Fotky s Fredovou kronikou (sepsanou do velké míry jako oponenturu téhle)

Byli tu: Jakub, Myšák, Fred

Následuje Jakubova (a nevím, jak do velké míry Myšákova) kronika:

Sobota

V Sobotu se v 7:13 scházíme na Hlaváku a pozor!, ne pod odjezdovou tabulí, nýbrž na tramvajové zastávce XC. Je tma, před námi leží Scherwood a za devět minut nám odjíždí vlak. Co víc si přát, že ano… Vůbec jsme neměli zpoždění. Nakonec vlak v klidu stíháme a během první čtyři a půl hodiny dlouhé jízdy, pospáváme, já ještě snídám a chvíli s Myšákem hrajeme MTG. V Púchově ještě přestoupíme a v 12:45 dojíždíme do Vrútek.

Vystupujeme do typicky podzimní krajiny, pozorujeme strakaté hory a přemýšlíme, zda to druhé pohoří je Velká Fatra, nebo Nízké Tatry. Jediné, co tu idylku trochu kazí, je černý mrak sedící na Malé Fatře, nu což, vždyť než tam dojdem, tak mrak zmizí.

V následující hodině bloudíme po městě, nechce se nám koukat do mapy a kvůli mostům, řece a spoustě jejích ramen vede správná cesta většinou přímo pryč od hor. Takže orientace: „Tam jsou hory, tam jdem“ moc nefunguje. No, po hodině jsme se vymotali z města a na kraji města obědváme, rozcestník hlásí 3:10 k chatě na Kłacianskej maguře, kde spíme a západ slunce je zhruba za tři a půl hodiny… Po západu už kvůli medvědům chodit nechceme. Rychle doobědváme a vyrazíme.

K našemu překvapení jdeme rychleji než rozcestník píše, do cíle dorážíme už v 16:00. Je jemná mlha, a už před nějakou dobou jsme vytáhli zvoneček. Vedle chaty stavíme stan a pouštíme se do vaření číny (ano, té co se účastnila soutěže o nejextravagantnější jídlo v táborových podmínkách a následně reality show Vaří celá „14“) V průběhu začíná pršet, přesouváme se s vařením do předsíňky stanu a věšíme jídlo na strom, abychom to nemuseli dělat později. Zbytek večera se snažíme udržet konverzaci ze strachu z medvědů. Spát jdeme brzy, s plánem okolo šesté vstát.

Neděle

Probouzíme se, Myšák kouká na hodinky a hlásí: „je deset, zaspali jsme o tři a půl hodiny, sorry, nevzbudil mě budík.“
Fred se dívá na hodinky a odpovídá: „Je osm, přeřídil sis čas špatným směrem.“ No, ať je to, jak chce, o dvě hodiny jsme zaspali.

Je mlha, poprchává a tak vaření není zcela příjemné, během hodiny a půl se nasnídáme, sbalíme stan a nahodíme pláštěnky na batoh (pozor, ty budou ještě důležité) a vyrážíme. Čeká nás dnes 13 km a 900 m převýšení. Fred přemýšlí o prodlužování. Relativně rychle vylezeme na hřebeny a k naší radosti přestává pršet a mlha zakrývá jen vnitřní půlku hřebenu, dolů do údolí je vidět. Hřeben nás překvapil, cesta se sklonem značně blíží devadesáti stupňům a většinu času lezu po skále nad kilometrovou propastí a dolů mě stahuje patnáct kilo na zádech. Co víc si přát… V průběhu hodiny docházíme k závěru, že pro trekaře je určená žlutá, která hřeben obchází, ale už jsme to prošli. Po hodině se žlutá opět připojí a již méně skalnatou cestou vyrážíme o dalších 200 m výše.

