Category Archives: Kronika

Výprava na Karlštejn – 5.11. 2022

Posted on by

Byli tam: Terka, Matěj, Fred, Honza, Anička, Jakub, Diviš, Vávra, Krtek, Neda, Maruška, Doubravka, Josí, Filip, Žofka, Gabík, Liška, Fanda, Ježek, Ctibor, Téďa, Prokop, Myšák, Kuba, Bártek, Mareček, Dan, Eidam 

V sobotu ráno jsme se v deset hodin sešli na Smíchovském nádraží a koupili lístky. Po přesunu na nástupiště jsme hloubali, proč na odjezdové tabuli je jiný vlak. Vlak už nám oficiálně měl přijet a tak se Terka zašla zeptat policistů i průvodčího a zjistila, že stojíme na špatném nástupišti:( Po krátké poradě krizového štábu jsme se s Kubou vydali vyměnit lístky a hodná paní pokladní nám lístky naštěstí vyměnila. Vlakem jsme se šťastně dostali do Srbska (v Česku). Plán byl jít na kopec nad městem, šle nakonec se náš cíl přeměnil na hrad Karlštejn. Po svačině na vysluněnné louce a obědě v turistickém přístřešku jsme se dostali na hrad. Prohlídli jsme si přístupnou část hradu, dali si oplatky a vyrazili do Hlásné Třebáně. Po cestě jsme si zahráli Míčbee a dorazili na nádraží. Tam jsme asi hodinu čekali na vlak a šťastně jsme se dostali do Prahy. Odevzdali všechny živé děti a výprava mohla skončit.

Zapsal: Ježek

foky z oddílového foťáku najdete tady: na oddílové Zoneramě

Putování po Beskydech – 5 tisícovek – 28.9. – 2.10. 2022

Posted on by

Byli zde: Kubajs, Míša, Géďa, Muffin, Téďa, Fred, Doubí, Liška, Bety, Myšák, Vojta, Jakub, Krtek

Den 1. středa 28. 9. 2022

Ve středu 28.9 jsme se sešli v 6:40 na Hlaváku. Museli jsme si o něco víc přivstat, ale nakonec jsme dorazili všichni (až na Krtka, ten přijel až ve čtvrtek) (*Míša si stěžuje, že je na Hlaváku drahý kafe)

Vlakem jsme jeli čtyři hodiny do Valašského Meziříčí, přestoupili jsme na vlak a dojeli do Rožnova pod Radhoštěm. Cestou do Valašského muzea v přírodě – Mlýnské doliny jsme se zastavili na hřišti a dali si oběd.

Prvně jsme šli do Dřevěného městečka, dále na ukrutně nudnou prohlídku Mlýnské doliny a jako poslední byla na řadě Valašská dolina.

Abychom podpořili naši lenost, tak jsme popojeli autobusem do začátku Černé Hory  a nadále jsme šli pěšky až k vrcholu kolem Studánky. Na vrcholku jsme chvilku hledali místo k postavení přístřechů, ale nakonec jsme si ustlali na ostružinách a borůvkách.

Všichni jsme si udělali večeři a následně jsme se v přístřechu u mě, Lišky a Doubí sešli společně, abychom vymysleli, co máme další den v plánu.

Zbytek večera je jsme ještě klábosili, mrzly  a užívali si hezkého večera Na Černé hoře

(Z pohledu Tédi)

Po 4 hodinách ve vlaku, jsme konečně dorazili na dětské hřiště! Po obědě jsme vyrazili do místního skanzenu, kde jsme si koupili dvě rodinné vstupenky (netuším jak tomu uvěřili protože dospělí tam byli Muff, Kubajs, Géďa a Míša ?)?

Poté jsme zjistili, že průvodce jde až za třičtvrtě hoďky, jsme si šli prohlédnout městečko z… Prostě starý. S průvodcem jsme šli na prohlídku po mlýně, kde jsme viděli jak si naši předci pomáhali vodou. Pak jsme znovu nastoupili do vlaku a vyjeli na nějaký kopec. Poté konečně začal náš vandr. Nejdřív jsme vylezli do sedla, když jsme chtěli spát, půlka lidí přitom zjistila, že mají těžký bágl a málem tam umřela.

Den 2. čtvrtek 29. 9. 2022

Ráno jsme vstávali do mokrého. Když jsme si zabalili a nasnídali se, vydali jsme se do prudkého kopce na konci kterého nás čekal nádherný výhled na kostelík a sochu Cyrila a Metoděje. Všichni jsme se chystali posilnit a Muff prohlásil, že jeho sušené maso je nějaké překořeněné, načeš jsme zjistili, že nebylo kořeněné, ale plesnivé.

Naštěstí nic nespolkl, ale i přesto Géďa u nejbližší hospody oslavila jeho 18. narozeniny a zároveň mu vydezinfikovala krk panákem slivovice. Po důkladné dezinfekci jsme se vydali krásnou hřebenovou cestou k soše Radegasta, kde jsme si dali oběd vyfotili a pokračovali směrem na Pustevny, kde bylo vše zavřené a tak jsme s malou zastávkou na lanové stezce na vrcholu Tanečnice šli dál. Ovšem na vrcholu Tanečnice jsme se zastavili u mohyl a Muffinovy se podařil lomený oblouk. Zde započala zábava v podobě dávání kamenů do batohu ostatních lidí, která pokračovala až do večera. Z Tanečnice jsme šli mírně dolů a pak jsme vystoupili na Čertův mlýn k Čertovu stolu.

Poté jsme už šli jen dolů, kde jsme měli nabrat dalšího (13.) člena naší výpravy – Krtka. A usadili se v domečku s verandou, udělali si oheň a šli spát

Den 3. L – pátek 30. 9. 2022

Mmmmmmmm – probudili jsme se z lehkého mrholení a k nemilosti mnohých z nás jsme zřeli, že na verandě, kde jsme spali se utvořila louže a mnohým prosákla voda do batohu. Nicméně jsme dlouho netruchlili a povzbudili se teplou snídani. Za stálého mrholení jsme vyrazili po asfaltové silnici z Čertova mlýna dolů do údolí. Vlivem chmurného počasí jsme propadali trudomyslnosti a tak jsme si zvedli náladu čajem a polévkou, tatarákem, Marlenkou a někteří pivem v blízkém hotelu. Nabízených lázeňských prostředků jsme však nevyužili. Když jsme nabrali síly a politovali rozjetého mloka, vyrazili jsme kolem pramene Cyrilky po červené směrem k vrcholu Smrk.

Cestou se nám naskytla přehlídka místní fauny v podobě : mloků, žab, slepýše, pavouka v Muffinových vlasech a jakéhosi místního zástupce ptactva zřeného Géďou.

Po namáhavém výstupu jsme konečně dorazili k chatě Hubertce, jež se nachází asi …asi,, jeden a půl kilometru pod vrcholem Smrk a jenž byla cílem (a teď už není) dnešního pochodu – Ámen

DODATEČNÉ POZNÁMKY !!! VELMI DŮLEŽITÉ !!!

*Liška usoudila, že už není Slunce

* teď má tajnou kapsu podle jeho slov ,, tady,, -> (teď už tady <-)

*Muff Suší promoklý leták nad ohněm z promoklého dřeva a Vojta na to houká (fouká, kouká – fakt netuším – Mára jako „překladatel“ do češtiny…) a mávala k  lakroskou (tady se omlouvám, tohle je nepřeložitelné – Mára jako „překladatel“ do češtiny…) do ohně

* Liška objevila Muffinovu růžovou skvrnu na bundě, kterou už tam má asi tři roky

* Ráno si Míša slavnostně opravil díru v kalhotách nití a Kubajs si ji pro změnu opravil stříbrnkou

Den 4. Sobota 1. 10. 2022

Ráno jsme se vzbudili za stálého mrholení. Míša, Géďa a Kubajs si udělal jídlo již v přístřechu.

Krom Myšáka a Tédi se tedy všichni najedli a sbalili. Třeba taková Doubí měla vakuovaná vajíčka a starší z naší skupiny si dokonce dali i kafe.

Když se dokonce i Téďa s Myšákem vrátili se nasnídat, tak jsme vyrazili zdolat poslední část Smrku a dorazit na vrchol. Po cestě jsme se zastavili na vyhlídce, přečetli jsme si velmi zajímavou skautskou kartičku s nápisem: tři Orlí pera a přešli tuny bahna až do cíle.

