Category Archives: Oddíl

Putování přes Hrádek – 5.–7. 6. 2026

Posted on by

Fotky na Zoneramě

Pátek:

Sešedše se na Hlaváku v plném počtu 21 lidí (nutno podotknout, že z toho devět byli vedoucí), vyrazili jsme vlakem do Stvolínek, s přestupem v Lovosicích. Za dvě hodinky a špetíneček jsme byli tam a plni energie jsme vyrazili na kopec Ronov se stejnojmenným hradem, kde jsme chtěli spát. Ale ouha! Na hradě byli dvě další skupinky lidí, které tam chtěly spát rovněž, a navíc možná mělo pršet, pročež jsme se raději vydali zase zpátky dolů do rovných lesů, kde jsme si postavili přístřechy. Skutečně pršelo, ale jen chvilku večer, takže kdo (Fred) spal v noci pod širákem, nezmoknul, a navíc měl nad hlavou hvězdnatou oblohu, jelikož se po dešti krásně vyjasnilo.

Zapsal: Fred

Sobota:

Ráno jsme vstali do mlhy husté tak, že by se dala krájet. Naštěstí už aspoň nepršelo. Pod velením superschopného velevůdce Bártka jsme vyrazili na druhou stranu, než jsme chtěli (jupijouu šikula). Nám neznámým způsobem jsme se dostali na cestu a pokračovali jsme od Ronova až ke Hvězdě. Tam jsme úplnou náhodou narazili na někoho, koho jsme vůbec nečekali (woww cože, jak je to možné ) – byl tam Aleš s Pípáčkem, Péťou a Edou. Péťu jsme jim ukradli (muhahhaha) a pokračovali jsme mírně svižnými ladnými krůčky na Husu(absolutní emodžÿ). Tam jsme si zahráli medžyky, zahráli dračák, zahráli na kytarua zpapkali obídeček (mňamka). Aby toho papkání nebylo málo, tak jsme si koupili zmrzlinku a aby ho nebylo ještě víc málo, tak za její nákup jsme dostali bonbóny. Plní energie jsme nadšeně vyrazili směrem k Hrádku a cestou jsme se stavili u studánky. Kdyz jsme přišli nahoru, tak jsme renovovali naše vzpomínky na Hrádek. Večer se stala spousta věcí, které radši necháme v zapomnění . Nejlepší však byla trojnožka (4 kola udatného přežívání u trojnohy, pouze ti nejlepší z nás se dostali do samého konce, avšak se spoustou ran nejen na těle, ale i na duši a především srdci). Kvůli dešti jsme se asi tak ve 3 ráno (actually v 10 večer) přemístili do lesíka a postavili přístřechy. Pak jsme finally hodili spinks a chrupkali jsme až do krásného rána (btw v noci masivně čůralo z nebe).

Nedělička jupijouuu:

Kdybychom ráno nevstali a nebylo by krásně, tak bychom se nešli naposledy rozloučit na hrádek a nevyrazili bychom na vlak (hůhůhů jede jede mašinka kouří se ji z okýnka ). Kdyby se nestalo nedorozumění a nešli by dvě skupiny různou cestou, stejně bychom šli do velkého kopce (K2 next). Kdybychom nešli dál a nepotkali supr lame táboříky, tak bychom neměli 4 hodiny (actually hoďku) na hraní medžiků a obídkování na vyhlídce nad Úštěkem. Kdybychom nesešli rovnou do Úštěka a neprocvičili si naše stará dobrá plesnivá kolena tak by jsme si nemohli dat zmrzlinku (líz líz ) u jedné fajnové paní. ale kdby nebyl mezinárodní den čokoládové zmrzliny (chtěli by jste snášet čokoládový vajíčka??), tak by di vetšina z nás dala nějakou jinou. ( Btw pak jsme jeli domu). A nakonec kdyby nebylo Lišky s Vojtou a Honzou, tak by tahle superčuprduprbupr výprava vůbec nebyla. (Takze dejte lajk & odběr)

Zapsali: Vojtíšek prdíšek a Lišinka mašinka

Putování do České Kanady 30. 4. – 3. 5.

