Byli tu: Heda, Baget, Žožo, Tóňa, Josefína, Vlče, Julián, Martin, Žofka, Gabík, Ezra, Fandáč, Ctibor, Matěj, Dorian, Vávra, Fanda, Angrešt, Anička, Tonda, Briket, Neda, Fanča, Bártek, Maruška, Diviš, Filip, Vojta, Liška, Milan, Jakub, Myšák, Fred, Doubravka, Mýval, Deborka, Téďa, Muffin

Fotky na zoneramě

Pátek

Sešli jsme se na Hlavním nádraží. Protože náš vlak měl velké zpoždění, tak jsme jeli jiným vlakem a to do Světlé nad Sázavou, místo do Kolína. Od tamtud vyrazila jedna skupina ihned, po pohlazení černé kočičky, pěškzy na Sázavku. Na začátku cesty byli všichni plni energie a hráli dračák nekonečných možností a rozměrů. Cestou jsme trochu zabloudili a protáhli si cestu o 0,5 km. Pak jsme odvážně překonali traverzy přes potok a došli k chatě. Druhá skupina čekala a večeřela ve Světlé na nádraží (a jedla pochutiny z automatu) Pak dojela na sázavku a došla za svitu čelovek do chaty. U chaty jsme byli první i dřív, než skupina co šla ze Světlé, a tak jsme na ně museli čekat, protože měli klíče. Naštěstí za chvíli přišli a my se dostali do chaty. Pak se vedoucí nemohli dohodnout kde bude kdo spát, a tak se někteří párkrát přesunuli mezi horní a dolní místností. Byla tu strašná zima, ale i přesto jsme si vybalili a před spaním se hrálo na kytaru, MtG a další hry. Mladší šli spát dřív, ale zato jim maruška přečetla povídku. Za zmínku stojí ještě Briketovo vaření yumyumky po stylu pejska a kočičky (2 rajčata, sušená jahoda, bramboráky, pomazánka, česnekový rohlík, kus chleba, tortila s chilli, lovečák a sýry), které někteří obdivovali a jiní jím byli znechuceni.

Sobota

Ráno jsme se nasnídali a vyčistili si zuby. Pak někdo mohl péci perníčky a někdo mečovat. Na mečování jsme se rozdělili podle dovedností v šermu na pět vyrovnaných skupin. Pak jsme se roz-mečovali při kradení klenotů, což vyhrála skupinka Nedy. Pak jsme bojovali v aréně, nejdřív mladší, pak starší, a pak jsme blbli na traverzách. Skupina perníčků, kde byly jen holky , vykrajovala perníčky, které pak Doubravka s Liškou pekly. Na oběd se všichni vrátili, byla rajská s těstovinami a vepřovým masem. Po obědě byl poledňák a po něm jsme se zase rozdělili do dvou skupin, na ty co chtějí dělat kokosky a ty, co chtěli hrát lakros. A Skupina kokosek potom napsala tuhle kroniku.

Až po sem diktovali ti co pekli kokosky

Druhá skupina mezitím hrála lakros (velice si to užila) a pak jsme společně šli dovnitř, kde se hrála Křupková. Všichni se dosyta najedli křupek, takže večeři, ke které byl chleba s pomazánkou, jsme skoro nepotřebovali. Když všichni byli najezení, tak jsme hráli různé hry a především MtG. Pak jsme šli spát.

Neděle

Když jsme se vzbudili, zjistili jsme, že je tu hrozný bordel, tak jsme si měli uklidit. Ale skoro nikdo to nedělal. Pak jsme vyrazili na procházku. Byla krásná. Když jsme se vrátili do chaty, tak jsme měli hrozný hlad, naštěstí jsme nemuseli na oběd dlouho čekat. Pak byl poledňák a potom jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna zdobila perníčky a druhá zase hrála lakros. Já jsem patřil do té druhé. Lakros jsme si velice užili (hráli jsme až do tmy). Když jsme se vrátili dovnitř, dostali jsme výborné kakao se šlehačkou a šli jsme nahoru na přednášku/povídání o tom, jak si správně balit batoh (vážně nuda) s praktickou ukázkou.
Pak byla večeře (kari, cizrna a rýže), byla dobrá. A tak jsme byli najedení. Po večeři byla bojovka po jednom, takže ti, co zrovna nešli, nejdřív něco hráli, ale pak se trochu nudili. Na bojovce jsme šli kousek do lesa, kde jsme museli přinést tajemné osobě její useknutý prst. Pak jsme hráli MtG a šli spát.

Podělí

V noci a ráno pršelo. A tak jsme v pondělí nemohli jít ven. Rozdělili jsme se na hraní MtG, městečka palerma a na kytaru. Když nastal čas, tak jsme se naobědvali, uklidili chatu a vyrazili na vlak.