Na vrcholu Smrk jsme si dali sváču, vyvažovali jsme se na vrcholovém kameni, vyfotili se, orazítkovali a vyrazili.

Cesta byla vyloženě hodně z kopce, rozrytá a kamenitá, Míša vyfotil houby, Bety ztratila kus sušenky a objevili jsme stopu velkého psa alá ,, Malého medvěda,,

Další zastávka bylo vodní dílo Šance, kde jsme si dali oběd a nakoukli i do místního infocentra, kde byli mimochodem bonbóny zadarmo.

Po obědě jsme vyrazili po žluté od přehrady do kopce (jak nečekané). Prvně jsme šli úbočím Čuplu, dále po hranici rezervace s nádherným bukovým lesem a přes Kobylanku. Nakonec jsme vystoupali ke studánce kus pod Lysou, kde jsme si napustili vodu, řekli si velmi zajímavé hádanky a otázky, hledali kukátkem Měsíček a v neposlední řadě jsme si řekli jakou barvu má naše ryba.

Po vyslechnutí všech ohledně barvy ryby se naše úžasná skupina vydala hledat místo na spaní.

Podle předpovědi, jak řekl Míša: „Nemělo by pršet, ale je to možné“, se příšerně rozpršelo Nepřestalo to až do rána, teď naštěstí všichni měli postavené přístřechy. – No to bychom ale nemohli být my, aby se něco nestalo.

Doubí s Krtkem si postavili jen něco alá minišeltr, do kterého jim natekla voda a vyplavilo je to. Doubí teda začala shánět místo, kde by mohli spát. Naštěstí náš udatný zachránce měl přístřech, který nepoužil a půjčil jim ho. Tak se Muff stal neochvějným hrdinou naší výpravy ,,Ó grande Muffin!“

Nakonec se všechno urovnalo a mohli jsme jít s klidnou myslí a myšlenku na vstávání ve 4:45 spát.

Den 5. neděle 2. 10. 2022

Ráno v již zmíněných 4:45 jsme se vzbudili, za stálého mrholení začali si uklízet a vyšli z vrcholu Zimný na nejvyšší vrchol pochodu – Lysá.

–

Jsme tu. Vyšli jsme Lysou, překonali osm kopců a skal nad 1000 metrů nad mořem, náš nejvyšší bod byl přes 1300 metrů nad mořem.

Co na to říct? Jsme prostě úžasní.

–

Teď tu čekáme na otevření restaurace, abychom se malinko zahřáli a posilnili čajem. Už jen tři minuty do otevření!

–

Účel, za kterým jsme sem přišli, bohužel nebyl splněn………. vyšli jsme na východ Slunce, ale neviděli jsme ho. Míša říká, že to bylo divadlo barev a úžasná podívaná – on má totiž oči, kterýma může vidět úplně všechno!

A pozor! Už jen 20 vteřin do otevření restaurace !!!!

Už bude otevřená restaurace Jupí!!!

Téďa s Myšákem tu skandují a dožadují se tepla a čaje.

–

Nakonec jsme si nic nekoupili : (

–

Když už se všichni sešli před budovou restaurace, tak Míša vyndal foťák a udělal naši poslední vrcholovou fotku výpravy.

Jakmile se fotka vyfotila, Kubajs zavelel a začalo sestupování zpět do civilizace.

Cestou jsme viděli dva rozjeté mloky, jednu rozjetou žábu a pár živých žížal.

Také jsme si četli naučné cedule o místní fauně a k Téďovému velkému potěšení cedule ukazující vzdálenost restaurací a kaváren.

Došli jsme do jakési bio kavárny, dali si horkou čokoládu, dortíky, pohankové křupky a další dobroty z kavárničky. Nakonec se naše skupina vydala na vlakové nádraží Ostravice, kde jsme nastoupili do vlaku směr Ostrava, kde je možné, že je někde nějaká vada a budeme muset přestupovat… A ano – přestupovali jsme. Na přestup jsme šli do autobusu, ve kterém řekli, že tam nemáme jet, že to jede jinam. A tak zase všichni vyskládali z autobusu, vzali batohy a nastoupili do jiného. Z něj se zase přestupovalo, ale tentokrát již naposledy. Poslední vlak, kterým jsme jeli jel 4 hodiny až do Prahy. Za jízdy se klasicky hráli Magicky, kontakt a další zábavné hry. Cestou jsme také větrali karimatky, záclony a další kusy oblečení z okénka. Všichni přežili ve zdraví a v dobré náladě. Jakmile náš vlak dorazil do Prahy, tak jsme zpozorovali parní lokomotivu, hákové kříže, historické oblečení a jiné zajímavé věci. Chtěli jsme se tomu podívat jak se říká na zoubek, tak jsme se přiblížili a to na nástupiště číslo 2, odkud se vše dalo krásně pozorovat. Nakonec jsme spolu šli pod odjezdovou tabuli, kde jsme se všichni rozloučili, podali si ruce a šli domů.

– pětidenní putování (tento čin je v prvním světle: 1E Cestování, chození – 6. Putování v horách) Přejdi za pětidenní putování minimálně pět vrcholů nad 1000 metrů nad mořem….

zapsala Bety, Doubí, Téďa, diktoval Muff a Krtek dával velmi užitečné rady,

zcela vysílen opravil až 5 chyb na řádek (a zcela jistě ne všechny) Mára

na titulku je požita fotka od Míšy a další najdete na Míšovo Zoneramě

Gédi fotky najdete tady 

a fotky z jiného pohledu oddílového foťáku najde tady

Tábor 2022 je ve Skotsku!

Posted on by

Den první, pondělí 4.7. – Příjezd dětí.
K snídani jsme měli palačinky (čti chleby (s marmeládou, pozn. Noemi)). Poté, co jsme dojedli, jsme
se rozdělili do úderných skupin: jedna dělala a párovala postelovky, další kopala kanálky, další
dodělávala schody a poslední dělala kuchyň, CHKO a opravovala koše. Všechno se stihlo, až na malé
detaily, které jsme pilovali, když už děti přicházely. Všichni jsme se krásně zabydleli a za odměnu si
zahráli pasáka. Abychom si večer mohli zapálit oheň v týpkách, šli jsme na rychlé dřevo a chrastí.
Následovala rychlá hra s kradením korálků. Po večeři jsme šli vysvětit naše dvě nová týpí: Flíčka a
Grill. Vojta s Krtkem nám hrdinně rozdělali oheň třením dřev a v týpkách se rozhořel první oheň.
Přesunuli jsme se na dřeviště, kde se Liči pokusil napodobit hrdinství Vojty a Krtka pomocí křesání –
neúspěšně. Tak Maruška přinesla část jejich prvního ohně z tee-pee. Jeník s Betty hrají na kytaru,
Muffin je doprovází na housle a Krtek na flétnu.
Zapsal Diviš.

Den druhý, úterý 5.7. – Moc práce.
K snídani jsme měli již (bohužel) tradiční chleba s marmeládou a naštěstí vynikajícím čajem. Poté
následovalo zkoušení obsluhování různých částí tábora (včetně vedoucích). Sbírali jsme razítka za
úspěšné provedení některých táborových činností. Po vstřebání vysoce chlupatých kiwi jsme se
rozdělili na skupinky; dvě, v jedné byli mladší a chronicky nemocní, v druhé zbytek; a vydali se na
dřevo a chrastí. K obědu bylo výborné lečo vařené Téďou, který si připisoval většinu zásluh, ale
hlavně Eliškou. Po obědě byl poledňák – někteří ale s Krtkem vyráběli své originální čaje z kopřiv,
lesních bylin, plodů a bobů (CPD = Co příroda dala). Pak přišlo na řadu procvičování lakrosu:
zkušenější šli hrát, ale vzhledem k vysokému počtu chronicky nemocných si spíše házeli a ostatní se
pak učili házet, chytat, zvedat a céčkovat. Pak jsme si všichni zahráli hladové obry (míčbí). Po svačině
jsme šli zase dřevovat – tentokrát, ale jen podlínkovat do týpek. Někteří (naprostá většina) si s Kubou,
Ježkem a Noemi zahráli Kimball a na geneticky modifikovaná, zmutovaná vejce ze zkumavky, která
chtěla zůstat nejkrásnější a nerozbitá. Následovala vynikající čína k večeři (i když podle některých to
byla spíš afrika). Pak přišla na řadu nejvýznamnější část dne – malý sněm, na kterým si uznali
nováčkajdu Fanča se Ctiborem (wašte!) a zazpívali jsme si nádhernou večerní píseň.
Zapsal Fred.

