Den první – pondělí 5.7.

V 10:35 jsme se začali scházet na Hlavním nádraží, ale trvalo to dlouho a bylo nás málo. Filip se připojil až v Mnichově Hradišti. Tam jsme si zahráli šlapanou a na babu při čekání na autobus, kterým jsme jeli do stanice Vrtky. Pak jsme šli do tábora, cestou jsme potkali borůvky a jahody. Nakonec jsme došli k mlýnu, odkud už jsme k táboru skoro běželi. V táboře jsme si začali dělat rámy na postel, ale byli jsme přerušení klasickou prohlídkou tábora. Pak už jsme se konečně zabydleli: starší pomáhali mladším a Krtek postavil Tondovi úplně luxusní postel. Pak jsme si dali pozdní večeři a šli spát.

Zapsal Diviš

Den druhý – úterý 6.7.

Ráno nás probudil křik malých kluků. K snídani jsme dostali vzácně nepřipálenou krupicovou kaši a zahráli si hru na objevování tábora. Málem bych zapomněl: při rozcvičce jsme se učili stopy. Po banánové svačině jsme šli na dřevo. Přemek pokácel véélkou borovici, která strhla další suchý strom. Po klasicky ubíjejícím nošení klád jsme se najedli rybím filé v trojobalu a po poledňáku odnosili zbytek. Pak jsme do svačiny dřevo zpracovávali, jak do týpek, tak do kuchyně. Po svačině skládající se z chleba a budapešťské pomazánky se šlo do lesa skládat rybí burgery. Při hledání burgerů nás zastihl duch jara, kterému kojot ukradl chrastítko a žádal nás o pomoc. V zamyšlení jsme se vrátili do tábora a po číně k večeři nás čeká volný večer.

Zapsal Ježek

Den třetí – středa 7.7.

„posel s lucerničkou, jak za ním jdeme“

Většina lidí po hlídce už neusnula. Ráno pršelo a navštívilo nás sedm divokých kachen, které tu s námi byly celé dopoledne (a teď už tu s námi asi nejsou, viděl jsem je přelétat). Před vynikajícím chlebem s marmeládou byla rozcvička – na náměstíčku popadaly listy a my je museli sbírat a určit. V kuchyni jsme hráli hry na zapamatování zvířecích stop. Také jsme si rozdělili skupinky a vymysleli jim lakotská jména: Kinyán naga (létající stíny), Kte iyúha (všechny zabijeme), Hiyšma apé (chlupatá křídla), Tokáhe Wéto Wathó (první jarní tráva). Po svačině jsme hráli hru na hrací louce, ve které jsme vzali šest polínek, dali je na úroveň vedoucího a běhali tam a zpět. Potom jsme se mečovali na náměstíčku. K obědu jsme měli čočku s párkem a kyselou okurkou. Po poledňáku jsme měli etapu! Měli jsme zasadit kukuřici a vypěstovat ji. Moc mě bavilo běhání pro semínka, která hlídala slepice – když nás klovla, museli jsme do vězení. Potom jsme sbírali speciální vodu na rychlorostoucí kukuřici od žabáka, kterému jsme museli přinést pět lžic dobré vody, protože měl zlomenou nohu. Po svačině jsme dělali dříví do kuchyně. Po večeři přišla zahalená postava s lucerničkou a jeden z každé skupinky s ní šel. Byly tam mušle, na kterých byly korálky s barvami skupinek – ty jsme si mohli vzít. Co s nimi uděláme, vymyslíme zítra.

Zapsal Ctibor

Den čtvrtý – čtvrtek 8.7.

„nenažraný šaman s mrtvým bizonem“

Snídaně byla něco neidentifikovatelného (asi chleba se sýrem). Předtím jsme měli rozcvičku, kde jsme zjišťovali pod jakým stromem spalo jaké zvíře (např. pod stromem spal medvěd grizzly). Po snídani se hrály veverky na skupinky a pak se dělalo dřevo do týpek, protože mělo pršet (a že pršelo). Po obědě jsme lovili bizony pro nenažraného šamana. Chtěl od nás dohromady 80 bizonů!!! My jsme na jedné hromádce našli 11 bizonů. Při odevzdávání šamanovi jsme tančili tanec smrti bizonů. Potom začalo příšerně, až hrůzácky pršet a všichni jsme se schovali v kuchyni a zpívali písničky (s bubnem a i s kytarou). Když už pršelo trošku míň, šli jsme se podívat do týpek a zjistili, že máme místo ohnišť bazénky a jinak 2 cm vody. Káťa nám četla pohádku o duhovém hadovi.

Zapsal Diviš

Den pátý – pátek 9.7.

Dneska jsme šli hned ráno stopovat bizony. Na začátku cesty jsme u slamníků na Kostřici sbírali srdíčka. Počet sesbíraných srdcí určil, v jakém pořadí vyrazíme – my jsme vyrazili jako první. K svačině jsme měli banán. Cestou jsme poznávali kytky, za které jsme dostávali virtuální střely do virtuální peněženky. K obědu jsme měli chleba s pomazánkovým máslem a při tom jsme viděli obra (na obrázku). Pak jsme šli dál, kde před námi šly stromy. Museli jsme poznat jejich listy a hned potom tam byl medvěd, kterého jsme museli kameny zabít (Krtek to dal na první hod!). Potom jsme se nechali předběhnout, abychom si mohli válet šunky a borůvkovat. Pak jsme poznávali, jaká zvířata se proběhla po cestě (zase za střely). Potom nám přeběhl daněk přes cestu a za chvíli jsme viděli celé stádečko, které bohužel vyplašil křik ostatních skupinek. Pak jsme došli kolem spousty borůvek a jahod ke spoustě zábavných bizoních faktů. Dozvěděli jsme se, že bizoní samec váží 900-1500 kg, na začátku jich bylo 40-70 miliónů hlav a po zdecimování bílým mužem pouze cca 500. Došli jsme ke sklenici s bizoním trusem, a tak jsme se po bizoním trusu vydali až k napajedlu, kde jsme bizony lovili vzduchovkou – my jsme sestřelili 25 bodů (na třech bizonech). Pak jsme přišli do tábora, dali si večeři a šli zpívat do vedoucáku. Pak jsem šel rozdělat oheň – neúspěšně, tak jsem šel do kuchyně diktovat kroniku.

