Fotky naleznete tady.

Byli tu: Viky, Michal, Vítek, Patrik, Marika, Timon, Péťa, Jonáš, Baget, Tonička, Vlče, Julián, Sam, Žofka, Gabík, Ctibor, Matěj, Dorian, Vávra, Fanda, Anička, Johy, Briket, Neda, Bárt, Maruška, Myšák, Fred, Deborka, Téďa, Muffin

Den prvý

Psalo se 9. října 2026, když nadešel onen velký Den, den, kdy skarabíci zavítali do uhelné, koksové a hutní matičky české země, nejmilejšího nám města, ležícího na soutoku Ostravice, Odry, Opavy a Lučiny, totiž do Ostravy.

Dvacet osm nezastavitelných cestovatelů za industriální minulostí českou sešlo se před čtvrtou hodinou na Hlavním nádraží (Fred dokonce poprvé za přinejmenším tak dva roky přišel včas, natolik natěšen a potřebuje od všech vybrat „drobný“ poplatek 1000 Kč). Po rozvláčné tří a půl hodinové cestě, ještě prodloužené téměř půlhodinovým zpožděním, dorazili jsme na ostravské Hlavní nádraží; odkud jsme za dvacet minut dojeli tramvají číslo 1 na zastávku Dřevoprodej, z které to do naší klubovny byl už jen kousíček.

V klubovně, patřící tomíckému oddílu, nás přivítal moc milý postarší ostravský pár, připravivší nám dvě velké konvice plné čaje na přivítanou a důkladně nám klubovnu, skládající se z tří velkých místností, dvou záchodů, skladiště, chodby a schodů, představivší. Kromě toho v této úžasné (a navíc cenově velice dostupné) klubovně nechyběla strašná spousta deskovek, několik stolních hokejů a hned u ní stálo skvělé hřiště.

Jsouce navečeřeni už z vlaku, jen jsme ulehli, což se může zdát jako snadný úkol, ne však pro ty, co neměli karimatku, či jim nebyla dost dobrá. Část těchto jedinců se proto vydala na dobrodružnou výpravu do skladu klubovny, kde se nacházelo převeliké množství molitanů napěchovaných nahoře na skříních v úzké chodbičce, nebylo proto vůbec snadné je odsud dostat. Poradili jsme si s tímto úkolem po svém: sesunuvše celý metrový balík asi dvaceti molitanů najednou na naše ruce, nesli jsme jej v několika nad hlavami, obratně kličkujíce všemi možnými otvory, jmenovitě dveřmi. Ztráty byly zanedbatelné a klubovna stěhování přežila bez viditelné újmy.

V čas, kdy už každý rozumný člověk spí, dorazili poslední tři účastníci naší slavné výpravy, Téďa, Myšák a Bárt. Od této chvíle až do konce nás bylo plných krásných třicet jedna dobrodruhů.

Zapsal Fred

Den druhý

Vstali jsme ráno s žůžo snídaní. Každý podle svého gusta. Pak jsme vyběhli z domu na tramvaj (zastávka Dřevoprodej) a vydali se tramvají a busem na naši první zastávku, Hornické muzeum.

Tam nás provázel nejprve pán, který rád říkal ruksáčky, a vzal si Juliána za svého pomocníka. Zkusili jsme si skoro všichni prolézt dýmnicí a sednout si za volant sanitky. Na hlavu jsme si nasadili úžasnou potápěčskou helmu. Pak si nás převzal pán s úžasným ostravským přízvukem, který se NEBÁL špíny. Málem nás sprovodil ze světa fáráním do dolu důlní klecí (ŽÁDNÝ VÝTAH), a provedl nás krásnými doly s „koníky“. Někteří to trošku s uhlím na tváři pro štěstí přehnali, ale nikomu to nevadilo, dokonce toho nejšpinavějšího (Jo) pan Koníky odměnil. Svezli jsme se úžasným důlním vlakem skoro po celém areálu, čtyřikrát!! Malí vyléčili Téďu a Káťu, kteří onemocněli zlatou horečkou, a starší potkali skvělého bankéře, dokonce dva. Úrok na půjčku usmlouvali na devět procent.

