Byli tu: Muffin, Ježek, Doubravka, Fred, Jakub, Milan, Honza, Liška a Vojta.

Na brigádu jsme se sešli ve dvou skupinách, jedna jela v 15:30 a druhá v 17:30. První
skupina celkem v klidu a míru dojela až do Vápna (jen čekala v Mnichově Hradišti asi hodinu a půl, jelikož autobus z Prahy přijel 45 minut později), ale druhá to štěstí neměla. Honzovo
metro totiž mělo zpoždění, a tak, jelikož jsme na něj počkali, autobus jsme nestihli. To ale
znamenalo, že nám ujel i navazující spoj v Mnichově Hradišti. Naštěstí nás přijel zachránit
Ježek s Milanem – ne sice na bílém koni, ale ve stříbrném autě. Na dvě etapy nás dovezli do
Vápna, kde jsme pobrali nářadí a jídlo a vydali se na louku. Tam už jsme jen počkali na
zbytek, najedli se, zahráli si chvíli na kytaru a šli spát.

V noci byla dost zima, ale když jsme se zahřáli u ohně a dali si snídani, mohli jsme se plní
energie, haha, vrhnout do práce. Museli jsme najít stromky, které se nejvíce hodily jako tyče
na teepee. To, že jsme je našli a dotáhli do tábora, byla ta lehčí část – teď nás totiž čekalo
jejich čištění. To zabere dost času, protože tyče musí být dost hladké, aby neprotrhly plachtu teepee.
Celý den jsme tedy pracovali, s přestávkami, samozřejmě. Večer jsme se rozloučili s Liškou,
která musela domů. Na autobus ji odvezl Ježek, který rovnou spolu s Milanem mohl dokoupit
všechno, na co v pátek zapomněli, a přidat k tomu zmrzlinu pro všechny. Po večeři jsme si
dokonce udělali i hady – jak na sladko, tak na slano. Obecně to byl moc hezký večer.

V neděli jsme toho už nestihli tolik, ale to samozřejmě neznamená, že bychom se flákali. Po
brzkém obědě jsme už jen pobalili a vyrazili z táborové louky do Vápna. Cestou jsme měřili, jak dlouho to trvá, a s věcmi v rukou to bylo 18 minut.

Zapsala: Doubravka

Fotky najdete na Zoneramě

Účast:

Děti: Anička, Angrešt, Baget, Bártek, Dorian, Ezra, Fanča do soboty, Fanda Č., Fanda V., Gabík, Josí, Martin do soboty, Maruška, Neda od soboty, Vávra
Vedoucí: Fred, Jakub, Liška, Muffin od soboty, Noemi, Vojta
Kmeňáci: Géďa, Hája, Káťa*, Móňa, Op
Neomluveni: Muffův mobil (který ho k Muffově nelibosti opustil v autobuse. Ale daří se sledovat jeho pozici, tak se mu snad vrátí)

Pátek

V 15:40 jsme se sešli na Hlaváku. Nastoupili jsme do přeplněného vlaku do kterého jsme mou vinou neměli místenky. Část z nás se posadila, zbytek byl v chodbičce. Jeli jsme asi hodinu, plnou debat o rozličných tématech. V Hořovicích jsme přestoupili na náhradní autobusovou dopravu a dojeli do Lochovic. Odtamtud jsme se po modré vydali k Plešivci. Po přejití na červenou a následně pryč ze značky jsme došli ke Smaragdovému jezírku. Ve srubu kousek od něj jsme se zabydleli a rozdělali oheň. Teď u něj sedíme, okolo se setmělo a my nepovídajíce si už o morbidnostech řešíme, zda v noci bude pršet.

Zapsal Jakub

Sobota
Ráno jsme vstali o půl deváté a s vědomím, že máme do 11:00 ujít jen 2 km na Plešivec jsme si zahráli šiškovku. V deset jsme vyrazili k prameni. První tekl pomalu, tak jsme šli dál. V dalších dvou voda nebyla a tak jsme se rozdělili na “Vrabce v hrsti”, kteří se vrátili k prvnímu a na “Holuby na střeše”, kteří se vydali dolů prozkoumat ještě jeden pramen a po neúspěchu žebrali o vodu ve vesnici. Na Plešivec jsme dorazili s hodinovým zpožděním a kmeňáci, Muff a Neda (kteří se připojovali) tam už na nás samozřejmě smutně čekali. Rychle jsme začali s listinou, aby kmeňáci, kteří se zas potřebovali vydat dál svou cestou, mohli jít. Po listině nás ještě Fred – v ten okamžik určitě ten nejdokonalejší mezi námi – pozval na své tři melouny, které přivezl z Prahy. Ty jsme na sluníčku snědli, zahráli jsme si tradičně Veverky a vydali se nahoru na vyhlídku. Tam nás čekala těžká volba a Otázka, ta tradiční (Znáte na ni odpověď?). Volba byla mezi dvěma skupinami: “Tou, kterou budou bolet nohy.” A půjdou trochu delší cestu. A “Tou, kterou už nohy bolí.” A vezmou si to více na pohodu.