Zapsal Prokop

Den šestý – sobota 10.7.

„Míša sjíždí splav a Gerry ho sleduje“

Ráno jsme zpívali ranní píseň a komu to jako rozcvička nestačilo, mohl s Přemkem zaběhnout na Franťák a pak přes Hříbátka zas do tábora. K snídani byla ovesná kaše s neskutečným množstvím kakaa a skořicového cukru (pro fajnšmekry dvojnásobek posypu, co kaše). Také byl šíleně sladký čaj, snad z marshmallownů?!? Potom jsme dělali dřevo na ini a do týpek. Siláci nosili klády a někdo ini opravoval. Mezitím byla k svačině okurka. Ještě někteří pískovali kuchyni, abychom se nebrodili v bahně. Pak byl oběd – epesní rajská s knedlíkem a mletým masem. Část poledňáku zabralo koupání ve splavu (hrozná křivda!!! Nedovolili nám zatarasit to prknama a udělat silný proud). Po poledňáku se daly vyrábět famózní panenky, luxusní pytlíčky, tajuplné krasohledy, nádherné náramky, bombastický pytlíčky s čajem a přáním a taky se dalo kreslit téměř na cokoliv. Na konci se mečovalo, někdo hrál Magicy a někdo přihlížel. Těsně před večeří (on si to povolil sám, protože je vedoucí) zahradil Míša splav, aby ho mohl sjet na kajaku. Dojel až ke vpřeďákům a vykoupal se i Gerry. Pak už byla večeře: čočková polévka s chlebem. Po večeři vyrazili Hišma apé pro chrastítko a po chvíli ho přinesli do vedoucáku. Tam mezitím prošlo mluvící dřívko a pak se zpívaly písničky – nejdřív indiánské s bubnem a pak s kytarou. Rozdaly se putovní předměty a pak jsem po pár písničkách odešel.

Zapsal Fred

Den sedmý – neděle 11.7.

Dneska ráno byl dobrej budíček – Míša hrál na takový prdění – taková tyč, do který se foukne (didgeridoo). Potom byla k snídani vánočka s kakaem! Pak jsme se my mladší učili céčkovat, chytat a sbírat a starší hráli lakros. K svačině byl meloun a pak jsme dělali nováčkajdu (uzle a tak) a starší si dělali činy (třeba řetěz z jednoho kusu dřeva). Já jsem se snažil si splnit šifry, ale snad to vyjde příště. Potom byl oběd – epesní těstoviny s tuňákem. O poledňáku jsme si mohli zastřílet s Muffinem ze vzduchovky. Pak jsme se převlékli do indiánského a pořádně se válečně namalovali (viz pohled) a pak začal boj. U Míši jsme bojovali na kolenou a snažili se protivníka položit na lopatky. Vedle se se Zdendou bojovalo u kůlu – byl jsi přivázaný na laně na kůlu a svého protivníka ses snažil co nejvíc opatlat krví (kečupem) – vyhrál ale ten, který toho druhého zasáhl jako první. Kvůli dešti jsme bohužel nemohli dobojovat a zjistit, kdo je největší a nejstatečnější bojovník. Zalezli jsme tedy do týpek a každý si rozdělal oheň. K večeři jsme měli vynikající pufy (chleby ve vajíčku) a smažené kuře. MŇAM! Potom jsme šli, stále za deště, spát.

Zapsal Zákusek.

Den osmý – pondělí 12.7.

Ráno jsme vstali, nasnídali jsme se a hráli holinu (plameňákovou). My jsme zmrazili skoro půlku druhé skupiny (pět!). Pak jsme šli z Borůvkáče. Taky jsme dobojovali u kůlu s nožema, co jsme včera nestihli. K obědu jsme měli květákový mozeček. Po poledňáku jsme běhali do kruhu pro peníze a snažili se, aby nás nechytili indiáni, kteří si za ně chtěli koupit ohnivou vodu. Za ty peníze jsme kupovali hřebíky. S těma jsme stloukávali koleje (rošty), protože nás zajali bílí muži, kteří nás propustili až tehdy, když jim uděláme koleje. Pak jsme s Kubajsem vyráběli skvělé taneční hole a ozdoby do vlasů. Eliška si přivezla dikobrazí osten, ze kterého si vytvořila bordel do vlasů. Taky Liška s Bety a Divišem vyráběli kornoutky. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Dikobraz)

Zapsal Tonda

Den devátý – úterý 13.7.

„zvedající se vítr“

K snídani jsme měli rohlíky s nutelou. Potom ti, kteří zvládli rozdělat oheň obvyklým způsobem, zkoušeli rozdělat oheň ve výšce 2 m. Zvládla to jen jedna úderná skupinka a pak už byl oběd. K obědu byly těstoviny s gulášem. Potom se dovyráběly taneční předměty a pak se tančilo, bubnovalo a zpívalo. Nakonec se šlo do ini, potní chýše. K večeři byl fazolový guláš a právě, když tuto kroniku píšu, se nebezpečně zvedá vítr. Asi bude pršet.

Zapsal Diviš

Den desátý – středa 14.7.