Tady přichází překvapení, dostáváme se k hranici sněhu, nejdřív, jemný příjemný poprašek, ale už v patnácti stech metrech vidíme jen bílo, navíc začíná sněžit, foukat, a jdeme v mlze, před ztrátou nás zachraňuje jen tyčové značení. Co dodat, pokračujeme pochodem v závějích sněhu (doslova) a pomalu nám odmrzají všechny končetiny, hlavně Myšákovi, zmrzlí dorazíme na Malý Kriváň a začínáme přemýšlet nad obědem, zdá se to býti jednoduché, avšak fouká tak brutálně, že nevíme, kde je rovně, a kdybychom sundali bágly, tak promrznem.

Nakonec nacházíme škvíru ve skále, kde nefouká, a tak vytahujeme jídlo a přidáváme vrstvy. Já péřovku a mikinu, myšák ponožky na ruce, jelikož si nevzal rukavice. Škvíra bohužel není tak v závětří, jak jsme si mysleli a tak po rychlém neúplném obědě pokračujeme dál, abychom se chůzí zahřáli. Ve vánici potkáváme partu čtyř českých sedmdesátníků a snažíme se jich držet, aby nás bylo více, nevíme zda se bojíme o ně, nebo o sebe.

Takto to pokračuje zbytek dne, po asi hodině jsem zjistil, že mi zmizela pláštěnku na batoh (sebral mi ji vítr) a na poslední chvíli chytáme pláštěnku jednoho ze sedmdesátníků. Vełkého Kriváně jsme nedosáhli, protože lézt v tomhle na vrcholy je o hubu.

Z posledních sil slézáme k Chatě pod Chlebom a snažíme se stavět stan, nejde to. Vzhledem ke kamenité půdě ho nejsme schopni zakolíkovat, a i přes batoh uvnitř poskakuje na místě, v noci má foukat a tak stan balíme a jdeme se (s Fredovou velkou nelibostí) zeptat, zda nás nenechají přespat uvnitř. Nechali. V teple malého pokojíku. Rozkládáme mokré oblečení, a já (i přes plastovou tašku a půlku dne pláštěnku), vlhký spacák, jsem rád, že mám na noc peřinu. Večeři vynecháváme, nemáme energii už na nic. Snažíme se plánovat co zítra, ale předpovědi se různí a my nemáme energii rozhodnout. S úlevou usínáme.

Pondělí

Ráno vstáváme v 6:30 a plni nové energie koukáme z okna, pomalu svítá a na zemi leží vrstva sněhu, vítr se ani nehne. Zase idylka, i když o roční období vedle. S radostí, že můžeme pokračovat dál. Plánujeme dnešní trasu, po hřebeni, kde je to možné tak po podhřebenové žluté, poučení ze včera. Balíme a před chatou zapalujem vařič na kaši a čaj.

Taky se vám to líbí, co? Tak já vám to zkazím. V průběhu vaření, které nám připadá hrozně dlouhé, začíná pomalu ale jistě sněžit. Dovařujeme v chumelenici a naše plány pomalu, ale jistě upadají. Skončí, když Myšák přečte varování na značce, že červená se v zimě neudržuje (poprvé mi tato cedule dává smysl), usuzujeme, že je zima. Rychle snídáme, čaj mrzne, než ho stíháme pít a vyrážíme napříč Malou Fatrou dolů (ne rovnou, ale do vesničky vprostřed Malé Fatry, a následně průsmykem z hor).

Zatím chceme slézt do údolí a přespat mimo NP. Sedlo, které musíme přelézt, vypadá hnusně, podobně jako včera. Avšak se sestupem na závětrnou stranu hory vítr utichá. Prudkou serpentinou pod lanovkou slézáme dolů, mlha mizí, sněhová pokrývka opadá a sníh se mění v déšť, no dobře, jen nám taje na báglech… Prostě zpět na podzim. Chvíli se radujem, avšak brzo nám déšť leze na nervy stejně jako sníh. Po sestoupání dolů docházíme já s Myšákem k názoru, že v tomhle už si putování fakt neužijem a hledáme večerní vlak do Prahy. Fred smutný, že nechceme pokračovat volá rodičům, zda může zůstat sám. Nakonec se rozhodneme odjet v 15:30 busem z Terchové a pak dvěma vlaky do Prahy, Fred v prvním vlaku vystoupí dřív a bude pokračovat v Beskydech. Je to první plán, který nám snad vyjde.