Posted on by

Putování do České Kanady 30. 4. – 3. 5.

Skupinovka Česká Kanada

Fotky na Zoneramě

Byli tu: Briket, Neda, Maruška, Vojta, Milan, Jakub, Fred, Ježek, Míša, Danča

Čtvrtek

Sešli jsme se jako vždy na Hlaváku, k mému překvapení všichni (co měli jet už od začátku), Fred stihl dřívější spoj a nikdo nedobíhal na poslední chvíli. Čekala nás dvě a půl hodiny dlouhá cesta plná debat na téma Comic Sans a podobných. Měli jsme to s jedním přestupem ve Veselí nad Lužnicí. Do Hradce jsme dorazili okolo šesté, odkud to bylo pěkné 3 km do nejbližšího lesa, zde jsme si, šťastní z krás okolní přírody a z ohniště, které tam bylo, udělali ohýnek, Maruška navštívila místní rybníček a Briket do něj (ne po Marušce) vrhal kusy betonu. V noci, když už nám došla témata k diskuzi, jsme spokojeni ulehli ke spánku.

Zapsal Jakub

Pátek

Doporučený věk: 13-

Páteční ráno raníčko jsme vstali v příjemňoučkých osm hodin, vyspáni do fialovo-růžova. Slavili jsme krásný den, já (Fredí) totiž včera slavil velikánské osmnácté narozeniny, a dnes jsme proto měli dobroulinký slaďoulinký dortík. Nic nemohlo nastartovat náš den lépe než medovníček, rozplývající se na jazýčku, společně s oslavnou písničkou na počest tohoto velikého včerejšího dne.

Fredího zestárnutí se ovšem neprojevilo na jeho rychlosti balení, pročež jsme vyrazili až v nádhernou desátou hodinu.

Naše cesta znovu a znovu protínala všemi milovanou úzkokolejku, což v nás vzbuzovalo hluboké potěšení, méně však v Briketovi, jenž nadával na její atypický rozchod (760 mm oproti metru, jejž mají běžné úzkokolejky), leč i přesto ji miloval.

Po chvíli nás naše cesta zavedla do nádherného Jindřišského údolíčka s příhonem k asi mlýnu. Bylo nám tam žúžo-báječně. Vystoupali jsme ke zřícenině Vítkova hrádku, kde Vojtíšek bžundózně a nanejvýš šikovně lezl zespod po kamenném oblouku, jenž jako jedna z mála věcí ve zřícenině zbyl.

Z hradu jsme zase slezli dolů do našeho údolíčka, které brzy skončilo a my vyrazili ke Krvavému rybníku, kterého ani trochu se nebojíce, dali jsme si u něj obídek. Naše cesta pokračovala za Míšou, s nímž jsme se chtěli zanedlouho setkat a jenž přes magické holoubky Jakubovi hlásil, že jede úzkokolejčičkou kus opodál do Střížovic.

Po dlouhém obědě následoval konečně onen všemi očekávaný čas shledání. Míša se blížil na dohled, ovšem ne sám! Kdo to jde vedle něj? Naším tipem byl buďto Bártek, anebo Liška. O to více překvapeni jsme byli, když se místo toho ze siluety vynořila Míšova přítelkyně Danča. Někteří z nás ji ještě vůbec neznali.

Rozrostlí jsme pokračovali k Vysokému kameni, kde se v našich hlavách narodila nová, geniální myšlenka: Čtrnáctka si koupí hrad! Na našem milovaném Bazoši jsme našli nádhernou nabídčičku: hrad u jezírka za 9 milionků, případně bývalý pivovar s klenbovým stropem za 3 milionky. Zůstalo otázkou, kde vzít penízky...

Z Vysokého kamene jsme sešli zase dolů, ke studánce s jen moc moc moc pomalu tekoucí voděnkou, již jsme chtěli pít raději jen po převaření.

