlá… porušit zákon.
Móňa