Den třetí, středa 6.7. – Kde jsou naše tatranky?
Přes noc nám angláni ukradli naše meče a dostali jsme kilty různých barev podle skupinek. Před
rozcvičkou jsme se v nich a bílých košilích a podkolenkách fotili na náměstíčku. Jako rozcvičku jsme
měli, jak nám vylíčil Myšák: „čtyřúhelník v čtyřúhelníku vysílá své vojsko na čtyřúhelník
v čtyřúhelníku“. Po snídani (vločkové kaši) jsme si začali vyrábět zástavy a vymýšlet jména a mota
našich skupinek: zelení -O’SchneckenCraft „lepší šnečí než žádná síla“, žlutí – Cambell „nezapomeň“,
modří – Mrk‘Ness „se zavřenýma očima nic nevidíš“, červení – MacRotosh „nelítej na kolibříkovi bez
kiltu“. K svačině jsme měli mít na tatranku, ale ty nám všechny ukradli podlí angláni a utekli s nimi.
Naštěstí jsme ve Witkonu našli pár jablek, takže jsme na nehladověli. Po svačině jsme dodělávali
zástavy, vyráběli dudy, sporany a fandící vlaječky na skotské hry, které proběhly po poledňáku. K
obědu jsme měli čočkovou kaši s párkem a cibulkou. O poledňáku se střílelo z luku s Téďou. Pak jsme
s Muffinem běželi k Franťáku a před utkáním klanů v přátelských hrách jsme si tam dali rozcvičku. Ve
hrách jsme házeli kladivem, kládou, kamenem a přetahovali jsme se. Vyhráli to o Ou Šneci, druzí byli
MekRotoš, třetí Mrknes a čtvrtí Kambell. Ke konci nám to ale překazili angláni, kteří se nám pokusili
skotské hry zakázat. Téďa však jednomu z nich ukradl meč a zahnal je. Vedoucí skupinek se s ním
vydali angličany stopovat a ukradli jim jejich zástavu se třemi lvy. Potom jsme hráli pasáka a Kanjam

až do večeře. Po večeři jsme se u ohně učili motivačku. Jenda hrál na kytaru a Muffin ho doprovázel
na housle.
Zapsal Vojta.

Den čtvrtý, čtvrtek 7.7. – Skot s mečem.
K snídani byl chleba s marmeládou, který namazal klan O’SchneckenCraft. Po snídani začal výcvik
šermu s Jendou a Téďou. Nejdříve jsme se naučili základních šest výpadů, potom jak krýt rány a jak je
tlumit. Když jsme se naučili, jak s meči zacházet, začali jsme trénovat bitvu. Já jsem tam nebyl kvůli
prstu, ale koukal jsem se. Po běžné bitvě následovala hra se dvěma kruhy, ve které šlo o to, aby se
dva nejmladší členové týmu dostali do kruhu bez zásahu mečem, která se nedohrála, protože ji
ukončil oběd. O poledňáku byla speciální aktivita – pohádka ve vedoucáku. Po poledňáku jsme se
rozdělili na skupinky. Každá dostala jednu sekeru, jendu pilu, trošku konopáku, mírku na kácení
stromů, kladivo a jednu vlastní sekeru. Potom jsme vyrazili Tam kde si zlomil ruku stavět hlídkové
věže proti anglánům. Náš klan MacRotosh vyrazil ke starému anglickému táboru vzít kůly na posed.
Hlavní problémy byl nedostatek konopáku a času. Ježek, který byl kontrolor kvality, na posedy šplhal,
aby je vyzkoušel. Až na jeden, na který se neodvážil. Odvážil se na něj Jeník, který ale stejně moc
vysoko nevylezl. Ostatní posedy dopadly lépe, ale kromě jednoho to nebyla žádná sláva. Po
dokončení etapy mladší dělali nováčkajdu a starší plnily činy. Gabík si za odpoledne splnil skoro celou
nováčkajdu. Činy se dělaly rychlochůze, Kimova hra, fagule, Setonův běh, kliky a skok z místa. Po
činech byl vynikající buřtguláš, po kterém jsme si vyčistili zoubky a šli spinkat.
Zapsal někdo.
Den pátý, pátek 8.7.
Ráno, ještě před snídaní, vedoucí skupinek nedobrovolně, lajdácky a zbytečně stavěli stan, kvůli
kterému přišli pozdě na snídani. Snídaně ale byla dobrá – rýžová kaše s kakaem – bylo jí dostatek na
to, aby se každý kdo chtěl, přejedl. Pak jsme ve dvou skupinách dělali dřevo na ini – jedni řezali a
zbytek nosil klády. Přitom nás posilovalo zelí ze svačiny, kterého bylo taktéž dostatek. Po dobrém
obědě, který se skládal z fazolí a slaniny jsme se vrhli do hry s Vpřeďáky na hrací louce – hrálo se míčb
a, lakros (ten s námi hráli pouze dva Vpřeďáci). Hrálo se až do svačiny (tu dělala služba a já, jelikož
jsem si zrakvil nohu při nárazu do Kuby). Po svačině, ke které jsme měli výborný chleba s česnekovou
pomazánkou, se vyrábělo. Vyráběly se sporany, meče z hřebíků, pytlíčky s kytičkama a skotské čapky.
Po vyrábění byla večeře – rizoto (bezmasé, “zelenina s rizotem” prohlásila Neda čistící si zuby roku
2022). Po večeři se už jen zpívalo ve vedoucáku. Gabík usnul a pak ho Filip budil, jakože má hlídku.
Dál už se jenom čistily zoubky a vedoucí skupinek museli nedobrovolně přijít do vedoucáku, když
chtěli jít spát 🙁
Zapsal Fred.

Den šestý, sobota 9.7. – Zase nepřišli Angláni.
Dneska byla moc výborná kaše – bylo faaakt hodně posypu (díky Cambellu). Po snídani jsme tančili
skotský tanec. Muffin nám k tomu hrál na housle. Bylo to hodně vyčerpávající, tak jsme se celí
zpocení šli vykoupat do splavu (mýdlem!!!). Když jsme byli umytí, dali jsme si broskvičky k sváče. Po
svačině jsme dělali činy a nováčkajdu. K obědu byla vynikající rajská s knedlíkem – všichni jsme se
příjemně najedli a někteří se brutálně přejedli. O poledňáku jsme dělali lodičky a pak jsme jeli závod –
já jsem byl asi sedmej nebo třetí, to už nevím. Po poledňáku jsme zjistili, že Ježkovi je hrozně zle – měl
spoustu zelených fleků na obličeji. Šli jsme tedy do mlýna za doktorem. Ten nám dal recept
zašifrovaný morseovkou. Pak jsme hledali suroviny na lektvar, který ho vyléčil. Potkali jsme vílu, která