Diktoval Prokop

Zapsal Muffin

Fotky na zoneramě

Lykantropie sužuje svět. Lovec vlkodlaků, kterého jsme nuceni pro jeho nakažení zabít, nám předává své podklady. Z jeho neúplných zápisků se snažíme vytvořit lék, který by vlkodlaky vyléčil. Svět ale není hezké místo, proto jsme nuceni pokusné vlkodlaky, které nevyléčíme zabít. Snad se nám podaří formuli na lék vymyslet co nejdříve…

Každý měsíc za ouplňku proto zkoušíme namíchat správný lék, a to takovou kombinací bylin a katalyzátorů, jakou ještě nikdo nezkusil. Poté je nutno lék otestovat – ovšemže ne na ničem jiném než na samotných vlkodlacích. A pokud lék nefunguje, tak pomocí stříbrných kulek, jež si spolu s přípravou léku odléváme, vlkodlaka alespoň zkusíme zabít, aby už nemohl zavraždit žádné další nevinné občany.

V květnu se nám konečně poštěstí. Smícháme všechny byliny dohromady s jedním z katalyzátorů (to jsme zjistili, že je možno, až poté, co jsme vyzkoušeli všechny kombinace pro situace, kdy byly byliny použity tři, jako tomu bylo v lovcově ukázkovém pokusu; načež jsme si znovu přečetli návod pro tvorbu léku). Vlkodlak se vyléčí – stane se z něj obyčejný člověk, jenž si nic nepamatuje.

O našem fantastickém úspěchu se dovídá skupinka rumunských šlechticů. Dopisy se domluvíme na setkání u nás v Praze v klubovně, kde nás o týden později čeká posezení ve vybrané společnosti s živou hudbou a bohatým občerstvením.

Šlechtici nám ovšem nepřijeli jen pogratulovat a popovídat si o tramvajích a kamenech. Chtějí podepsat smlouvu. Nejprve na nás zkusí malý trik – do smlouvy dají jako odměnu akcie sankcionovaného Gazpromu, za což my se máme vzdát veškerých práv na lék. Tuto variantu však naštěstí neodsouhlasíme, místo toho se domluvíme na odměně v podobě obsahu tajemné truhličky na stole a nevzdání se práv k léku. S obsahem jsme spokojeni – jde o zlaté (leč přitom jedlé) cihličky a mince.

dokumenty z motivace: dopis, akcie a smlouva

Byli tu: Muffin, Deborka, Téďa, Fred, Jakub, Liška, Vojta, Maruška, Angrešt, Bártek, Briket, Ctibor, Dorian, Ezra, Fanda, Fandač, Fanča, Martin, Neda, Vávra, Sam, v sobotu Kubajs

Fotky na zoneramě

Pátek 17.10.

V pátek jsme vyrazili v 16:15 z Hlavního nádraží a už ve vlaku jsme zažili spoustu zábavy v podobě karetní hry MTG. Když jsme vystupovali z prvního vlaku, stala se nemilá věc: tři čtvrtiny oddílu zůstaly ve vlaku, když se rozjel. Zatímco jsme čekali, až se skupina vrátí dalším vlakem zpět, tak jsme rituály uctívali kakao z automatu. Z druhého vlaku, kterým jsme jeli o hodinu později, už jsme vystoupili všichni. Vyrazili jsme na cestu, na cestu jež jsme pokřtili z moci naší svěřené. Šli jsme lesem, polem, cestou i necestou, až jsme konečně dorazili na zpevněnku. To nadšení však netrvalo dlouho, Maruška, jež nás vedla, vyrazila zanedlouho zase na blind do lesa. Někteří si už začínali stěžovat, že chtějí spát a nehledat čtvercový campfire. Když jsme čtvercové ohniště konečně našli, postavili jsme přístřechy a rozdělali oheň. Poté, co jsme se všichni navečeřeli, jsme šli spát. V noci pršelo, některým bylo vedro, jiným zima.

Jakubovi diktoval Vávra

Sobota 18. 10. 

Měli jsme vstávat po včerejším pozdním příchodu v půl desáté, ovšem jeden přístřech vstal dřív a vzbudil všechny ostatní kolem deváté. Udělali jsme si oheň, a poněvadž jsme si zabalili a nasnídali se velice pomalu, tak jsme vyrazili až v jedenáct.

Pak jsme vyrazili na Plešivec k malé chatce, kde jsme se naobědvali a nechali tam schované batohy. Cestou se k nám připojil Kubajs s Martinem a Fančou. Odtud jsme šli přes studánku k vyhlídce. Tam jsme si udělali společnou fotku a zahráli si hru na historii oddílu. Dozvěděli jsme se třeba, že jsme se původně jmenovali Marťani.

