Byli tu po celou dobu, takže ti pořádní borci: Bártek, Fred, Ježek,
Zbytek, jemuž to okolnosti nedovolily, a tak tu byl alespoň na víkend: Liška, Milan, Doubravka, Kuba, Muffin
Naše trasa: https://mapy.cz/s/fukajucola
Den první
Již v osm ráno jsme se ve skrovném počtu tří lidí (Bártek, Fred a Ježek) sešli na Hlaváku, abychom dojeli do Omlenic, kde jsme byli chvíli před jedenáctou. Cesta proběhla poklidně, ba téměř mlčky, ježto se nesla ve znamení únavy z brzkého vstávání při Svátku práce.
Ovšem když jsme konečně dojeli, únava z nás jako zázrakem opadla – to jsme se asi tolik těšili, až si pořádně zaputujeme – a my plni elánu vyrazili.
Jak krásná příroda je v Omlenicích! Lesíky střídají pampeliškové louky, na nichž je k nalezení zřídka nějaký osamělý strom; stejně tak hodnou chvíli ani my nikoho nepotkáme.
Radost nám narušovala a otázky u nás vzbuzovala jen nově stavěná dálnice, protínající jako tlustá přímka nemilosrdně lesy, louky i pole široko daleko. Prach ze stavby pokrýval vše v okolí, jako by jej sem navál vítr z dalekých pouští.
Vše však jednou končí, a tak nás červená značka zavedla do Kaplic, města krásných starých domů, leč i ošklivé benzínky, továrny na plastová okna a brzy i dálnice.
My už měli v Kaplici po brzkém snídání (Bártek ani snídat nestihl) i dlouhé cestě hlad, i najedli jsme se, osud tomu však chtěl, že si Bártek zapomněl svůj oběd doma; ještě že byl nedaleko otevřený obchod.
Cesta pokračovala, zdálo se nám však, že si z nás červená tropí šprýmy. Vyvedši nás z města, zavedla nás úzkou pěšinkou nad něj na louku, z ní na prapodivné místo, kde hned vedle široké čerstvě opravené silnice stála rozestavěná ještě širší, přičemž se následně spojovaly do jedné, široké jako ta původní; snad to mělo co dělat s onou dálnicí. Ještě k tomu červené značení mnohdy úplně chybělo.
Pokračovali jsme do další vesničky, Blanska, – v jeho středu stojí vprostřed velikánského náměstí ze starých domů ohromný, nádherný památný strom – a pak již po modré do lesa, kde nás na Hradišťském vrchu čekala zajímavě z masivních trámů a tyčí konstruovaná rozhledna, z níž bylo vidět široko daleko.
Později jsme v Děkanských skalinách zase na červené nabrali vodu; nejprve jsme se o to pokusili v chatové oblasti, kde nám ji nedali, sami ji dovážíce, a pak ve velikém domě s bazénem, kde jsme ji již od dobré milé paní dostali.
Nedlouho nato jsme se stavili ve zdejší hospodě na statku, měla krásné vzezření a stejně tak dobrou malinovou limonádu.
Od hospody jsme došli přes vrch Kohout, na němž jsme nějakou dobu zaslouženě přestávkovali, až k malinké vesničce Kamenici, odkud jsme se vydali mimo naši trasu asi 2 km až na vyhlídlé místo na louce, které bylo mimo vší dosah. A nelitovali jsme, místo to bylo přenádherné a ještě lépe se na něm spalo (a jedl šťovík), jen v dáli na sebe celý večer z domu do domu štěkali psi.
Dorazili jsme kolem sedmé, za celý den jsme ušli asi 28 km.
Zapsal Fred
Den druhý
Ráno jsme se vzbudili v 8:15, uvařili si kaše a snědli buchty a vyrazili. Asi 2 kilometry jsme se vraceli po stejné silnici, jako jsme přišli, a pokračovali dál, až do Benešova nad Černou. Zde jsme u nahluchlé paní na konci městečka doplnili vodu a zamířili na Zaječí vrch. Na něm jsme si dali asi na čtvrt hodiny pauzu, pojedli sušenky a vyrazili dál. Při výstupu na Kuní horu jsme potkali skupinku Ostraváků, které jsme naposledy viděli, když proti nám stoupali na Kohout, a ještě předtím v hospodě. Prohodili jsme s nimi pár slov a předběhli je. Na vrchu jsme se zapsali do vrcholové knihy a v lese mezi skalami jsme si dali oběd. Závěrečná sladká tečka, v podobě Fredovy německé čokolády přišla vhod.
Na Kraví hoře jsme zase potkali Ostraváky, vylezli jsme na rozhlednu a nechali je obědvat.
Sestoupili jsme ke kostelu v Dobré vodě, kde nás přivítal zvon, odbíjející třetí hodinu. U vydatného pramene před kostelem jsme doplnili vodu a spustili se dolů, do Horní Stropnice.
Městem jsme jenom prošli a i přes Bártkovy úpěnlivé prosby jsme nenavštívili místní restaurační zařízení.
Měli jsme totiž namířeno k rybníkům za vesnicí. Zůstali jsme u třetího, který jsme potkali, s názvem Kapříkovský.
Vody v něm bylo tak po pás, to nám ale nezabránilo v tom, smýt ze sebe nečistoty posledních skoro dvou dní. Po koupání jsme usychali na slunci, načež naši pohodu vyrušil telefonát.
Muffin a jeho parta přijedou až o dvě hodiny později, z důvodu zpoždění autobusu do Českých Budějovic. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že nebudeme čekat a vydáme se napřed hledat nocležiště.
Před tím, než jsme vyrazili, jsme se ještě stavili v obchodě, abychom doplnili nějaké zásoby.
