Máme za sebou další vydařený tábor. Kronika zatím není digitalizovaná, tak se budete muset spokojit s tím co vám vypoví nadšení účastníci.
Fotky z tábora ještě nejsou promazané, leč pracujeme na jejich zveřejnění nocí i dnem, abyste mohli v brzku kochat krásy našich společných zážitků.
Fotky na Zoneramě
Byli tu: Briket, Neda, Maruška, Vojta, Milan, Jakub, Fred, Ježek, Míša, Danča
Čtvrtek
Sešli jsme se jako vždy na Hlaváku, k mému překvapení všichni (co měli jet už od začátku), Fred stihl dřívější spoj a nikdo nedobíhal na poslední chvíli. Čekala nás dvě a půl hodiny dlouhá cesta plná debat na téma Comic Sans a podobných. Měli jsme to s jedním přestupem ve Veselí nad Lužnicí. Do Hradce jsme dorazili okolo šesté, odkud to bylo pěkné 3 km do nejbližšího lesa, zde jsme si, šťastní z krás okolní přírody a z ohniště, které tam bylo, udělali ohýnek, Maruška navštívila místní rybníček a Briket do něj (ne po Marušce) vrhal kusy betonu. V noci, když už nám došla témata k diskuzi, jsme spokojeni ulehli ke spánku.
Zapsal Jakub
Pátek
Doporučený věk: 13-
Páteční ráno raníčko jsme vstali v příjemňoučkých osm hodin, vyspáni do fialovo-růžova. Slavili jsme krásný den, já (Fredí) totiž včera slavil velikánské osmnácté narozeniny, a dnes jsme proto měli dobroulinký slaďoulinký dortík. Nic nemohlo nastartovat náš den lépe než medovníček, rozplývající se na jazýčku, společně s oslavnou písničkou na počest tohoto velikého včerejšího dne.
Fredího zestárnutí se ovšem neprojevilo na jeho rychlosti balení, pročež jsme vyrazili až v nádhernou desátou hodinu.
Naše cesta znovu a znovu protínala všemi milovanou úzkokolejku, což v nás vzbuzovalo hluboké potěšení, méně však v Briketovi, jenž nadával na její atypický rozchod (760 mm oproti metru, jejž mají běžné úzkokolejky), leč i přesto ji miloval.
Po chvíli nás naše cesta zavedla do nádherného Jindřišského údolíčka s příhonem k asi mlýnu. Bylo nám tam žúžo-báječně. Vystoupali jsme ke zřícenině Vítkova hrádku, kde Vojtíšek bžundózně a nanejvýš šikovně lezl zespod po kamenném oblouku, jenž jako jedna z mála věcí ve zřícenině zbyl.
Z hradu jsme zase slezli dolů do našeho údolíčka, které brzy skončilo a my vyrazili ke Krvavému rybníku, kterého ani trochu se nebojíce, dali jsme si u něj obídek. Naše cesta pokračovala za Míšou, s nímž jsme se chtěli zanedlouho setkat a jenž přes magické holoubky Jakubovi hlásil, že jede úzkokolejčičkou kus opodál do Střížovic.
Po dlouhém obědě následoval konečně onen všemi očekávaný čas shledání. Míša se blížil na dohled, ovšem ne sám! Kdo to jde vedle něj? Naším tipem byl buďto Bártek, anebo Liška. O to více překvapeni jsme byli, když se místo toho ze siluety vynořila Míšova přítelkyně Danča. Někteří z nás ji ještě vůbec neznali.
Rozrostlí jsme pokračovali k Vysokému kameni, kde se v našich hlavách narodila nová, geniální myšlenka: Čtrnáctka si koupí hrad! Na našem milovaném Bazoši jsme našli nádhernou nabídčičku: hrad u jezírka za 9 milionků, případně bývalý pivovar s klenbovým stropem za 3 milionky. Zůstalo otázkou, kde vzít penízky...
Z Vysokého kamene jsme sešli zase dolů, ke studánce s jen moc moc moc pomalu tekoucí voděnkou, již jsme chtěli pít raději jen po převaření.
