Pátek
Sešedše se v 16:05 netradičně na Dejvické, jsme ještě čekali na vlak, někteří čekali, dohrávajíce Magic the Gathering. Když už přijel, nastoupivše jsme znovu začali hrát, tentokrát i ti, kteří, přišedše ne tak brzo nebo pozdě, si zahrát nestihli. Ostatní nehrajíce prováděli jiné vysoce přátelské aktivity.
Dorazivše jsme dlouho na místě nezůstali, a tak, pokolečkovavše se, pojménovavše se, spočítavše se a rozdavše mapu s buzolou malým, zatím nezkušeným, Skarabíkům, jmenovitě Bártovi se Ctiborem, aby nás vedli, jsme vyrazili. Opět přátelsky se bavíce, jsme brzy, asi po 2,5 kilometrech, dorazili na místo, kde, hledaje chvíli vhodné místo na spaní a nenalezše jej, kousek jsme se po Noeminině rozhodnutí ovlivněném Ctiborem vrátili, až jsme jej už konečně našli. Vidouce na obloze i v tajemných křišťálových kvádrech, že bude pršet, postavili jsme přístřechy a, sotva je dostavivše, začal déšť, byť liják to rozhodně nebyl, tudíž ani pro ty, již chtěli na záchod nebo navštívit své milované kamarády spící v jiných přístřeších, nepředstavoval problém. Hlavní prioritou však, alespoň pro mě, bylo se najíst, což u některých znamenalo si i uvařit, a právě to se mohlo setkat s problémem. Jmenovitě u mě, Freda, a Filipa, jelikož Filip, jsa nevraživý a hladový, chtěl se najíst co nejdříve, a tak mě přesvědčil, abych udělal jídlo pro mě i jeho najednou. Skončilo to z obou stran špinavým ešusem, omáčkou i několika těstovinami na zemi a jak to probíhalo, si můžete domyslet sami, případně naleznete fotky na stránkách, na nichž to celé vypadá jako čarodějnický lektvar. Pak už se ostatní, z už dříve popisovaných důvodů, mohli navštěvovat a povídat si, já, zůstav v přístřechu sám, jsem si asociálně četl, tudíž vám toho moc o dalším dění nepovím. Usínaje jsem slyšel do mého přístřechu navracející se lidi. Usnuvše jsme spali, ležíce na tlusté vrstvě mechu, igelitu, karimatkách, ve spacácích, pyžamkách a přístřechem nad hlavou; měli jsme se tedy skoro jako doma.
Sobota
Vstavše jsme si sbalili a nasnídali se, překvapivě se tu, pokud vím, nic zvláštního nestalo. Pak jsme se rozdělili na drsňáky a menší, ale pořád velké, drsňáky; drsňáci výrazně převažovali – u menších drsňáků byly jen děti mladší osmi let, pár jejich starších kamarádů a Eliška s Tomášem, Marikou a Patrikem, kteří se putování také účastnili.