Popojeli jsme MHD do dolních Vítkovic. Tam jsme se rozdělili na dvě skupinky. Jeden pan průvodce dával špatný příklad dětem tím, že po prohlídce vapoval a scrolloval v jednom! Výhled z vyhlídky na vysoké peci byl přenádherný a až nechutně fotogenický.

Potom jsme se znovu rozdělili. Početnější skupina šla už do klubovny, nejméně zájemců šlo s Maruškou na 5km procházku. A ti nejhustší, nejúžasnější a nejsilnější a nejlepší a nejkrásnější a nejbombastičtější a nejmilejší a… šli na výlet k bludnému kameni, který byl ledovcem dovezen až ze Švédska! Výlet měl 11 km. Pak jsme se vrátili do klubovny, dali si večeři, znovu každý podle svého gusta a šli spát.

Zapsali Neda a Jo

Den třetí

Probudili jsme se za krásného zvonění zvonů na nedělní mši. Pak jsme se nasnídali a uklízeli jsme. Vydali jsme se na výpravu na haldu Emu, ve které zevnitř hoří zbytky uhlí. Trošku to tam páchlo radioaktivně, ale možná za to mohl převrhnutý odpadkový koš. Ten jsme ale šlechetně pofackovali a vztyčili zpět do plné krásy a síly, stejně tak i informační ceduli. #skarabicizvelebujiostravu

Odtamtud jsme se vydali na vlak. Ne všem to šlo tak hladce jako ostatním. Někteří zažili dobrodružství ztraceni v džungli. Nakonec jsme se ale všichni šťastně opět shledali. Cesta vlakem byla jako vždy zajímavá. A to byl konec naší Odyssey.

Zapsali Neda a Jo

Fotky a Angreštův vlogísek na Zoneramě

Byli tu:
Mladší: Jonáš, Patrik, Jenda, Baget, Michal, Deborka, Maruška, Bártek, Briket, Neda, Fany, Milan
Starší: Martin, Matěj Josí, Fanda, Jo (Johy), Anička, Dorian, Vávra, Sam, Angrešt, Liška, Fred, Vojta, Muffin, Jakub
+ Aleš, Péťa a Eda

Pátek starších:
Jeli jsme vlakem a bylo to velice kvalitní, snažili jsme se nacpat Josí do prostoru se zavazadly (pozn. přepisovatele: samozřejmě s jejím souhlasem) a moc jsme si to užívali, akorát nás pořád chodil seřvávat Mafin a my jsme museli i cizím lidem slíbit, že už se polepšíme. Vystoupili jsme na zastávce, co už si nepamatuju, jak se jmenovala, a hned jsme lezli do kopce. Lezli jsme nahoru, když tu jsme zjistili, že před námi je krásný lesní bar, kde jsme si koupili tutyfruti bonbóny, staré asi pěkných pár let, chutnající po papíru. Vylezli jsme na hradiště a tam jsme šli spát.

Sobota starších:
Ráno jsme vstali, ale stala se strašná věc. Josí a Jo se zkazili a byli z nich solidní šikanátoři. Začali mě vyklepávat ze spacáku a přišlo i na nejhorší, rozepnuly mi celý spacák, ale stejně jsem ho pak zase zapnula. Potom mi nejmenovaný a zlý člověk jménem MATĚJ hodil hrušku do spacáku, co se mi tam rozpleskla. PRASE! Potom byl solidní rekord, vylezla jsem ze spacáku a zabalila jsem si za 3 minuty (pozn. přepisovatele: po těch 45 min co se válela od budíčku).

Pak jsme vyrazili na Plešivec, kam jsem ale nedošli, protože jsem zabloudili, a tak jsem se rozdělili na línou a vlasteneckou skupinku, ta vlastenecká jako správní skarabíci vyrazila na Plešivec, kam jsme doslova VYBĚHLI; bylo to ale krásné.