A od ní jsme to už jen crossli na místečko našeho přespání, umístěné mezi sice hodně zarostlými, leč o to krásnějšími a nadto chráněnými rybníčky, a to na táborové louce jakéhosi Ježkova kamaráda. A tak jsme si udělali ohýnek, mňamózně se navečeřeli a čekali na Ježka s Milanem, kteří chvilku před devátou skutečně přijeli.
Nebyli však sami! S nimi jde stvoření nazvané Briketem trefně peso. Vypadá to jako pes, ale je to peso. A rádo to jí všechno, na co přijde. Jakubovy tortilly? Mňam! To Ježkovi ještě zas tolik nevadilo, pochopitelně. Leč následoval Ježkův skořicový šnek. A to bylo poslední kapkou! Nebylo jiné možnosti než rozvod mezi pesem a Ježkem…
A pak jsme někdy šli spinkat.
Zapsal Fred
Sobota
První, co jsem ráno uviděl, byly Fredovy KRÁSNÉ hluboké modré oči. Sledoval jsem pesa (Ježkova psa), jak kouká do HLUBIN LESA a možná i do hlubin své duše.
Kolem desáté hodiny jsem se svými přáteli vyrazil vstříc dnešnímu dobrodružství, netuše, jak ďábelské záležitosti mě dnes ještě čekají. Po chvíli chůze jsme zřeli rozhledno-posed na Velkém kopci. „Hmpgh, proč je ta příčka tak ohnutá?“ řekl Míša svým sladkým hlasem. Zadíval jsem se mu do očí, ale v tu chvíli jsem si všiml, jak mě Danča SJÍŽDÍ svýma očima. Trochu jsem se začervenal.
Po cestě, během které jsme se bavili, jsme se s Ježkem trochu DOTKLI RUKAMA. Když jsme se zastavili, můj pohled okamžitě sjel k jeho rtům. Olízl si je, aby je alespoň trochu navlhčil. „Nemáš vodu, heh?“
Když jsme se všichni dobelhali ke studánce a Jakúbek ji šel omrknout, sám jsem si pomyslel: „Mohl by OMRKNOUT i mě,“ ze studánky ovšem vytékal jen taký malý čůrek. Při nasazení vody přišla skupinka švarných nasvalených trempů, ve věku tak mého otce. Casually s námi POFLIRTOVALI a každá skupinka se dala vlastní cestou. Když jsme se dostavili na nejďábelštější místo dnešního pochodu, sledoval jsem VOJTU, jak má svou ŽILNATOU ruku až po loket v prdeli. Ďáblově prdeli. Červenaje jsem se SNAŽIL na nic nemyslet…
Utekli jsme od normíků a vyfotili jsme se z odvrácené strany Ďáblovy prdele.
Následoval brutální sestup, jeden z nejtěžších mého ŽIVOTA. Normíci kolem nás padali jako švestky a mně také v jednu chvíli podklouzla noha, jako noobovi v hardcoru (#minecraft). Zachytila mě však Neda. Když jsem ji poděkoval, sladce se na mě ušklíbla, a pustila mně. Zabolela mě nejen ruka, nýbrž i srdce. Pokračovali jsme cestou k rybníku. „HEJ, uvaž si toho PSA!“ zařval na Ježka plešatý padesátník. „A vomezuje VÁS nějak?“ „Zavolám na tebe policii, ty KRETÉNE!“ „A CO jako!“ zařval Ježek svým mužným dunivým hlasem a já obdivoval jeho STATEČNOST. Když jsme došli k rybníku, začali jsme se převlékat do plavek. Stál jsme s ostatními na schodech do vody. Ostatní odešli a já jsem tam zůstal sám, jen s Maruškou, čekaje na ryby. Po chvíli připlavaly malé rybky a začaly Marii OKUSOVAT nohy. Upřímně se jim nedivím.
U další studánky se odpojili Míša s Dančou. Když jsme se večer utábořili u jezera, nad kterým zrovna zapadlo slunce a vrhalo na vše romantické zlatavé světlo, zamyslel jsem se nad tím, jak asi chutná Briketův čokoládový pudink. S jemností jemu vlastní mi pudink citlivě vložil do úst. Když jsem poté usínal a poslouchal Ježkovo jemné oddychování, pořád jsem měl jeho sladkou chuť na jazyku.