TI, KTERÉ BUDOU BOLET NOHY.

Hrajíce celou cestu super Kontakt, jsme se vydali po červené, tedy alespoň podle mapy, až na Kuchyňku, tam jsme se stočili do údolí a prudkým sestupem sešli k nově zrekonstruovanému prameni Brdlavka. Nabrali jsme si vodu a kus proti proudu jsme se v kempu utábořili. Náš vyhlídnutý srub nám někdo sebral, ale o kus dál bylo další hezké tábořiště. Postavili jsme přístřechy a rozdělali oheň.
Zapsal Jakub

TI, KTERÉ UŽ NOHY BOLÍ

Ve složení Baget, Josí, Fanda, Ezra, Fanda, Vávra a Noemi jsme se vydali z Plešivce. Ještě kus cesty s námi šli Móňa, Hája, Martin a Fanča, kteří nás opustili a autem jeli do Prahy. Naše cesta byla plná veselí. Chvilku Fanda V. vyprávěl všem dračák, chvilku jsme si vyprávěli vtipy a chvilku jsme se navzájem přesvědčovali, jestli, kde a za jak dlouho bude pauzička. Bylo jich ale (na můj vkus) docela dost. Frekvence pauziček se zvýšila, když jsme kvůli zrušenému rozcestníku šli přes Písek (691 m n. m.). Útěchou pro nás (alespoň pro mne) byly krásné výhledy. Pak už jsme se vydali kolem památného buku ke kempu, kde na nás čekali “Ti, které v tu chvíli taky už nohy boleli”. Po večeři už jsme jen seděli u ohně a pak už nám nezbylo, než jít spát.

Zapsala Noemi

Neděle

Vstali jsme v osm s nádherným Fredovým budíčkem, který se někteří snažili luštit jako morseovku (bohužel to bylo jen náhodné pípání). V mokru propršené noci jsme dokázali (tedy, abych muffovi nesebral jeho zásluhy, tak zapaloval on) rozdělat oheň, který nás příjemně zahřál. Nějak jsme zabalili mokré věci a přístřechy, nasnídali jsme se a hodili jeden spacák do potoka a pak už nám nezbylo nic jiného, než se znovu rozdělit. Tentokrát, byli možnosti následující: “Ti, kteří se zahřejí výšlapem”, a vyjdou si ještě na Studený vrch. A “Ti, kteří stihnou vlak”, kteří to vezmou přímo po modré.

TI KTEŘÍ SE ZAHŘEJÍ VÝŠLAPEM

Ve složení Jakub, Fred, Ezra a Dorian jsme sešli jsme zpět k Brdlavce, abychom doplnili vodu, a trochu zmrzlí jsme se jali zdolávat kopec, který jsme včera sešli dolů (trochu demotivující, že…). V nečekaně krátkém čase jsme se vyškrábali zpět na červenou a navázali na náš včerejší úsek. Okolo půl dvanácté jsme zdolali poslední metry k rozhledně a zalezli do kamny vytopené vstupní místnosti. Neohřáli jsme se dlouho, a rozhodli jsme se vystoupat na vrchol rozhledny Studený vrch, abychom se rozhlédli po okolí. Bylo tu fakt studeno. V nevětrné vnitřní místnosti jsme udělali vrcholové foto a slezli zpět dolů k lavičkám a batohům. Dali jsme si oběd, ke kterému si Fred koupil klobásu netradičně opečenou v hrnci na kamnech z důvodu vyhaslého ohně. Po obědě, jsme se zjištěním, že zahřívání výšlapem nepomohlo na moc dlouho, naměřili azimut a krosem začali scházet z kopce. Cíl byl jistá žlutá, která už ale buď neexistovala, nebo jsme ji přešli, a tak jsme došli až do vesnice Lštěň (jak nám řekla dopravní značka) odkud jsme to po silnici vzali do Hostomic. A co to nevidíme těsně před Hostomicemi? Před námi se pomalým rozvážným krokem hrne druhá skupinka. Po neúspěchu o dostání se k nim aniž by si nás všimli jsme spojili.