Avšak zpět k ději, z údolí se po žluté hrabem zpět nahoru, k Chatě na Grüni, kde jsme původně plánovali spát, abychom si ověřili, že je nahoře pořád stejně hnusně, a hlavně abychom překonali poslední sedlo, které jsme měli v cestě. Po modré zase dolů, začínáme na sestupy dost nadávat, nemáme hůlky a bolí nás nohy.

Sejdeme k Podžiaru, v přístřešku vedle suvenýrů si po dlouhé době dáváme v klidu a „teple“ velké jídlo (uvědomte si prosím, že dnešní snídaně byla v chumelenici, včerejší večeře nebyla a včerejší oběd byla nouzovka ve vánici), s chutí zjišťujeme, že máme jídla opravdu mnoho a času na oběd též požehnaně, po hodině vyrážíme ke vstupu do Jánošických děr – rokle s vodopády, kterou jsme měli v plánu na konci treku a já si ji nenechám ujít. Cestou s Myšákem debatujeme, zda to jediné místo, před kterým nás rodiče varovali, bude nejsnazší část cesty. Byla, pěkně upravené chodníčky trochu kloužou, ale pohledy jsou úchvatné, masy vody řinoucí se pod nohama. A spousta hučících vodopádů. Mně to výrazně zvedlo náladu, Myšák vypadal, že mu ty pohledy dobře nedělají, asi více pochyboval o pevnosti chodníčků.

S značně změněnou náladou scházíme dolů, kde na autobusové zastávce hodinu čekáme. Prší, avšak nám pod střechou je to jedno. Cesta busem i vlaky už probíhá v klidu a podle plánu, Myšák působí značně vyčerpaně, hlavně poté, co zjišťuje, že další dvě noci spí u mně, jelikož nemá klíče, a Fred se odpojil do Beskyd. Před desátou bychom měli dorazit na Hlavák.

Pak jsme měli smůlu zase. Blížíme se k Přelouči, když vlak zastaví a stojí a stojí. Po hodině bez hnutí přichází průvodčí, že se před námi srazil vlak s osobou. Nadšení z toho nejsme, jsme unavení, už tak jsme 15 hodin nespali a další tři hodiny beze spánku nám nedělají dobře. Jak řekli, tak se stalo, vlak ještě hodinu čekal a pak se rozjel, rozjel se a jel a jel, až jsme po našem náročném putování konečně dorazili na Hlavák. Bylo to sice v 23:30 místo v 21:30, ale co už.

Konec

Uprostřed Jakubových zpráv s kronikou Fred na Discord píše:

Pozdravuji z podhůří Beskyd, ani tu neprší, jen občas kapalo. Užijte si vlak a psaní kroniky, promiň za přerušení, ale nerad bych, aby to vypadalo, že jsem dorazil zvlášť pozdě. (A aspoň to bude zábavnější číst.) Každopádně stan pro tři v jednom je náležitě pro vybranou společnost.

Byli tu: Muffin, Ježek, Téďa, Fred, Jakub, Milan, Honza, Filip, Bártek, Neda, Angrešt, Fanda V., Ezra, Martin
Pátek
Sešli jsme se v 16:00 na Hájích, odhodili batohy Ježkovi do auta a hrdě jsme se, i přes neslabý déšť, vydali na 30 km dlouhou cestu do Zbořeného Kostelce. Cesta byla nakonec poměrně příjemná, pršet přestalo a cesta nám ubíhala rychle. Nepříjemností bylo Ezrovo rozsekání se na sjezdu do údolí Sázavy. Ezrovi se smýklo přední kolo, spadnul a kolo mu spadlo na hlavu. Chvilku jsme poseděli, ale nakonec byl Ezra v pohodě a my pokračovali v jízdě. Dole nás konečně dohnal Fred, který ještě musel navštívit klubovnu, aby si vyzvednul brašnu, kterou si tam zašíval. Z ní jel na kole přímo, převážně však narozdíl od nás po asfaltu. Již v klidu jsme dojeli do chalupy Muffinovi babičky, kde čekajíce na nás, doplňovali Ježek s Milanem olej v autě půjčeném od Deborčina tatínka. Ubytovali jsme se, umyli se od bahna a až do večerky hráli hry.