chtěla 20 kopřiv – za to nám dala tři špetky vílího prášku. Pak jsme potkali trpaslíka, který měl
zlomené zápěstí – my mu ho ovázali Fredovým obvazem a dostali tři hřebíčky. Naše skupinka měla
největší problém s dojením lochnesky – nemohli jsme ji najít. Po několika cestách o radu za doktorem
jsme ji konečně našli a podojili o zelené mléko. Také jsme potřebovali med – u včelaře jsme nasbírali
20 pláství a u doktora, který byl rekreačním včelařem, jsme za ně získali dvě lžičky medu. Potom jsme
to všechno smíchali dohromady s dali Ježkovi, který se rychle uzdravil.
Místo večeře jsme si po týpkách dělali placky na rozžhavených kamenech – byly moc dobré, skvěle
jsme se z nich najedli a dokonce jsme k tomu měli kusy masa. U nás si Kuba dělal karamel a spálil ho.
Pak už bylo pozdě, tak nás vedoucí zahnali do spacáků.
zapsal asi Filip
Den sedmý, neděle 10.7. – Očistec.
Ráno byla nářaďová rozcvička – každý si vybral z mátroše své oblíbené nářadí – Jakub si vybral Vencu,
Liška a Bety měly hřebík a já jsem měla kladivo, asi. (Tady Neda pěkně kecala, v neděli totiž rozcvička
není – pozn. Noemi) K snídani byla vánočka s kakaem, kterého bylo normálně (zase kecá – každý kdo
chtěl, měl 3 hrnky, takže toho bylo fakt hodně). Po snídani jsme se rozdělili na čtyři skupiny – učili
jsme se mapu a šifry. Mladší a starší zvlášť. Na mapách mladší s Jeníkem hráli pexeso s mapovými
značkami a koukali na mapu. Starší z Téďou buzolovali a azimutovali. Mladší šifrovači se učili šifry do
nováčkajdy a ti starší Noemi mučila nad čínskou šifrou, binárními čísly a (naprosto skotskou) mřížkou.
Po skvělé číně jsme o poledňáku s Noemi skládali origami žáby a létající kachny. Po poledňáku jsme
vyráběli meče z hřebíků, sporany, pytlíčky s obtisklými kytičkami, krabičky z mušliček a skotské čapky.
Po svačině – vynikajícím okurkovém salátu jsme se vydali do ini (potní chýše). Nejdřív šly děti. Měli
jsme čtyři kola: první bylo takové seznámení, zpívali jsme a pak jsme šli s se zchladit do Zábrdky.
Druhé kolo bylo vážné a třetí srandovní. Ve čtvrtém kole Diviš vyprávěl grónský příběh, protože si
plnil čin vyprávění. Pak přišla řada na dospěláckou ini. Protože nám po prvním kole pořád byla zima,
rozhodli jsme se, že si dáme místo čtyř regulérních kol dvě dvojkola. Zpívali jsme, povídali si a
poslední kolo jsme zakončili tradičně písní zrození hlíny země. Mezitím se děti, najedly a chvíli Danek
s Jendou hráli ve vedoucáku na kytaru a zpívalo se. Pak už jsme šli spát.
Zapsali Noemi, Neda a Briket.

Den osmý, pondělí 11.7. – Prostě puťák.
Vzbudili nás před snídaní a řekli nám, ať si zabalíme. Většina starších zaúpěla. PUŤÁK!!! Rozdělili jsme
se na starší a mladší, obě skupiny získaly zprávu od jisté vědmy, která nám řekla, že by nám ráda
pomohla v boji proti angličanům, ale musíme jí přinést jisté předměty.
Starší (přibližně 40 km)
My ( jako starší) jsme měli získat a přinést dračí talisman a magické korále. První zpráva měla být na
Zourovském vrchu, ale nemohli jsme jít přes Kostřici, protože tam sídlil airsoftový tábor, tak jsme
tedy šli k Franťáku a odtamtud dřevařskou cestou nahoru. Hned jsme trošičku hodili kufry, ale
zanedlouho jsme došli na Zourovský vrch, kde jsme dostali zprávu, že máme jít přes Okna do vesnice
Hvězdov. Tam jsme se naobědvali a získali dračí talisman. Muffin dostal skvělý nápad dát si na chleba
s pomáslem maliny – já jsem si to tak bohužel nedal.

Odtud jsme se vydali kolem Hvězdovských rybníků na nový dvůr, kam jsme museli. Odtamtud jsme se
(lehce cross country) vydali na vrchol Ralska, kde jsme se občerstvili a Liči nám dal zprávu, která nás
dovedla k průrvě Ploučnice. Tam jsme se na chvíli zastavili a seznámili se s moc sympatickým a možná
trochu opilým pánem. U něj jsme získali magické korále. S oběma předměty jsme se vydali na
Stohánek, kde jsme se měli setkat s malými. Šli jsme přes Stráž pod Ralskem, protože jsme nemohli
přes uzavřenou oblast. Stráž pod Ralskem jsme zdárně přešli a u hospody jsme potkali stejného
podnapilého pána (byl to cyklista, který jezdil po hospodách), který nám pěkně kecal. Říkal, že na
Stohánek to jsou dva kilometry, ale byly to spíš tři. Cestou se setmělo a když jsme přišli na asfaltku, už
byla úplná tma, všechny hrozně bolely nožičky a Liči trochu zabloudil. Na Stohánek jsme přišli úplně
vyřízení. Cestou jsme ještě potkali Přemka s Téďou, kteří nesli vodu.
Na Stohánku jsme ještě šli za vědmou, která nám řekla, že jeden z nás je vyvolený, který se stane
skotským králem. Taky jsme zjistili, že máme najít starou Skotskou korunu. Spát jsme šli s vývarem až
do postele.
Zapsal Diviš.
Mladší (přibližně 15 km)
Mladší měli přinést nějakou dýku a pavouka. Šli jsme k Čertově stěně, kde nám vědma řekla, že se
spletla, že máme jít k Čertově jámě. Tam jsme našli dýku – nebyla to jen tak ledajaká dýka, byla totiž
oboustranná. Tak jsme šli dál k nějaké studánce. Nebylo poznat, že to je studánka, ale nakonec jsme
byli správně – vypadalo to spíš jako sklep. Kousek od něj byl nějaký asi skautský tábor, který měl
modré plachty na podsadách.
U té studánky jsme našli skleničku z dávného pokladu s úlomky koruny (z tábora 2013). Pak jsme se
vydali prozkoumat ten tábor. Potkali jsme stádo krav a po asi hodině jsme došli na Skalní divadlo, kde
jsme kde jsme hrozně dlouho hledali, protože je vážně velké. Potkali jsme taky Přemka, který nám
řekl, že máme jít na Stohánek.
Tak jsme tam šli a cestou nahoru jsme potkali vědmu. Nasbírali jsme spoustu dřeva, abychom měli jak
uvařit večeři. Pak už přišli velký a stěžovali si, že mají puchýře na nohou jsou hrozně unavení a ušli 40
km zatímco my jsme ušli jen 15 km za 12 hodin.
Polívku jsme dostali až do spacáků a pak nám Doubravka četla Mágovo chlupaté srdce.
Zapsal Briket.

Den devátý, úterý 12.7. – Návrat.
Ráno nás probudilo sluníčko. K snídani jsem měl už asi potřetí suchý chléb (ostatní si ho dali s
pomazánkovým máslem a borůvkami). Po snídani jsme museli až k autu, kde si všichni povinně
vyčistili zuby. Starší to chtěli krosnout rovnou k táboru. Nebyl ale nikdo osmnáctiletý, kdo by šel s
námi, tak jsme šli všichni dohromady. Šli jsme poměrně pomalu s častými přestávkami. Krátce před
táborem jsme měli přestávku na oběd. Někdy v půlce oběda se Jakub zamyslel a propíchnul si ruku
během vyškrabávání paštiky. Odjel s Terkou a Přemkem do nemocnice a my jsme se vesele vydali do
tábora.