Zapsal Jakub

TI KTEŘÍ STIHNOU VLAK

Jako pohodáři jsme se zastavili hned kousek od kempu u bývalé hráze a pořádně si ji prolezli. Další zastávkou nám byla nedaleká Brdlavka, kde byla fantastická trubka na prolézání a také voda na doplnění zásob. Naše další kroky vedly kolem té nejkrásnější lamy, kterou kdo kdy viděl, přes houpačku, která se jen trochu tvářila, že je na konci svých sil; až k bakelitovému hrnci plnému kopřiv. U něj jsme také přes louku viděli přeběhnout stádo srnek. Další zastávkou nám bylo krátké jablečno-tenisákové zastaveníčko, které se plynule přelilo do oběda. Při a po něm jsme hráli prší a MTG, házeli “žabky” do louží a ty louže pak pořádně okořenili. Když jsme to všechno dokončili, nahodili jsme batohy a vydali se do Lštěně, kde jsme se měli potkat s těmi, kteří už vychladli z výšlapu na rozhlednu.
Zapsala Noemi

ZASE SPOJENI

Společně jsme došli na náměstí, kde jsme usoudili, že máme přebytečnou hodinu a můžeme si ji užít vleže, dnes konečně na sluníčku jsme se usadili v parčíku. Noemi nám dobrovolně vytvořila hru na shánění vzácných Pegasů, během které jsme řešili Jakubovy, Vojtovy a Muffovy problémy se směrem Dobříše, plánováním víkendového putování, či počtem vlakových zastávek do Řevnic. Pak jsme se vydali na nádraží, odkud dle nás měla jet náhradní autobusová doprava zpět. A zase nic. Na nádraží jsme zjistili, že desetiminutová cesta po silnici byla zcela zbytečná, a že vlak jede z náměstí. No nakonec vše dobře dopadlo, jak v buse tak ve vlaku jsme si sedli, a mohli jsme se vrátit do tepla a sucha domova.

Zapsal Jakub

Fotky najdete na Zoneramě

Byli tu po celou dobu, takže ti pořádní borci: Bártek, Fred, Ježek,
Zbytek, jemuž to okolnosti nedovolily, a tak tu byl alespoň na víkend: Liška, Milan, Doubravka, Kuba, Muffin

Naše trasa: https://mapy.cz/s/fukajucola

Den první
Již v osm ráno jsme se ve skrovném počtu tří lidí (Bártek, Fred a Ježek) sešli na Hlaváku, abychom dojeli do Omlenic, kde jsme byli chvíli před jedenáctou. Cesta proběhla poklidně, ba téměř mlčky, ježto se nesla ve znamení únavy z brzkého vstávání při Svátku práce.
Ovšem když jsme konečně dojeli, únava z nás jako zázrakem opadla – to jsme se asi tolik těšili, až si pořádně zaputujeme – a my plni elánu vyrazili.
Jak krásná příroda je v Omlenicích! Lesíky střídají pampeliškové louky, na nichž je k nalezení zřídka nějaký osamělý strom; stejně tak hodnou chvíli ani my nikoho nepotkáme.
Radost nám narušovala a otázky u nás vzbuzovala jen nově stavěná dálnice, protínající jako tlustá přímka nemilosrdně lesy, louky i pole široko daleko. Prach ze stavby pokrýval vše v okolí, jako by jej sem navál vítr z dalekých pouští.
Vše však jednou končí, a tak nás červená značka zavedla do Kaplic, města krásných starých domů, leč i ošklivé benzínky, továrny na plastová okna a brzy i dálnice.
My už měli v Kaplici po brzkém snídání (Bártek ani snídat nestihl) i dlouhé cestě hlad, i najedli jsme se, osud tomu však chtěl, že si Bártek zapomněl svůj oběd doma; ještě že byl nedaleko otevřený obchod.
Cesta pokračovala, zdálo se nám však, že si z nás červená tropí šprýmy. Vyvedši nás z města, zavedla nás úzkou pěšinkou nad něj na louku, z ní na prapodivné místo, kde hned vedle široké čerstvě opravené silnice stála rozestavěná ještě širší, přičemž se následně spojovaly do jedné, široké jako ta původní; snad to mělo co dělat s onou dálnicí. Ještě k tomu červené značení mnohdy úplně chybělo.
Pokračovali jsme do další vesničky, Blanska, – v jeho středu stojí vprostřed velikánského náměstí ze starých domů ohromný, nádherný památný strom – a pak již po modré do lesa, kde nás na Hradišťském vrchu čekala zajímavě z masivních trámů a tyčí konstruovaná rozhledna, z níž bylo vidět široko daleko.
Později jsme v Děkanských skalinách zase na červené nabrali vodu; nejprve jsme se o to pokusili v chatové oblasti, kde nám ji nedali, sami ji dovážíce, a pak ve velikém domě s bazénem, kde jsme ji již od dobré milé paní dostali.
Nedlouho nato jsme se stavili ve zdejší hospodě na statku, měla krásné vzezření a stejně tak dobrou malinovou limonádu.
Od hospody jsme došli přes vrch Kohout, na němž jsme nějakou dobu zaslouženě přestávkovali, až k malinké vesničce Kamenici, odkud jsme se vydali mimo naši trasu asi 2 km až na vyhlídlé místo na louce, které bylo mimo vší dosah. A nelitovali jsme, místo to bylo přenádherné a ještě lépe se na něm spalo (a jedl šťovík), jen v dáli na sebe celý večer z domu do domu štěkali psi.
Dorazili jsme kolem sedmé, za celý den jsme ušli asi 28 km.
Zapsal Fred

