Byli tu: Muffin, Téďa, Deborka, Ježek, Doubravka, Fred, Myšák, Jakub, Milan, Liška, Vojta, Filip, Diviš, Maruška, Bártek, Fanča, Neda, Briket, Anička, Angrešt, Fanda, Míša, Vávra, Dorian, Matěj, Ctibor, Ezra, Martin, Sam, Vlče, Josí, Baget

Fotky:
Naše fotky: https://eu.zonerama.com/Skarabeus/Album/15102406
„14“ album: http://photos.app.goo.gl/rD4CMxDXe8EiTgpt8

Čtvrtek
Začnu v okamžiku onoho setkání. Jedu takhle autem, vedle mne Ježek řídí a zrovna z louky na Kosím potoce míříme zpět na nákup. A co nevidíme? Po silnici vedle nás si to promenádují skarabíci, počkáme proto, než dojdou na travnatý plac, kde se chystají obědvat, a s chutí zaparkujeme vedle nich. Vyběhnu ven z auta a hned se pustím do svolávání prvního vedoucovského briefingu (oblíbená činnost vedoucích), proč však? Potřebuji třetího vedoucího do party, aby se nám lépe nakupovalo. A krom toho potřebuji batohy tří nejmladších, aby si je chudáci nemuseli tahat sami. Oboje velmi rychle zařídíme a už jedeme utrácet (také oblíbená činnost vedoucích), po nějaké hodině máme nakoupeno, oproti normálu máme navíc svačiny a věříme, že nám nic nechybí. Bereme tedy auto a frčíme zpět na louku. Cestou ještě při předjíždění oněch uťapkaných skarabíků naložíme jednu kytaru, poněvadž se nakonec vejde.
Na louce jídlo vyložíme a chceme se pustit do stavění týpka, abychom měli náskok až přijdou děti, přitáhneme tři tyče a ihned usuzujeme, že než pracovat, tak si radši dáme oběd. Přeci jen to bude pohodlnější.
Postupně vidíme přicházet ostatní oddíly a pak už čekáme jen na skarabíky, kteří zjevně obědvali dlouho, ale co, když dáme ostatním náskok, budem se moct chlubit, jak rychle jsme to zvládli. Nakonec, vždyť je to stejně jedno, času dost. Skarabíci dorazí, zrovna když doobědváme, rychle rozdělíme vedoucí, pár nás jde pomoct Aráliím, pár dělat kolíky či dřevo a zbytek jde stavět. A tady přichází první problém. Nevzali jsme Táboříme v týpí, pro ty co nevědí, tak máme dva druhy týpek, lakotská a vraní, vraní týpka neumíme postavit zpaměti a máme na ně proto chytrou knížečku. Já si ale věřím, beru si tři děti a odvážně se pouštím do svazování čtyřnohy. Jelikož správný uzel neumím, tak doufám, že loďák řeší všechno, a zjevně neřeší, nejdřív nám čtyřnoha dvakrát málem spadne na hlavu a než to stavět potřetí radši obejdeme ostatní oddíly, zda Táboříme v týpí nemají, Draco má, půjčí a pak už to jde snadno.
Teď se ale podívejme na ostatní, Muff se pustil do stavění nového týpí (Waȟčáȟči) a byl rychlejší než my, také to sice párkrát musel zbourat, ale to je normálka, zato Myšák má neobyčejné potíže – na stavění jich sice bylo několik, všichni chytří a týpek znalí, ale něco jim tam nevycházelo, co už se asi nedozvíme, ale stavěli to smutně dlouho a výsledek, jak se při dešti ukázalo, také nebyl dokonalý. Dřevo i kolíky jdou od ruky a brzy jich máme dostatek, přesto ale zdaleka nejsme první, možná jsme dokonce zdaleka poslední, ale oni se interiéry špatně porovnávají, po dostavění týpek si dáme večeři, s Muffem pokřtíme nové týpí a popřejeme mu (mimo jiné), aby se na něm množství květinových záplat, po kterých se jmenuje, nezvyšovalo příliš rychle. Po večeři v rychlosti, motivované únavou, dostavíme ležení a vydáme se do pelíšku, ani kytaru už ten den nevytáhnu.
