Cyklovýprava z Mníšku do Prahy 7. – 8.6. 2024

Posted on by

Byli tu: Muffin, Kuba, Téďa, Mýval, Frederik, Jakub, Ježek, Maruška, Briket, Neda, Filip, Sam, Honzík, Milan, Vojta, Bártek, Jozí, Fanda, Martin, Tonda Š.,Tonda P.

Pátek 7.6 2024
Začali jsme se na Hlavním nádraží scházet okolo čtvrté. S Márovou pomocí jsme naskládali všechna kola do jeho dodávky a v 17:15 jsme vlakem odjeli do Řevnic. V Řevnicích jsme s Márou vyměnili batohy za kola a vyrazili do kopce. Jet po zelené značce se neukázalo jako dobré rozhodnutí. Tlačit kolo korytem potoka nenadchlo nikoho z nás. Proto jsme se co nejdříve přesunuli na silnici. Po té jsme bez potíží dorazili k Milanovi. Tam nám Mára dovezl věci, a tak jsme si mohli postavit stany. Po večeři jsme se pustili do rozdělávání ohně, u kterého jsme se za Kubova, Mývalova a Jakubova hraní na kytary mohli pomalu připravovat ke spánku.

Sobota 8. 6. 2024
Skupina pohodinda:
Ráno, nádherný den, všichni vstali protože je vzbudil povyk linoucí se z určitého stranu, přítomní vědí. Když jsme se pak kolem osmé všichni uráčili vstát, poslední byl Jakub, tak jsme se nasnídali. Někteří si také zahráli Magické Shromažďování a Muffin se pustil do opravy Maruščina kola, na což byl večer líný. Fatálně setkal v lepení duše, a tak jí tam jen dal novou. Než s tím Muffin skončil, tak rychlejší skupina už vyrazila, ti “ne tak závodně založení” vzápětí následovali a právě včas se k nám přidal i Angrešt (dříve Tonda). Ujeli jsme asi 300 m k rybníku, když Fred píchnul. Po bližší inspekci vyšlo najevo, že se mu z duše úplně urval ventilek a nemaje potřebné nářadí na výměnu vlastního kola, se od nás oddělil a vydal se do Mníšku pod Brdy.

Fredova dobrodružství v Mníšku pod Brdy, čítajíc hrdinské činy, jako vedení kola po kilometry a snášení urážek jeho bicyklu (které bylo označeno za veterána), jsou příliš rozsáhlá na vypisování zde, můžeme jen doufat, že jejich hrdina napíše vlastní záznam.

Bez Freda jsme vyrazili po silnici, byla to silnice. Byla fajn dokud nebyla do kopce (petice proti zrušení kopců je v přípravě), nicméně kopec jsme zdolali. Naneštěstí jsme ovlivněni dezinformacemi sjeli na špatnou cestu, z prudkého kopce, který jsme následně museli vyvést. Načež zaznělo moudro roku:
„Nemám rád na kolech, že se ty kola točí” – Tonda
Následně jsme se vydali už po správné cestě, i když zazněly námitky proti jejímu terénnímu charakteru a Maruška si stěžovala na louky, které jí spouštěly alergie. Dojeli jsme až ke Klínecké odvodňovací štole, která vede 100 m skálou skrz kopec.
„Štola byla úplně nechutná, nenávidím štoly” – Neda
„Štola byla pěkná, nejvíc se mi líbila ta lebka nakreslená u vchodu” – Maruška
Tam nás dojel Fred, který si pochvaloval krásné asfaltky (jel jinudy než my).
Taky jsme potkali moc milou stařenku na procházce, která nám dala mnoho rad ohledně cesty před námi. Po další chvilce jsme dojeli ke studánce s lahodnou pramenitou vodou, s čímž souhlasil i kolemjdoucí pán.
Po studánce jsme jeli do hnusného kopce, který nás dovedl až na rozhlednu Korunku.
Tam jsme se setkali se Samem a jeho tátou kteří se k nám poté přidali na další cestě. Poobědvali jsme a vyrazili jsme na cestu. Ze začátku se ke všeobecné nespokojenosti zdálo, že cesta bude z kopce a zase do kopce. Naštěstí tomu tak nebylo.
Dojeli jsme na křižovatku u hlavní silnice po které jsme již jeli včera. Tam se odehrálo vášnivé hlasování jestli pojedeme příšerných 37 výškových metrů na Skalku se zmrzlinou nebo rovnou do Mníšku. Převážná většina hlasovala pro první možnost. (hlavně vedoucí)
Vyjeli jsme tedy na místo a uvážili jsme, že se více vyplatí zmrzlinu zakoupit v Penny v Mníšku. Alespoň jsme se pokochali výhledem a udělali si krásné společné foto. Poté jsme se vydali k již výše zmíněnému obchodu pro zmrzlinu. Tu jsme spořádali a vydali se na poslední cestu směrem k táboru. V táboře jsme čekali na Druhou skupinou hraje BANG a Magické Shromažďování. Když přijeli, tak jsme se nevečeřeli a zakončili večer hraním na kytaru u ohně.