Den druhý
Ráno jsme se vzbudili v 8:15, uvařili si kaše a snědli buchty a vyrazili. Asi 2 kilometry jsme se vraceli po stejné silnici, jako jsme přišli, a pokračovali dál, až do Benešova nad Černou. Zde jsme u nahluchlé paní na konci městečka doplnili vodu a zamířili na Zaječí vrch. Na něm jsme si dali asi na čtvrt hodiny pauzu, pojedli sušenky a vyrazili dál. Při výstupu na Kuní horu jsme potkali skupinku Ostraváků, které jsme naposledy viděli, když proti nám stoupali na Kohout, a ještě předtím v hospodě. Prohodili jsme s nimi pár slov a předběhli je. Na vrchu jsme se zapsali do vrcholové knihy a v lese mezi skalami jsme si dali oběd. Závěrečná sladká tečka, v podobě Fredovy německé čokolády přišla vhod.
Na Kraví hoře jsme zase potkali Ostraváky, vylezli jsme na rozhlednu a nechali je obědvat.
Sestoupili jsme ke kostelu v Dobré vodě, kde nás přivítal zvon, odbíjející třetí hodinu. U vydatného pramene před kostelem jsme doplnili vodu a spustili se dolů, do Horní Stropnice.
Městem jsme jenom prošli a i přes Bártkovy úpěnlivé prosby jsme nenavštívili místní restaurační zařízení.
Měli jsme totiž namířeno k rybníkům za vesnicí. Zůstali jsme u třetího, který jsme potkali, s názvem Kapříkovský.
Vody v něm bylo tak po pás, to nám ale nezabránilo v tom, smýt ze sebe nečistoty posledních skoro dvou dní. Po koupání jsme usychali na slunci, načež naši pohodu vyrušil telefonát.
Muffin a jeho parta přijedou až o dvě hodiny později, z důvodu zpoždění autobusu do Českých Budějovic. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že nebudeme čekat a vydáme se napřed hledat nocležiště.
Před tím, než jsme vyrazili, jsme se ještě stavili v obchodě, abychom doplnili nějaké zásoby.
Místo k ulehnutí jsme nakonec našli na krásné louce, pod kopcem Vysoká. Po tom, co jsme si uvařili, jsme se vydali naproti Muffově skupině, se kterou jsme se potkali v Hojné vodě. Společně jsme se tedy vydali zpět na místo odpočinku, kde jsme všichni svorně ulehli pod hvězdami posetou oblohou.
Zapsal Ježek

Pohled nově přijedších
Potom, co každý dostál povinnostem, které mu bránily vydat se na cestu již ve čtvrtek, jsme se ve tři hodiny sešli na autobusovém nádraží. Autobus námi očekávaný bohužel přijel už s desetiminutovým zpožděním, což v nás budilo obavy, zda stihneme v Českých Budějovicích navazující spoj. Naše obavy byly naneštěstí naplněny, když jsme do Budějovic dorazili o 20 min později, než jsme měli. Nezbylo nám tedy, než počkat hodinu na vlak, při čemž někteří alespoň utopili zármutek nakupováním v obchodním domě. Vlakem jsme dojeli do Nových Hradů, kde se části skupiny podařilo stopnout milého pána, který si kvůli nim udělal zajížďku do Horní Stropnice. Tam počkali na zbytek skupiny, který se musel smířit s autobusem. Ze Stropnice jsme pak konečně s dvouhodinovým zpožděním, ale šťastni vyrazili přes louky a lesy do Dobré Vody, kochajíce se západem slunce. Přes Dobrou Vodu jsme došli do Hojné Vody, kde jsme se setkali s těmi třemi borci, co putovali už od čtvrtka. Doplnili jsme vodu a nechali se odvést na místo noclehu.
Zapsal Muffin