Potom jsme vyrazili dolů k listině, tam jsme se podepisovali a Jakub nám k tomu četl Almanach – knihu s historií oddílu. Po hře se od nás zase oddělil Kubajs. Pak jsme vyrazili zpátky na vyhlídku podívat se na západ slunce a odtamtud jsme šli zpátky k našim věcem, kde jsme si udělali ležení – někdo si lehl do chaty, která měla dokonce kamna, a někdo ven. Do toho přišel z ničeho nic Muffin. Rozdělali jsme si venku oheň a navečeřeli se. U ohně se dlouho hrálo na kytaru a flétnu a zpívalo se.

Fredovi diktoval Dorian 

Neděle 19. 10. 

Vstávali jsme docela pozdě, což bylo tak akorát. Po hodině a půl se konečně všichni nasnídali a sbalili si. Pak jsme vyrazili dolů z tábořiště a doplnili si vodu u blízkého pramínku. Vyrazili jsme dál do Lochovic trochu prodlouženou cestou, abychom nedorazili moc brzy. Cestou jsme navštívili i věhlasné Smaragdové jezírko. Na okraji Lochovic vedle jakési říčky jsme si dali oběd. A pak jsme při čekání na vlak krom jiného udělali hromadu listí, do které jsme skákali (a do které byl Martin na oslavu jeho narozenin hozen, protože potok byl moc studený). Když nastal ten správný čas, tak jsme došli na nádraží a vydali se vlakem zpět do Prahy.

Muffinovi diktoval Martin

Po výpravě nás ještě hrstka vyrazila za Myšákem, jenž měl narozeniny, na výpravě však kvůli svým dvěma koncertům nebyl – jmenovitě šlo o pochopitelně Vávru, Bárta a Téďu, dále pak Briketa, Marušku, Lišku a Freda. Cestou jsme mu koupili lázeňské oplatky jako dort, svíčky s růžovými jednorožci do něj a pak nádhernou masku mozku na hlavu (v obchodech byla v plném proudu Helloweenská sezóna). Dopravivše se k němu domů, krásně jsme mu zazpívali, ochutnali přinesený „dort“ a pak se všichni až na Freda a samozřejmě Berany už museli odebrat domů. Ten alespoň vyfotil

Zapsal Fred

kronika Autodráha 2025 – mladší

Přítomni: Myšák, Péťa, Jenda, Maruška, Josí, Deborka, Timon a Noemi
Náš příběh začíná dříve, než byste byli bývali čekali, totiž dříve, než začíná výprava. Začíná jedním pátkem. Onen pátek bychom mohli nazývati třeba Stavební pátek. Byl to pátek, jako každý jiný. Počasí bylo příjemné, ptáčci zpívali a klubovna byla plná skarabíckých vedoucí. Co tam dělali? Stavěli ten největší a nejzakroucenější systém dálnic ve střední Evropě (nepočítáme-li dálnice mající na šířku více, než 50 cm). Nestavěli jej pro sebe, ale pro skupinu osob, pro které platí, že součet věků jakékoliv dvojice z této skupiny je nižší, než 36.
Dálnici stavěli až do noci, a tak když další den přišla výše zmiňovaná skupina (dále ji budeme nazývat děti) byli v klubovně pouze dva vedoucí. Naštěstí to ničemu nevadilo, neboť načas nepřišli jen dva vedoucí, ale i jen dvě děti. O něco později přišel i zbytek účastníků, a tak jsme se mohli podle plánu rozdělit na mladší a starší. Já, čili pisatel této kroniky, jsem odešel s mladšími, a tak se nyní budeme soustředit pouze na tuto část osazenstva.
Jen co jsme přestali doufat, že přijdou další děti patřící do skupiny “mladší”, neboť byli zatím přítomni pouze dva, vyrazili jsme na výlet. Byla to krásná sobota. Poté, co jsme dojeli vlakem z Hlavního nádraží v Praze na jediné nádraží v Dobřichovicích, chtěli jsme pokračovat dále autobusem. Když jsme však urazili zanedbatelnou vzdálenost k autobusové zastávce, čekalo nás znepokojivé překvapení. Autobus, kterým jsme měli v plánu jet jsme nestihli a další jel až za hodinu. Demokratickým hlasováním (byli tam totiž jen dvě děti a tři vedoucí) bylo nakonec rozhodnuto, že naše trasa (původně naplánovaná s jízdou autobusem na začátku) proběhne opačně, neboli s cestou autobusem na konci. Vyrazili jsme tedy směrem do kopce, neboť jedním z cílů výletu byla rozhledna nepřekvapivě umístěná na vrcholu kopce. Cestou jsme měli potkat podle fotek krásný vodopád, který jsme však z důvodu nedostatku vody nenašli, což nám však nezabránilo dát si u něj svačinu. Po svačině jsme vyrazili k rozhledně, kam jsme dorazili až v podvečer. Rozhledna byla krásná s ještě krásnějším názvem Korunka. Měla jednu jedinou vadu na kráse. Byla postavena ve srázu s nesrovnaným terénem, a tak byla zdánlivě nakloněna pod úhlem 15° (jen pro srovnání Šikmá věž v Pise je nakloněna pod úhlem 7,5°).
U rozhledny nás čekalo další překvapení, další autobus, kterým jsme chtěli jet zpátky na vlak měl jet až další den v 7 hodin ráno. Byli jsme tedy donuceni jít pěšky na nejbližší vlak. Ten den jsme ušli 17 km. Na nádraží jsme dorazili příjemně unavení, a tak jsme si sedli na lavičku a četli jsme si knížky z nádražní knihobudky. Poté, co jsme přečetli dvě knížky a předmluvu k Prvnímu německo-českému slovníku, přijel náš vlak. V Praze jsme už neměli energii na nic jiného, než večeři a spánek.
Vyspali jsme se dorůžova a načerpali energii na celý den autodráhování. Ráno po snídani přišli další tři děti a jeden vedoucí, a tak už nás bylo víc, než pět. Po několika hodinách ježdění nás čekala přehlídka historických tramvají na Náměstí republiky, kde jsme mohli mimo jiné vidět několik modelů tramvaje T3 a nejnovější pražskou tramvaj 52T, ze které byli všichni nadšeni. Po přehlídce jsme se vrátili do klubovny, kde jsme jezdili na autodráze až do večera, kdy jsme museli autodráhu sklidit. Ruku k dílu přiložili všichni, a tak jsme měli ještě čas zajít do parku a trochu si zaběhat. Poté však už došel čas vyhrazený na výpravu, přišli rodiče a všechny si odvedli. Neskončila tak pouze výprava, ale i jedinečná příležitost vyzkoušet celoročně vylepšovaná autíčka.
Zapsal: Myšák