Místo k ulehnutí jsme nakonec našli na krásné louce, pod kopcem Vysoká. Po tom, co jsme si uvařili, jsme se vydali naproti Muffově skupině, se kterou jsme se potkali v Hojné vodě. Společně jsme se tedy vydali zpět na místo odpočinku, kde jsme všichni svorně ulehli pod hvězdami posetou oblohou.
Zapsal Ježek
Pohled nově přijedších
Potom, co každý dostál povinnostem, které mu bránily vydat se na cestu již ve čtvrtek, jsme se ve tři hodiny sešli na autobusovém nádraží. Autobus námi očekávaný bohužel přijel už s desetiminutovým zpožděním, což v nás budilo obavy, zda stihneme v Českých Budějovicích navazující spoj. Naše obavy byly naneštěstí naplněny, když jsme do Budějovic dorazili o 20 min později, než jsme měli. Nezbylo nám tedy, než počkat hodinu na vlak, při čemž někteří alespoň utopili zármutek nakupováním v obchodním domě. Vlakem jsme dojeli do Nových Hradů, kde se části skupiny podařilo stopnout milého pána, který si kvůli nim udělal zajížďku do Horní Stropnice. Tam počkali na zbytek skupiny, který se musel smířit s autobusem. Ze Stropnice jsme pak konečně s dvouhodinovým zpožděním, ale šťastni vyrazili přes louky a lesy do Dobré Vody, kochajíce se západem slunce. Přes Dobrou Vodu jsme došli do Hojné Vody, kde jsme se setkali s těmi třemi borci, co putovali už od čtvrtka. Doplnili jsme vodu a nechali se odvést na místo noclehu.
Zapsal Muffin
Den třetí
Ráno jsme se probudili ve třičtvrtě na devět. Vstávání nám však moc nešlo, a tak jsme vyrazili až o hodinu a půl později. O to rychlejší jsme však byli na cestě.
Cestou do Žofína jsme si ještě zvládli ve studánce dobrat vodu, pak jsme ale nabrali asi hodinové zpoždění v žofínské hospodě, odkud se nikomu nechtělo, přestože z nabízené kofoly, malinovky a hroznovky měli jen malinovku.
Naše cesta vedla dál s minimálním převýšením lesem k Huťskému rybníku, kde jsme se naobědvali a někteří vykoupali, na čemž by nebylo nic tak strašně zvláštního, kdyby k jeho konci nedošlo k veselé příhodě.
Vedle rybníka se nachází hráz, přes níž vede cyklostezka, a z jejíž druhé strany je les s pěknými šutry, které se nám, obzvláště Muffinovi, velice líbily, a tak jsme si na ně sedli a obědvali na nich. Milan s Kubou však byli líní donést si dolů ke kamenům své batohy, což se jim vymstilo, když po cestě, na které je zanechali, projel traktor, naštěstí se jim však dokázal vyhnout.
Milan se to naštěstí rozhodl nenechat být, a tak se jal svůj i Kubův batoh přemístit, aby se však příliš neunavil, rozhodl se je dát na stranu hráze směrem k rybníku, kde byla jakási plošinka. Svůj batoh na ni bez problémů přemístil, osud tomu však chtěl, že při položení Kubova batohu se onen batoh převážil směrem od Milana k rybníku a z celou svou elegancí do něj spadl.
Zpočátku Kuba docela nadával, naštěstí se však ukázalo, že to zas tak strašné není – spacák měl téměř suchý a jídlo vyndané, elektronika rovněž přežila –, a tak to vzal vcelku s humorem – neopomněl třeba Milanovi slíbit, že mu alespoň rok bude neustále připomínat, že si má dávat pozor na vodu, což mu skutečně po zbytek výpravy nejen Kuba úspěšně připomínal.
Jen jako by to nebylo dost, tak mu z batohu do rybníka vypadly klíčky od auta a teď ležely někde na jeho dně. I s nimi to naštěstí dopadlo dobře – Milan je po chvilce pátraní z kamenitého dna rybníka úspěšně vylovil.
Zapsal Fred
Potom jsme vzali už chvíli se na cestě sušící Kubovy věci na naše baťohy a vyrazili na cestu. Po nějaké době na cestě to vypadalo, že začne pršet, přesně tak jak říkala předpověď, takže jsme si všichni vybalili pláštěnky a připravili se na déšť. Po nějaké době, kdy to vypadalo, že každou chvíli začne pršet, zase vylezlo zpoza mraků sluníčko. Šli jsme tedy dále dlouhými rovnými lesními cestami, až jsme došli k louce s krávami, kde měla být zřícenina kaple, ve které jsme chtěli spát. Usoudili jsme ale, že půjdeme spát někam jinam, vydali jsme se tedy na další cestu. Po nějaké době jsme došli k občerstvení. Tam si někteří dali kofolu nebo zmrzlinu, a po krátké přestávce jsme měli to místo na přespání jen kousek. Na místě přespání jsme si postavili přístřechy, chvíli si zahráli lakros, uvařili si a zalehli.
Zapsal Milan
Den čtvrtý
Ráno jsme vstali v 8:30, abychom stihli vlak. Po snídani jsme vyrazili, sice trochu sprchlo, ale to nám nevadilo. Milan šel vzadu, aby nám shodil batoh do rybníka, protože jsme u něj spali. Po 12,5 kilometrech jsme došli do vesničky Rybník, odkud jsme přímým vlakem dojeli do Prahy, akorát naše cesta byla uprostřed na hodinu narušena náhradní autobusovou dopravou, takže to vlastně bylo s dvěma přestupy.
Zapsal Bártek
