Výprava na Karlštejn – 5.11. 2022

Byli tam: Terka, Matěj, Fred, Honza, Anička, Jakub, Diviš, Vávra, Krtek, Neda, Maruška, Doubravka, Josí, Filip, Žofka, Gabík, Liška, Fanda, Ježek, Ctibor, Téďa, Prokop, Myšák, Kuba, Bártek, Mareček, Dan, Eidam 

V sobotu ráno jsme se v deset hodin sešli na Smíchovském nádraží a koupili lístky. Po přesunu na nástupiště jsme hloubali, proč na odjezdové tabuli je jiný vlak. Vlak už nám oficiálně měl přijet a tak se Terka zašla zeptat policistů i průvodčího a zjistila, že stojíme na špatném nástupišti:( Po krátké poradě krizového štábu jsme se s Kubou vydali vyměnit lístky a hodná paní pokladní nám lístky naštěstí vyměnila. Vlakem jsme se šťastně dostali do Srbska (v Česku). Plán byl jít na kopec nad městem, šle nakonec se náš cíl přeměnil na hrad Karlštejn. Po svačině na vysluněnné louce a obědě v turistickém přístřešku jsme se dostali na hrad. Prohlídli jsme si přístupnou část hradu, dali si oplatky a vyrazili do Hlásné Třebáně. Po cestě jsme si zahráli Míčbee a dorazili na nádraží. Tam jsme asi hodinu čekali na vlak a šťastně jsme se dostali do Prahy. Odevzdali všechny živé děti a výprava mohla skončit.

Zapsal: Ježek

foky z oddílového foťáku najdete tady: na oddílové Zoneramě

Putování po Beskydech – 5 tisícovek – 28.9. – 2.10. 2022

Byli zde: Kubajs, Míša, Géďa, Muffin, Téďa, Fred, Doubí, Liška, Bety, Myšák, Vojta, Jakub, Krtek

Den 1. středa 28. 9. 2022

Ve středu 28.9 jsme se sešli v 6:40 na Hlaváku. Museli jsme si o něco víc přivstat, ale nakonec jsme dorazili všichni (až na Krtka, ten přijel až ve čtvrtek) (*Míša si stěžuje, že je na Hlaváku drahý kafe)

Vlakem jsme jeli čtyři hodiny do Valašského Meziříčí, přestoupili jsme na vlak a dojeli do Rožnova pod Radhoštěm. Cestou do Valašského muzea v přírodě – Mlýnské doliny jsme se zastavili na hřišti a dali si oběd.

Prvně jsme šli do Dřevěného městečka, dále na ukrutně nudnou prohlídku Mlýnské doliny a jako poslední byla na řadě Valašská dolina.

Abychom podpořili naši lenost, tak jsme popojeli autobusem do začátku Černé Hory  a nadále jsme šli pěšky až k vrcholu kolem Studánky. Na vrcholku jsme chvilku hledali místo k postavení přístřechů, ale nakonec jsme si ustlali na ostružinách a borůvkách.

Všichni jsme si udělali večeři a následně jsme se v přístřechu u mě, Lišky a Doubí sešli společně, abychom vymysleli, co máme další den v plánu.

Zbytek večera je jsme ještě klábosili, mrzly  a užívali si hezkého večera Na Černé hoře

(Z pohledu Tédi)

Po 4 hodinách ve vlaku, jsme konečně dorazili na dětské hřiště! Po obědě jsme vyrazili do místního skanzenu, kde jsme si koupili dvě rodinné vstupenky (netuším jak tomu uvěřili protože dospělí tam byli Muff, Kubajs, Géďa a Míša ?)?

Poté jsme zjistili, že průvodce jde až za třičtvrtě hoďky, jsme si šli prohlédnout městečko z… Prostě starý. S průvodcem jsme šli na prohlídku po mlýně, kde jsme viděli jak si naši předci pomáhali vodou. Pak jsme znovu nastoupili do vlaku a vyjeli na nějaký kopec. Poté konečně začal náš vandr. Nejdřív jsme vylezli do sedla, když jsme chtěli spát, půlka lidí přitom zjistila, že mají těžký bágl a málem tam umřela.

Den 2. čtvrtek 29. 9. 2022

Ráno jsme vstávali do mokrého. Když jsme si zabalili a nasnídali se, vydali jsme se do prudkého kopce na konci kterého nás čekal nádherný výhled na kostelík a sochu Cyrila a Metoděje. Všichni jsme se chystali posilnit a Muff prohlásil, že jeho sušené maso je nějaké překořeněné, načeš jsme zjistili, že nebylo kořeněné, ale plesnivé.