V táboře jsme všichni vešli do splavu a potom jsme hráli stolní hry, házeli si lakroskami a vybalovali si.
K večeři byly nejspíš vynikající těstoviny s cuketou a se slaninou. Já jsem měl pouhopouhé suché
těstoviny, ale cokoliv je lepší, než suchý chleba.
Zapsal Filip.
Den desátý, středa 13.7. – Hrátky se Vpřeďáky.
Ráno jsem se probudil do služby těsně poté, co jsem si zrakvil ruku. K snídani byl rohlík s lotuskovou
pomazánkou nebo nutelou a nakonec se dodělávaly rohlíky ještě s cukrem a skořicí, ale bohužel na to
bylo moc málo času, jelikož dopoledne byla hra se Vpřeďáky, kteří nemají posunutý čas.
Po snídani jsme se tedy s nimi sešli na hrací louce a i přes nestíhání snídaně jsme tam byli dřív než
oni. Napříč oddíly jsme se rozdělili do několika skupina a dozvěděli se, že vedoucí odhalili nepřátelský
kód a že nám nepřátelé ukradli zásoby. Po okolí bylo umístěno několik vysílaček, které po částech a v
určitých časech vysílaly zprávu kde se nachází zásoby. Každá skupinka měla obejít všechna místa a
nakonec se dostavit k jedné vysílačce, kde bylo vysíláno klíčové slovo šifry.
Naše skupinka dorazila těsně po vysílání, načež jsme začali vynechávsat více zpráv a rozplánovali si to
tak, abychom to přesto všechno stihli. Když jsme dorazili k poslední chybějící zprávě, zjistili jsme, že
Sammara, která měla vysílat, odchází. Měla totiž instrukce, že hra končí o dvacet minut dříve, než
jsme mysleli. Vydali jsme se tedy do tábora, kde jsme začali luštit. Po chvilce neúspěšného luštění
jsme viděli ostatní skupinky, jak hrají něco na způsob veverek proti vedoucím, tak jsme se připojili.
Účelem bylo dopravit bednu se zásobami od vpřeďáckého k skarabíckému sušáku, ale kdykoliv nám
vedoucí vytáhli šátek, museli jsme se oživit u vpřeďáckého sušáku. Vedoucí se chodili oživovat k
našemu. Po velmi dlouhém, intenzivním a lehce strategickém boji, kde se spousta lidí popálila o
kopřivy, jsem bednu k sušáku konečně dostalu. Vedoucí se vzdali a my jsmemohli bednu se zásobami
otevřít. Krom cihel, klínů a pytle s keramickou hlínou tam bylo bylo několik pytlíků sladkostí. Ty jsme
si spravedlivě rozdělili a Fred si za 260 dřepů vydražil klín, místo kterého dostal klín symbolický.
Uřícení jsme se vrhli do splavu s dovolením nepoužít mýdlo!
K obědu jsme měli vynikající rýži se zeleninou a o poledňáku jsem kvůli mytí nádobí vynechal
procházku o poznávání kytiček s Móňou. Odpoledne jsme se vrátili do Skotska, kde jsme museli usušit
své promoklé pláště, než jsme se sešli se Skotským vyslancem. Zároveň jsme ale porovnávali síly mezi
klany, tak jsme se snažili získat klanová tajemství o nejoblíbenějším jídle a klanové zápalky. Každá
skupinka měla svou základnu a dostala svou sadu čísel od jedné do šesti. Pokud jsme odcházeli ze
základny, museli jsme mít nějaké číslo. Pokud jsme se potkali s někým jiným ze skupinky, porovnali
jsme čísla a kdo měl nižší číslo, musel předat svou zápalku. Když měli stejné číslo, zápalky si jen
prohodili. Bez zápalky jste se museli vrátit zpět do základny. Vyhrála skupinka, která měla nejvíce
zápalek a nejrychleji usušený plášť. Poté jsme se vrátili do tábora na svačinu. Po svačině jsme se
posadili s Jendou pod stromem a naučili se novou sloku motivačky o proroctví a koruně, načež jsme si
vyžádali, aby nás naučil Velrybářskou výpravu. Neposednost nám nedovolila jen sedět, tak jsme se
zvedli a Terka s Krtkem nás naučili nový tanec. Pak jsme si ještě dali mrkacího vraha a šli na večeři a
spát.
Zapsal Jakub.

Den jedenáctý, čtvrtek 14.7. – Konečně borůvky.

K snídani byly tradiční chleby s marmeládou. Hned po snídani se vyrazilo na Velký Borůvkáč sbírat
borůvky za podmínky, že každý nasbírá aspoň jeden hrneček borůvek. To se nakonec za pomoci
výkonějších sběračů méně výkonným povedlo všem. Po návratu z Borůvkáče asi byla svačina a pak se
mečovalo. Po mečování následovala strategická hra, kde mělo záležet maximálně na papírcích s čísly.
Proto se nesmělo běhat. Následoval šmektakulární oběd – Borůvkové knedlíky. Poledňákovou
aktivitou bylo hledání a poznávání brouků (hlavně pavouků) se Zuzkou.
Po poledňáku přišla etapa. Ve skupince jsme se rozdělili na bodlákisty, dudáky, mečíře, pastevce a
střihače, kteří obírali ostatní o sbírané suroviny za pomoci stříhání. Úkolem prvních čtyř bylo různými
způsoby získávat suroviny. Problémem celé hry bylo, že až do objevení jistého papírku jsme neměli
ponětí, co máme dělat. Další nepříjemností byl déšť, který přišel brzy po začátku etapy. Když skupinky
papír objevily a nasbíraly suroviny, které podle papíru sesbírat měly, mohly se vydat k vodárně, kde
na ně čekaly mince za etapu. Pak jsme se vrátili do tábora, kde na nás čekala nějaká svačina
(mandarinky). Do tábora jsme přišli úplně promočení, tak jsme se napojili teplým čajem a převlékli se.
Když se všichni zahřáli, začala reflexe fungování skupinek během uplynulé etapy. Po skončení reflexe
na nás čekal teplý vývar a mohlo se jít spát.
Zapsal Fred.

Den dvanáctý, pátek 15.7. – Divadlo a pudink.
Ráno jsme se probudili a byla nářaďová rozcvička (viz neděli 10.7., zapisovali jsme trochu ve skluzu a
věci se pomíchaly, pozn. zapisovatele). Po skvělé krupicové kaši jsme tancovali na hrací louce. Po
svačině, skládající se z jablka, si skupinky za pomoci vylosovaných slov a jednoho polínka vymýšleli
divadlo až do oběda – červené čočky s párkem. O poledňáku se loučilo s Téďou a poté jsme se vrhli na
puding. Pořádně jsme sebe i celou kuchyň zapatlali. Potom jsme se šli umýt do barelu a dolaďovali
divadla. K večeři byl vynikající suskus. Pak už jsme se vydali na Franťák hrát divadlo. Cambell zahrál
divadlo, kde angličan zabil ovci a pak ji ostatní ovce sežraly. Mac Rotosh přehráli divadelní scénku se
třemi divadly. Mrk’Ness předvedl módní výstřelky severního Irska. Potom O’Schneckenkraft zahrál
poučné divadlo o pálení whisky a trojjediné bohyni. Nakonec předvedli vedoucí scénku o Ceolan
MacStrongmanovi a jeho cestě za kaší. Také nám Jeníkův tatík (Vláďa) zahrál píseň, kterou vymyslel
ze zbylých slov.
Zapsal Ježek.
Den třináctý, sobota 16.7. – Rodičee.
Celý den vařili kmeňáci, což bylo dost super, protože jsme měli mít službu, ale přesunula se nám na
zítřek. K snídani byl chleba s medem a se salámem. Po snídani začali přijíždět první rodiče, kteří si
postavili stany a zničili svoje děti (moje máma mě furt ničí, takhle [zde si laskavý čtenář doplní
láskyplné chytání ramen]). Kdo čekal na rodiče, hrál lakros, ringo a petanque.
Pak už byl oběd – těstoviny s červenou omáčkou. Po poledňáku jsme s rodiči (i bez nich) tančili tance
a poté jsme s nimi svedli lítý boj s mečma o ozdravné kilty. Rodiče neuměli tlumit rány – bylo to fakt
hrozný, bolelo mě rameno. Vyhrály DĚTI. Potom byla nejlepší svačina tábora: rodiče (teda to, co
přivezli). Pak mohly započít skotské hry po rodech. Beranovi byli vážně moc slabí – v počtu je totiž síla
a jich bylo vážně málo, jen šest. My jsme adoptovali Jakuba. Hod kládou, kladivem 9šutrák chyběl a
byla to fakt škoda) a přetahování. Kdo se zůčastnil skotských her a měl všechny tři razítka, mohl si
vytvořit svou vlastní osobní placku. To už byla večeře – Márovy vynikající traperské fazole. Pak nám