Potom jsme vyrazili na cestu tam, kde na nás čekali malí, ale bylo tu spoustu lidí, kteří strašně stresovali, nebyli vůbec vyzenovaní a byli zlý. To se mi nelíbilo a tak jsem se meditativně šinula za nimi. Šli jsme přes hrad, který jsme si ani nemohli obejít, protože jsem STRAŠNĚ SPĚCHALI!!! Akorát že vůbec, na rozdíl od ostatních jsem si natrhala tak 8 tisíc jablek, ale nějaký truhlínečci byli fakt inteligentní, protože si nic nenatrhali a ještě na mě museli čekat. No nic, no.  Ale stala se ta věc, kterou jsem samozřejmě předpokládala. PŘIŠLI JSME BRZO k přívozu. TEN JSME PAK ALE MOHLI ŘÍDIT. Jo úplně mistrně zaparkovala k molu, kde jsme zjistili, že malí nám zdrhli a nemůžeme se naobědvat, obědvala jsem vlašák stejně za cesty, zastavili jsem se cestou asi na čtyřech hřištích a zase všichni STRESOVALI, ale stejně jsme přišli včas.

Zapsala Anička

Sobota mladších:
Po úžasných palačinkách k snídani jsme se vydali na nádraží Bubny na vlak. Málem jsme to nestihli, protože Milan, Briket, Bártek zůstali ponořeni do úklidu v klubovně a jela jim tramvaj. Nakonec jsme však všichni nastoupili do vlaku, odhodlaní dohnat starší. Cesta ubíhala rychle, děti hrály karty a co nevidět už jsme zase vystupovali v Malých Žernosekách. Hned na zastávce jsem se setkali s Alešem, Péťou a Edou. Zjistili jsme, že starší jsou až za náma, a tak jsme mohli jít hezky pomalu. I když jsme pak šli dlouho do kopce, všichni jsme to zvládli a našli místo, kde jsem si dali oběd a čekali na starší.

Zbytek soboty a neděle:
Když přišli, následovalo radostné vítání, čekání než se všichni najedí a nakonec hromadné čištění zubů, protože na to spousta lidí ráno zapomněla. Pokračovali jsme pořád do kopce, přes spoustu krásných vyhlídek, až jsme došli na důležitou mýtinku. Hráli jsme tam 3 kola veverek, přičemž jsme roztrhli asi dva šátky!!! Potom se děti nově s nováčkajdou zapsali do listiny a přečetli jsme si kus z oddílového almanachu. Jen kousek dál jsme se zase rozdělili na mladší – ti pokračovali na místo kde jsme spali – a na  starší – ti se vyškrábali na kopec Lovoš k chatě Klubu českých turistů. Když jsme už mířili k místu spaní, zastavili jsme se ještě ve vesnici dobrat vodu. Po zvonění asi na čtyři domy nám vodu dala milá postarší paní s mega roztomilou kočkou. Na zříceninu hradu Oparno, kde jsme plánovali spát, jsme dorazili právě včas, abychom z hradeb mohli sledovat ultra mega giga hezký západ slunce. Na hradě sice už nějaká parta tábořila, ale nebyli až tak děsivý, a dokonce se s námi podělili o oheň. Když se sešeřilo, na obloze začaly svítit hvězdy (a někomu i pihy na tvářích). Dlouho jsme seděli na hradbách, koukali na hvězdičky, povídali si a poslouchali Jakuba, jak hraje na kytaru. Pak nás Maruška poslala spát. V noci byla pěkná zima, ale zase se daly hezky pozorovat hvězdy. Ráno nás ještě před budíčkem vzbudily hlučné cizí děti. Fred, Vojta a Anička se hned po oficiálním budíčku vydali otužovat k potoku. Trvalo jim to docela dlouho, protože krmili kozičky. Celé dopoledne jsme směřovali k Milešovce, jednou jsme se zastavili u studánky, abychom doplnili vodu a nasbírali kaštany. Když jsme šli dál, sbírali jsme a jedli hrušky (nebyli jsme sami, potkali jsme nutrii). U úpatí hory jsme se zase rozdělili na dvě věkové skupiny. Mladší Milešovku obcházeli a starší šplhali na vrchol. Po úmorné cestě krásnou krajinou jsme konečně stanuli na nejvyšším bodě Českého středohoří. Za naprosto neomezujícího deště jsme se naobědvali a dali si Fandův čaj. Pak jsme se nakonec i s rýčem, který našla Liška už cestou nahoru, vydali dolů na autobus. V půli cesty jsme si řekli, že máme ještě spoustu času a tak půjdeme o zastávku dál, kde čekají mladší. Fred s Aničkou a Josí to vzali znovu přes vrchol a my ostatní jsme šli kolem hory. Pak už jsme jen jeli autobusem do Lovosic a potom vlakem do Prahy.