kronika Autodráha – Starší

byli tu: Sam, Martin, Fanda, Angrešt, Ctibor, Vávra, Dorian, Prokop, Neda, Fanča, Fred, Vojta, Jakub, Téďa, Mýval, Muffin

Jako každý rok, jsme se sešli, aby jsme si pořádně zajezdili na obří autodráze. Tentokrát byla výprava dvoudenní, přičemž naše půlka měla autodráhu v sobotu a večer jsme se vyměnili s mladšími a jeli na výlet. Autodráhu jsme si jako vždycky užili, a ty koho to po pár hodinách přestalo bavit si v malé klubovně četli, nebo hráli hry, ale potom trochu křičeli, tak jsme si šli ven zahrát frisbee. Večer jsme dojeli vlakem do Dobřichovic, odkud jsme už za tmy započali výstup na hřeben. Cestou jsme se kochali lesem a hvězdnou oblohou nenechavše si tento zážitek kazit stížnostmi některých účastníků na prudké stoupání. Po výstupu jsme asi v půl desáté ulehli na vršku Dobřich.
Ráno jsme se dali na cestu jihozápadním směrem, když tu jsme narazili na silnici, přes kterou nám nebyl umožněn průchod. Pořádali se tam totiž automobilové závody EDDA Cup. Stačilo naštěstí počkat asi čtvrt hodiny než projedou všechna auta a mohli jsme jít dál ke klášteru Skalka. Tam, po výpravě pro vodu k prameni, kde naneštěstí žádná nebyla, jsme potkali otce Vojtěcha. Velebný otec šel náhodou stejným směrem jako my, tak jsme se rozhodli cestovat společně. Dětem se ale kněz moc nezamlouval, sice rozdával chleba, ale nechtěl dát nikomu napít vody a později se ukázalo, že si ve své tašce schovává hašlerky, které nám taky nechtěl dát. Kromě toho nám nabízel odpustky a mluvil opravdu nevybíravě o Janu Husovi. Před polednem nám došla voda a jelikož jsme za den potkali už dva prameny, které neplnili svůj účel, tak jsme v místní Osadě vyžádali od milé paní vodu a mohli se vydat dál. Kousek za osadou nás ale čekalo překvapení, z lesa se náhle vynořili tři chasníci se znakem kalichu na zástavě a pustili se do velebného otce vojtěcha. Tato nečekaná událost vyvolala u dětí různé reakce, ale když nám pak husité rozdali Vojtěchovi hašlerky, zůstala nálada převážně pozitivní. Cestou na vlak do Zadní Třebani se nás pak husité pokoušeli přesvědčit o jejich víře, což se setkalo s mírným odporem, neboť děti už od rána uctívali kult kolem modřínu, šutrů a jiných prvků přírody. Husité nám řekli, že jestli se k nim chceme přidat, máme přijít v úterý na kázání Jana Želivského, tam se dozvíme co bude dál.

zapsal: Muffin

fotky najdete na oddílové zoneramě