Skupina výkon:

Bylo nás deset – šest dětí a čtyři vedoucí. Po tom, co jsme si všichni doplnili vodu jsme se vydali na cestu. Honzík s Milanem se jali znevažovat moji trasu, protože znají všemožné zkratky, avšak po chvíli přestali, asi již byli moc daleko od svých domovů.
Jeli jsme po silnicích, polních cestách i kamení, ale nedlouho. Briketovi začala přední brzda přibržďovat kolo. Po našem usilovném snažení jsme ji nakonec museli rozpojit, takže jel jen se zadní brzdou.
Další komplikace nastala za chvíli. Při příjezdu k Lečickému vodopádu jsem píchnul duši. Ostatní tedy trávili svůj čas objevováním vodopádu a okolí.
Vydali jsme se dál údolím, směrem k Novému Knínu. Před ním ale nastala další komplikace v podobě Bártkovy srážky s druhým kolem, při které si vykloubil prsteníček. Zavolali jsme tedy jeho rodičům a domluvili s nimi jeho odvoz. Pojedli jsme oběd a nechali Bártka s Kubou čekat na příjezd pana Berana. My ostatní jsme vyrazili dál.
V lese se člověk lehce ztratí, své by vám p tom mohl vykládat Téďa, který se prostě vypařil. Čekali jsme na rozcestí a projížděli les asi půl hodiny a poté jsme vyhodnotili, že už je dost starý, takže si poradí. Zbytek naší skupiny, čítající pouhých sedm lidí se vydal do Penny v Dobříši. Tam jsme si nakoupili Mrože a osm litrů Kofoly. Byla to tak výhodná nabídka, že jsme ji nemohli odmítnout.
Padlo rozhodnutí vydat se do bývalého vojenského prostoru Klondajk. Cesta sice vyžadovala hodně stoupání, zvládli jsme ji ale bravurně. Dírou ve zdi jsme vlezli do Klondajku. Potkali jsme turistický oddíl, který obsadil jednu z ramp, šli jsme tedy na jinou. Na rampě byl krásný výhled do krajiny a na graffiti, to bylo ale asi tak všechno. Chvíli jsme se rozhlíželi, vyfotili se na zdi a vydali se dále.
Přes Kytín a zastávku na místním hřišti jsme se s krásnými 56ti kilometry dostali k tábořišti. Téďa dorazil asi o deset minut později. V Mníšku byl o čtyři hodiny dříve, než my a zbytek času hledal tábořiště.