Zapsal Jakub

Pátek
Jsme dnes ještě čerství, a tak bylo rozhodnuto (mnou, ještě před Velikonočkou), že půjdeme na výlet. Starší měli na programu 12 km přes Michalovy hory a na kopec Homole (Hádejte co má vyšší nadmořskou výšku…) a mladší vyrazili údolím stejně jako loni, avšak vedení předali Josí (co vím z doslechu), já tu krátce shrnu příběh starších, kde jsem byl. Cesta nám ubíhala rychle, cestou do Michalových hor i z nich jsme se zastavili na krátkou svačinku v prvním cíli a rovnou jsme si znovu prohlédli faru, kam se dříve jezdívalo na Vánočky. Cestou zpět jsme se však jednou zastavit museli, způsobil to srnec (nejspíš), jehož kostra a hlavně lebka s parožím ležely hned u cesty. Rozhodli jsme se proto pro Ježka obětovat rukavice z lékárny a pokusit se paroží odebrat a vzít s sebou, bohužel prozatím neúspěšně. Tento úkol nakonec dorazí Ježek, který se sem o dva dny později cestou z nákupu vrátí autem se sekerou a paroží oddělí, vysaví a přibalí do batohu. My ale smutní z neúspěchu pokračujeme až ke křižovatce nad táborem, kde se rozdělíme, v cestě nám totiž stojí Kosí potok. Jedna skupina podporující dlouhé pochody se na jistotu vydá ke kilometr vzálenému mostu a od něj zase zpátky, druhá skupina milující výzvy ukáže prstem na tábor a vezme to vodou, a poslední skupina, jež miluje hledání a riskování se (nakonec úspěšně) pokusí najít kládu přes potok. Po návratu zjišťujeme, že na nás malí už čekají a s radostí si dáváme oběd.
Odpoledne je už klidnější, po dlouhém poledňáku se část dětí pouští do malování vajíček a ta druhá část do her na louce, které začnou Králem vysílajícím své vojsko a pokračují již z mého doslechu, neboť se s Téďou pouštíme do příprav celoskupinové hry. Po večeři se vydáváme na návštěvu ke Vpřeďákům, kde pár hodin hrajeme na kytaru a s večerkou mladších se přesouváme do našeho týpí, kde můžeme hrát až do půl dvanácté.
Zapsal Jakub

Sobota
V sobotu ráno byl budíček velice neočekávaný.
Předešlého večera jsme totiž vyhecovali Freda, aby nás přišel ráno seřvat a vykopat ze spacáků, ve víře, že Fred nedokáže být zlý. To se nám ale krutě vymstilo. Čekala nás slovní spojení jako: „JSTE POMALÍ JAKO SLIMÁCI V LIHU!!!“ nebo „VŠICHNI NA VÁS ČEKAJÍ!!!“ Na vstávání jsme měli nedlouhé tři minuty.
Podle očekávání jsme tedy rychle vstali, jenomže nám pořád nedocházelo, co jsme stvořili. Fred se vydal do vedlejšího týpí vpřeďáků, kteří se sotva probudili. Ještě později nám dokonce jeho druhé diktátorské já, honící se za co největší efektivitou, zakazovalo se česat.
No, nakonec se vrátilo vše do normálu (až na občasné výkyvy) a my se mohli dostavit na shromáždění, protože nás čekala celodenní hra se všemi ostatními oddíly. Tuto hru jsme měli letos na starost my, a tak dává smysl, že se jednalo o typ larpu. Po rozdělení do čtyř skupinek podle barev (zelená, černá, modrá a červená) a jejich přerozdělení na menší číslované jednotky (vzhledem k celkovému počtu se jednalo o dvanáctiny) dostal tudíž každý, kdo neměl, meč a mohlo se začít.