Zapsal Jakub
Sobota
Ráno jsme posnídali a v půl jedenácté se k nám připojila Neda. Rozdělili jsme se na dva akční týmy podle preferovaného terénu:
Silničkáři:
Téďa, Fred, Jakub, Ezra, Martin, Neda, Fanda

Poté, co jsme se rozdělili, jsme zmákli na první křižovatce odbočit špatně, což mělo za důsledek, že jsme, heh, mimo plány sjeli ze silnice. Z toho se jistý trol velmi radoval a ostatní byli velmi smutní. Poté jsme chvilku jeli bez potíží, jen na vkus některých lidí moc do kopce. Když jsme si už mysleli, že to víc do kopce nejde, dorazili jsme pod kopec s rozhlednou a protože pršelo, tak jsme se rozhodli, že oběd na rozhledně je dobrý nápad. Po chvíli nám to tak dobrý už nepřipadalo a tak, protože jsme se stejnou cestou vraceli i zpět, si tu všichni, až na již zmíněného trola a jistého dlouhána s brýlemi, nechali kola ve křoví a zbytek cesty šli pěšky. Na rozhledně jsme poobědvali a zapřemýšleli, co se stalo v roce 1892, kteréhož číslo bylo všude nasprejovaný, na nic jsme však nepřišli.
Následně se zmíněná dvojice hrdinů, s vidinou nádherné cesty dolů, vydala na cestu, kde zjistili, že je komplet zatarasena stromy, oni ovšem nelenili a těchto 9 stromů expertně přelezli. Dál to bylo již snadné. Dole se sešli s ostatními a jelo se dál. Na konci cesty, která, k radosti jistého supertrola, nebyla ani z daleka jen po silnici, jsme se rozhodli, že si zasloužíme nanuk z Lidlu za 5,5 Kč, ten jsme snědli a dorazili do chalupy. Zde jsme se sešli s ostatními.
Během večera jsme odehráli Dračí hlídku a zapomněli sníst meloun (přivezený v pátek Ježkem z Lidlu), toho jsem si všiml až teď, a tak jsme se s Jakubem, který vedle mne sepisuje schůzku, rozhodli, že bude zítra k snídani. (Poznámka elektrizátora (tj. přepisovače – pozn. red.): Meloun jsme nesnědli ani ráno a tak nám ho Ježek přivezl autem zpět do prahy, kde jsme tento zcestovalý meloun na závěr výpravy snědli. Po rozkrojení byl k překvapení nás všech žlutý (ten klasický vodní meloun).)