Den třetí
Ráno jsme se probudili ve třičtvrtě na devět. Vstávání nám však moc nešlo, a tak jsme vyrazili až o hodinu a půl později. O to rychlejší jsme však byli na cestě.
Cestou do Žofína jsme si ještě zvládli ve studánce dobrat vodu, pak jsme ale nabrali asi hodinové zpoždění v žofínské hospodě, odkud se nikomu nechtělo, přestože z nabízené kofoly, malinovky a hroznovky měli jen malinovku.
Naše cesta vedla dál s minimálním převýšením lesem k Huťskému rybníku, kde jsme se naobědvali a někteří vykoupali, na čemž by nebylo nic tak strašně zvláštního, kdyby k jeho konci nedošlo k veselé příhodě.
Vedle rybníka se nachází hráz, přes níž vede cyklostezka, a z jejíž druhé strany je les s pěknými šutry, které se nám, obzvláště Muffinovi, velice líbily, a tak jsme si na ně sedli a obědvali na nich. Milan s Kubou však byli líní donést si dolů ke kamenům své batohy, což se jim vymstilo, když po cestě, na které je zanechali, projel traktor, naštěstí se jim však dokázal vyhnout.
Milan se to naštěstí rozhodl nenechat být, a tak se jal svůj i Kubův batoh přemístit, aby se však příliš neunavil, rozhodl se je dát na stranu hráze směrem k rybníku, kde byla jakási plošinka. Svůj batoh na ni bez problémů přemístil, osud tomu však chtěl, že při položení Kubova batohu se onen batoh převážil směrem od Milana k rybníku a z celou svou elegancí do něj spadl.
Zpočátku Kuba docela nadával, naštěstí se však ukázalo, že to zas tak strašné není – spacák měl téměř suchý a jídlo vyndané, elektronika rovněž přežila –, a tak to vzal vcelku s humorem – neopomněl třeba Milanovi slíbit, že mu alespoň rok bude neustále připomínat, že si má dávat pozor na vodu, což mu skutečně po zbytek výpravy nejen Kuba úspěšně připomínal.
Jen jako by to nebylo dost, tak mu z batohu do rybníka vypadly klíčky od auta a teď ležely někde na jeho dně. I s nimi to naštěstí dopadlo dobře – Milan je po chvilce pátraní z kamenitého dna rybníka úspěšně vylovil.
Zapsal Fred

Potom jsme vzali už chvíli se na cestě sušící Kubovy věci na naše baťohy a vyrazili na cestu. Po nějaké době na cestě to vypadalo, že začne pršet, přesně tak jak říkala předpověď, takže jsme si všichni vybalili pláštěnky a připravili se na déšť. Po nějaké době, kdy to vypadalo, že každou chvíli začne pršet, zase vylezlo zpoza mraků sluníčko. Šli jsme tedy dále dlouhými rovnými lesními cestami, až jsme došli k louce s krávami, kde měla být zřícenina kaple, ve které jsme chtěli spát. Usoudili jsme ale, že půjdeme spát někam jinam, vydali jsme se tedy na další cestu. Po nějaké době jsme došli k občerstvení. Tam si někteří dali kofolu nebo zmrzlinu, a po krátké přestávce jsme měli to místo na přespání jen kousek. Na místě přespání jsme si postavili přístřechy, chvíli si zahráli lakros, uvařili si a zalehli.
Zapsal Milan

Den čtvrtý
Ráno jsme vstali v 8:30, abychom stihli vlak. Po snídani jsme vyrazili, sice trochu sprchlo, ale to nám nevadilo. Milan šel vzadu, aby nám shodil batoh do rybníka, protože jsme u něj spali. Po 12,5 kilometrech jsme došli do vesničky Rybník, odkud jsme přímým vlakem dojeli do Prahy, akorát naše cesta byla uprostřed na hodinu narušena náhradní autobusovou dopravou, takže to vlastně bylo s dvěma přestupy.
Zapsal Bártek

fotky najdete na Zoneramě