Byli tu: Géďa, *Káťa, Kubajs, Míša, Móňa, Fred, Jakub, Liška, Myšák, Téďa, Vojta, Bárt, Briket, Fanča, Martin, Neda

Sešli jsme se na hlaváku s ohromnou chutí vyrazit. Nasedli jsme do vlaku a jeli, jeli a jeli. Za pět minut vystupujem, zvedáme se, oblékáme a jdeme ke dveřím. Vlak zastavil. A nic, dveře se neotvírají. Stojíme mimo stanici, čekáme u dveří asi pět minut připraveni vystartovat na autobus, divíce se, co se děje, když přijde paní a smutně všem vykládá, že má na nádraží manžela a na příjezdové tabuli píší 80 min zpoždění. Koukáme do aplikace Můj vlak a opravdu, vlak má dokonce dvě a půl hodiny zpoždění z důvodu srážky jiného vlaku s osobou.
Tak si jdeme zase sednout, 54 minut hrajeme hry a předčítáme si Krále Ubu, když se vlak rozjede. Sice bylo zpoždění jen hodina, ale navazující autobus jsme samozřejmě nestihli. Nakonec jedeme po hodině na nádraží busem do Žamberka, který málem nestihneme, neboť jsme si spletli místo odjezdu. V Žamberku půlka lidí čeká na Kubajse a druhá půlka pokračuje busem do Kunvaldu, aby měl Kubajs druhou várku rychleji. No, ani zde neproběhla komunikace čistě, když půlka dojela do Kunvaldu, zjistila, že na nás Kubajs čeká tam. Ten tedy nasedl do auta a se zpožděním pokračoval do Žamberka, tam nás nabral a jelikož se mu příčilo jet dvakrát, přibral do svého auta i zbylé. A určitě chápete, jaká je sranda do jakkoliv velkého auta dostat 9 lidí 8 batohů a 7 bežek… No, do Veverkovic chalupy jsme se nakonec dostali a všechno dobře dopadlo.
Zapsal Jakub

Po včerejším pozdním příjezdu jsme se rozhodli nevstávat dříve, než je nutně potřeba – ještě jsme totiž čekali na Míšu s Téďou a Káťou, kteří mohli přijet až dnes ráno –, a tak někteří vstali až kolem desáté. K snídani jsme měli rohlíky, v troubě do křupava rozpékané, s máslem!, Veverkovic domácí marmeládou a sýrem (kdo chtěl, dal si samozřejmě všechno dohromady).
Ke konci snídaně konečně přijeli Míša a spol., pročež jsme mohli vyrazit na běžky. Vyjedše čerstvě nasněženým sněhem od chalupy nahoru ke hřebeni, kde už byla běžkařská stopa, až k rozhledně na Anenském vrchu, zase jsme si celý kopec krásně sjeli dolů a zanedlouho jsme byli zase zpátky v chalupě. Pár zbývajících hodin do večeře část bobovala nebo hrála deskovky, pracovitější dělali pod Fredovým vedením štrůdly nebo vařili těstoviny s tuňákem k večeři. A taky přišel čas na bojovku od Vojty s Liškou, připravenou podle děsivého videa z Instagramu; dětská a vedoucovská skupina, když ji šla, se prý hodně bála, když potom šli kmeňáci s Fredem, tak se zato hodně smáli.

Po včerejším kratším výletu jsme chtěli ráno vyrazit autobusem na Šerlich a dát si pořádnou trasu po hřebenovce a tak se také stalo. Delší trasa však část včerejších běžkařů odradila, kteří tak raději zůstaly v chalupě a okolí, zato však výšiny přitáhly neběžkujícího Téďu s Myšákem, již se rozhodli trasu absolvovat na bobech, a jejich nápad se více než běžky zalíbil i Jakubovi. Snídaně, k níž byly výborné včera napečené štrůdly, v troubě ohřáté, byla výrazně kratší než včerejší, a tak jsme rychle mohli vyrazit na bus, nakonec stejně zpožděný.
Na dnešní trase se naplno projevila absence Ježkova a Muffinova, jelikož Fred, minule ty dva jen těžko dohánějící, najednou byl po většinu času bez konkurence vpředu, čímž vznikl monopol a to nikomu nesvědčí.
Rychlí však byli, vyjma bobovací skupiny, všichni, a tak jsme dorazili zpět vcelku brzy, snad kolem třetí či čtvrté. Bobáči, jedoucí narozdíl od nás bez přestávek (oběd si nechali v chalupě, aby měli motivaci se vrátit, my jsme na ně na začátku taky ještě párkrát čekali), se vrátili o něco později.
Po návratu se dělo zhruba totéž co den předtím, jen k večeři byly moc dobré noky se špenátem.

K všeobecnému smutku nadešel den odjezdu. Na běžky již nebyl čas, pouze jsme vstali (pravda, ne nejdříve), nasnídali se jáhlové kaše, poklidili věci své i zdejší, naobědvali se skvělé zeleninové polévky, někdo si ještě rychle zaboboval a už jsme museli vyrážet. V plánu jsme však neměli pouze cestu k autobusové zastávce, nýbrž i krátkou procházku Neratovem.
Od plánu na procházku jsme se ovšem vcelku rychle vychýlili, potkavše swapovací boudičku se spoustou oblečení zadarmo či k výměně. Nahrnuvše se dovnitř, celou jsme ji pořádně prošátrali, svůj vysněný kus si však odnesl zejména Bártek – stylovou čepici v prvorepublikovém až poválečném stylu (nejsem expert).
Když už nebylo co prohledávat, vyrazili jsme do pověstného neratovského kostela Nanebevzetí Panny Marie se skleněnou střechou ad. moderními prvky, ten si tak akorát i s výstupem do věží stihli prohlédnout a pak už jsme úspěšně autobusem a třemi vlaky dojeli do Prahy.
Zapsal Fred