#romantasy #booktok #normieshate #hledampartnera734584285 #svobodnekroniky
Zapsal Milan za pomoci zbytku týmu
Neděle
Ráno jsme nakonec vstali v osm, jako vždy. Jelikož jsme si předchozího dne značně zkrátili trasu, tak nás dnes čekaly jen 3 km. Vlak nám z vesnice Hůrky odjížděl v 11:21, a my tak měli hodinu a půl na to vyrazit. Maruška si předchozího dne pochroumala kotník a tak jsme si na cestu dali radši 2 hodiny. Stihli jsme to na pohodu, ještě nám na nádraží půl hodinky zbylo.
Zpátky to máme hodinu dvacet úzkokolejkou a následně stejným spojem přes Veselí nad Lužnicí z Jindřichova hradce. V Jindřichově hradci jsme strávili 10 minut zkoumáním hyperluxuxních typů úzkokolejek. Následně bohužel zjišťujeme, že vlak má brutální zpoždění, a jedeme proto o hodinu později jiným spojem.
Zapsal Jakub
Byli tu: Bártek, Fanča, Neda, Briket, Tonda, Anička, Angrešt, Vávra, Dorian, Matěj, Ctibor, Fandač, Limeta. Ezra, Julián, Vlče, Josí, Bageta, Heda, Marika, Muffin, Danča, Téďa, Debí, Mýval, Kuba, Ježek, Fred, Doubravka, Myš, Jakub, Milan, Liška, Vojta, Filip, Diviš, Maruška
Fotky najdete tady
Zapsali: Briket, Dorian (editoval Muffin)
Na výpravu byl sraz na nádraží v Holešovicích, kde jsme nasedli do autobusu, který nás dovezl do Litvínova. Tam jsme šli po cyklostezce do Skautské klubovny, kde jsme si dali večeři a šli jsme spát.
Ráno jsme se vzbudili a šli si dát snídani, ke které byla vánočka a tradiční vánočka s hráškem (čočkou). Potom jsme šli na procházku, kde byly dva úkoly: 1.: Najít smrkovou větev na zdobení. 2.: Ozdobit stromeček pro zvířátka. Bohužel plynové masky jsme nechali doma. Cestou jsme potkali slepice a potom se vrátili do skautské klubovny, kde byl oběd, ke kterému byla polívka (vývar s pórkem z Doubravčiných tuze rozšafných receptů). Po obědě byl poledňák do tří. Pak jsme si mohli vybrat ze tří možností, vyrábět ozdobičky z papíru, hrát hry venku, nebo jít na procházku po Litvínově. Budeme psát pouze o procházce, protože jsme tam oba šli. Zamířili jsme do centra Litvínova, které bylo celkem hezké (oproti sídlišti, u kterého byla klubovna). Tam jsme polootili infocentrum (anglicismus od „loot“ – rabovat)(nutno též podotknout, že jde o hyperbolu a k žádnému rabování infocentra ve skutečnosti nedošlo) a urychleně se vrátili do chaty, kde jsme si udělali lodičky. S lodičkami a prskavkami jsme šli k potoku, kde jsme pouštěli lodičky a prskali prskavky. Potom jsme šli domů, kde byla štědrovečerní večeře, ke které byly řízky a bramborový salát. Po večeři se hrály koledy, po kterých se rozdávaly dárky (Briket si je zapomněl doma). Potom jsme si užívali Vánoce a zpívali z nových zpěvníků. Pak jsme šli spát.
V neděli jsme měli dopoledne celkem volné. My dva jsme hráli hry jako třeba domino. Po obědě jsme šli na autobus a jeli zpátky do Prahy. A v autobuse jsme já a Briket napsali tuhle kroniku.