Menší drsňáci
(zapsala Doubravka)
Mladší se vydali na cestu záhy po starších. Naše cesta započala na rozcestníku z předchozího dne, kde jsme se vydali po zelené. První zastávka se konala u nálezu velkého mraveniště, kde jsme se zároveň naučili poznat dub zimní od dubu letního (letní má na listech takové kraťasy). Po krátké pauze jsme se vydali dál na Velký Louštín. Po cestě jsme poznávali další stromy. Tam jsme si dali krátkou pauzu a pak pokračovali dál, protože naší výpravu měl čekat Babinského kámen, který se ale asi rozhodl, že si zrovna v tu dobu vezme dovolenou, a tak jsme ho i přes veškerou snahu nenalezli. Když jsme se smířili s tím, že ho nenajdeme, povzbudilo nás alespoň to, že si za chvilku dáme oběd. Oběd nás skutečně čekal, ale ještě před ním jsme učinili objev výpravy a to byl záchod, který ležel vedle cesty. Bohužel jsme usoudili, že bychom ho neunesli, a tak jsme ho tam museli nechat, ale jen pár metrů od místa nálezu nás čekalo hřiště ve stínu vysokých kaštanů, kde jsme se pořádně naobědvali a využili i času a toho, že jsme na hřišti. Po naplnění břich jsme se mohli vydat dále a hned „za rohem“ nás čekala jeskyně, která tam teda byla, ne jako ten kámen. Sice to nebyla ta největší jeskyně na světě, ale dětem se líbila, takže to je dobře. Po jeskyni nás čekalo ťapání a ťapání. Šli jsme kolem rybníka a naší cestu doprovázely tabulky s popisy stromů, a tak jsme se mohli dále procvičovat. Jen o kousek dále jsme potkali Háju na kole, tak jsme mu mohli vyprávět, co se nám po cestě stalo. Všichni už jsme byli malinko utahaní a tak jsme si chtěli odpočinout a přečíst pohádku, ale zlý drak nám rozfoukal text a tak jsme ho museli dát zpátky dohromady. Zvládli jsme to perfektně a tak i ta pohádka mohla být. Naše další četa už pomalu ale jistě mířila k pramení, u kterého jsme měli v plánu spát a všichni už jsme se těšili, až si uděláme večeři a budeme velkým vyprávět, co se nám stalo. U pramene jsme byli dřív, což je jasné, protože jsme pořádní drsňáci, a tak jsme mohli ještě poskládat lodičky z papíru a zazávodit si s nimi na pramínku, který tekl ze studánky. Už si nepamatuji, kdo vyhrál, ale vím, že si to všichni moc užili. Když dorazili starší, už jsme jen našli ideální místo na spaní a mohli si jít odpočinout.
Drsňáci
Vyrazivše jsme šli, střídajíce se u mapy, občas dělajíce přestávky a při nich dávajíce si vzájemně do batohů kameny, jak už se u putováních stalo zvykem. Celkem jsme ušli asi 20 kilometrů, za zmínku stojí jen jistý Babinského kámen, jejž jsme, pátrajíce po něm asi hodinu a dělajíce rojnici, i tak nenašli. Briket zato našel ohromný kus smůly o objemu odhadem 4000 cm³, který si sice neodnesl, batoh si ale přitížil i tak – z jedné staré zídky uprostřed lesa si odnesl pořádný kus opuky pro svou babičku sbírající kameny. Kromě toho jsme se vydali i za jeskyní Čejkovka, jíž jsme ale nakonec také nenavštívili, jelikož stojí uprostřed hustníku a naši milosrdní vedoucí se rozhodli děti už více netrápit. Ohradu jsme si ale kvůli ní obešli. Kromě toho jsme k radosti dětí i jistých vedoucích navštívili dětské hřiště a strávili na něm pěknou chvíli.
Ke konci cesty, jsouce už docela unavení, jsme potkali Háju s jeho kamarádem, dříve také majícím co do činění se skarabíky, na kole, kteří nás potěšili zprávou, že studánka na místě, kde jsme chtěli spát, je pitná. Pak jsme ještě došli k nějaké jiné studánce, kde tekla voda hodně pomalu, asi rychlostí 0,4 l/min, takže jsme tam strávili pěknou chvíli, než se naplnily lahve tam, kteří už měli málo vody. Naštěstí jsme takhle ale nemuseli plnit lahve všichni, jelikož jenom pár z nás mělo akutní nedostatek vody. I tak to ale zabralo spoustu času, naštěstí jsem pak ale objevil nový způsob plnění – v domečku pramenu se nacházel jakýsi bazének, do nějž bylo možné láhev ponořit. Voda z trubky pak ale přestala proudit úplně.
Od pramene už cesta nebyla dlouhá, prošli jsme pouze železničním tunelem a za chvíli jsme se už setkali u pramene, na místě, kde jsme chtěli spát, s malými.