Zapsala Fany
(pozn. přepisovatele: přepsal Jakub)

Fotky na Zoneramě

Pátek:

Sešedše se na Hlaváku v plném počtu 21 lidí (nutno podotknout, že z toho devět byli vedoucí), vyrazili jsme vlakem do Stvolínek, s přestupem v Lovosicích. Za dvě hodinky a špetíneček jsme byli tam a plni energie jsme vyrazili na kopec Ronov se stejnojmenným hradem, kde jsme chtěli spát. Ale ouha! Na hradě byli dvě další skupinky lidí, které tam chtěly spát rovněž, a navíc možná mělo pršet, pročež jsme se raději vydali zase zpátky dolů do rovných lesů, kde jsme si postavili přístřechy. Skutečně pršelo, ale jen chvilku večer, takže kdo (Fred) spal v noci pod širákem, nezmoknul, a navíc měl nad hlavou hvězdnatou oblohu, jelikož se po dešti krásně vyjasnilo.

Zapsal: Fred

Sobota:

Ráno jsme vstali do mlhy husté tak, že by se dala krájet. Naštěstí už aspoň nepršelo. Pod velením superschopného velevůdce Bártka jsme vyrazili na druhou stranu, než jsme chtěli (jupijouu šikula). Nám neznámým způsobem jsme se dostali na cestu a pokračovali jsme od Ronova až ke Hvězdě. Tam jsme úplnou náhodou narazili na někoho, koho jsme vůbec nečekali (woww cože, jak je to možné ) – byl tam Aleš s Pípáčkem, Péťou a Edou. Péťu jsme jim ukradli (muhahhaha) a pokračovali jsme mírně svižnými ladnými krůčky na Husu(absolutní emodžÿ). Tam jsme si zahráli medžyky, zahráli dračák, zahráli na kytarua zpapkali obídeček (mňamka). Aby toho papkání nebylo málo, tak jsme si koupili zmrzlinku a aby ho nebylo ještě víc málo, tak za její nákup jsme dostali bonbóny. Plní energie jsme nadšeně vyrazili směrem k Hrádku a cestou jsme se stavili u studánky. Kdyz jsme přišli nahoru, tak jsme renovovali naše vzpomínky na Hrádek. Večer se stala spousta věcí, které radši necháme v zapomnění . Nejlepší však byla trojnožka (4 kola udatného přežívání u trojnohy, pouze ti nejlepší z nás se dostali do samého konce, avšak se spoustou ran nejen na těle, ale i na duši a především srdci). Kvůli dešti jsme se asi tak ve 3 ráno (actually v 10 večer) přemístili do lesíka a postavili přístřechy. Pak jsme finally hodili spinks a chrupkali jsme až do krásného rána (btw v noci masivně čůralo z nebe).

Nedělička jupijouuu:

Kdybychom ráno nevstali a nebylo by krásně, tak bychom se nešli naposledy rozloučit na hrádek a nevyrazili bychom na vlak (hůhůhů jede jede mašinka kouří se ji z okýnka ). Kdyby se nestalo nedorozumění a nešli by dvě skupiny různou cestou, stejně bychom šli do velkého kopce (K2 next). Kdybychom nešli dál a nepotkali supr lame táboříky, tak bychom neměli 4 hodiny (actually hoďku) na hraní medžiků a obídkování na vyhlídce nad Úštěkem. Kdybychom nesešli rovnou do Úštěka a neprocvičili si naše stará dobrá plesnivá kolena tak by jsme si nemohli dat zmrzlinku (líz líz ) u jedné fajnové paní. ale kdby nebyl mezinárodní den čokoládové zmrzliny (chtěli by jste snášet čokoládový vajíčka??), tak by di vetšina z nás dala nějakou jinou. ( Btw pak jsme jeli domu). A nakonec kdyby nebylo Lišky s Vojtou a Honzou, tak by tahle superčuprduprbupr výprava vůbec nebyla. (Takze dejte lajk & odběr)