A od ní jsme to už jen crossli na místečko našeho přespání, umístěné mezi sice hodně zarostlými, leč o to krásnějšími a nadto chráněnými rybníčky, a to na táborové louce jakéhosi Ježkova kamaráda. A tak jsme si udělali ohýnek, mňamózně se navečeřeli a čekali na Ježka s Milanem, kteří chvilku před devátou skutečně přijeli.

Nebyli však sami! S nimi jde stvoření nazvané Briketem trefně peso. Vypadá to jako pes, ale je to peso. A rádo to jí všechno, na co přijde. Jakubovy tortilly? Mňam! To Ježkovi ještě zas tolik nevadilo, pochopitelně. Leč následoval Ježkův skořicový šnek. A to bylo poslední kapkou! Nebylo jiné možnosti než rozvod mezi pesem a Ježkem…

A pak jsme někdy šli spinkat.

Zapsal Fred

Sobota

Sobotu jsme zapsali jako fanfikci na skutečnou sobotu (pozor: minimální věk 13+. )
Trigger warning: romantika, jaderné výrazy

První, co jsem ráno uviděl, byly Fredovy KRÁSNÉ hluboké modré oči. Sledoval jsem pesa (Ježkova psa), jak kouká do HLUBIN LESA a možná i do hlubin své duše.

Kolem desáté hodiny jsem se svými přáteli vyrazil vstříc dnešnímu dobrodružství, netuše, jak ďábelské záležitosti mě dnes ještě čekají. Po chvíli chůze jsme zřeli rozhledno-posed na Velkém kopci. „Hmpgh, proč je ta příčka tak ohnutá?“ řekl Míša svým sladkým hlasem. Zadíval jsem se mu do očí, ale v tu chvíli jsem si všiml, jak mě Danča SJÍŽDÍ svýma očima. Trochu jsem se začervenal.

Po cestě, během které jsme se bavili, jsme se s Ježkem trochu DOTKLI RUKAMA. Když jsme se zastavili, můj pohled okamžitě sjel k jeho rtům. Olízl si je, aby je alespoň trochu navlhčil. „Nemáš vodu, heh?“

Když jsme se všichni dobelhali ke studánce a Jakúbek ji šel omrknout, sám jsem si pomyslel: „Mohl by OMRKNOUT i mě,“ ze studánky ovšem vytékal jen taký malý čůrek. Při nasazení vody přišla skupinka švarných nasvalených trempů, ve věku tak mého otce. Casually s námi POFLIRTOVALI a každá skupinka se dala vlastní cestou. Když jsme se dostavili na nejďábelštější místo dnešního pochodu, sledoval jsem VOJTU, jak má svou ŽILNATOU ruku až po loket v prdeli. Ďáblově prdeli. Červenaje jsem se SNAŽIL na nic nemyslet…

Utekli jsme od normíků a vyfotili jsme se z odvrácené strany Ďáblovy prdele.

Následoval brutální sestup, jeden z nejtěžších mého ŽIVOTA. Normíci kolem nás padali jako švestky a mně také v jednu chvíli podklouzla noha, jako noobovi v hardcoru (#minecraft). Zachytila mě však Neda. Když jsem ji poděkoval, sladce se na mě ušklíbla, a pustila mně. Zabolela mě nejen ruka, nýbrž i srdce. Pokračovali jsme cestou k rybníku. „HEJ, uvaž si toho PSA!“ zařval na Ježka plešatý padesátník. „A vomezuje VÁS nějak?“ „Zavolám na tebe policii, ty KRETÉNE!“ „A CO jako!“ zařval Ježek svým mužným dunivým hlasem a já obdivoval jeho STATEČNOST. Když jsme došli k rybníku, začali jsme se převlékat do plavek. Stál jsme s ostatními na schodech do vody. Ostatní odešli a já jsem tam zůstal sám, jen s Maruškou, čekaje na ryby. Po chvíli připlavaly malé rybky a začaly Marii OKUSOVAT nohy. Upřímně se jim nedivím.

