Byli tu: Muffin, Kuba, Téďa, Mýval, Frederik, Jakub, Ježek, Maruška, Briket, Neda, Filip, Sam, Honzík, Milan, Vojta, Bártek, Jozí, Fanda, Martin, Tonda Š.,Tonda P.
Pátek 7.6 2024
Začali jsme se na Hlavním nádraží scházet okolo čtvrté. S Márovou pomocí jsme naskládali všechna kola do jeho dodávky a v 17:15 jsme vlakem odjeli do Řevnic. V Řevnicích jsme s Márou vyměnili batohy za kola a vyrazili do kopce. Jet po zelené značce se neukázalo jako dobré rozhodnutí. Tlačit kolo korytem potoka nenadchlo nikoho z nás. Proto jsme se co nejdříve přesunuli na silnici. Po té jsme bez potíží dorazili k Milanovi. Tam nám Mára dovezl věci, a tak jsme si mohli postavit stany. Po večeři jsme se pustili do rozdělávání ohně, u kterého jsme se za Kubova, Mývalova a Jakubova hraní na kytary mohli pomalu připravovat ke spánku.
Sobota 8. 6. 2024
Skupina pohodinda:
Ráno, nádherný den, všichni vstali protože je vzbudil povyk linoucí se z určitého stranu, přítomní vědí. Když jsme se pak kolem osmé všichni uráčili vstát, poslední byl Jakub, tak jsme se nasnídali. Někteří si také zahráli Magické Shromažďování a Muffin se pustil do opravy Maruščina kola, na což byl večer líný. Fatálně setkal v lepení duše, a tak jí tam jen dal novou. Než s tím Muffin skončil, tak rychlejší skupina už vyrazila, ti “ne tak závodně založení” vzápětí následovali a právě včas se k nám přidal i Angrešt (dříve Tonda). Ujeli jsme asi 300 m k rybníku, když Fred píchnul. Po bližší inspekci vyšlo najevo, že se mu z duše úplně urval ventilek a nemaje potřebné nářadí na výměnu vlastního kola, se od nás oddělil a vydal se do Mníšku pod Brdy.
Fredova dobrodružství v Mníšku pod Brdy, čítajíc hrdinské činy, jako vedení kola po kilometry a snášení urážek jeho bicyklu (které bylo označeno za veterána), jsou příliš rozsáhlá na vypisování zde, můžeme jen doufat, že jejich hrdina napíše vlastní záznam.
Bez Freda jsme vyrazili po silnici, byla to silnice. Byla fajn dokud nebyla do kopce (petice proti zrušení kopců je v přípravě), nicméně kopec jsme zdolali. Naneštěstí jsme ovlivněni dezinformacemi sjeli na špatnou cestu, z prudkého kopce, který jsme následně museli vyvést. Načež zaznělo moudro roku:
„Nemám rád na kolech, že se ty kola točí” – Tonda
Následně jsme se vydali už po správné cestě, i když zazněly námitky proti jejímu terénnímu charakteru a Maruška si stěžovala na louky, které jí spouštěly alergie. Dojeli jsme až ke Klínecké odvodňovací štole, která vede 100 m skálou skrz kopec.
„Štola byla úplně nechutná, nenávidím štoly” – Neda
„Štola byla pěkná, nejvíc se mi líbila ta lebka nakreslená u vchodu” – Maruška
Tam nás dojel Fred, který si pochvaloval krásné asfaltky (jel jinudy než my).
Taky jsme potkali moc milou stařenku na procházce, která nám dala mnoho rad ohledně cesty před námi. Po další chvilce jsme dojeli ke studánce s lahodnou pramenitou vodou, s čímž souhlasil i kolemjdoucí pán.
Po studánce jsme jeli do hnusného kopce, který nás dovedl až na rozhlednu Korunku.
Tam jsme se setkali se Samem a jeho tátou kteří se k nám poté přidali na další cestě. Poobědvali jsme a vyrazili jsme na cestu. Ze začátku se ke všeobecné nespokojenosti zdálo, že cesta bude z kopce a zase do kopce. Naštěstí tomu tak nebylo.
Dojeli jsme na křižovatku u hlavní silnice po které jsme již jeli včera. Tam se odehrálo vášnivé hlasování jestli pojedeme příšerných 37 výškových metrů na Skalku se zmrzlinou nebo rovnou do Mníšku. Převážná většina hlasovala pro první možnost. (hlavně vedoucí)
Vyjeli jsme tedy na místo a uvážili jsme, že se více vyplatí zmrzlinu zakoupit v Penny v Mníšku. Alespoň jsme se pokochali výhledem a udělali si krásné společné foto. Poté jsme se vydali k již výše zmíněnému obchodu pro zmrzlinu. Tu jsme spořádali a vydali se na poslední cestu směrem k táboru. V táboře jsme čekali na Druhou skupinou hraje BANG a Magické Shromažďování. Když přijeli, tak jsme se nevečeřeli a zakončili večer hraním na kytaru u ohně.
Skupina výkon:
Bylo nás deset – šest dětí a čtyři vedoucí. Po tom, co jsme si všichni doplnili vodu jsme se vydali na cestu. Honzík s Milanem se jali znevažovat moji trasu, protože znají všemožné zkratky, avšak po chvíli přestali, asi již byli moc daleko od svých domovů.
