Fotky naleznete tady.
Byli tu: Viky, Michal, Vítek, Patrik, Marika, Timon, Péťa, Jonáš, Baget, Tonička, Vlče, Julián, Sam, Žofka, Gabík, Ctibor, Matěj, Dorian, Vávra, Fanda, Anička, Johy, Briket, Neda, Bárt, Maruška, Myšák, Fred, Deborka, Téďa, Muffin
Den prvý
Psalo se 9. října 2026, když nadešel onen velký Den, den, kdy skarabíci zavítali do uhelné, koksové a hutní matičky české země, nejmilejšího nám města, ležícího na soutoku Ostravice, Odry, Opavy a Lučiny, totiž do Ostravy.
Dvacet osm nezastavitelných cestovatelů za industriální minulostí českou sešlo se před čtvrtou hodinou na Hlavním nádraží (Fred dokonce poprvé za přinejmenším tak dva roky přišel včas, natolik natěšen a potřebuje od všech vybrat „drobný“ poplatek 1000 Kč). Po rozvláčné tří a půl hodinové cestě, ještě prodloužené téměř půlhodinovým zpožděním, dorazili jsme na ostravské Hlavní nádraží; odkud jsme za dvacet minut dojeli tramvají číslo 1 na zastávku Dřevoprodej, z které to do naší klubovny byl už jen kousíček.
V klubovně, patřící tomíckému oddílu, nás přivítal moc milý postarší ostravský pár, připravivší nám dvě velké konvice plné čaje na přivítanou a důkladně nám klubovnu, skládající se z tří velkých místností, dvou záchodů, skladiště, chodby a schodů, představivší. Kromě toho v této úžasné (a navíc cenově velice dostupné) klubovně nechyběla strašná spousta deskovek, několik stolních hokejů a hned u ní stálo skvělé hřiště.
Jsouce navečeřeni už z vlaku, jen jsme ulehli, což se může zdát jako snadný úkol, ne však pro ty, co neměli karimatku, či jim nebyla dost dobrá. Část těchto jedinců se proto vydala na dobrodružnou výpravu do skladu klubovny, kde se nacházelo převeliké množství molitanů napěchovaných nahoře na skříních v úzké chodbičce, nebylo proto vůbec snadné je odsud dostat. Poradili jsme si s tímto úkolem po svém: sesunuvše celý metrový balík asi dvaceti molitanů najednou na naše ruce, nesli jsme jej v několika nad hlavami, obratně kličkujíce všemi možnými otvory, jmenovitě dveřmi. Ztráty byly zanedbatelné a klubovna stěhování přežila bez viditelné újmy.
V čas, kdy už každý rozumný člověk spí, dorazili poslední tři účastníci naší slavné výpravy, Téďa, Myšák a Bárt. Od této chvíle až do konce nás bylo plných krásných třicet jedna dobrodruhů.
Zapsal Fred
Den druhý
Vstali jsme ráno s žůžo snídaní. Každý podle svého gusta. Pak jsme vyběhli z domu na tramvaj (zastávka Dřevoprodej) a vydali se tramvají a busem na naši první zastávku, Hornické muzeum.
Tam nás provázel nejprve pán, který rád říkal ruksáčky, a vzal si Juliána za svého pomocníka. Zkusili jsme si skoro všichni prolézt dýmnicí a sednout si za volant sanitky. Na hlavu jsme si nasadili úžasnou potápěčskou helmu. Pak si nás převzal pán s úžasným ostravským přízvukem, který se NEBÁL špíny. Málem nás sprovodil ze světa fáráním do dolu důlní klecí (ŽÁDNÝ VÝTAH), a provedl nás krásnými doly s „koníky“. Někteří to trošku s uhlím na tváři pro štěstí přehnali, ale nikomu to nevadilo, dokonce toho nejšpinavějšího (Jo) pan Koníky odměnil. Svezli jsme se úžasným důlním vlakem skoro po celém areálu, čtyřikrát!! Malí vyléčili Téďu a Káťu, kteří onemocněli zlatou horečkou, a starší potkali skvělého bankéře, dokonce dva. Úrok na půjčku usmlouvali na devět procent.
Popojeli jsme MHD do dolních Vítkovic. Tam jsme se rozdělili na dvě skupinky. Jeden pan průvodce dával špatný příklad dětem tím, že po prohlídce vapoval a scrolloval v jednom! Výhled z vyhlídky na vysoké peci byl přenádherný a až nechutně fotogenický.
Potom jsme se znovu rozdělili. Početnější skupina šla už do klubovny, nejméně zájemců šlo s Maruškou na 5km procházku. A ti nejhustší, nejúžasnější a nejsilnější a nejlepší a nejkrásnější a nejbombastičtější a nejmilejší a… šli na výlet k bludnému kameni, který byl ledovcem dovezen až ze Švédska! Výlet měl 11 km. Pak jsme se vrátili do klubovny, dali si večeři, znovu každý podle svého gusta a šli spát.
Zapsali Neda a Jo
Den třetí
Probudili jsme se za krásného zvonění zvonů na nedělní mši. Pak jsme se nasnídali a uklízeli jsme. Vydali jsme se na výpravu na haldu Emu, ve které zevnitř hoří zbytky uhlí. Trošku to tam páchlo radioaktivně, ale možná za to mohl převrhnutý odpadkový koš. Ten jsme ale šlechetně pofackovali a vztyčili zpět do plné krásy a síly, stejně tak i informační ceduli. #skarabicizvelebujiostravu
Odtamtud jsme se vydali na vlak. Ne všem to šlo tak hladce jako ostatním. Někteří zažili dobrodružství ztraceni v džungli. Nakonec jsme se ale všichni šťastně opět shledali. Cesta vlakem byla jako vždy zajímavá. A to byl konec naší Odyssey.
Zapsali Neda a Jo