Neděle 9. 6. 2024

Ráno, okolo půl osmé, vyhnalo nejmladší generace ze stanu sluníčko. Usoudivše, že je již dostatečně pozdě na to, aby mohli probudit své milované vedoucí, začali s hlasitým hovorem snídat. Vedoucí, a hodná, spící část tábora se ještě půl hodiny nějak snažila spát, načež nás vzbudil Muffův libý hlas volající: „Budíček!“ To už nás konečně vyhnalo ze stanů, a nasnídavše se jsme si sbalili. Před desátou, jsme vyvedli kola a věci nahoru, kde jsme je naložili Márovi do auta. Dopustili jsme vodu a vyrazili na dalekou cestu do Prahy. Byli jsme úspěšnější než den před tím (kdy Fred píchnul ještě v táboře), zvládli jsme dojet až k silnici, tam za účelem prozkoumání důvodu chybějícího Tondy, Muffa, Tédi a Ježka, se Fred vydal zpět k rybníčku. Tondovi nenastartoval motor. Asi dvacet minut se to snažili vyřešit, načež zavolali Márovi, aby si pro něj dojel. Fred tam s ním dojel a my zatím mohli vyrazit. Jeli
jsme po silnici až do Klínce, kde jsme přes kopec zahnuli k Vltavě. Dolů jsme sjížděli nádherným údolím, kudy vedla jen úzká rozbahněná pěšinka. A zde nastala ta pravá série katastrof, Ježek píchnul, a tak jsme ho opustili s tím, že vymění duši a dožene nás. Jeli jsme poměrně rychle, velmi frekventovanou silnicí po levém břehu Vltavy, nic zajímavého se zde nedělo, jen nás udivovalo, že nás Ježek stále nedohnal. Přejeli jsme přes most na cyklostezku a zastavili se na oběd. Muff volá Ježkovi,
kde je? Odpověď zní: „Zas mi praskla duše.“ U potůčku pod městským okruhem jsme se najedli, zaházeli si lakroskama, a jeli dál. Jízda po cyklostezce byla pohodlná, až na množství okolních lidí. Když skončilo za Palačákem nábřeží, kola jsme chvíli tlačili, či je používali jako koloběžku, načež Ježek volá, že už píchnul asi šestkrát, zda někdo nemáme duši 26“. Fred se mu s ní málem vydal naproti, ale nakonec jsme zjistili, že už je u tramvaje, a že to dojede. Tak jsme to dovedli a částečně dojeli do Lannovy, kde jsme byli asi v 15:45, pochvíli dojel i Ježek, překvapivě na kole, že se mu to nějak podařilo spravit. Muff zašel pro zmrzlinu, vyložili jsme bágly z Márova auta, a ještě hodinu se flákali na trávníčku, hráli MTG a podobné prkotiny. Mezitím si děti postupně rozebrali rodiče, až jsme tam zbyli jen my, vedoucí, a mohli jsme se též spokojeně vydat domů.

Zapsali: Ježek, Muffin a Jakub

P.S.: Fotky najdete na obvyklém místě. Za 4, o hodinu posunuté fotky, se omlouvám (v oddílovém foťáku je zimní čas :o) Mára

Všichni moc děkujeme Milanovi, za azyl na loukách mezi koňmi! Já moc děkuji Milanovu tatínkovi, za zjištění a opravu závady na Toníkově kole!

Nahodilé putování – 30.4. – 5.5. 2024

Posted on by

 

Úterý 30. 4. – zapsal Fred
Scházíme se po schůzce, ještě se řeší něco na tábor asi dvě hodiny, děti jsou u ušáků. Pak se přesouváme do vpřeďácké klubovny a, zahravše si MTG draft s Téďovými kartami ze Španělska, pustíme se do delikátního smetanovo-kakaového dortu, jejž upekla Liška u příležitosti Fredových šestnáctých narozenin, jež má ten den, a Téďových osmnáctin, jež má asi o měsíc a půl později, avšak nemá, kdy jindy to oslavit. Pak postupně jdeme spát.

Středa 1. 5. – zapsal Fred
Snědše druhý dort, jejž tentokrát upekl Téďa a jenž byl se svou čokoládovo-banánovou příchutí (ještě je třeba zmínit, že ho dělal trochu à la pejsek a kočička a že tam dal poněkud nadstandardní množství čokolády) téměř tak delikátní, jako byl ten Liščin. Načež jsme vyrazili na Hlavák, kde na nás již čekal Milan a o chvíli později přišel Myšák, jenž se ještě stavil doma pro jídlo (už podruhé, včera si tam šel ještě pro lakrosku).

Stav: 8 lidí – Téďa, Fred, Myšák, Jakub, Liška, Milan, Honza, Vojta

3 – Praha hl. n.; vlak 690 R20, směr Děčín
20 – stanice Děčín (konečná); super, jsou tam hory a CHKO Labské pískovce nebo CHKO České středohoří

Zjišťujeme v Děčíně, že Vojta zapomněl tašku s jídlem a přístřechem na Hlaváku, volá chudákům rodičům, aby se tam podívali. Bez přístřechu to zvládneme, pršet má až v pátek, kdy přijde Ježek, jídla máme ostatní dost.

orel (lev) – Děčín, mincí vybíráme mezi dvěma CHKO, jinak bychom vybírali mezi úseky mezi silnicemi (hlasování proběhlo nerozhodně, 4:4)
orel (lev) – z výběru CHKO padlo České středohoří; jsme smutní, chtěli jsme do Labských pískovců