Jeli jsme po silnicích, polních cestách i kamení, ale nedlouho. Briketovi začala přední brzda přibržďovat kolo. Po našem usilovném snažení jsme ji nakonec museli rozpojit, takže jel jen se zadní brzdou.
Další komplikace nastala za chvíli. Při příjezdu k Lečickému vodopádu jsem píchnul duši. Ostatní tedy trávili svůj čas objevováním vodopádu a okolí.
Vydali jsme se dál údolím, směrem k Novému Knínu. Před ním ale nastala další komplikace v podobě Bártkovy srážky s druhým kolem, při které si vykloubil prsteníček. Zavolali jsme tedy jeho rodičům a domluvili s nimi jeho odvoz. Pojedli jsme oběd a nechali Bártka s Kubou čekat na příjezd pana Berana. My ostatní jsme vyrazili dál.
V lese se člověk lehce ztratí, své by vám p tom mohl vykládat Téďa, který se prostě vypařil. Čekali jsme na rozcestí a projížděli les asi půl hodiny a poté jsme vyhodnotili, že už je dost starý, takže si poradí. Zbytek naší skupiny, čítající pouhých sedm lidí se vydal do Penny v Dobříši. Tam jsme si nakoupili Mrože a osm litrů Kofoly. Byla to tak výhodná nabídka, že jsme ji nemohli odmítnout.
Padlo rozhodnutí vydat se do bývalého vojenského prostoru Klondajk. Cesta sice vyžadovala hodně stoupání, zvládli jsme ji ale bravurně. Dírou ve zdi jsme vlezli do Klondajku. Potkali jsme turistický oddíl, který obsadil jednu z ramp, šli jsme tedy na jinou. Na rampě byl krásný výhled do krajiny a na graffiti, to bylo ale asi tak všechno. Chvíli jsme se rozhlíželi, vyfotili se na zdi a vydali se dále.
Přes Kytín a zastávku na místním hřišti jsme se s krásnými 56ti kilometry dostali k tábořišti. Téďa dorazil asi o deset minut později. V Mníšku byl o čtyři hodiny dříve, než my a zbytek času hledal tábořiště.
Neděle 9. 6. 2024
Ráno, okolo půl osmé, vyhnalo nejmladší generace ze stanu sluníčko. Usoudivše, že je již dostatečně pozdě na to, aby mohli probudit své milované vedoucí, začali s hlasitým hovorem snídat. Vedoucí, a hodná, spící část tábora se ještě půl hodiny nějak snažila spát, načež nás vzbudil Muffův libý hlas volající: „Budíček!“ To už nás konečně vyhnalo ze stanů, a nasnídavše se jsme si sbalili. Před desátou, jsme vyvedli kola a věci nahoru, kde jsme je naložili Márovi do auta. Dopustili jsme vodu a vyrazili na dalekou cestu do Prahy. Byli jsme úspěšnější než den před tím (kdy Fred píchnul ještě v táboře), zvládli jsme dojet až k silnici, tam za účelem prozkoumání důvodu chybějícího Tondy, Muffa, Tédi a Ježka, se Fred vydal zpět k rybníčku. Tondovi nenastartoval motor. Asi dvacet minut se to snažili vyřešit, načež zavolali Márovi, aby si pro něj dojel. Fred tam s ním dojel a my zatím mohli vyrazit. Jeli
jsme po silnici až do Klínce, kde jsme přes kopec zahnuli k Vltavě. Dolů jsme sjížděli nádherným údolím, kudy vedla jen úzká rozbahněná pěšinka. A zde nastala ta pravá série katastrof, Ježek píchnul, a tak jsme ho opustili s tím, že vymění duši a dožene nás. Jeli jsme poměrně rychle, velmi frekventovanou silnicí po levém břehu Vltavy, nic zajímavého se zde nedělo, jen nás udivovalo, že nás Ježek stále nedohnal. Přejeli jsme přes most na cyklostezku a zastavili se na oběd. Muff volá Ježkovi,
kde je? Odpověď zní: „Zas mi praskla duše.“ U potůčku pod městským okruhem jsme se najedli, zaházeli si lakroskama, a jeli dál. Jízda po cyklostezce byla pohodlná, až na množství okolních lidí. Když skončilo za Palačákem nábřeží, kola jsme chvíli tlačili, či je používali jako koloběžku, načež Ježek volá, že už píchnul asi šestkrát, zda někdo nemáme duši 26“. Fred se mu s ní málem vydal naproti, ale nakonec jsme zjistili, že už je u tramvaje, a že to dojede. Tak jsme to dovedli a částečně dojeli do Lannovy, kde jsme byli asi v 15:45, pochvíli dojel i Ježek, překvapivě na kole, že se mu to nějak podařilo spravit. Muff zašel pro zmrzlinu, vyložili jsme bágly z Márova auta, a ještě hodinu se flákali na trávníčku, hráli MTG a podobné prkotiny. Mezitím si děti postupně rozebrali rodiče, až jsme tam zbyli jen my, vedoucí, a mohli jsme se též spokojeně vydat domů.
Zapsali: Ježek, Muffin a Jakub
P.S.: Fotky najdete na obvyklém místě. Za 4, o hodinu posunuté fotky, se omlouvám (v oddílovém foťáku je zimní čas :o) Mára
Všichni moc děkujeme Milanovi, za azyl na loukách mezi koňmi! Já moc děkuji Milanovu tatínkovi, za zjištění a opravu závady na Toníkově kole!