Vláďa, Jenda, Danek, Danča a Veronika (Marečkova maminka) hráli na kytaru a Zuzka je doprovázela
na ukulele, Krtetk s flétnou a Muffin na housle. Pak museli malí a nakonec i velcí spát.
Zapsala Neda.
Den čtrnáctý, neděle 17.7. – Velšáci jsou taky hnusný.
Dneska byla dobrá snídaně, protože je neděle. Klasicky jsme barvili mapu a stavěli tvrze. Pak nás
Mára nahrál, jak zpíváme motivačku a rodiče odjeli. Pak se šlo na dřevo a byla svačina – okurka. Pak
bylo zase dřevo. Nosili jsme klády, řezali jsme a taky se stala hrozná věc: Vávra tvrdil, že Jackiestoneky
jsou lepší než Jackstoneky – to je naprostá lež!!! Pak byl oběd – nejlepší čína, kterou jsem kdy zažil. O
poledňáku jsme s Terkou kreslili a potom jsme mapovali anglánské hlídky kolem města “Nevím Jak Se
Jmenovalo, To Muffin Neříkal” přitom nás honily anglické pohyblivé hlídky, které nás zaháněly do
kopřiv a mravenišť – sám jsme v jednom mraveništi skončil, pěkně mě pokousali a pak mě ještě
zmlátili angláni. Diviš jednoho kopl do zadku. Angláni honili pouze modrý, ostatní skupinky vysloveně
zanedbávali. Ještě k tomu nás Anglánům práskli dva Velšani na koních (dost by mě zajímalo, jak
dostávají od Anglánů zaplaceno – peníze? čokoláda? nebo nejvyšší kalibr – karamelky?). Ještě k tomu
mě bolelo koleno, jak mi ho poštípali ti mravenci. Přicházeli jsme přes skauty – neměli u týpek dveře a
místo jehlic mají konopák. Vrátili jsme se do tábora a byla večeře – knedlíky se zelím, které bylo vážně
pepřovaté (ať si říká, kdo chce, co chce). Pak bylo dřívko a po týdnu jsme psali kroniku.
Zapsal Briket.

Den patnáctý, pondělí 18.7. – Vedoucí pryč!
Ráno jsme se rozcvičovali během šílených ovcí. K snídani byl chleba (nejen) s borůvkovou
marmeládou. Po snídani jsme klasicky stavěli kostky a malovali mapu. Potom jsme šli na hrací louku
tancovat, zatímco marodi hráli želvičky. K svačině byl meloun a potom se vyrábělo – já jsem si vyráběl
pejska. PO vyrábění byl oběd, ke kterému byly knedlíky se zelím. O poledňáku jsme byli na malinách,
abychom mohli další den dělat marmeládu. Poté odešli vedoucí bojovat s drakem. Nejstarší ze
skupinek a ostatní děti v táboře hráli hry. Ze začátku jsme měli v podstatě cvičku mezi hrací loukou a
sněmovištěm a zabíjelo se vodou z hrnečků Pak jsme hráli ringo, kanjam, deskovky a někteří
odpalovali tenisák pálkou. Pak už byla večeře – těstoviny s tuňákem a šlo se spát (celkem brzy).
Zapsal Tonda
Den šestnáctý, úterý 19.7. – Noční procházka za rybízem.
V noci mě (Freda), Doubravku a Myšáka probudili vedoucí, donutili nás teple se obléct (a že to bylo
náročné) a asi hodinu nás vezli se zavázanýma očima autem. Cestou jsme se mohli jednou podívat na
blíže neidentifikovatelnou asfaltku. Když jsme dojeli, Přemek se Zdendou nás vybavili mapou,
buzolou, vodou a mobilem pro případ nouze. Pak nás opustili a my jsme se vydali z mýtinky na louku
poblíž. Na louce jsme se vydali směrem za odjíždějícím autem, které v noci krásně svítilo a
zanedlouho jsme dorazili k fotovoltaické elektrárně. Po chvíli cesty kolem solárních panelů, které
jsme všichni poznali a tak jsme se mohli zorientovat v mapě. Poté jsme vyšli na Proseč k rybízu, který
jsme chvíli baštili, dokud mě Doubravka nedonutila odejít. Poté jsme už přes skauty rychle odešli do
tábora, kde nás přivítala překvapená hlídka i Muffin, překvapený naším brzkým příchodem.
Ráno jsme já s Doubravkou nemuseli vstávat na budíček a alespoň já jsem zažíval už naprosto
dokonalý pocit, když jsem nemusel jít na buben. Chudák Myšák měl službu a musel vstávat brzy (v

sedm 🙁 ). Jako rozcvička byli hrnečkožrouti. K snídani byla skvělá ovesná kaše s dostatkem posypu a
nedostatkem kaše. Po snídani byly menší mečové bitvy mezi skupinkami. K svačině byl meloun s
příběhem od Ličiho. Potom jsme procvičovali mapy a šifry. K obědu byly naprosto famózní
bramborové knedlíky se špenátem a výpečky. O poledňáku se vařila marmeláda (bylo jí fakt hodně),
která bude určitě fakt dobrá. Potom se otevřela čtyři stanoviště, která se procházela po skupinkách.
Na jednom se lučilo, na dalším se střílelo ze vzduchovky, na dalším se s polínky a chrastím, které se
připravily ještě předem přecházela Zábrdka po laně a následně se na ohni vařila voda. Na posledním
stanovišti se plnila vodou úzká roura, která byla děrovaná. Cílem bylo ji celou naplnit a vyplavit z ní
špalík. Následovala svačina, ke které byla mrkev s jablkem a rohlíkem. Po svačině přišli jacísi dva
velmi podivní Skoti, kteří předávali informace o plánech anglánů o znovudobytí Skotska. Plány dostala
každá skupinka své a vzhledem k tomu, že byla většina zašifrovaná, začali jsme je luštit. Vyluštěné
instrukce jsme se snažili seřadit tak, aby šlo místa, o kterých pojednávala co nejlépe obejít.
Na jednotlivých místech by se především měli verbovat vojáci a získávat informace od zkušenějších
osob než my. Pak už byla večeře, ke které byla zelňačka, po které byla krátká reflexe etapy.
Zapsal Fred.
Den sedmnáctý, středa 20.7. – Sbírání armády.
Když jsme vstali, Muffin nás zbubnnoval, dal nám seznam věcí, které si máme vzít na včera oznámený
poklad a my jsme mohli vyrazit si balit. Starší šli pomáhat mladším ve své skupince si zabalit. K snídani
byly chleby s čerstvě vyrobenou malinovou marmeládou, nicméně mohli jsmte je sníst až se
zabaleným batůžkem a vyčištěnými zoubky. Na poklad se vyráželo v různých časových etapách podle
umístění skupinky, přičemž mladší vyráželi společně zvlášť.
O’SchneckenCraft (zelená) – Fred, Jakub, Míša
Nejprve jsme v obrovském horku vyrazili k bývalému skladišti, kde na nás čekala první zpráva. Podle
ní jsme se pak podle několika azimutových příkazů vydali hledat vojáky, které bychom mohli
naverbovat. Ti byli umístěni v plátěném bludišti, ze kterého jsme je museli vytáhnout. Pak jsme se,
následováni modrými a žlutými a předehnáni červenými, mohli vydat k dalšímu stanovišti – rybníčku
na Beranovic louce u Pinky. Po cestě nás téměř okamžitě žlutí i modří předehnali. K rybníčku jsme se
navíc nevydali po cestě, ale přes potok březovištěm (kopřivy tam byly, stromy tam byly, maliny tam
byly a tak). Nakonec jsme k rybníčku dorazili, naverbovali panáčka a mohli vyrazit k hřbitovu v Zábrdí.
Po cestě jsme však stejně jako žlutí a červení špatně zabočili, protože jsme se spletli mapovou značku
hřbitova a pomníku. Zprávu na hřbitově jsme navíc nenašli, nepomohla nám ani nápověda, kterou
jsme nezvládli rozluštit (a že to byla složitá šifra, bylo to psané pozpátku). Pak jsme se bez kufrování
vydali k Čertově stolci, kde jsme vojáky naverbovali okamžitě (po cestě jsme jednou krosovali). Potom
jsme šli přes Osečnou k pramenům Ploučnice, kde jsme dobrali vodu a naobědvali se. Od pramenů
jsme vyrazili ke krásné vyhlídce, odkud jsme se krosem vydali ke Kavčí skále. Zprávu (vojáky) jsme
opět nenašli a tak je po 15 minutách Míša hned vytáhnul a ukázal nám, jak špatní jsme hledači.
Odtamtud jsme šli k Sochorově pomníku. Po cestě jsme však šli prapodivnými lesními cestičkami, že
ani Míša nevěděl, kde to vlastně jsme. Nakonec jsme se zorientovali a šťastně se dostavili k
SOchorovu pomníku, kde jsme opět ukázali, jak špatní jsme hledači. Dostali jsme zprávu zašifrovanou
posunutou abecedou o 3 a 6 (Sochorův věk byl 36), nicméně v reálu byla posunuta o 2 a 5, na což
přišel Míša za pomoci SOSky. Po vyluštění jsme se mohli vydat na Stohánek, kde na nás čekali vojáci.
Celou dobu pokladu jsme byli zatíženi nejpozdějším časem příchodu na Děvín ve 20:00. Čas byl však
prodloužen o hodinu, což nás nepotěšilo. Od Stohánku jsme šli k dolům v Schachtensteinu, kde jsme

opět marně hledali šachtu, na které by vojáci měli být. Míša ji však našel, tak jsme my u ní mohli
naverbovat vojáky. Odtamtud jsme se už vydali na Děvín (stihli bychom ještě skalní divadlo, avšak
neměli jsme hodinky a tak jsme nechtěli riskovat pozdní příchod (čas jsme určovali buzolou)). Na
Děvín jsme první šťastně dorazili.
Zapsal Fred.

