Zúčastnili se: Bety, Doubí, Krtek, Muffin, Fred, Vojta, Myšák, Téďa, Kubajs, Zdenda, Géďa, Tonda, Píp, Aleš, Péťa, Eda, Káťa a Dan, Willy, Zdeňka
Zapsala: Bety (korektura: Muffin)
V pátek jsme po nezajímavé cestě vlakem dojeli do Vlkovce a vydali jsme se na Willyho srub. Willy nás přivítal spolu se Zdeňkou, Kubajsem a Zdendou. Přišli jsme celkem pozdě a tak už nebylo moc času na začátek nějaké práce, tak jsme si jen vybalili a šli spát.
V sobotu ráno jsme si postěžovali na zimu, nasnídali se a vydali se za Willym a Zdenkou. Willy nám pověděl o srubu, inspirovaného Skandinávií, a o woodcraftu. Představil nám možné výrobky a každý si vybral co chce dělat. Ukázal nám i indiánská počítací dřívka, která mnohé zaujala a chtějí je v oddílů zavést. Já, Krtek, Muff, Kubajs a Myšák jsme si zvolili zrdcátko, a ostatní si vybrali krabičku z kůže.
Se samotným vyráběním jsme začali až po obědě ke kterému jsme měli fazolovou polévku. Všichni si pochutnali, jen Téďa prý dostal jen jedinou fazoli. Začalo se se zrcátky, prvně jsme si předkreslili na kus dřeva tvar, a potom jsme to začali ořezávat pilkou. Po Uhlazení pilníkem tam všichni jen dosadili samotné zrcátko a natřeli to celé mořidlem a olejem.
V sobotu taky přijela Píp s Alešem (Willy je Alešův táta), Péťou a Edou, a taky Káťa s Danem. Přijela i Géďa s Tondou, která měla přijet na delší dobu i s Liškou, ale Liška onemocněla, a tak Géďa přijela jen na den, ale uvařila supr polévku.
Většina stihla zrcátka dodělat v sobotu před večeří, krabičky se dodělávali až do poslední chvíle před odjezdem v neděli. K večeři jsme si po indiánsku opekli na ohni vajíčko v bramboře, a né až tak po indiánsku banán s čokoládou. Pak se klábosilo, a poslední jsme šli spát já, Zdenda a Kubajs. V noci byla opět zima.
V neděli jsme dovyrobili krabičky, vyfotili se s výrobky, a vyrazili na vlak.
*Bety se zde nevybíravě rozepsala o tom jaká křivda se stala. Abych vás nezdržoval měli jsme špatný čas odjezdu vlaku, a tak v domnění že nestíháme jsem je hnal do kilometrového běhu. Ano, byli jsme na zastávce o deset minut dřív, a ano, teoreticky jsme nemuseli běžet. Toť vše. * – Muffin
Nadále už jsme jen dojeli na Hlavní nádraží, rozloučili se, a šli domu.
Díky patří všem co výpravu domlouvali, připravovali – Gédě se Zdendou a hlavně Willymu se Zdeňkou!
Ještě si dovolím Willyho příspěvek na sociální síti pro ty, kdo nejste na FB (zapsal Willy, postnul Mára) :
SKARABEUS NA SUIVAKKU
S ustupujícím covidem se u nás na srubu teď postupně střídají o víkendech návštěvy podle mého gusta. Hned po Setkání Velké lože – tedy druhý dubnový víkend – se na Suivakku objevila odrostlejší část oddílu Skarabeus. S touhle partou nás se Zdenkou pojí kromě toho, že mezi nimi máme hodně kamarádů, také to, že sem chodil náš syn i jeho manželka. Oddíl Skarabeus brzo oslaví 40 let trvání a po celou dobu jeho činnosti je kladen velký důraz na manuelní zručnost. A tak nebyl problém dohodnout se na společném rukodělném víkendu.
Počasí vyšlo vyloženě aprílové – slunce sice občas zasvítilo, ale teplota po celou dobu nepřekročila 8°C a k tomu se pravidelně objevoval solidní vítr, často doplněný deštěm nebo sněhem. To nám ale nezabránilo rozjet výrobu hned v několika směrech.
Vzhledem k tomu, že z minulého víkendu zbyl nějaký materiál, byla opět možnost výroby laponských krabiček z rawhide, velkému zájmu se těšila výroba indiánských zrcátek a několik lidiček se pustilo i do dlabané nádobky. U ohně proběhla i oblíbená kulinářská atrakce – pečený banán s čokoládou. No a mezi tím jsme si užili i spoustu legrace.
Jako bonus považuji to, že mezi účastníky se objevila třeba dcera Jojíka, se kterou jsme seznámili asi před 25 lety na první autobusové expedici do Finského Laponska. Zrovna tak mne potěšilo, že jsem se mohl seznámit s kluky Beranovými, o kterých nám už několikrát vyprávěl náš kamarád Cíla. Ale i ostatní účastníci byli moc príma.
Je to radost trávit čas s lidmi, kteří jsou zvídaví, mají chuť něco dělat a nemají problém spolupracovat s ostatními. Uznale jsem obdivoval kamarádskost a ochotu vzájemně si pomáhat.
fotky najdete na oddílové Zoneramě tady