„brambora s vajíčkem a banán s čokoládou“

Měli jsme moc dobrou snídani: chleboš marmoš. Byla jedna zajímavá a i chutná marmeláda-věc: višně s čokoládou. Potom jsme hráli lakros. Vyhráli moji protihráči, ale bylo to dobrý, bojovali jsme do posledního dechu. Vlastně jsme ještě před tím byli na Borůvkáči sbírat borůvky, abychom si dali k obědu vynikající úžasné a dokonalé borůvkové knedloně – bylo jich tolik, že dokonce zbyly!!! Po poledňáku jsme si začali dělat svačinu – vydlabali jsme si bramboru, okořenili ji a dali do ní vajíčko. Celé se to potom hróóózně dlóóóuhóóó dělalo na žhavých uhlících. Pak jsme si rozřízli banán a nacpali ho čokoládou a vrazili ho do uhlíků – to naštěstí trvalo jenom asi pět minut. Pak začalo hrozitánsky pršet a u nás to bylo tak na vodě, že nám tam naskákali vedoucí s rýčema a udělali nám tam kanálky a přes ně mosty.

Zapsal Zákusek

Den jedenáctý – čtvrtek 15.7.

Ráno bylo mokré, protože v noci pršelo – prostě všude spousta bahna. Rozehřáli jsme se akčními rybičkami a rybáři a dali si jednu z nejlepších kaší tábora – oceněnou samotným Zdendou a vařenou převelikým Přemkem. Po snídani jsme se dozvěděli, jaké nám deště napáchaly škody – zemřely všechny slepice. Přežilo pouhých osm vajec, která jsme se rozhodli přinést sousedskému kmenu. Nebylo to jen tak jednoduché – museli jsme je vystopovat, protože se velmi často stěhují. Naštěstí jsme domluveni, že nám na každém tábořišti zanechají šifrovanou zprávu. Vydali jsme se tedy po jejich stopách rozděleni po skupinkách.

Tokáhe Wéto Wathó

S nultou šifrou jsme měli nejprve problémy – mysleli jsme, že je to petronilka, ale ukázalo se, že byla vypečená. Když jsme ji pokořili, Krtek nás odnavigoval ke skautskému tábořišti, kde jsme měli morseovku (tu čtu plynně). Ta nás vedla k Pytlíkovskému mlýnu. Několikrát jsme se vraceli, protože jsme nevěděli, jak tato ruina vypadá, a nakonec jsme zjistili, že to vlastně ruina není. Další šifra byla problém, klíč na šipky jsme sice měli, ale byly v něm vynechaná jiná písmenka. Tam nás dohnali Hišma apé a Kte iyúha, kteří to se správnými klíči vyluštili rychle. Ušli deset metrů, ale my jsme je zase předběhli. Další zpráva nás poslala kolem solárních panelů u města duchů (Jablonečku). Zlomky, kterými byla zaluštěna další zpráva nám nedělaly žádný problém, jen jsme si nebyli jisti, jakou cestou se dál vydat – obě nám přišly, že jdou na sever k oboře. Další zprávu jsme našli bez problémů. Příští úsek nebyl nejlepším – kolem košaté lípy jsme zahnuli a šli kolem rybízového pole (mňam, mňam). Zprávu za rybízovým polem jsme našli, ale pak jsme hodili kufr – nějak kolem bylo moc stromů s červenýma bobulema. Tak jsme si radši dali oběd a zkonzultovali vševědoucího Muffina, který nám řekl, že azimut máme měřit na mapě a ne v reálu. Tak jsme to přes Vpřeďáky vzali na Kostřici, kde jsme potkali starého známého nenažraného šamana (viz den pátý – pátek 8.7.), kterému jsme předali vejce (jedno už se klubalo), a došli do tábora, kde jsme bohužel zjistili, že máme službu, takže jsme akorát uvařili večeři.

Zapsal Jakub

Hišma apé

Nultá zpráva byla v petronilce, chvíli nám trvalo, než jsme ji rozluštili, ale nakonec jsme přišli na to, že je pozpátku (inverzní). K první zprávě jsme došli kolem dvou skautských táborů. Tam jsme potkali Tokáhe Wéto Wathó, kteří právě doluštili a odcházeli. Uprostřed našeho luštění přišli Kte iyúha, se kterými jsme se spojili. K další zprávě jsme šli pomalu a trudomyslně – nebyli jsme si jisti, zda jdeme správně. Naštěstí byly naše obavy neopodstatněné. U další zprávy jsme zase potkali Tokáhe Wéto Wathó, kterých jsme se ptali, kdo nese vejce, a pak je Doubravka zvedla z batohu. Zprávu jsme vyluštili hodně rychle, ale vůbec jsme nepochopili, co znamená, tak jsme volali Muffinovi. Ten nám to osvětlil a tak jsme se vydali až k drátěnému plotu se solárními panely a ovcemi. My jsme tam seděli asi dvě hodiny – dokonce se na nás spustila siréna (z ničeho nic, rozhodně jsme nic nedělali). Další zprávu jsme zase tolik nepochopili, tak jsme jednoduše vyzkoušeli všechny cesty, které odtamtud vedly (to trvalo asi jenom dvě další hodiny). Cesta dál pokračovala skoro bez potíží. Další zastávka byla u rybízů (dalších patnáct, nebo dvacet minut). Pak jsme nechávali vzkazy pro Kynián naga slupkami od pistácií. Nakonec jsme došli ke zprávě u hromady klád, kde jsme šli podle azimutu houštím, takže jsme nedošli k poslední zprávě, ale rovnou jsme potkali nenažraného šamana.

Zapsal Filip

Kté iyúha

„kté iyúha – slepice s vejci“

Nultou zprávu jsme vyluštili rychle, i když nám chvíli trvalo, než jsme přišli na to, že to je petronilka obráceně. Delší dobu nám trvalo najít, kde jsme na mapě. Pak už jsme konečně vyrazili, až jsme se spojili s Hišma apé. Po cestě jsme ještě hráli, že jeden, který prohrál vačici, musel plnit rozkazy ostatních.