Mrk’Ness (modrá) – Diviš, Prokop, Liči
Potom, co jsme se nasnídali, mladší měli zabaleno a dostali jsme mapu jsme vyrazili (jako druzí).
Chvíli jsem nevěděl, kde přesně to je, tak jsme vyrazili k veliké louce u bílého divného domu. Skalku,
ve které měli být první dva vojáci, jsme našli docela rychle, ale vojáky jsme bohužel nenašli. Hledali
jsme, ale nenašli. Dostali jsme tedy SOSku, která nás poslala k bludišti. Azimut jsem nějakou dobu
měřil špatně. Mezitím přišly další dvě družinky. Nakonec jsme spolu s O’SchneckenCraft bludiště našli
a vojáčky osvobodili. Poté jsme vyrazili směrem ke křižovatce na Pince. Odtamtud jsme vyrazili k
levému přítoku Zábrdky. Ten jsme minuli, protože jsme mysleli, že hledáme jiný přítok. Dorazili jsme
ke shluku budov a nakonec jsme se rozhodli, že jsme asi špatně, tak jsme šli za jinými figurkami na
hřbitov do Zábrdí. Cestou jsme potkali červené, kteří říkali, že u hřbitova je to primitivní. To se nám
zdálo divné, protože k hřbitovu to bylo celkem daleko. Na hřbitově jsme se měli zeptat dvou králů.
Naštěstí jsme nehledali dlouho, protože jsme hned našli náhrobek, kde byli pochováni dva Königové.
Tam jsme si vzalu jednoho vojáčka (červený tam pořád byl) a vydali se k NPP Čertova zeď. Cestou Liči
poprosil v jednom domě o vodu. Pán byl však tak hodný, že nám dal Vineu. Vydali jsem se cestou přes
Zábrdí, chvíli jsme krosili, ale nakonec jsme zdárně dorazili na Čertův stolec. Tam jsme se naobědvali,
vypili vynikající Vineu, získali tři panáčky a vyrazili k hlavním pramenům Ploučnice. Cestou jsme
malinko kufrovali a střihli to přes les. Náhodou jsme trefili jeden z pramenů Ploučnine, kde jsem
potkal velkou žábu. Tam jsme zjistilim že máme špatně vyluštěnou zprávu. To jsme napravili a další
vojáky našli v pahýlu olše. Tam jsme potkali zelený a žlutý. Vydali jsme se kolem pána, který nám
naplnil lahve vodou, k Holičkám. Tam jsme dlouho hledali správné místo. Hledali jsme u dvou jeskyň,
kde Briketa bodly tři vosy. Nakonec jmse to vzdali po telefonátu se Zdendou. Vyšli jsme dál,
prozkoumali další jeskyně, kde jsme také nic nenašli. Liči natočil video, dal nám šek a vyrazili jsme k
pomníku generál majora Antonína Sochora. K němu jsme šli stejnou cestou, jako jsme se vraceli s
malými z puťáku. U pomníku nikdo nebyl a začali jsme hledat (podle zprávy jsme se ho měli zeptat,
Briket to několikrát zkoušel, ale marně). Po chvíli přišli zelení a začli hledat s námi. Já jsem to po chvíli
našel. Jakub si toho naštěstí nevšiml. Zpráva ovšem byla šifrovaná – museli jsme dostat SOSky, ale
stejně jsme vyrazili dřív než zelení. Na Stohánku jsme potkali sympatický pár a chvilku jsme se s nimi
bavili o brusinkách. Sešli jsme dolů za LIčim a vydali se ke skalnímu divadlu. Na divadlo jsme měli jít
pole rozcestníku 1 km, ale byly to dva. Přesto jsme šťastně vyzvedli vojáka a vydali se na Děvín. Tam
jsme se vydrápali, když už se lehce stmívalo. Vydrápali jsme se na Schatenstein, kde jsme u 13.
sloupku zleva získali další vojáky a vydali se s nimi na Děvín. Těsně pod Děvínem nás předběhli
červení. My jsme tam doběhli naprosto vysílení a třetí (Ve výsledku byli druzí). Bohužel na Děvíně
nebyl ani Přemek ani voda.
Zapsal Diviš.
MacRotosh (červená) – Vojta, FIlip, Téďa
Kufrovali tak mocně, že odmítli vypovídat.
Cambell (žlutá) – Myška, Liška, Maruška, Noemi

Vyrazili jsme jako poslední, ale skvěle naladění. U skalky kousek od skaldiště jsme potkali všechny
ostatní skupinky. Dvě zprávu nenašky, ale Myšák metodou kouknu a vidím zprávu našel prakticky
hned. Byla to zpráva zašifrovaná britskou vlajkou (no fuj! hlupáci angláni). Po chvíli hledání
!oploceného papézu”, který nikde kolem nebyl jsme začali hledat obrovský pařez. Pak jsme měřili
azimut a po chvíli zdárně našli bludiště, které nám dalo vážně zabrat. Dál jsme vyrazili na Beraní
louku, kde jsme u rybníčků naverbovali dalšího vojáka a pozdravili Aleše. Naše další kroky vedly ke
hřbitovu u Zábrdí, kterého poloha nám byla zastřenou záhadou jako zeleným, Když už jsme byli skoro
u něj, potkali jsme milého pána, který nám dal lahev vody a pokropil nás vodou, která nás v šíleném
parnu skvěle osvěžila…
Zapsal kdo ví.
Tak končí zápis z tábora. Příběhy ale pokračují.
Červení urputně celý den verbovali armádu. Jejich oči však byly větší než jejich nohy. Krátce řečeno,
snažili se obejít víc míst, než kolik stihli a tak museli mít ke konci dne trochu naspěch. Za každý časový
úsek (už nevím, jaký, asi 15 minut) totiž přišel o hlavu jeden z naverbovaných vojáků. Z plných sil
utíkali ze Stohánku až na Děvín, aby ochránili svou armádu. Dva vojáky se jim však zachránit
nepodařilo. Sotva dorazili nahoru, kde už byly ostatní skupinky i s večeří, Téďa dvěma figurkám srazil
hlavu. A to už přicházeli mladší (a marodní starší, kteří by neměli sil na sbírání armády), kteří celý den
sháněli starodávnou korunu pro nového Skotského krále. Po lehkém odpočinku a občerstvení
proběhla korunovace Freda, jehož skupince se podařilo naverbovat nejvíce vojáků.
Angláni se museli dozvědět, že jsme korunu získali a Skotsko tedy má právoplatného krále, který
Skoty sjednotí a Anglány nadobro vyžene. Ráno, sotva jsme si sbalili věci, se na nás vrhli v zoufalém
pokusu odvrátit to, co jsme zosnovali. Však vedeni chrabrým králem jsme Anglány rychle rozmetali a
mohli se vydat na cestu domů, do tábora.
Králi se nechtělo se s korunou celou cestu tahat, tak mi ji (proti mým námitkám) dal do auta, které
nás zásobovalo snídaní a odváželo slabé kusy. Už si přesně nepamatuji, co se stalo, asi mě přepadli,
možná pěkně poprosili, nebo uplatili. Každopádně výsledkem bylo, že jsme o korunu přišli! Ach kdyby
si ji jen král nechal u sebe, nebo pověřil někoho spolehlivějšího. Tak jsme se nanovo vydali korunu
hledat. Přeci bychom se nedali takhle porazit! Naštěstí angličan nebyl z nejchytřejších a schoval ji u
vodotrysku, který jako první našli červení. Novým právoplatným králem Skotska, který jej sjednotí a
vyžene anglány, se tedy stal Vojta z rodu MacRotosh.
Po slavnostní korunovaci (druhé, za poslední dva dny) přišli kajícní angláni podepsat jakousi mírovou
dohodu. Náš novopečený král ji obřadně podepsal a nám už nezbylo než svobodu pořádně oslavit!