Naštěstí nic nespolkl, ale i přesto Géďa u nejbližší hospody oslavila jeho 18. narozeniny a zároveň mu vydezinfikovala krk panákem slivovice. Po důkladné dezinfekci jsme se vydali krásnou hřebenovou cestou k soše Radegasta, kde jsme si dali oběd vyfotili a pokračovali směrem na Pustevny, kde bylo vše zavřené a tak jsme s malou zastávkou na lanové stezce na vrcholu Tanečnice šli dál. Ovšem na vrcholu Tanečnice jsme se zastavili u mohyl a Muffinovy se podařil lomený oblouk. Zde započala zábava v podobě dávání kamenů do batohu ostatních lidí, která pokračovala až do večera. Z Tanečnice jsme šli mírně dolů a pak jsme vystoupili na Čertův mlýn k Čertovu stolu.

Poté jsme už šli jen dolů, kde jsme měli nabrat dalšího (13.) člena naší výpravy – Krtka. A usadili se v domečku s verandou, udělali si oheň a šli spát

Den 3. L – pátek 30. 9. 2022

Mmmmmmmm – probudili jsme se z lehkého mrholení a k nemilosti mnohých z nás jsme zřeli, že na verandě, kde jsme spali se utvořila louže a mnohým prosákla voda do batohu. Nicméně jsme dlouho netruchlili a povzbudili se teplou snídani. Za stálého mrholení jsme vyrazili po asfaltové silnici z Čertova mlýna dolů do údolí. Vlivem chmurného počasí jsme propadali trudomyslnosti a tak jsme si zvedli náladu čajem a polévkou, tatarákem, Marlenkou a někteří pivem v blízkém hotelu. Nabízených lázeňských prostředků jsme však nevyužili. Když jsme nabrali síly a politovali rozjetého mloka, vyrazili jsme kolem pramene Cyrilky po červené směrem k vrcholu Smrk.

Cestou se nám naskytla přehlídka místní fauny v podobě : mloků, žab, slepýše, pavouka v Muffinových vlasech a jakéhosi místního zástupce ptactva zřeného Géďou.

Po namáhavém výstupu jsme konečně dorazili k chatě Hubertce, jež se nachází asi …asi,, jeden a půl kilometru pod vrcholem Smrk a jenž byla cílem (a teď už není) dnešního pochodu – Ámen

DODATEČNÉ POZNÁMKY !!! VELMI DŮLEŽITÉ !!!

*Liška usoudila, že už není Slunce

* teď má tajnou kapsu podle jeho slov ,, tady,, -> (teď už tady <-)

*Muff Suší promoklý leták nad ohněm z promoklého dřeva a Vojta na to houká (fouká, kouká – fakt netuším – Mára jako „překladatel“ do češtiny…) a mávala k  lakroskou (tady se omlouvám, tohle je nepřeložitelné – Mára jako „překladatel“ do češtiny…) do ohně

* Liška objevila Muffinovu růžovou skvrnu na bundě, kterou už tam má asi tři roky

* Ráno si Míša slavnostně opravil díru v kalhotách nití a Kubajs si ji pro změnu opravil stříbrnkou

Den 4. Sobota 1. 10. 2022

Ráno jsme se vzbudili za stálého mrholení. Míša, Géďa a Kubajs si udělal jídlo již v přístřechu.

Krom Myšáka a Tédi se tedy všichni najedli a sbalili. Třeba taková Doubí měla vakuovaná vajíčka a starší z naší skupiny si dokonce dali i kafe.

Když se dokonce i Téďa s Myšákem vrátili se nasnídat, tak jsme vyrazili zdolat poslední část Smrku a dorazit na vrchol. Po cestě jsme se zastavili na vyhlídce, přečetli jsme si velmi zajímavou skautskou kartičku s nápisem: tři Orlí pera a přešli tuny bahna až do cíle.

Na vrcholu Smrk jsme si dali sváču, vyvažovali jsme se na vrcholovém kameni, vyfotili se, orazítkovali a vyrazili.

Cesta byla vyloženě hodně z kopce, rozrytá a kamenitá, Míša vyfotil houby, Bety ztratila kus sušenky a objevili jsme stopu velkého psa alá ,, Malého medvěda,,

Další zastávka bylo vodní dílo Šance, kde jsme si dali oběd a nakoukli i do místního infocentra, kde byli mimochodem bonbóny zadarmo.