Zapsal Fred

Kynián naga

Když jsme šli na etapovku, tak jsme se spletli a šli na jiný kopec, než jsme měli. Poté jsme byli zpomaleni tím, že jsem šel moc pomalu, a taky nás zbrzdilo to, že jsme se museli vrátit do tábora pro sos zprávy. Potkali jsme takovou dámu v auťáku, o které jsme si řekli, že se jmenuje Láďa, a Ježek o ní vymyslel super písničky. Potom jsme šli k nějakým kládám, odkud jsme šli podle buzoly. Šli jsme kopřivama a bylo fakt pozdě. Volali jsme Muffinovi a on řekl, že jsme ztraceni a už je pozdě, tak ať jdeme do tábora. Tam jsme si dali večeři a šli spát.

Zapsal Vávra

Den dvanáctý – pátek 16.7.

„buben a tanečník“

Dneska jsme jako rozcvičku lovili poklady – srdce (dokonce nám nějaká padla k nohám). Nejvíc získala Liška – 11!! Po zábavné snídani, kdy jsme si mohli dělat topinky, jsme dělali dřevo až do svačiny. Potom jsme hráli pasáka – nejvíc mě bavily odpaly. Po poledňáku jsme tancovali a zpívali indiánské tance a zpěvy. Také jsme u toho vyráběli. Všichni jsme se mohli vystřídat při bubnování – dokonce se jednou vytvořila dámská kapela: Liška, Bety, Danča a Maruška a kluci tančili šálové tance. Pak se k nám dokonce přidali vpřeďáci a zpívali a bubnovali a my jsme tancovali. Když nám došly písničky, dali jsme si se vpřeďáky lakros – rozdělili jsme se na mladší a starší a hráli jsme takhle odděleně – bylo to super. Bohužel jsme nevyhráli, ale to vyrovnala skvělá večeře – čočka s párkem, cibulkou a okurkou. Po večeři jsme šli do vedoucáku s Vláďou, Jendou, Dančou a Přemkem hrát a zpívat.

Zapsal Bártek

Den třináctý – sobota 17.7. – návštěvák!!!

„hrajeme kimball“

Po snídani jsme se vrhli na louku hrát kimball a kanjam (babi). Byl to pravý a tradiční indiánský kimball – skupinky byly pojmenovány Indiánský tomahavk, Indiánské šípy a Indiánští šakali. Další kolo jsme dali jako Indiánští bizoni, bederky a bubny. Pak už přijeli skoro všichni rodiče a při tom byly deskovky. Pak už byl oběd – nejdelikatesnější těstoviny s červenou. Po obědě byl poledňák a po něm jsme se sešli ve vedoucáku, rozdělili se do skupinek a podle znaků indiánské znakové řeči jsme vymýšleli a předváděli věty. „Odpoledne chlapec hrdina seděl na mostě, zlomil se most, vše ztraceno.“ „Velká miska slaniny – dříve zlobivé dítě.“ Pak byla lahodná sváča – co rodiče přivezli. Pak bylo pow-wow na sněmovišti. Trochu při tom pršelo, ale to nás neodradilo. Potom jsme hráli laktros, při kterém se rozhodovalo o vítězství až při hodech na prázdnou branku. K večeři Mára vykouzlil Traperské fazole – snad nejlepší kdy. Po večeři jsme hráli šmoulí divadlo – byla to pecka! Obzvlášť ten text, moc jsme se nasmáli. A pak se v kuchyni pařilo až do rána (to teda nevíme jistě, protože teď je čtvrt na deset).

Zapsal Vojta

Den čtrnáctý – neděle 18.7.

„zima, had, zelí a Zdenda zachránce“

Ráno jsme se vzbudili, a protože byla neděle, pouze jsem zpívali ranní píseň a pak šli na snídani – vánočku s kakaem (a taky chleba). Kdyby Zdenda nezasáhl, Téďa by se přepil kakaa. Zdenda se tedy stal hrdinou dne. Dřevovali jsme skoro až do oběda, potom se doslova rozstřelili Kuba s Krtkem, aby zjistili, kdo půjde pro peruť – Kuba vyhrál na plné čáře a Hišma apé tedy vyrazili. My ostatní jsme stříleli z luků. Když se vrátili s perutí, přišel podzim a peruť si vzal a odešel („Tak to vážně bylo.“ Ježek 2021). Po rozmačkaných těstovinách (čti kuskus) byla přednáška o hadech. Dozvěděli jsme se spoustu věcí: největší had byl dlouhý asi 9,5 m. Pak jsme si šli vyrobit vlastní skupinkové hady do lesa, kde jsme potkali zimu, které byla zima, protože ztratila třecí dřeva („Tak to vážně bylo.“ Ježek 2021). Našli jsme si své hady. Další suroviny na ohadování hadů jsme museli získat za úkoly. Byla to práce s buzolou, mapou a šiframi. Potom už jsme si dali vynikající knedlíky se zelím („To zelí bylo fakt vynikající“ všichni 2021). Bohužel Zdenda nezachránil Myšáka před přejedením knedlíky. Další na řadě je Bártek.

Zapsal Ježek

Den patnáctý – pondělí 19.7.