U další studánky se odpojili Míša s Dančou. Když jsme se večer utábořili u jezera, nad kterým zrovna zapadlo slunce a vrhalo na vše romantické zlatavé světlo, zamyslel jsem se nad tím, jak asi chutná Briketův čokoládový pudink. S jemností jemu vlastní mi pudink citlivě vložil do úst. Když jsem poté usínal a poslouchal Ježkovo jemné oddychování, pořád jsem měl jeho sladkou chuť na jazyku.

#romantasy #booktok #normieshate #hledampartnera734584285 #svobodnekroniky

Zapsal Milan za pomoci zbytku týmu

Neděle

Ráno jsme nakonec vstali v osm, jako vždy. Jelikož jsme si předchozího dne značně zkrátili trasu, tak nás dnes čekaly jen 3 km. Vlak nám z vesnice Hůrky odjížděl v 11:21, a my tak měli hodinu a půl na to vyrazit. Maruška si předchozího dne pochroumala kotník a tak jsme si na cestu dali radši 2 hodiny. Stihli jsme to na pohodu, ještě nám na nádraží půl hodinky zbylo.

Zpátky to máme hodinu dvacet úzkokolejkou a následně stejným spojem přes Veselí nad Lužnicí z Jindřichova hradce. V Jindřichově hradci jsme strávili 10 minut zkoumáním hyperluxuxních typů úzkokolejek. Následně bohužel zjišťujeme, že vlak má brutální zpoždění, a jedeme proto o hodinu později jiným spojem.

Zapsal Jakub

Vánočka v Litvínově 5.–7. 12. 2025

Posted on by

Byli tu: Bártek, Fanča, Neda, Briket, Tonda, Anička, Angrešt, Vávra, Dorian, Matěj, Ctibor, Fandač, Limeta. Ezra, Julián, Vlče, Josí, Bageta, Heda, Marika, Muffin, Danča, Téďa, Debí, Mýval, Kuba, Ježek, Fred, Doubravka, Myš, Jakub, Milan, Liška, Vojta, Filip, Diviš, Maruška

Fotky najdete tady

Zapsali: Briket, Dorian (editoval Muffin)

Na výpravu byl sraz na nádraží v Holešovicích, kde jsme nasedli do autobusu, který nás dovezl do Litvínova. Tam jsme šli po cyklostezce do Skautské klubovny, kde jsme si dali večeři a šli jsme spát.
Ráno jsme se vzbudili a šli si dát snídani, ke které byla vánočka a tradiční vánočka s hráškem (čočkou). Potom jsme šli na procházku, kde byly dva úkoly: 1.: Najít smrkovou větev na zdobení. 2.: Ozdobit stromeček pro zvířátka. Bohužel plynové masky jsme nechali doma. Cestou jsme potkali slepice a potom se vrátili do skautské klubovny, kde byl oběd, ke kterému byla polívka (vývar s pórkem z Doubravčiných tuze rozšafných receptů). Po obědě byl poledňák do tří. Pak jsme si mohli vybrat ze tří možností, vyrábět ozdobičky z papíru, hrát hry venku, nebo jít na procházku po Litvínově. Budeme psát pouze o procházce, protože jsme tam oba šli. Zamířili jsme do centra Litvínova, které bylo celkem hezké (oproti sídlišti, u kterého byla klubovna). Tam jsme polootili infocentrum (anglicismus od „loot“ – rabovat)(nutno též podotknout, že jde o hyperbolu a k žádnému rabování infocentra ve skutečnosti nedošlo) a urychleně se vrátili do chaty, kde jsme si udělali lodičky. S lodičkami a prskavkami jsme šli k potoku, kde jsme pouštěli lodičky a prskali prskavky. Potom jsme šli domů, kde byla štědrovečerní večeře, ke které byly řízky a bramborový salát. Po večeři se hrály koledy, po kterých se rozdávaly dárky (Briket si je zapomněl doma). Potom jsme si užívali Vánoce a zpívali z nových zpěvníků. Pak jsme šli spát.
V neděli jsme měli dopoledne celkem volné. My dva jsme hráli hry jako třeba domino. Po obědě jsme šli na autobus a jeli zpátky do Prahy. A v autobuse jsme já a Briket napsali tuhle kroniku.