Po obědě jsme vyrazili po žluté od přehrady do kopce (jak nečekané). Prvně jsme šli úbočím Čuplu, dále po hranici rezervace s nádherným bukovým lesem a přes Kobylanku. Nakonec jsme vystoupali ke studánce kus pod Lysou, kde jsme si napustili vodu, řekli si velmi zajímavé hádanky a otázky, hledali kukátkem Měsíček a v neposlední řadě jsme si řekli jakou barvu má naše ryba.

Po vyslechnutí všech ohledně barvy ryby se naše úžasná skupina vydala hledat místo na spaní.

Podle předpovědi, jak řekl Míša: „Nemělo by pršet, ale je to možné“, se příšerně rozpršelo Nepřestalo to až do rána, teď naštěstí všichni měli postavené přístřechy. – No to bychom ale nemohli být my, aby se něco nestalo.

Doubí s Krtkem si postavili jen něco alá minišeltr, do kterého jim natekla voda a vyplavilo je to. Doubí teda začala shánět místo, kde by mohli spát. Naštěstí náš udatný zachránce měl přístřech, který nepoužil a půjčil jim ho. Tak se Muff stal neochvějným hrdinou naší výpravy ,,Ó grande Muffin!“

Nakonec se všechno urovnalo a mohli jsme jít s klidnou myslí a myšlenku na vstávání ve 4:45 spát.

Den 5. neděle 2. 10. 2022

Ráno v již zmíněných 4:45 jsme se vzbudili, za stálého mrholení začali si uklízet a vyšli z vrcholu Zimný na nejvyšší vrchol pochodu – Lysá.

Jsme tu. Vyšli jsme Lysou, překonali osm kopců a skal nad 1000 metrů nad mořem, náš nejvyšší bod byl přes 1300 metrů nad mořem.

Co na to říct? Jsme prostě úžasní.

Teď tu čekáme na otevření restaurace, abychom se malinko zahřáli a posilnili čajem. Už jen tři minuty do otevření!

Účel, za kterým jsme sem přišli, bohužel nebyl splněn………. vyšli jsme na východ Slunce, ale neviděli jsme ho. Míša říká, že to bylo divadlo barev a úžasná podívaná – on má totiž oči, kterýma může vidět úplně všechno!

A pozor! Už jen 20 vteřin do otevření restaurace !!!!

Už bude otevřená restaurace Jupí!!!

Téďa s Myšákem tu skandují a dožadují se tepla a čaje.

Nakonec jsme si nic nekoupili : (

Když už se všichni sešli před budovou restaurace, tak Míša vyndal foťák a udělal naši poslední vrcholovou fotku výpravy.

Jakmile se fotka vyfotila, Kubajs zavelel a začalo sestupování zpět do civilizace.

Cestou jsme viděli dva rozjeté mloky, jednu rozjetou žábu a pár živých žížal.

Také jsme si četli naučné cedule o místní fauně a k Téďovému velkému potěšení cedule ukazující vzdálenost restaurací a kaváren.

Došli jsme do jakési bio kavárny, dali si horkou čokoládu, dortíky, pohankové křupky a další dobroty z kavárničky. Nakonec se naše skupina vydala na vlakové nádraží Ostravice, kde jsme nastoupili do vlaku směr Ostrava, kde je možné, že je někde nějaká vada a budeme muset přestupovat… A ano – přestupovali jsme. Na přestup jsme šli do autobusu, ve kterém řekli, že tam nemáme jet, že to jede jinam. A tak zase všichni vyskládali z autobusu, vzali batohy a nastoupili do jiného. Z něj se zase přestupovalo, ale tentokrát již naposledy. Poslední vlak, kterým jsme jeli jel 4 hodiny až do Prahy. Za jízdy se klasicky hráli Magicky, kontakt a další zábavné hry. Cestou jsme také větrali karimatky, záclony a další kusy oblečení z okénka. Všichni přežili ve zdraví a v dobré náladě. Jakmile náš vlak dorazil do Prahy, tak jsme zpozorovali parní lokomotivu, hákové kříže, historické oblečení a jiné zajímavé věci. Chtěli jsme se tomu podívat jak se říká na zoubek, tak jsme se přiblížili a to na nástupiště číslo 2, odkud se vše dalo krásně pozorovat. Nakonec jsme spolu šli pod odjezdovou tabuli, kde jsme se všichni rozloučili, podali si ruce a šli domů.