„staříci“

K snídani jsme měli klasické chleby s marmeládou. Potom jsme si my větší plnili činy a menší si dělali nováčkajdu. Ještě před snídaní jsme házeli se zmrzlými hady – mezi stromy a byla soutěž krásy – my jsme prohráli. Po svačině jsme obcházeli stanoviště, kde jsme se dozvídali nové zajímavé věci (např. šifry a mapu). Muffin mi ale nedal hroznový cukr, protože jsem se moc nahlas smál. Taky jsem se naučil u Jendy novou šifru – takový čínský klikyháky. K obědu byla moc dobrá bašta. Po obědě velcí dělali třecí dřeva a malí dělali dřevo (chrastí i třísky a dřevíčko), aby nás připravili na příchod staříků. Já jsem třel a bylo to nic moc. Staříci přinesli do vesnice (do každého týpí) nový oheň. Zima si přišla pro třecí dřeva těsně před tím, než přišli staříci – to jsme se postavili před týpka do špalíru a čekali jsme na staříky, kteří krom loučí s novým ohněm měli fáborky symbolizující štěstí. První noc nového roku byla skvělá, jen jsem měl hlídku, takže to zas tak super nebylo. Bylo divný, že ty jejich pochodně vůbec nečoudily a nekapala z nich hořící kalafuna. Asi byly napuštěny nějakým magickým olejem.

Zapsal Diviš

Den šestnáctý – úterý 20.7.

„sběratel moči se stříkačkou“

Snídaně byla fakt dobrá, jenom mi tam nechutnal ten sejr (byl chleba se sýrem). Rozcvička byla fakt dobrá – hrnečkožrouti, jen jsme ji museli přerušit, protože se Téďovi rozbil hrnek (jeho zavařovačka). Po snídani přišel kojotolog – měli jsme sbírat kojotí moč na dvaceti různých močištích. Na sněmovišti jsme nenašli moč, ale jiná skupinka jo, takže to bylo fakt divný. Taky jsme si popletli vzorky moči, takže jsme změnili žlutou na divně zelenou. Ještě jsme byli poslední (první od konce). Potom kojotolog odešel zkoumat vzorky. Oběd byl vynikající – dávali ale málo výpečků. Po obědě jsme převzali službu a dělali si nováčkajdu. Já už ji mám skoro hotovou, chybí mi už jen KPZ. Před večeří nám kojotolog vyjevil výsledky svého celodenního bádání a zkoumání moči – dovedl nás do kojotovy jeskyně, kde jsme našli masky a obleky ročních období. Vypadá to tedy, že jsme celou dobu nepomáhali větrům, ale kradli artefakty pro kojota. Když jsme se zmínili o tom, že by se kojot mohl vrátit rozzlobený, kojotolog uprchl. Rozhodli jsme se, že ráno moudřejší večera, že po stopách předmětů se vydáme až zítra. Pak jsme hráli lakros a po něm byla večeře – vynikající těstoviny s tuňákem a cibulkou.

Zapsal Ctibor

Den sedmnáctý – středa 21.7.

Ráno jsme dostali zprávu, která nás vedla po stopách kojota, abychom získali předměty, které jsme mu dali, a mohli je vrátit větrům.

Hišma apé

Naše skupinka měla první zprávu v jeskyňkách u skautek. Protože ve zprávě bylo napsáno, že máme hledat v jeskyni s kresbou krávy pod výklenkem, prohledali jsme všechny jeskyně – kresba krávy je ale ve všech jeskyních. Hledali jsme, ale nenašli. Další zpráva byla už společná s ostatními. Našli jsme ji hned, ale bohužel nás viděli Tokáhe Wéto Wathó a dokonce vyluštili zprávu dřív. Když jsme ji vyluštili my, běželi jsme. Věděli jsme, že je to naše velká výhoda – dohnali jsme je zanedlouho. Tak to bylo vždycky: dlouho jsme luštili a pak je doběhli. Po cestě jsme viděli srnky a jednou z křoví vyběhlo něco velkého – nejspíš prase. Skupinku Kté iyúha jsme zahlédli vždy při odchodu od zprávy. Asi u sedmé zprávy Tokáhe Wéto Wathó zrychlili a tím nás začali ohrožovat. Jejich tempu jsme naštěstí zvládali utíkat – pomohlo nám, když obědvali. Dohonili nás u předposlední zprávy, kterou jsme nemohli najít. Nedošlo nám, že z druhé strany mapičky je nakreslený strom, u kterého máme hledat. To nám musel ukázat až Zdenda. Tokáhe Wéto Wathó zase vyluštili zprávu mnohem rychleji než my a pustili se na úprk – po sto metrech ale špatně zabočili, takže jsme je zase předběhli a tentokrát už naposled. Další zpráva totiž nebyla zašifrovaná, takže nás vůbec nezdržela. Pro jistotu jsme ale stejně běželi. U pokladu jsme byli první, což jsme vůůůbec nečekali.