Hra měla čtyři fáze. V první jsme se seznamovali s herní plochou, plnili vedlejší questy za piškoty, které přidávaly po jednom životě, a samozřejmě se soustředili na hlavní úkol. Ten spočíval v získání potulných vojáků, kteří neustále putovali po mapě. Kdo byl u nich bezpečně většinu času, vyhrál. Já jsem byla v týmu zelených a tudíž je pro mne (omlouvám se) nemožné být nestranná. Takže. Černí se vůbec nerozdělili a vykašlali se na mapování území a získávání piškotů a hned se chopili skupinky „cépéček” (herních postav) a drželi ji přes půlku hry. Přetahovali se o ně ještě s červenými, jenomže si je hlídali tak dobře, že pro nás a modré bylo téměř nemožné je získat. Tak jsme se aspoň soustředili na získání co nejvíce piškotů, což se později vyplatilo.
Druhá fáze spočívala v dopravení panovníků jednotlivých armád z hradu Ithien po vyznačené stezce. Kdo tam dokázal svého panovníka dopravit jako první, byl opět vítězem.
Zde by se hodilo zmíněné panovníky vyjmenovat. (NESTRANNĚ)
Zelení: Jeho nejvyšší veličenstvo spřátelené se všemi druhy zvířat, stromů a bylin, král lesů, Vojta
Černí: krásná a mocná královna Helena později vystřídána nástupcem Tondou
Modří: Půvabné družky královna a její generálka v neznámém pořadí Maruška a Deborka
Červení: Udatný král Bojda
Zároveň se v této fázi daly získat legendární zbraně ve zbrojnici (například ultra dlouhý kord, meč nebo palice dávající damage za dva nebo takzvané duálky). Tyto zbraně byly ponechány až do konce hry a skýtaly značnou výhodu.
Nicméně ani v této fázi se nám příliš nedařilo, neboť jsme našeho krále lesů (jeho nejvyšší veličenstvo spřátelené se všemi druhy zvířat, stromů a bylin, krále Vojtu) dokázali dopravit na místo až jako poslední. Zato jsme ale získali pár hezkých zbraní. Zvítězili modří, a získali tak (stejně jako předtím černí) na svou stranu několik herních postav.
Pak byla přestávka na oběd, během níž nás nepříjemně překvapil prudký déšť, takže se polední klid poněkud prodloužil.
Po obědě jsme se opět shromáždili a shlédli krátkou scénku mezi panovníky, kteří se pohádali na téma jednorožců. Jeho nejvyšší veličenstvo spřátelené se všemi druhy zvířat, stromů a bylin, král lesů, Vojta a královna Helena zastávali názor, že jednorožci vyhánějí všechny původní druhy a měli by být nemilosrdně vyhubení. Na druhou stranu královské družky Maruška a Deborka a král Bojda si mysleli, že jsou jednorožci hodni života (blbost).
Tak proti sobě stály dvě velké armády. Obě měly několik významných bodů, které chtěly chránit a naopak ty nepřítelovy zničit, za pomoci donášení dynamitů na ona místa. (4 dynamity = zničení bodu)
V této bitvě zvítězila aliance černých a zelených, jimž dva body přežily, zatímco červeným a modrým dokázali zničit všechny (ti jsou ale šikovní).
Nakonec následovala závěrečná čtvrtá fáze. V té se obě armády snažily ubránit několik na mapě rozmístěných „hradů” po co nejdelší čas. Bitva byla velice vyrovnaná a bylo to opravdu těsné. Samozřejmě bych se mohla pokusit vyjádřit pocity z bitvy podrobněji, ale obávám se, že byste ji museli zažít sami, abyste to pochopili. Mohu jen vyzdvihnout výkon jeho nejvyššího veličenstva spřáteleného se všemi druhy zvířat, stromů a bylin, krále lesů, Vojty, jenž neúnavně hnal své vojáky do bitvy. A samozřejmě poděkovat našim hrdým spojencům pod černou zástavou, kteří byli také neskutečně úžasní. Vyhrála tedy naše aliance a já z toho mám samozřejmě obrovskou radost. Červení a modří byli ovšem také velmi silní a dali nám opravdu hodně zabrat.
