Fotky a Angreštův vlogísek na Zoneramě
Byli tu:
Mladší: Jonáš, Patrik, Jenda, Baget, Michal, Deborka, Maruška, Bártek, Briket, Neda, Fany, Milan
Starší: Martin, Matěj Josí, Fanda, Jo (Johy), Anička, Dorian, Vávra, Sam, Angrešt, Liška, Fred, Vojta, Muffin, Jakub
+ Aleš, Péťa a Eda
Pátek starších:
Jeli jsme vlakem a bylo to velice kvalitní, snažili jsme se nacpat Josí do prostoru se zavazadly (pozn. přepisovatele: samozřejmě s jejím souhlasem) a moc jsme si to užívali, akorát nás pořád chodil seřvávat Mafin a my jsme museli i cizím lidem slíbit, že už se polepšíme. Vystoupili jsme na zastávce, co už si nepamatuju, jak se jmenovala, a hned jsme lezli do kopce. Lezli jsme nahoru, když tu jsme zjistili, že před námi je krásný lesní bar, kde jsme si koupili tutyfruti bonbóny, staré asi pěkných pár let, chutnající po papíru. Vylezli jsme na hradiště a tam jsme šli spát.
Sobota starších:
Ráno jsme vstali, ale stala se strašná věc. Josí a Jo se zkazili a byli z nich solidní šikanátoři. Začali mě vyklepávat ze spacáku a přišlo i na nejhorší, rozepnuly mi celý spacák, ale stejně jsem ho pak zase zapnula. Potom mi nejmenovaný a zlý člověk jménem MATĚJ hodil hrušku do spacáku, co se mi tam rozpleskla. PRASE! Potom byl solidní rekord, vylezla jsem ze spacáku a zabalila jsem si za 3 minuty (pozn. přepisovatele: po těch 45 min co se válela od budíčku).
Pak jsme vyrazili na Plešivec, kam jsem ale nedošli, protože jsem zabloudili, a tak jsem se rozdělili na línou a vlasteneckou skupinku, ta vlastenecká jako správní skarabíci vyrazila na Plešivec, kam jsme doslova VYBĚHLI; bylo to ale krásné.
Potom jsme vyrazili na cestu tam, kde na nás čekali malí, ale bylo tu spoustu lidí, kteří strašně stresovali, nebyli vůbec vyzenovaní a byli zlý. To se mi nelíbilo a tak jsem se meditativně šinula za nimi. Šli jsme přes hrad, který jsme si ani nemohli obejít, protože jsem STRAŠNĚ SPĚCHALI!!! Akorát že vůbec, na rozdíl od ostatních jsem si natrhala tak 8 tisíc jablek, ale nějaký truhlínečci byli fakt inteligentní, protože si nic nenatrhali a ještě na mě museli čekat. No nic, no. Ale stala se ta věc, kterou jsem samozřejmě předpokládala. PŘIŠLI JSME BRZO k přívozu. TEN JSME PAK ALE MOHLI ŘÍDIT. Jo úplně mistrně zaparkovala k molu, kde jsme zjistili, že malí nám zdrhli a nemůžeme se naobědvat, obědvala jsem vlašák stejně za cesty, zastavili jsem se cestou asi na čtyřech hřištích a zase všichni STRESOVALI, ale stejně jsme přišli včas.
Zapsala Anička
Sobota mladších:
Po úžasných palačinkách k snídani jsme se vydali na nádraží Bubny na vlak. Málem jsme to nestihli, protože Milan, Briket, Bártek zůstali ponořeni do úklidu v klubovně a jela jim tramvaj. Nakonec jsme však všichni nastoupili do vlaku, odhodlaní dohnat starší. Cesta ubíhala rychle, děti hrály karty a co nevidět už jsme zase vystupovali v Malých Žernosekách. Hned na zastávce jsem se setkali s Alešem, Péťou a Edou. Zjistili jsme, že starší jsou až za náma, a tak jsme mohli jít hezky pomalu. I když jsme pak šli dlouho do kopce, všichni jsme to zvládli a našli místo, kde jsem si dali oběd a čekali na starší.
Zbytek soboty a neděle:
Když přišli, následovalo radostné vítání, čekání než se všichni najedí a nakonec hromadné čištění zubů, protože na to spousta lidí ráno zapomněla. Pokračovali jsme pořád do kopce, přes spoustu krásných vyhlídek, až jsme došli na důležitou mýtinku. Hráli jsme tam 3 kola veverek, přičemž jsme roztrhli asi dva šátky!!! Potom se děti nově s nováčkajdou zapsali do listiny a přečetli jsme si kus z oddílového almanachu. Jen kousek dál jsme se zase rozdělili na mladší – ti pokračovali na místo kde jsme spali – a na starší – ti se vyškrábali na kopec Lovoš k chatě Klubu českých turistů. Když jsme už mířili k místu spaní, zastavili jsme se ještě ve vesnici dobrat vodu. Po zvonění asi na čtyři domy nám vodu dala milá postarší paní s mega roztomilou kočkou. Na zříceninu hradu Oparno, kde jsme plánovali spát, jsme dorazili právě včas, abychom z hradeb mohli sledovat ultra mega giga hezký západ slunce. Na hradě sice už nějaká parta tábořila, ale nebyli až tak děsivý, a dokonce se s námi podělili o oheň. Když se sešeřilo, na obloze začaly svítit hvězdy (a někomu i pihy na tvářích). Dlouho jsme seděli na hradbách, koukali na hvězdičky, povídali si a poslouchali Jakuba, jak hraje na kytaru. Pak nás Maruška poslala spát. V noci byla pěkná zima, ale zase se daly hezky pozorovat hvězdy. Ráno nás ještě před budíčkem vzbudily hlučné cizí děti. Fred, Vojta a Anička se hned po oficiálním budíčku vydali otužovat k potoku. Trvalo jim to docela dlouho, protože krmili kozičky. Celé dopoledne jsme směřovali k Milešovce, jednou jsme se zastavili u studánky, abychom doplnili vodu a nasbírali kaštany. Když jsme šli dál, sbírali jsme a jedli hrušky (nebyli jsme sami, potkali jsme nutrii). U úpatí hory jsme se zase rozdělili na dvě věkové skupiny. Mladší Milešovku obcházeli a starší šplhali na vrchol. Po úmorné cestě krásnou krajinou jsme konečně stanuli na nejvyšším bodě Českého středohoří. Za naprosto neomezujícího deště jsme se naobědvali a dali si Fandův čaj. Pak jsme se nakonec i s rýčem, který našla Liška už cestou nahoru, vydali dolů na autobus. V půli cesty jsme si řekli, že máme ještě spoustu času a tak půjdeme o zastávku dál, kde čekají mladší. Fred s Aničkou a Josí to vzali znovu přes vrchol a my ostatní jsme šli kolem hory. Pak už jsme jen jeli autobusem do Lovosic a potom vlakem do Prahy.
Zapsala Fany
(pozn. přepisovatele: přepsal Jakub)