Zapsal Filip

Tokáhe Wéto Wathó

Nultá šifra skládající se z trav a kytiček byla snadná a poslala nás ke studně na Franťák. Chvíli nám trvalo, než jsme se z tábora vykopali, protože jsme měli problém si zabalit, ale nakonec se poštěstilo. Když jsme našli první zprávu, překvapilo nás, že je tam pouze jedna – všichni ji totiž měli jinde. K další zprávě za skauty jsme dorazili kousek po Hišma apé, ale prapodivnou petronilku jsme vyluštili rychleji. Bohužel jsme vyrazili procházkovým tempem, takže nás zase předehnali. Rozhodl jsem se, že věnuji svoje sladkosti rychlosti, ale většina pytlíku byly jen obaly, takže z toho moc nebylo. Naštěstí, díky Doubravčiným cukrům, skupinka šlapala a Hišmu apé jsme dohnali u další zprávy, která byla spolu s pěticiferným kódem pod značkou s náklaďákem. Zpráva nás vedla korytem potoka. Po sundání bot a zjištění, že vedle vody nejsou kopřivy, ale cesta, Doubí řekla, že jdem po souši. Asi půl kilometru jsme se hnali za Hišmou apé a skupinkou velkých kluků k tábořišti s nádhernou studánkou. Od té jsme vyrazili do hrozitánského kopce, nad kterým jsme očekávali třešeň z pověsti o rytíři. V místě rytířova skonání jsme hledali, až nám došlo, že v pověsti je schovaná šifra. Pak jsme nějakou dobu ještě hledali, ale nakonec jsme si mohli vzít sosku. Ta nás poslala k severozápadnímu rohu obory. Tam jsme zjistili, že očekávaný sráz je sráznější, než jsme čekali. Abychom to nebrali přímo přes vřesoviště, vzali jsme to rozpáleným polem k vysokému lesu, kterým jsme to vzali dolů. Tím jsme se dostali k severovýchodnímu rohu obory, kde nás zase načapali Hišma apé. Při obcházení obory jsme se nejprve předbíhali, ale pak došly síly, tak nejrychlejší se předháněli a ostatní byli rádi, že se do kopce plazí. V jednu chvíli Hišma apé zjistili, že jejich pomalí jsou opravdu pomalí, že jsou moc vzadu, tak na ně čekali. Získali jsme lehký náskok, ale nebyl nám k ničemu. Když jsme se dostali k severozápadnímu rohu obory, nastaly těžké chvilky, nemohli jsme se dohodnout, co znamená „kolmice ke“, a tak jsme hledali asi deset minut u špatného stromu. Naštěstí nás polil rozum a vydali jsme se, jak nám zpráva říkala, podél sloupků dál až k dubovým dvojčatům. Tam jsme zprávu našli rychle a ještě rychleji ji rozluštili. Hišma apé nám utekli, protože jsme si mazali chleby a až potom se vydali k osamělé skále. Chtěli jsme jít přes plot do obory, ale cesta k přelízce byla nějaká podivná, když jsme zjistili, že vede úplně jinam, rozhodli jsme se krosit na východ (měli jsme ale krosit na západ). Když jsme si uvědomili, kde je chyba, už jsme byli na kopci na druhé straně údolí. Tak jsme trochu schůdnější cestou vyrazili zpět (takovou zvláštní oklikou), až jsme narazili na plot obory. Podél něj jsme se vydali k přelízce, kterou jsme zdárně našli. Zbytek cesty ke spále byl v pohodě, protože nevedl houštím. U skály jsme s překvapením zjistili, že ke skále dorážíme stejně jako Hišma apé. Skála se skládala ze dvou částí a my si vybrali tu špatnou. Zdenda nás opravil, tak jsme šli k té správné. Tam jsme našli mapičku složenou z asi pěti částí. Podle ní cesta vedla dlouhatananánským březovým hájkem plným děr. V jednu chvíli Terka blbě došlápla a skácela se – zvrkla si kotník. Nechali jsme ji tam napospas Přemkovi a běželi dál. V místě, kde jsme si mysleli, že má být zpráva, nic nebylo – zase Zdenda opravil pouze svou skupinku. Doubí si omylem všimla, kam míří, takže našla zprávu v zápětí. Měla ji hned vyluštěnou, tak jsme s chleby v rukou vyrazili k poslední zprávě. Doubí, myslejíc, že vidí naši cestu, vyrazila vpřed. To ale nebyla naše cesta. Když jsme si toho všimli, už nebylo záchrany. Pořád jsme doufali, tak jsme hnali dál a doufali, že další šifra Hišmu apé zdrží. Když jsme k ní však dorazili, se slzami v očích jsme zjistili, že další zpráva není zašifrovaná, tak jsme ji přečetli a vyrazili k pokladu. Cestou ještě jednou svitly naše naděje, že bychom je zkratkou přes pole mohli předehnat. Oni však šli po poli také. Když jsme dorazili k pokladu, s radostí jsme zjistili, že i pro druhé místo je poklad velký. Spolu se snovým kruhem jsme jej vzali a vyrazili k táboru.

Zapsal Jakub

Kté iyúha

Ráno jsme dostali zprávu, kde se psalo, že máme jít na hříbátka hledat další zprávu, která nás poslala k posledním skautům k ohništi. Tam jsme zjistili, že jsme zatím třetí a dohnali nás Kynián naga. Dál jsme šli k nějakému mlýnu k ceduli s náklaďákem zaraženou ve stromě. Tam jsme opsali číslo a začali luštit. Zas nás dohnali Kynián naga. Zpráva nás směřovala k pramínku vyvěrajícímu ze skály. Odtamtud jsme šli k třešni. Myšák nás přesvědčil, že jdeme špatně, tak jsme se vrátili dolů, kde nám vedoucí řekli, že jsme byli správně, tak jsme šli zase nahoru. Tam jsme dohnali Hišmu apé, ale zprávu jsme nenašli, tak jsme dostali sosku, která nás směřovala ke dvěma dvojčatům kolem obory. Šli jsme straaaašlivě dlouho a dubových dvojčat bylo mega moc. Přeci jen jsme ty správné našli. Dál jsme směřovali k osamělé hoře ke skalnímu suku. Tam jsme našli kusy mapy, které nás dovadly až k seníku. Tam jsme taky zprávu nenašli a dostali jsme sosku, která nás poslala k velké lípě. Odtamtud jsme šli k vodárně a viděli jsme jezevce. Došli jsme k jednomu výklenku a tam to nebylo, tak jsme šli k jinému výklenku, kde to bylo! Našli jsme poklad a byli jsme třetí! Odhlasovali jsme, že půjdeme za Alešem (Myšákovým tátou) za Pinku na čaj s medem, ale nakonec jsme nešli a vydali se do tábora. Tam se stala hrozná křivda – museli jsme se umýt ve splavu mýdlem!!!