– pětidenní putování (tento čin je v prvním světle: 1E Cestování, chození – 6. Putování v horách) Přejdi za pětidenní putování minimálně pět vrcholů nad 1000 metrů nad mořem….

zapsala Bety, Doubí, Téďa, diktoval Muff a Krtek dával velmi užitečné rady,

zcela vysílen opravil až 5 chyb na řádek (a zcela jistě ne všechny) Mára

na titulku je požita fotka od Míšy a další najdete na Míšovo Zoneramě

Gédi fotky najdete tady 

a fotky z jiného pohledu oddílového foťáku najde tady

Tábor 2022 je ve Skotsku!

Jen připomínáme, že příjezd z tábora je v neděli 24.7. v 19:00 před klubovnu! Tedy NE na Hlavní nádraží! Za Noemku Mára.

Vážení a milí,

podívejte se, jak se Vaše dítka měla ve Skotsku dobře! Fotky moje a Gédi (včetně videí s motivačkou a tančícími rodiči) najdete tady, víc už jich nemáme: https://eu.zonerama.com/gediamary/Album/8693929

Brzy přidáme fotky od dalších fotografů

Mára

Hrádek u Úštěka 3. – 5. 6. 2022

Byli tu: Zákusek, Dan, Myšák, Vávra, Fred, Filip, Bártek, Liška, Ctibor, Diviš, Doubravka, Neda, Maruška, Prokop, Bety, Liška, Tonda, Fanda, Míša, Ježek, Kuba, Krtek, Muffin, Jenda, Noemi a Téďa.

V pátek jsme se sešli na Hlavním nádraží a jeli vlakem až do Lovosic. V Lovosicích na nás čekalo veliké překvapení. Respektive malé – byla náhradní autobusová doprava, ale přistavili nám jen jeden autobus, kterým potřebovalo jet spoustu lidí. Nejen civilisti a my, ale i jiný oddíl (později jsme zjistili, že se jedná o zbraslavské skautky vedené skauty a skautkami z oddílu Uragan), který měl v plánu putovat v okolí Hrádku. Naštěstí jsme se do autobusu jakž takž nacpali a najednou byl magicky přistaven druhý autobus, ve kterém jela nakonec pouze mladší polovina skautek, protože ostatní byli napěchovaní už s námi. Šťastně jsme dojeli do Úštěka, odkud jsme se pěšky vydali až na Helfenburk.

Když jsme přišli, navečeřeli jsme se a potom šli pro vodu, kde někteří naposledy viděli svoje lahve. Pak jsme hráli trojnožku až do roztrhání těla a potom jsme se šli nasardinkovat do mezipatra věže (nemohli jsme spát pod širákem, protože v noci mělo hrozitánsky pršet a bouřkovat, a taky že pršelo).

V sobotu ráno někteří extrémně brzo vstali a tím vzbudili i ostatní – měli jsme před sebou dlouhý den. A využili jsme ho do poslední minuty. Hned po snídani někteří hráli game book. Pak jsme šli doplnit vodu a zpracovat dřevo (čti hromadu klacků), které na Hrádek nanosili turisté kvůli ceduli, kterou tam někdo vyvěsil. Ta totiž hlásala “Akce 1 polínko na Hrádek”. Byl to pozůstatek toho, kdy pod cedulí byla vyskládána polínka, někdo je takhle chytře chtěl přemístit a už zapomněl na odstranění cedule. Taky jsme hráli lakros a frisbee – bylo to super.

Poté nastal čas na oslnění Inuitů našimi úžasnými výkony v hraní Inuitského golfu. Laik by si myslel, že se jedná o prachobyčejný minigolf s tenisákem a holí, ale zasvěcení ví, že se hraje ve čtyřech týmech s pevně uplácanou sněhovou koulí a holí, kterou si tým našel sám. Byly dohromady čtyři dráhy, na kterých jsme se všichni vystřídali – to vyhrál Kubův tým, protože měli nejméně zásahů. Pak pro nás Krtek připravil bonusové kolo, které vedlo dokola kolem hrádku a pak průrvou tam a zpět až do cíle. Nejmenší počet úderů měl Muffinův tým.