Dopsala kajícně z paměti Noemi o dva a půl roku později

Vážení a milí,

podívejte se, jak se Vaše dítka měla ve Skotsku dobře! Fotky moje a Gédi (včetně videí s motivačkou a tančícími rodiči) najdete tady, víc už jich nemáme: https://eu.zonerama.com/gediamary/Album/8693929

Brzy přidáme fotky od dalších fotografů

Mára

Hrádek u Úštěka 3. – 5. 6. 2022

Posted on by

Byli tu: Zákusek, Dan, Myšák, Vávra, Fred, Filip, Bártek, Liška, Ctibor, Diviš, Doubravka, Neda, Maruška, Prokop, Bety, Liška, Tonda, Fanda, Míša, Ježek, Kuba, Krtek, Muffin, Jenda, Noemi a Téďa.

V pátek jsme se sešli na Hlavním nádraží a jeli vlakem až do Lovosic. V Lovosicích na nás čekalo veliké překvapení. Respektive malé – byla náhradní autobusová doprava, ale přistavili nám jen jeden autobus, kterým potřebovalo jet spoustu lidí. Nejen civilisti a my, ale i jiný oddíl (později jsme zjistili, že se jedná o zbraslavské skautky vedené skauty a skautkami z oddílu Uragan), který měl v plánu putovat v okolí Hrádku. Naštěstí jsme se do autobusu jakž takž nacpali a najednou byl magicky přistaven druhý autobus, ve kterém jela nakonec pouze mladší polovina skautek, protože ostatní byli napěchovaní už s námi. Šťastně jsme dojeli do Úštěka, odkud jsme se pěšky vydali až na Helfenburk.

Když jsme přišli, navečeřeli jsme se a potom šli pro vodu, kde někteří naposledy viděli svoje lahve. Pak jsme hráli trojnožku až do roztrhání těla a potom jsme se šli nasardinkovat do mezipatra věže (nemohli jsme spát pod širákem, protože v noci mělo hrozitánsky pršet a bouřkovat, a taky že pršelo).

V sobotu ráno někteří extrémně brzo vstali a tím vzbudili i ostatní – měli jsme před sebou dlouhý den. A využili jsme ho do poslední minuty. Hned po snídani někteří hráli game book. Pak jsme šli doplnit vodu a zpracovat dřevo (čti hromadu klacků), které na Hrádek nanosili turisté kvůli ceduli, kterou tam někdo vyvěsil. Ta totiž hlásala “Akce 1 polínko na Hrádek”. Byl to pozůstatek toho, kdy pod cedulí byla vyskládána polínka, někdo je takhle chytře chtěl přemístit a už zapomněl na odstranění cedule. Taky jsme hráli lakros a frisbee – bylo to super.

Poté nastal čas na oslnění Inuitů našimi úžasnými výkony v hraní Inuitského golfu. Laik by si myslel, že se jedná o prachobyčejný minigolf s tenisákem a holí, ale zasvěcení ví, že se hraje ve čtyřech týmech s pevně uplácanou sněhovou koulí a holí, kterou si tým našel sám. Byly dohromady čtyři dráhy, na kterých jsme se všichni vystřídali – to vyhrál Kubův tým, protože měli nejméně zásahů. Pak pro nás Krtek připravil bonusové kolo, které vedlo dokola kolem hrádku a pak průrvou tam a zpět až do cíle. Nejmenší počet úderů měl Muffinův tým.

Vítězové i poražení si poté dali oběd, po kterém jsme vyrazili na výlet portálem na severní pól. Celou cestu nás vedl vůdce Ctibor s mapou v ruce a věrným rádcem Jendou. Šli jsme prakticky jenom do kopce s pár přestávkami, kdy šla cesta z kopce. Bylo docela horko. Došli jsme na Poutní místo – Kalvárii. Byl tam dechberoucí výhled na okolí, a tak jsme si udělali skupinové foto.

Dál nás Ctibor s Jendou zavedli na Opičí hlavu – skálu, která vypadá jako profil opice. Tam jsme se pokochali a vyzkoušeli si, jaké to mají polárníci, když prozkoumávají území a v noci na ně nezbyde místo v žádné osadě.

Začali jsme cestu stáčet zpět domů, na Hrádek. Kontakt se hrál ve velkém a ostatní hráli dračák, prostě si povídali nebo drbali.

Pak se ale stala nemilá věc. Neuvědomili jsme si to hned, ale někde jsme špatně zabočili. Když jsme to zjistili, nechtělo se nám vracet se, takže jsme zatli zuby, utáhli boty a spustili se cestou necestou po strmých cestičkách směrem, kde je hrádek. Když už nám přišlo, že jsme nemohli jít déle, uviděli jsme známou skálu. Ale spletli jsme se, vůbec nebyla známá. Nebyl to Hrádek. Byla to jenom skála, která se tak tvářila. Nezbývalo, než v cestě pokračovat. Naštěstí jsme nešli dlouho a vynořili jsme se na doopravdy známé cestě kousek od studánky, kde jsme doplnili vodu, a vydali se konečně na Hrádek a na večeři.

Po ní jsme se rozdělili na dvě skupiny: na ty, kteří rádi lakros, a ty, kteří by radši dělali něco jiného. Lakrosové šli hrát a my ostatní jsme šli nahoru na věž, kde jsme si zahráli Kyzebru. Rozdělili jsme se na dva týmy a rozsadili se rovnoměrně po podlaze. Nikdo nesměl zvednout zadek, nesměly se používat nohy a míč se směl posílat pouze rukama po zemi. Střílelo se na branky. Za nějakou dobu přišli naši staří známí skauti ze Zbraslavi pod záminkou, že se jdou podívat na výhled. Bylo jim však na očích vidět, jak rádi by si s námi Kyzebru zahráli, tak se k nám přidali a hráli jsme spolu. Ve víc lidech to bylo ještě lepší. Střely začaly lítat tak rychlé, že najednou, z ničeho nic, praskl citron v míči (nemohli jsme totiž najít tenisáky, tak jsme si míč vyrobili z citronu obaleného zebrovýma ponožkama pro nejlepší míčovitost). To nás nezastavilo, citron jsme vyměnili a vesele pokračovali v hraní, dokud nás skauti neopustili.

Už se začalo stmívat a u ohně se začínalo hrát na kytaru, tak jsme se tam na chvíli připojili. Když už byla pořádná tma, zahráli jsme si pár schovek, dokud nebylo tak pozdě, že byli mladší zahnáni do spacáčků. Starší ještě chvíli posedávali u ohně a zpívali a pak šli spát i oni. Tentokráte pršet nemělo, tak jsme spali nahoře na věži s krásným výhledem na hvězdy.

Ráno nás probudilo sluníčko. Zabalili jsme si všechny věci a nasnídali se. Potom jsme se vrhli na uklízení Hrádku: někteří zametali ve věži, jiní dělali rojnici a sbírali odpadky. Když jsme práci dokonali, mohl konečně nastat hřeb celé výpravy – vodní bitva!!! Celí jsme se pořádně zmáčeli a pak už byl čas na oběd a jít, abychom dobře stihli autobus.

V Úštěku jsme měli ještě hodinku času, tak jsme se rozvalili na trávu, házeli si s lakroskama a piknikovali. Naše zbraslavské kamarády jsme již nepotkali, protože jeli o autobus dřív. Aspoň jsme se tedy dobře vešli dovnitř a mohli pohodlně dojet do Lovosic, odkud jsme vyrazili rychlíkem do Prahy. V jednom kupé se hrál game book, v dalším Městečko Palermo, v jednom se prostě kecalo a v jednom jsme nejdřív usínali a pak jsme si poslechli pohádku o Modré chryzantémě.

zapsala: Noemi

…a na fotky se podívejte na oddílové zoneramě – tady! Díky těm co měli foťák pevně v ruce!