Zapsal Ctibor

Kynián naga

Na začátku jsme měli k snídani vločkovou kaši s nadrcenými lotuskami. Po snídani jsme dostali první zprávu, která nás dostala k místu, kde pijí bizoni. Zpráva byla zahrabána v korytě potoka v písku.Druhá zpráva nás poslala za 2. skautský tábor na malém návrší s ohništěm. Našli jsme ji v dutém stromě. Měli jsme se vydat k Pytlíkovskému mlýnu a obejít ohradu s ovcemi. Další zpráva byla ukryta pod dopravní značkou „zákaz vjezdu náklaďáku“, ale tu se nám vyluštit nepodařilo. Díky sosce jsme se dozvěděli, že máme jít potokem k místu, kde byl pramínek ve skále. Byla tam i dřevěná bouda. Dle této šifry jsme se měli vydat k nejsevernější třešni, která se stala svědkem smutného okamžiku zabití rytíře loupeživými lotry. Tuto zprávu ale žádná ze skupinek nenašla. Pomohla nám opět soska, která nás vedla podél plotu Prosíčské obory k srostlým bukovým dvojčatům. Tam jsme vylezli zase na cestu. Vávra chytil zajíce, ale žádná hostina nebyla. Potom jsme měli pokračovat kolem fotovoltaické elektrárny u Jablonečku k osamělé skále. Bohužel jsme netrefili správný směr a došli jsme až do Jablonečku. Tam nám Bety zahrála na klavír a pak jsme stoupali dál oborou směr osamělá skála, ale trošku oklikou. Cestou jsme potkali Přemka, nesoucího Terku a skupinku s Noemi (Tokáhe Wéto Wathó). Konečně jsme dorazili ke skále, kterou jsme našli podle křiku dalších dvou skupinek. Tady jsme museli sestavit mapku, která byla rozstříhaná a podle ní jsme nabrali směr Kracmanovský seník. To byla brnkačka, ale u seníku se nám opět nepovedlo najít zprávu, takže jsme si opět vypomohli soskou, která nám poradila putovat dál k prastaré lípě na Olšinách. Tuto zprávu jsme našli a ta nám poradila, že máme jít ke skalnímu výčnělku mezi vodárnou a Franťákem. Tam jsme sice hledali, ale pak nám došlo, že to není správné místo, tak jsme se posunuli ke skále, která byla blíž k Franťáku. A tam konečně byl. POKLAD!!! Získali jsme čtvrté místo, poklad pro čtvrté místo a k tomu navíc hned dva artefakty. Ještě za světla jsme došli do tábora, kde na nás čekal výborný Míšův vývar (teda nebyl z Míši, ale z krávy), a pak jsme už jen zalehli a šťastně usnuli.

Zapsal Mimiš

Skupinka velkých kluků

Poté, co všichni odešli, jsme snědli všechny zbylé rohlíky s lotuskama a kakaem. Po rozluštění nulté zprávy jsme se vydali směrem k Pytlíkovskému mlýnu, kde jsme získali první zprávu přepálením provázku. Vykřesali jsme oheň. Zpráva nás poslala k Pytlíkovskému mlýnu ke značce přibité ke stromu u Zábrdky, kde byla další zpráva. Pokračovali jsme podél Zábrdky k malému tábořišti s pramínkem, odkud nás to poslalo na kopec k aleji. Od třešně, kde jsme nenašli zprávu, jsme pomocí sosky vyrazili přes Jabloneček k vrchu Orlí. Kousek za Jablonečkem nás dohnaly další dvě družinky, které měly zprávu schovanou již nad solárními panely. U vrchu Orlí jsme odbočili z cesty a slezli do malého údolíčka a nenalezli žádný obrázek orla, který tam měl být, a tak jsme pomocí naší druhé sosky vyrazili k osamělému vrcholu kousek od cyklostezky 25. Když jsme dorazili k vrchu, zjistili jsme, že je to spíš údolíčko. Než jsme stihli najít zprávu, narazili jsme na příbuzné bizonů zubry a dohonily nás ostatní skupinky. Po nalezení a slepení mapičky jsme za doprovodu Téďovy skupinky (Kté iyúha) vyrazili k seníku se zelenou střechou, kde jsme použili další sosku. Po rozluštění jsme trochu oklikou vyrazili k lípě na Olšinách, přičemž jsme narazili na pár králíků. V Olšinách jsme zjistili, že nás předběhla už i třetí skupinka, a tak jsme se plouživým krokem vydali k nedalekému domečku na kraji obory. V něm jsme nalezli zauzlované lano vedoucí hluboko hluboko někam dolů do ďoury. Tam když jsme slezli, jsme nalezli pytel s mlsky a srolovaný svitek. Co jsme vylezli, jsme zhruba hodinu posedávali, polehávali a povídali si a jedli chřupy. Nakonec jsme se vydali do tábora. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Zapsal Krtek

Tonda

Měl jsem se skvěle, protože jsem nešel na poklad. Když děti odešly, tak jsme si s Míšou lehli do trávy a usnuli. Po probuzení jsme si dali svačinu – jablko. A potom jsme pokračovali v dříve započaté činnosti – flákali jsme se. Protože jsme neměli oběd, který jsme nestihli kvůli našemu náročnému programu, začali jsme rovnou vařit večeři. Tu jsme vlastně vařili i pro ostatní Skarabíky putující za pokladem. Byl to výborný poctivý hovězí vývar. Po vaření jsme šli nasbírat bylinky. Ale to už přišla první skupinka. Postupně dorazily i ostatní skupinky soutěžících. Všichni se navečeřeli a šli spát.

Zapsal Tonda

„jezevec“

Den osmnáctý – čtvrtek 22.7.

Dneska jsme mohli spát hrozně dlouho – někteří vedoucí spali až do desíti! Potom byla snídaně – chleba s medem. Po snídani jsme si mohli dělat, co jsme chtěli – někdo hrál Magicy a někdo vyráběl chrastítka. K obědu jsme si dali lahodné lečo. Potom jsme do svačiny vymýšleli písně, abychom jejich pomocí mohli vrátit větru jejich předměty.

Zima – Tokáhe Wéto Wathó

Zimo, ó, Zimo, chladná až mrazivá.