(Opravdu se omlouvám za své stranění naší armádě, jinak to nešlo.)
Pak jsme se, plni euforie, odebrali na večeři.
To ale ještě není konec! Zde se strhla mezi skarabíky další velká bitva. Kámen, nůžky, papír o to, kdo komu bude mýt ešus. To je samozřejmě známá disciplína, ale tentokrát vyrostla do monstrózních rozměrů. No radši to nebudu komentovat více, než že nakonec myl Bártek asi dvacet ešusů a misek plus velký kotel. No, doufám, že se to bude opakovat.
To ale stále ještě není konec!
Byl totiž naplánován veliký oheň se zpíváním a hraním na kytaru se všemi oddíly. Od toho jsme ale byli vyhnáni MOC BRZY (už v jedenáct!!!), a tak jsme si aspoň „čistili zuby“ půl hodiny.
Pak jsme tedy konečně šli spát.
PS: některé části můžete brát samozřejmě s nadsázkou.
Zapsala Neda

Neděle
V neděli už začínají být vedoucí unavení, nám to ale nebrání se vydat na společné sportovní dopoledne, kde zažijeme super lakros, frisbee a pasáka, na oběd se proto vracíme zničení, ale nadšení. Po opětovně dlouhém poledňáku nás čeká už druhý výlet, tentokrát má ale svůj účel, potřebujeme proutky, zítra je totiž velikonoční pondělí a my nemáme pomlázky. Chtěli jsme jít kus lesem nahoru, kde prý je nějaká vrba, ale hrozně fouká a do lesa se bojíme; Draco se zároveň bojí být v týpí, které se nebezpečně hýbe, a my k nim proto vysíláme destrukční tým, jenž jim pomůže týpí za větru shodit. Nedopadne to nejlépe, plachta se roztrhne a tyče popadají všechny najednou, neboť se roztrhl úvaz na trojnoze, naštěstí se nikomu nic nestane. Při hledání proutků se rozdělíme, abychom pokryli větší oblast, část se vydává za řeku před mostem a část před řeku za mostem, skupina, jež šla se mnou a muffinem je hotová dříve a vyráží do tábora, jen Muffin se vydává za druhou skupinou, neboť si myslí, že nemají lékárnu, to ale byla chyba, téďa samozřejmě lékárnu má a my tím nevědomky přišli o jediného vedoucího co uměl plést pomlázky, vše se naštěstí vyřeší, neboť se děti vydají za Pomerančem, který jim to moc pěkně vysvětlí.
K večeři máme výborný salát z černé čočky, kterého je bohužel málo, a tak se dojídáme chlebem a opékáme hady.
Večer k nám přistěhujeme ještě čtyři draca, která nemají týpí, a v jedenáct po krátkém kytarohraní a debatě na téma švýskající koniny jdeme spát.
Zapsal Jakub

Pondělí
Budíček už zase nebyl moc příjemný, tentokrát asi hlavně proto, že byl v sedm ráno (Fred zase slíbil, že bude budit, tentokrát šlo o ježibabu s diktátorskými výkyvy lákající na schwarzwaldský dort – pozn. red., totiž Freda). Děti rychle vstávají, částečně si balí a vydávají se koledovat, letos, neboť se nám nelíbilo genderové dělení pondělka, koledují všichni na všech. Vždy někoho proženete a následně mu předáte pomlázku. Několik vedoucích, kteří se ani této varianty nechtějí účastnit, mezitím vaří čaj, vytahuje deky z ležení a myje nádobí. Když mají všichni koledování dost, sesedneme se k hostině, podle některých byla menší než obvykle, ale stejně jsme se myslím dostatečně nadlábli. Najezení se tedy pouštíme do bourání, tohle skarabíci umí, a jsme proto zdaleka první a ještě si můžem půl hoďky posedět na louce. Pak uděláme rychlou rojnici, rozdáme habakuky a vyšleme děti na autobus, já si sedám k Ježkovi do auta a za hlasité hudby se vydáme znovu ostatní předjet.
Zapsal Jakub