Jdeme na jih do CHKO, stavíme se v Lidlu pro zmrzlinu – je horko – Vojta pro nějaké jídlo a ještě pro pečivo zadarmo díky Liščině aplikaci Lidl plus. Bloudíme malinko po městě (třebaže kostkou neházíme – chceme z něj ven), pak nás napadne použít mapu. Dobereme vodu ze studánky na kraji města u Labe. Vyšedše z Děčína, bloudíme již s kostkou po okolních lesích; už se nám to zas tolik nelíbí a nálada se horší.
Naobědvavše se, jdeme shánět vodu, poněvadž hrozně pijeme. Naplní nám dvě láhve, nemají tu vodovod, ještě dostaneme varování od nepříjemné ženy docela milého staršího pána: „Ne, že ji vylejete, sami s vodou šetříme, jak jen to jde.“ Co dělat s vodou lepšího než ji vylít? Snad pít či vařit? V žádném případě! Pán se nás tiše zastává: „Asi ji potřebují.“ Poděkujeme, odcházíme. Těžko říct, jak mohou ti dva žít spolu.
Nakonec se dostaneme na louky na vrcholcích kopců, je to tu krásné a příjemně tu fouká. Chvíli si házíme lakroskami, jdeme dál, na nějakém vrcholku se rozhodneme nocovat. Hrajeme ještě Magic, večeříme, Jakub jde k malému vodopádu opodál, později i Fred; je vážně moc pěkný, i když na něm skoro neteče voda – pěkné jsou totiž ty skály. Spíme pod širákem, fouká – kolem našeho lesíku jsou samé louky. Jsme šťastní. A unavení – ušli jsme sice jen nějakých 11 km, zato převýšení je podle Jakubova Stopaře v Mapách.cz asi 1200 m nahoru a 800 dolů.

Čtvrtek 2. 5. – zapsal Jakub
Ráno, vstavše v půl deváté ve velmi příjemném lese, jsme se nasnídali a zkusili se vydat dál po pastvinách, po několika metrech jsme však narazili na skot, obrátili jsme proto naše kroky a vydali se dolů údolím k Tambušským vodopádům. Cesta se strmě svažovala dolů a její slézání bylo lehce nebezpečné. U vodopádu nastaly první problémy. Milan s Honzou ho chytře obešli, ale Téďa udělal chybu, rozhodnuv se slézt to vodopádem (kterým mimochodem netekla voda), hodil batoh dolů, přímo do snad největší louže v okolí.
O něco hůře dopadl Vojta, který si při obcházení velmi natloukl koleno. Téďa mu ho obvázal, vzal mu bágl a šli jsme dál. Moc produktivní jsme nebyli – došli jsme se dvěma hody kostkou k lávce, na které se natáčela scéna z filmu Páni kluci. Nejdříve jsme se zde zastavili jen na svačinu, ale jen jsme se najedli, vymyslel někdo natočit remake dané scény z filmu. Tím jsme strávili asi hodinu, než jsme usoudili, že je scéna hotová a vydali se na zmrzlinu. U zmrzlinárny v Benešově nad Ploučnicí jsme napsali Mývalovi, kde se s ním sejdeme (měl se k nám připojit), vydali se nahoru po žluté, Honza se od nás odtrhl a šel si koupit lístek. To jsme netušili, jaký to má orientační smysl. Chtěl se k nám vrátit, pročež jsme se ale museli zastavit a navigovat ho. Pak jsme ušli pár stovek metrů a Honza se musel znovu odpojit, tentokrát již natrvalo. Po jeho odchodu jsme se shodli, že vylezem nahoru k lukám, počkáme na Mývala a přespíme tam. A tak se stalo, jen jsme se ještě pohádali, zda hrát lakros nebo si házet.