Byli tu: Muffin, Ježek, Téďa, Fred, Jakub, Milan, Honza, Filip, Bártek, Neda, Angrešt, Fanda V., Ezra, Martin
Pátek
Sešli jsme se v 16:00 na Hájích, odhodili batohy Ježkovi do auta a hrdě jsme se, i přes neslabý déšť, vydali na 30 km dlouhou cestu do Zbořeného Kostelce. Cesta byla nakonec poměrně příjemná, pršet přestalo a cesta nám ubíhala rychle. Nepříjemností bylo Ezrovo rozsekání se na sjezdu do údolí Sázavy. Ezrovi se smýklo přední kolo, spadnul a kolo mu spadlo na hlavu. Chvilku jsme poseděli, ale nakonec byl Ezra v pohodě a my pokračovali v jízdě. Dole nás konečně dohnal Fred, který ještě musel navštívit klubovnu, aby si vyzvednul brašnu, kterou si tam zašíval. Z ní jel na kole přímo, převážně však narozdíl od nás po asfaltu. Již v klidu jsme dojeli do chalupy Muffinovi babičky, kde čekajíce na nás, doplňovali Ježek s Milanem olej v autě půjčeném od Deborčina tatínka. Ubytovali jsme se, umyli se od bahna a až do večerky hráli hry.
Zapsal Jakub
Sobota
Ráno jsme posnídali a v půl jedenácté se k nám připojila Neda. Rozdělili jsme se na dva akční týmy podle preferovaného terénu:
Silničkáři:
Téďa, Fred, Jakub, Ezra, Martin, Neda, Fanda
Poté, co jsme se rozdělili, jsme zmákli na první křižovatce odbočit špatně, což mělo za důsledek, že jsme, heh, mimo plány sjeli ze silnice. Z toho se jistý trol velmi radoval a ostatní byli velmi smutní. Poté jsme chvilku jeli bez potíží, jen na vkus některých lidí moc do kopce. Když jsme si už mysleli, že to víc do kopce nejde, dorazili jsme pod kopec s rozhlednou a protože pršelo, tak jsme se rozhodli, že oběd na rozhledně je dobrý nápad. Po chvíli nám to tak dobrý už nepřipadalo a tak, protože jsme se stejnou cestou vraceli i zpět, si tu všichni, až na již zmíněného trola a jistého dlouhána s brýlemi, nechali kola ve křoví a zbytek cesty šli pěšky. Na rozhledně jsme poobědvali a zapřemýšleli, co se stalo v roce 1892, kteréhož číslo bylo všude nasprejovaný, na nic jsme však nepřišli.
Následně se zmíněná dvojice hrdinů, s vidinou nádherné cesty dolů, vydala na cestu, kde zjistili, že je komplet zatarasena stromy, oni ovšem nelenili a těchto 9 stromů expertně přelezli. Dál to bylo již snadné. Dole se sešli s ostatními a jelo se dál. Na konci cesty, která, k radosti jistého supertrola, nebyla ani z daleka jen po silnici, jsme se rozhodli, že si zasloužíme nanuk z Lidlu za 5,5 Kč, ten jsme snědli a dorazili do chalupy. Zde jsme se sešli s ostatními.
Během večera jsme odehráli Dračí hlídku a zapomněli sníst meloun (přivezený v pátek Ježkem z Lidlu), toho jsem si všiml až teď, a tak jsme se s Jakubem, který vedle mne sepisuje schůzku, rozhodli, že bude zítra k snídani. (Poznámka elektrizátora (tj. přepisovače – pozn. red.): Meloun jsme nesnědli ani ráno a tak nám ho Ježek přivezl autem zpět do prahy, kde jsme tento zcestovalý meloun na závěr výpravy snědli. Po rozkrojení byl k překvapení nás všech žlutý (ten klasický vodní meloun).)