Vítězové i poražení si poté dali oběd, po kterém jsme vyrazili na výlet portálem na severní pól. Celou cestu nás vedl vůdce Ctibor s mapou v ruce a věrným rádcem Jendou. Šli jsme prakticky jenom do kopce s pár přestávkami, kdy šla cesta z kopce. Bylo docela horko. Došli jsme na Poutní místo – Kalvárii. Byl tam dechberoucí výhled na okolí, a tak jsme si udělali skupinové foto.

Dál nás Ctibor s Jendou zavedli na Opičí hlavu – skálu, která vypadá jako profil opice. Tam jsme se pokochali a vyzkoušeli si, jaké to mají polárníci, když prozkoumávají území a v noci na ně nezbyde místo v žádné osadě.

Začali jsme cestu stáčet zpět domů, na Hrádek. Kontakt se hrál ve velkém a ostatní hráli dračák, prostě si povídali nebo drbali.

Pak se ale stala nemilá věc. Neuvědomili jsme si to hned, ale někde jsme špatně zabočili. Když jsme to zjistili, nechtělo se nám vracet se, takže jsme zatli zuby, utáhli boty a spustili se cestou necestou po strmých cestičkách směrem, kde je hrádek. Když už nám přišlo, že jsme nemohli jít déle, uviděli jsme známou skálu. Ale spletli jsme se, vůbec nebyla známá. Nebyl to Hrádek. Byla to jenom skála, která se tak tvářila. Nezbývalo, než v cestě pokračovat. Naštěstí jsme nešli dlouho a vynořili jsme se na doopravdy známé cestě kousek od studánky, kde jsme doplnili vodu, a vydali se konečně na Hrádek a na večeři.

Po ní jsme se rozdělili na dvě skupiny: na ty, kteří rádi lakros, a ty, kteří by radši dělali něco jiného. Lakrosové šli hrát a my ostatní jsme šli nahoru na věž, kde jsme si zahráli Kyzebru. Rozdělili jsme se na dva týmy a rozsadili se rovnoměrně po podlaze. Nikdo nesměl zvednout zadek, nesměly se používat nohy a míč se směl posílat pouze rukama po zemi. Střílelo se na branky. Za nějakou dobu přišli naši staří známí skauti ze Zbraslavi pod záminkou, že se jdou podívat na výhled. Bylo jim však na očích vidět, jak rádi by si s námi Kyzebru zahráli, tak se k nám přidali a hráli jsme spolu. Ve víc lidech to bylo ještě lepší. Střely začaly lítat tak rychlé, že najednou, z ničeho nic, praskl citron v míči (nemohli jsme totiž najít tenisáky, tak jsme si míč vyrobili z citronu obaleného zebrovýma ponožkama pro nejlepší míčovitost). To nás nezastavilo, citron jsme vyměnili a vesele pokračovali v hraní, dokud nás skauti neopustili.

Už se začalo stmívat a u ohně se začínalo hrát na kytaru, tak jsme se tam na chvíli připojili. Když už byla pořádná tma, zahráli jsme si pár schovek, dokud nebylo tak pozdě, že byli mladší zahnáni do spacáčků. Starší ještě chvíli posedávali u ohně a zpívali a pak šli spát i oni. Tentokráte pršet nemělo, tak jsme spali nahoře na věži s krásným výhledem na hvězdy.

Ráno nás probudilo sluníčko. Zabalili jsme si všechny věci a nasnídali se. Potom jsme se vrhli na uklízení Hrádku: někteří zametali ve věži, jiní dělali rojnici a sbírali odpadky. Když jsme práci dokonali, mohl konečně nastat hřeb celé výpravy – vodní bitva!!! Celí jsme se pořádně zmáčeli a pak už byl čas na oběd a jít, abychom dobře stihli autobus.

V Úštěku jsme měli ještě hodinku času, tak jsme se rozvalili na trávu, házeli si s lakroskama a piknikovali. Naše zbraslavské kamarády jsme již nepotkali, protože jeli o autobus dřív. Aspoň jsme se tedy dobře vešli dovnitř a mohli pohodlně dojet do Lovosic, odkud jsme vyrazili rychlíkem do Prahy. V jednom kupé se hrál game book, v dalším Městečko Palermo, v jednom se prostě kecalo a v jednom jsme nejdřív usínali a pak jsme si poslechli pohádku o Modré chryzantémě.

zapsala: Noemi

…a na fotky se podívejte na oddílové zoneramě – tady! Díky těm co měli foťák pevně v ruce!