Pátek 3. 5. – zapsal Fred
Ráno, čekajíce na Freda, jsme si hráli s elektrickým ohradníkem, jenž byl nadmíru silný – včera večer dal Fredovi hned dvakrát šok, po němž jej brněly nohy a cítil se jaksi zvláštně (nutno však ještě říci, že byl bos) –, pročež jsme vymýšleli historky, že v ohradě jsou dinosauři. Hraní probíhalo například způsobem, že jsme uzemnili mouchu sedící na něm, nebo, odizolovavše se podrážkami a kládami na zemi, chytli jsme ohradník a testovali intenzitu šoků, načež jsme již mohli vyrazit. Sešli jsme z kopce dolů po louce s dinosaury, kteří každou chvíli odháněli krávy, jež totiž chodily sem a tam, až jsme došli dolů do vesnice, kde jsme zazvonili na první dům, jejž jsme uviděli. Otevřel pán v županu, a poněvadž extrovertnějšího člověka jsme potkat nemohli, svěřil se nám hned, že bydlí sám a předtím byl jen v trenkách, a pak, řka: „Chlapi, tohle přece nosit nebudu,“ vida našich asi 12 flašek a ignoruje Lišku, jež chlapem úplně čistě z biologického hlediska není, pozval si Milana dovnitř, aby láhve natočil on. Odcházejíce nemohli jsme ještě nebýt pozváni do hospody na pivo, třebaže nám ještě nebylo 18. Pozvání se naštěstí nesetkalo s pozitivní odezvou.
Potom, chodíce tak nějak náhodně, jsme došli k rybníku, kde se nám kvůli komárům nelíbilo, pročež jsme vyrazili k vyhlídce, což však byla jednoduše cesta ústící na louku; leč líbila se nám (ta louka) natolik, že jsme na ní na hned čtyři hodiny zůstaly, obědvajíce a hrajíce lakros a Magic.
Jakub si s námi však již života na louce neužíval – bolela ho hlava jíž od rána natolik, že se raději odpojil, jda k nejbližší železniční stanici, jichž je však v Českém středohoří naštěstí docela husto.
Chodili jsme opět nějak náhodně, až jsme došli ke starému domu, na mapě zvaném Markvartická tvrz, odkud jsme vyrazili nahoru po okruhu Veselíčko-Triangl na kopec, jejž jsme si vyhlédli ke spaní. Bohužel však začalo obzvláště silně pršet, a navíc, došedše ke spacímu místu, jsme zjistili, že naše přístřechy jsou oba jen na spaní maximálně pro tři lidi (o jednom jsme to věděli, o druhém to zjistili na místě), bylo nás sedm. A tak jsme v jednom postaveném na plocho byli ve spacácích, v druhém se čtyři lidi krčili a všichni si záviděli, jelikož v jednom přístřechu lidé sice byli ve spacácích, zároveň jim však přístřech a s ním i spacáky promokaly. Mimoto jsme si však i obyčejně povídali, mimo jiné se věnujíce Téďovými otázkám o rozdělení společnosti na muže a ženy, jež vždy uvozoval větami s dvaceti větami vedlejšími, kterážto každá čítala jedno sloveso myslet si a jeden zájmenný či nevyjádřený podmět a předmět (ten však nevyjádřený být nemůže, neboli byl zájmenný nebo byl muži nebo ženy), do nichž se asi zamotal, třebaže se mu to nezdálo, a hlavně se do nich zamotali všichni ostatní, a tak nikdo nemohl posuzovat, jestli se do nich zamotal Téďa. Naštěstí však již přišel z markvartického nádraží Ježek, naštěstí nezapomenuvší na další přístřech, jejž měl vzhledem k ztracenému Vojtovému přinést, a tak se část z nás tam mohla přesunout a všichni mohli poklidně spát (akorát zejména Téďův spacák byl jaksi mokrý, což však vzhledem k tomu, že to je Téďa, zas tak nevadilo).