Společně
Naplnivše si teď už všichni z pramenu, úplně vynikající železitou vodou (na místě byly dříve lázně), lahve, rozdělili jsme se na skupiny a vydali hledat místo, kde můžeme spát. Nalezše jej po nějaké chvíli, jsme se na něj vydali, rozmístili se po celém plácku, někdo po skupinách, někdo asociálně sám. Pak jsme se, vaříce nebo pojídajíce studené jídlo a bavíce se při tom, postupně ukládali ke spánku. Usnuvše jsme spali, tentokrát ležíce na trávě a pod širákem.
Neděle
Vstavše jsme se najedli, zabalili si a rozdělili se opět na mladší a starší.
Menší drsňáci
(zapsala Doubravka)
My, mladší, jsme šli normálně po krásné cestě vedoucí uprostřed lesa. Po chvíli cesty si najednou děti uvědomili, že už dlouho neviděli značku. Vrátili jsme se tudíž a objevili, že jsme šli správně, jen se tam značení vyskytuje jen občasně. Pokračovali jsme tedy po původní cestě a zastavili u krásného velkého dubu abychom Marice, která s námi šla, pomohli do školky nasbírat přírodniny. Když měli plnou tašku lišejníku, kaštanů, žaludů, listů a šišek, pokračovali jsme se dále do cíle, kde nás čekalo zakončení v podobě železničního muzea. Těsně před cílem jsme ještě potkali koně a pak už jsme před námi uviděli vlakové nádraží a muzeum. Na nádraží jsme si dali oběd a sešli se se staršími, kteří obědvali na nedalekém hřišti.
Drsňáci
Rozdělivše se jsme vyrazili ke studánce s onou skvělou železitou vodou, kde jsme předali mapu a buzolu Bártovi, který nezvládnuv správně naměřit azimut na mapě, byl nahrazen Vojtou, jemuž se to již povedlo na jedničku. Pak došedše k již včera navštívenému tunelu a prošedše jej, začali jsme pod vedením Bárta krosovat asi 1,5 kilometru k Lužné u Rakovníka, což se obešlo zcela bez komplikací, až na konec, kde jsme museli obejít ohradu pro koně. Obcházejíce jí jsme byli velmi nepotěšeni Krtkem, jenž udělal hada a my jsme byli nuceni za ním kopřivami běžet. Pak jsme už za chvíli byli u nádraží, odkud jsme, nenalezše v něm zalíbení, odešli na dětské hřiště, kde někteří na parkovišti bagrovali v písku s bagrem, jiní si za pomoci lakrosek házeli tenisák, někdo hrál MTG a někdo hrál ping-pong s hopíkem, kusem dřeva a dalšími originálními pálkami. Také jsme se tam naobědvali, přičemž bylo nutné, abych doručil nějaké jídlo od starších k mladším a naopak, jelikož mladší obědvali na nádraží.
Společně
Na konec výpravy došedše do muzea Českých drah, rozdělili jsme se na skupinou s průvodcem a bez něj. Průvodce nám zejména zpočátku podal velmi technický výklad o motorech a jeho turbospojkách apod., pak se ale i s našimi dotazy stal výklad i pro mladší návštěvníky výrazně pochopitelnější, dozvěděli jsme se například, jak funguje značení lokomotiv a co z něj lze vyčíst, bohužel se ale v současnosti už nepoužívá, takže vám je k něčemu tak akorát v muzeu. Super bylo to, že průvodce tím, že byl v minulosti strojvedoucí a o železnici se aktivně zajímal, věděl nejen, o čem hovořit, ale znal i odpovědi na úplně všechny otázky, tedy až na Danovo: „A jak dlouho je už tahle mašina tady v muzeu?“
Zhlédnuvše v muzeu všechno důležité (včetně ohromně mohutné sovětské nákladní lokomotivy Sergej, jíž jen tak nezapomenu, pivního vozu, Masarykova salonního vozu, který jsme se rozhodli pořídit pro oddíl, a dalších zajímavostí) a rozloučivše se s průvodcem, jsme se vydali na nádraží, odkud jsme bez přestupů dojeli zase zpět na Dejvickou.
Zapsali Fred s Doubravkou
Tady si můžete prohlédnout fotky z oddílového foťáku.