Zapsal Téďa
Drtiči:
Ježek, Muffin, Honza, Milan, Filip, Bártek, Angrešt

Vyrazili jsme za vytrvalého deště, který nás pak provázel celým výletem. Jsouce bičováni kapkami vody, propadali jsme chmurné náladě, bylo však teplo, a tak jsme brzy jen v tričkách svištěli po cyklostezce kolem Sázavy a na déšť skoro ani nemysleli. Protože nás ale silnice nebavila, tak Ježek trasu vedl, kde jen to šlo, po turistických cestách. Po několika kilometrech jsme potkali pána, který nás pozdravil slovy: „To je nádhera, žádná elektrokola. Radost podotknout.“
Na delší konverzaci nebyl čas, protože už jsme ujížděli dál, cestou necestou, vesnicí a mezi koňskými výběhy, až jsme se zastavili na oběd u hrobky barona Ringhoffera. Tam nám začala být zima, tak jsme se rychle vydali dál. Po chvíli došlo k jedinému Ježkovu navigátorskému pochybení za celý výlet. Bylo sice ojedinělé, nicméně následky podle některých značně nepříjemné – museli jsme chvíli jet po dřevařské lesní cestě, kde obě koleje vyjeté od traktoru byly plné vody a bahno bylo kluzké a hluboké. Nicméně brzy došlo zase na sjízdnější cesty a zejména pamětihodný byl dlouhý terénní sjezd po červené značce ke štole Halíře. Těsně před ním naštěstí Ježek utáhnul Filipovi brzy, potom co potřeboval na zastavení víc než deset metrů. Pak jsme ještě podnikli poslední terénní výšlap k Obětním kamenům, odkud jsme jeli dlouho po silnici. Před návratem do chalupy jsme si ještě užili dva kratší sjezdy a dorazili jsme po čtvrté. Umyli jsme se pod hadicí od bahna a zbytek dne převážně odpočívali. Podivuhodné je, že i přes neustálý déšť a výběr trasy nikdo nespadnul. Dokonce i když Bártek a Filip jeli na kolech bez jakéhokoliv odpružení. Jsme prostě profíci.

Zapsal Muffin
Neděle
Ráno jsme posnídali a tentokrát již okolo desáté vyrazili na trasu. Bohužel bez Muffina, který se rozhodl pořádně uklidit chalupu a pak jet vlakem domů se učit. Začínali jsme dlouhým výjezdem ze Sázavského údolí, na který spousta dětí neprávem nadávala. Byl opravdu dlouhý. Nahoře jsme si dali krátkou pauzu a vyměnili kopec za rozbahněnou úzkou pěšinku. Pak už jsme sjeli do civilizovaného okolí Prahy a vyměnili zablácené pěšinky za asfaltky (k radosti silničkářů a smutku ostatních). Dojeli jsme k hrobce barona Ringhoffera, kde jsme si dali svačinku, vyfotili společné foto a rozloučili se s ježkem, který se musel vrátit pro auto s našimi batohy. Ujeli jsme jen kousek, když jsme zjistili, že si Bártek zapomněl batoh. Fred se otočil s tím, že se pro něj vrátí, a my ostatní jsme pokračovali dál. Nejeli jsme dlouho, než jsme narazili na hezké obědové místo. Zde jsme se usídlili, já poslal Fredovi polohu a asi polovina z nás si dala oběd (ta druhá ho z různých důvodů neměla). Po asi deseti minutách mi volá Fred, že je už o 5 km dál. Vzal to po hlavní aby nás dohnal, a předjel nás. Zvedli jsme se (ani jsme všichni nedojedli) a vyrazili za Fredem, který na nás čekal u třešňového sadu. Po cestě nás stihla velká buřina, při které, snažíce se jí ujet, zadní polovina omylem uhla špatně. No nakonec jsme se našli a pár minut čekali, než déšť přejde. Během toho jsme jedli třešně. Pak jsme se vydali na cestu a už poměrně rychle ujeli zbytek trasy. V cíli jsme byli o asi půl hodiny dříve, tak jsme si užili místní dětské hřiště a žlutý vodní meloun.

Zapsal Jakub
Poděkování
Chtěli bychom převelice poděkovat Muffinově babičce, že nás již poněkolikáté nechala přespat na její chalupě ve Zbořeném Kostelci, třebaže tam vše perfektně uklizené porozházíme. Zároveň patří veliký dík Muffinovi, že tam po nás tentokrát uklidil, aby se jeho babička nezlobila. A ještě jednou bychom měli poděkovat babičce, že tam nechala slevový leták Lidl, který nás po večerech velice přitahoval a svým obsahem naplňoval. (Ostatně, kdo by nechtěl meloun s 51% slevou za pouhých 17⁹⁰/kg anebo mango s 50% slevou za 19⁹⁰ korun za kus?)
Kromě toho i panu Šormovi za zapůjčení auta na celý víkend, abychom v něm mohli tam i zpět odvést batohy. Snad jsme mu jej nijak nepoškodili.

Zapsal Fred

fotky najdete na Zoneramě