Zimo, ó, Zimo, chladná jak led.

Zimo, ó, Zimo, čímpak se zahřeješ.

Zimo, ó, Zimo, čím rozpustíš led.

Tření dřev vrátíme, zahřejem tě.

Tření dřev vrátíme, rozpustíš led.

Jaro – Hišma apé

Kvetou kytky, rostou kytky,

Mláďata nám žerou zbytky.

Jaro už je tady taky.

Ché jaché jou.

Za chrastítko se omlouváme,

Rádi ti ho navrátíme.

Ché jaché jou.

Léto – Kté iyúha

Lidi, lidi rychle sem,

Přišlo léto s prevítem.

Ché jaché jou.

My mu čásli snovák,

Skoro jak pan Novák.

Ché jaché jou.

Kdybychom ho nečásli,

Mnohé bychom propásli.

Ché jaché jou.

Chceme mu ho navrátit

A nenechat se umlátit.

Ché jaché jou.

Lidi, lidi rychle sem,

Přišlo léto s prevítem.

Ché jaché jou.

Podved nás ten paznecht kojot,

Řekl, že to není bojkot.

Ché jaché jou.

Zmlaťte jeho a ne nás,

Nechceme mít trable zas.

Ché jaché jou.

Lidi, lidi rychle sem,

Přišlo léto s prevítem.

Ché jaché jou.

Podzim – Kinyán nága

Podzimní duch, podzimní duch,

Ché jaché jou.

Přišel pro náš dluh,

Přišel pro náš dluh,

Ché jaché jou.

Vem si svou peruť

A nenič naše týpí bílá jako labuť.

Ché jaché jou.

Po svačině jsme se to navzájem učili. Po večeři jsme to zazpívali na sněmovišti u oltáříků a taky k tomu zatančili a dali tam předměty a bylinky. Když jsme dozpívali, zvedl se dým a začalo to prskat na znamení toho, že si to roční období vzaly. Pak jsme šli spát.

Zapsal Zákusek

Den devatenáctý – pátek 23.7.

Ráno raníčko nás flétnou a ranní písní vzbudil Zákusek. Poté jsme se vrhli na fakt super nářaďovou rozcvičku (já jsem měla celý jeden hřebík). Snídaně byla nejlepší za tábor – pomazánka z lotusu na rohlíku. Pak jsme se rozdělili na fagulonosiče a faguloNEnosiče. Nosiči si vyráběli fagule s Muffinem a nenosiči připravovali dřevíčko a chrastíčko na sněmíčko. Po svačině jsme my nosiči fagulovali a nenosiči si hráli na louce revoluci. K obědu jsme měli těstoviny se sloním masem a sýrem. Potom byl poledňák – Muffin prohlásil, že bude tak dlouhý, kolik sladkostí dostane – nic moc jsme neměli, takže jsme fagulovali. Taky se připravovalo sněmoviště a byla ropka (já jsem si splnila celý čtyři činy: souhvězdí, pečení z nekynutého těsta, vysvědčení a příprava studeného pokrmu). Potom jsme předbalovali marodku, kolárnu, nějaké stoly v kuchyni, barel a jednu latrýnu. Pak nastal hřeb večera – bazárek (já jsme si nejdřív vybrala karabinu s nožem a pak jsem ji vyměnila za krásný náhrdelník). Pak byla küta & kečup a po ní hostina s hazardy. Byly tam datle a perfektní buráky a kompot. Pak Danča hrála asi půl minuty na kytaru a zabalila to a šla hrát piškvorky s Muffinem. Kütu nám řezal Téďa a všem hrozně vadilo, že neví, co je libový a co tučný. Dívali jsme se na divadlo, po kterém se dražily Jackstoneky (všechny se prodaly). A taky přijel Křéma. A pak spááát.

Zapsala Bety

Den dvacátý – sobota 24.7.

Ráno předtím, než jsme mohli jít na snídani, jsme si museli všechno zabalit do bedýnky nebo do batohu. Do svačiny musel každý zbourat svoje týpko. Po sváče jsme se rozdělili k různým vedoucím na různé práce: zbourat interiér kuchyně, dřeviště, witkon, mátroš, složit plachty od týpek. To jsme dělali až do oběda. O poledňáku jsme měli vodní bitvu a pak jsme pokračovali v pracích až do večera, kdy jsme si dali míčbí a pak buřty. Po nich byl sněm, na kterém byli fagulonosiči: 1. světlo Fred, 2. Jakub, 3. Kuba, 4. Doubravka a Velký duch byla Bety. Taky jsme si uznali spoustu činů. Jinak jsme zpívali a posílali Terce bagry. Pak jsme si zazpívali večerní píseň a šli spát.

Zapsal Vojta

Den dvacátý první – neděle 25.7.

Dneska ráno jsem se probudil v kanálku a naštvalo mě, že nás vedoucí budili, abychom si sbalili, abychom dostali snídani – vánočku s kakaem. Seděli jsme u ohně, kde se pálily různé věci, a jedli. Potom se rozdělily práce, co jsme měli udělat. Já jsem bořil kuchyň – odstrkovali jsme plachtu hráběmi a taky jsem pálil konopáky. Pak jsme naložili všechny věci do náklaďáku, který odjel do Prahy. Pak nás vedoucí donutili se umýt mýdlem. Naobědvali jsme se a dostali trika. Taky jsme si zahráli trojnohu. Na triku je nakreslený čtyřnásobný oheň – na každé větvi je symbol větru a uprostřed kruh, do kterého bych nakreslil kojota. Pak jsme šli na autobus. Tím jsme dojeli na nádraží, který si nepamatuji, jak se jmenuje, a pak jsme z něj přestoupili na vlak, kterým teď jedem. A pokud se nic nestane, dneska tam dojedeme.

Zapsal Prokop