kronika Autodráha 2025 – mladší
Přítomni: Myšák, Péťa, Jenda, Maruška, Josí, Deborka, Timon a Noemi
Náš příběh začíná dříve, než byste byli bývali čekali, totiž dříve, než začíná výprava. Začíná jedním pátkem. Onen pátek bychom mohli nazývati třeba Stavební pátek. Byl to pátek, jako každý jiný. Počasí bylo příjemné, ptáčci zpívali a klubovna byla plná skarabíckých vedoucí. Co tam dělali? Stavěli ten největší a nejzakroucenější systém dálnic ve střední Evropě (nepočítáme-li dálnice mající na šířku více, než 50 cm). Nestavěli jej pro sebe, ale pro skupinu osob, pro které platí, že součet věků jakékoliv dvojice z této skupiny je nižší, než 36.
Dálnici stavěli až do noci, a tak když další den přišla výše zmiňovaná skupina (dále ji budeme nazývat děti) byli v klubovně pouze dva vedoucí. Naštěstí to ničemu nevadilo, neboť načas nepřišli jen dva vedoucí, ale i jen dvě děti. O něco později přišel i zbytek účastníků, a tak jsme se mohli podle plánu rozdělit na mladší a starší. Já, čili pisatel této kroniky, jsem odešel s mladšími, a tak se nyní budeme soustředit pouze na tuto část osazenstva.
Jen co jsme přestali doufat, že přijdou další děti patřící do skupiny “mladší”, neboť byli zatím přítomni pouze dva, vyrazili jsme na výlet. Byla to krásná sobota. Poté, co jsme dojeli vlakem z Hlavního nádraží v Praze na jediné nádraží v Dobřichovicích, chtěli jsme pokračovat dále autobusem. Když jsme však urazili zanedbatelnou vzdálenost k autobusové zastávce, čekalo nás znepokojivé překvapení. Autobus, kterým jsme měli v plánu jet jsme nestihli a další jel až za hodinu. Demokratickým hlasováním (byli tam totiž jen dvě děti a tři vedoucí) bylo nakonec rozhodnuto, že naše trasa (původně naplánovaná s jízdou autobusem na začátku) proběhne opačně, neboli s cestou autobusem na konci. Vyrazili jsme tedy směrem do kopce, neboť jedním z cílů výletu byla rozhledna nepřekvapivě umístěná na vrcholu kopce. Cestou jsme měli potkat podle fotek krásný vodopád, který jsme však z důvodu nedostatku vody nenašli, což nám však nezabránilo dát si u něj svačinu. Po svačině jsme vyrazili k rozhledně, kam jsme dorazili až v podvečer. Rozhledna byla krásná s ještě krásnějším názvem Korunka. Měla jednu jedinou vadu na kráse. Byla postavena ve srázu s nesrovnaným terénem, a tak byla zdánlivě nakloněna pod úhlem 15° (jen pro srovnání Šikmá věž v Pise je nakloněna pod úhlem 7,5°).
U rozhledny nás čekalo další překvapení, další autobus, kterým jsme chtěli jet zpátky na vlak měl jet až další den v 7 hodin ráno. Byli jsme tedy donuceni jít pěšky na nejbližší vlak. Ten den jsme ušli 17 km. Na nádraží jsme dorazili příjemně unavení, a tak jsme si sedli na lavičku a četli jsme si knížky z nádražní knihobudky. Poté, co jsme přečetli dvě knížky a předmluvu k Prvnímu německo-českému slovníku, přijel náš vlak. V Praze jsme už neměli energii na nic jiného, než večeři a spánek.
Vyspali jsme se dorůžova a načerpali energii na celý den autodráhování. Ráno po snídani přišli další tři děti a jeden vedoucí, a tak už nás bylo víc, než pět. Po několika hodinách ježdění nás čekala přehlídka historických tramvají na Náměstí republiky, kde jsme mohli mimo jiné vidět několik modelů tramvaje T3 a nejnovější pražskou tramvaj 52T, ze které byli všichni nadšeni. Po přehlídce jsme se vrátili do klubovny, kde jsme jezdili na autodráze až do večera, kdy jsme museli autodráhu sklidit. Ruku k dílu přiložili všichni, a tak jsme měli ještě čas zajít do parku a trochu si zaběhat. Poté však už došel čas vyhrazený na výpravu, přišli rodiče a všechny si odvedli. Neskončila tak pouze výprava, ale i jedinečná příležitost vyzkoušet celoročně vylepšovaná autíčka.
Zapsal: Myšák
kronika Autodráha – Starší
byli tu: Sam, Martin, Fanda, Angrešt, Ctibor, Vávra, Dorian, Prokop, Neda, Fanča, Fred, Vojta, Jakub, Téďa, Mýval, Muffin
Jako každý rok, jsme se sešli, aby jsme si pořádně zajezdili na obří autodráze. Tentokrát byla výprava dvoudenní, přičemž naše půlka měla autodráhu v sobotu a večer jsme se vyměnili s mladšími a jeli na výlet. Autodráhu jsme si jako vždycky užili, a ty koho to po pár hodinách přestalo bavit si v malé klubovně četli, nebo hráli hry, ale potom trochu křičeli, tak jsme si šli ven zahrát frisbee. Večer jsme dojeli vlakem do Dobřichovic, odkud jsme už za tmy započali výstup na hřeben. Cestou jsme se kochali lesem a hvězdnou oblohou nenechavše si tento zážitek kazit stížnostmi některých účastníků na prudké stoupání. Po výstupu jsme asi v půl desáté ulehli na vršku Dobřich.
Ráno jsme se dali na cestu jihozápadním směrem, když tu jsme narazili na silnici, přes kterou nám nebyl umožněn průchod. Pořádali se tam totiž automobilové závody EDDA Cup. Stačilo naštěstí počkat asi čtvrt hodiny než projedou všechna auta a mohli jsme jít dál ke klášteru Skalka. Tam, po výpravě pro vodu k prameni, kde naneštěstí žádná nebyla, jsme potkali otce Vojtěcha. Velebný otec šel náhodou stejným směrem jako my, tak jsme se rozhodli cestovat společně. Dětem se ale kněz moc nezamlouval, sice rozdával chleba, ale nechtěl dát nikomu napít vody a později se ukázalo, že si ve své tašce schovává hašlerky, které nám taky nechtěl dát. Kromě toho nám nabízel odpustky a mluvil opravdu nevybíravě o Janu Husovi. Před polednem nám došla voda a jelikož jsme za den potkali už dva prameny, které neplnili svůj účel, tak jsme v místní Osadě vyžádali od milé paní vodu a mohli se vydat dál. Kousek za osadou nás ale čekalo překvapení, z lesa se náhle vynořili tři chasníci se znakem kalichu na zástavě a pustili se do velebného otce vojtěcha. Tato nečekaná událost vyvolala u dětí různé reakce, ale když nám pak husité rozdali Vojtěchovi hašlerky, zůstala nálada převážně pozitivní. Cestou na vlak do Zadní Třebani se nás pak husité pokoušeli přesvědčit o jejich víře, což se setkalo s mírným odporem, neboť děti už od rána uctívali kult kolem modřínu, šutrů a jiných prvků přírody. Husité nám řekli, že jestli se k nim chceme přidat, máme přijít v úterý na kázání Jana Želivského, tam se dozvíme co bude dál.
zapsal: Muffin
fotky najdete na oddílové zoneramě