Zapsal Téďa
Drtiči:
Ježek, Muffin, Honza, Milan, Filip, Bártek, Angrešt
Vyrazili jsme za vytrvalého deště, který nás pak provázel celým výletem. Jsouce bičováni kapkami vody, propadali jsme chmurné náladě, bylo však teplo, a tak jsme brzy jen v tričkách svištěli po cyklostezce kolem Sázavy a na déšť skoro ani nemysleli. Protože nás ale silnice nebavila, tak Ježek trasu vedl, kde jen to šlo, po turistických cestách. Po několika kilometrech jsme potkali pána, který nás pozdravil slovy: „To je nádhera, žádná elektrokola. Radost podotknout.“
Na delší konverzaci nebyl čas, protože už jsme ujížděli dál, cestou necestou, vesnicí a mezi koňskými výběhy, až jsme se zastavili na oběd u hrobky barona Ringhoffera. Tam nám začala být zima, tak jsme se rychle vydali dál. Po chvíli došlo k jedinému Ježkovu navigátorskému pochybení za celý výlet. Bylo sice ojedinělé, nicméně následky podle některých značně nepříjemné – museli jsme chvíli jet po dřevařské lesní cestě, kde obě koleje vyjeté od traktoru byly plné vody a bahno bylo kluzké a hluboké. Nicméně brzy došlo zase na sjízdnější cesty a zejména pamětihodný byl dlouhý terénní sjezd po červené značce ke štole Halíře. Těsně před ním naštěstí Ježek utáhnul Filipovi brzy, potom co potřeboval na zastavení víc než deset metrů. Pak jsme ještě podnikli poslední terénní výšlap k Obětním kamenům, odkud jsme jeli dlouho po silnici. Před návratem do chalupy jsme si ještě užili dva kratší sjezdy a dorazili jsme po čtvrté. Umyli jsme se pod hadicí od bahna a zbytek dne převážně odpočívali. Podivuhodné je, že i přes neustálý déšť a výběr trasy nikdo nespadnul. Dokonce i když Bártek a Filip jeli na kolech bez jakéhokoliv odpružení. Jsme prostě profíci.
Zapsal Muffin
Neděle
Ráno jsme posnídali a tentokrát již okolo desáté vyrazili na trasu. Bohužel bez Muffina, který se rozhodl pořádně uklidit chalupu a pak jet vlakem domů se učit. Začínali jsme dlouhým výjezdem ze Sázavského údolí, na který spousta dětí neprávem nadávala. Byl opravdu dlouhý. Nahoře jsme si dali krátkou pauzu a vyměnili kopec za rozbahněnou úzkou pěšinku. Pak už jsme sjeli do civilizovaného okolí Prahy a vyměnili zablácené pěšinky za asfaltky (k radosti silničkářů a smutku ostatních). Dojeli jsme k hrobce barona Ringhoffera, kde jsme si dali svačinku, vyfotili společné foto a rozloučili se s ježkem, který se musel vrátit pro auto s našimi batohy. Ujeli jsme jen kousek, když jsme zjistili, že si Bártek zapomněl batoh. Fred se otočil s tím, že se pro něj vrátí, a my ostatní jsme pokračovali dál. Nejeli jsme dlouho, než jsme narazili na hezké obědové místo. Zde jsme se usídlili, já poslal Fredovi polohu a asi polovina z nás si dala oběd (ta druhá ho z různých důvodů neměla). Po asi deseti minutách mi volá Fred, že je už o 5 km dál. Vzal to po hlavní aby nás dohnal, a předjel nás. Zvedli jsme se (ani jsme všichni nedojedli) a vyrazili za Fredem, který na nás čekal u třešňového sadu. Po cestě nás stihla velká buřina, při které, snažíce se jí ujet, zadní polovina omylem uhla špatně. No nakonec jsme se našli a pár minut čekali, než déšť přejde. Během toho jsme jedli třešně. Pak jsme se vydali na cestu a už poměrně rychle ujeli zbytek trasy. V cíli jsme byli o asi půl hodiny dříve, tak jsme si užili místní dětské hřiště a žlutý vodní meloun.
Zapsal Jakub
Poděkování
Chtěli bychom převelice poděkovat Muffinově babičce, že nás již poněkolikáté nechala přespat na její chalupě ve Zbořeném Kostelci, třebaže tam vše perfektně uklizené porozházíme. Zároveň patří veliký dík Muffinovi, že tam po nás tentokrát uklidil, aby se jeho babička nezlobila. A ještě jednou bychom měli poděkovat babičce, že tam nechala slevový leták Lidl, který nás po večerech velice přitahoval a svým obsahem naplňoval. (Ostatně, kdo by nechtěl meloun s 51% slevou za pouhých 17⁹⁰/kg anebo mango s 50% slevou za 19⁹⁰ korun za kus?)
Kromě toho i panu Šormovi za zapůjčení auta na celý víkend, abychom v něm mohli tam i zpět odvést batohy. Snad jsme mu jej nijak nepoškodili.
Zapsal Fred
fotky najdete na Zoneramě