Sobota 4. 5. – zapsal Ježek
Ráno jsme se vzbudili okolo deváté. Jediné, co v noci narušilo naši pohodu, byl Milan, chránící nás před bučícím divokým prasetem. Naštěstí se Mývalovi podařilo ho uklidnit, že to prase asi fakt není, tím pádem jsme mohli v klidu spát dál.
Najíst a sbalit mokré oblečení se nám podařilo opravdu rychle. Vyrazili jsme v 11:27. Hodili jsme si kostkou a vyrazili po značce směr Malá Bukovina. Po chvíli chůze se před námi objevila věžička kostela, ale hlavně pan turista. Odpověď „nevíme“ na jeho otázku „kam jdete?“ se mu nezamlouvala. Museli jsme mu tedy vysvětlit náš koncept. Pán se podivil a poradil nám, že pokud nám padne cesta, která nevede do Malé Bukoviny, za chvíli narazíme na turistický přístřešek. Kostka rozhodla a tak jsme po chvíli k přístřešku dorazili. Přístřešek to byl velmi malebný a skupinu by předešlý večer jistě dobře před deštěm skryl. Skupina se rozhodla, že si ten pobyt přece musí vynahradit, a tak jsme se v 12:10 (k mé nelibosti) zastavili.
Trochu jsme si házeli lakroskami, trochu jsme hráli magicky a na tomto místě s výhledem jsme strávili asi hodinku. Vyrazili jsme dolů z kopce a po nějakém čase jsme dorazili do vesničky v údolí. Od místního domorodce jsme se dozvěděli, kde se nachází pramen, z nějž můžeme doplnit naše zásoby vody. Tento mocný a železitý pramen nebyl vyznačen na Mapy.cz, proto Fred poslal návrh na jeho přidání. Pokud se někdy na mapě v Kerharticích objeví Uhlířská studánka, je to jeho zásluha. S těžšími baťohy jsme se zase vydali do kopce. Zanedlouho nás stoupání přestalo bavit a tak jsme se usadili ve stínu mocné lípy k obědu. Po více než hodině a půl obědvání, lakrosu a vaření kakaa jsme se konečně dali do pohybu směr Česká Kamenice. Na krásné cestě pastvinami jsme potkali pána na kole. Byl velmi překvapen, že ještě někdo hraje lakros.
Po několika překonaných ohradnících, kolejích, silnicích a samozřejmě kruhovém objezdu jsme se dostali až do Lidlu.
V tomto skvělém obchodě jsme si nakoupili zmrzliny v akci 2+1, jídlo a pití. Na parkovišti jsme snědli zmrzlinu a šli jsme zpět do nedalekého centra. Usadili jsme se na zahrádce hospůdky a já si mohl vychutnat kávu, napustit vodu, která mi už došla a naplánovali jsme trasu.
Vydali jsme se na hrad.
Kamenice je zřícenina hradu nad Českou Kamenicí v okrese Děčín. Pozůstatky hradu se nachází na vrcholu Zámeckého vrchu (541 metrů)[1] v severovýchodní části Českého středohoří.
Hrad pravděpodobně založil v letech 1427–1433 Zikmund Děčínský z Vartenberka poté, co od Jindřicha Berky z Dubé koupil panství hradu Falkenštejn. Nový hrad nad Kamenicí měl nahradit hrad Fredevald, který zůstal v majetku Jitky z Hazmburka, manželky Jindřicha Berky.
Cesta na hrad byla strmá a kamenitá, ale stejně jako Švédi v roce 1639 jsme hrad dobyli. Odměnou nám byl krásný výhled do krajiny a krásné ohniště. Rozhodli jsme se zůstat.
Vylezli jsme se na rozhlednu a došli jsme pro dřevo na oheň. Rozdělali jsme si oheň a mě chytla chuť na buřty. Rozhodl jsem se tedy vydat znovu do Lidlu. Okolo deváté hodiny jsem se vrátil i se šťavnatým nákladem. Díky opékákům, které zatím skupina vytvořila, jsme se mohli pustit do přípravy pokrmů. Po vydatné večeři pomalu zakončujeme večer dračákem a psaním kroniky.

Neděle 5. 5. – Zapsal Fred
Ráno, připravujíce se k odchodu, jsme byli „obdařeni“ přítomností snad jen čtyř turistů – asi v 9:00, kdy jsme vstali, jedním běžcem a o hodinku a půl později tříčlennou rodinkou. Inu, nejde o příliš oblíbenou turistickou atrakci, zato se však v okolí hodně pije. A přitom je to zřícenina docela pěkná…
Z hradu Kamenice jsme vyrazili na vlak do Mlýnů, nejprve malinko bloudíce, pak však, vyfotivše u jedné skály společnou fotku, již po učininění rozhodnutí jít po malé silnici podél kolejí v krásném údolí chodíce docela řádně. Poněvadž jsme v Mlýnech měli ještě asi hodinku, tak jsme se naobědvali, dojeli se zpožděním do Děčína, těsně stihli vlak a dojeli v pořádku do Prahy.

 

…na fotky z oddílového foťáku se podívejte tady!

…a na velice vtipný remake scénky z filmu Páni kluci se podívejte tady, na Jakubově YT