část první (od Hájovny)
Úkol sepsat úvodní část almanachu oddílu Skarabeus (zpočátku Marťani), mě potěšil i naplnil hrůzou zároveň. Zjistila jsem totiž, že vzpomínky na úplné začátky oddílu, které spadají již do minulého století jsou zahaleny dost neprostupnou temnotou. No považte! Minulé století! Tuto temnotu prosvětlují jako jiskřičky jednotlivé vzpomínky, to ano, a hezky příjemně hřejivé, ale celek…. No, darmo mluvit! Jako útěcha a trochu i omluva může sloužit to, že když jsem ke vzpomínání a radě vyzvala několik spolupamětníků, odpovídali mi smíchem, slovy, no to snad nemyslíš vážně, no to teda nevím, ….apod. Nicméně břímě sepisování leží na mně a já se mu ani nebráním, je to příjemné vzpomínat, neboť jako každý kmet si člověk pamatuje už víceméně jen to hezké (ale ono snad ani nic jiného nebylo?!?) a tak mu je príma. Zároveň mě však děsí ty díry v paměti, je to trochu jako kdyby člověk chvílemi ani nežil! Za dvacet let mě pochopíte!
Tento úvod píšu jako omluvu, že almanach (tedy alespoň mnou sepsaná část) v této podobě je poněkud kusý a nepřesný. Píšu jak mi síly a vzpomínky stačí a doufám, že po našem výročním setkání mi temnotu vzpomínání prosvětlí mnoho dalších jiskřiček –vzpomínek a kdoví, třeba zaplane sem tam i plamen. Vždyť jsem už mnohokrát zjistila, že když si člověk o něčem povídá, vzpomíná společně, mnohé se znovu vrátí a objeví. Proto vás všechny, kteří budete tyto i následující řádky číst, prosím o shovívavost a zároveň o to, abyste mě na případné nepřesnosti, chyby či nedostatky upozornili. Umínila jsem si, že po našem setkání se k almanachu znovu vrátím a další jiskřičky a plaménky do něj zapracuji a nedostatky odstraním.
Dost už ale planého tlachání, teď se tedy pokusím něco vydolovat ze své stařešinské kebule. Mňo, oddíl Marťany nebo vlastně úplně na začátku oddíl Bezejmenný (název Marťani vymysleli první členové během prvních podzimních měsíců) jsem založila se svou kamarádkou Hankou tehdy Skřivanovou (tč. Pečenou) na podzim roku 1982 . V létě toho roku jsem s touto svojí kamarádkou a ještě dalšími byla poprvé jako vedoucí na táboře. Byl to sice tábor podnikový a jako takový nesahal pozdějším táborům skupinovým či oddílovým ani po kotníky, nicméně k zažehnutí mojí vášně pro vedoucování stačil, no a pak to řada z vás po řadu let odnášela. Oddíl Marťani jsme založily na 45.pionýrské skupině (tehdy to ani jinak skoro nešlo – o Skautech jsem toho moc nevěděli) na ZŠ Na dlouhém lánu. Tuto školu jsme si s Hankou zvolili, protože byla někde mezi našimi bydlišti a já do ní předtím jako malá chodila (až do čtvrté třídy), takže mi nebyla zcela cizí.
Naše začátky byly dost krušné, o vedení dětí jsme toho moc nevěděly – do žádného turistického oddílu jsme jako děti nechodily a na 45. skupině spolupráce mezi oddíly nebyla moc těsná a tak člověk ani moc zkušeností pochytit nemohl. Takže první roky (chatrná paměť mi napovídá, že tak rok dva) jsme převážně hráli hry, různě soutěžili, sportovali. Co se týče tábornických dovedností, s tím to bylo slabší, ty se redukovaly spíše na ryze praktické ukázky při příležitostných tábořeních. Také výpravy byly méně časté, tak čtyřikrát do roka a první rok jen jednodenní. Asi po roce a půl až dvou letech se přidal k vedoucování náš kamarád Honza Tábořík, čímž oddíl získal ve vedení mužský prvek, a co si budeme říkat, to vždycky prospěje. Začali jsme jezdit alespoň občas na dvoudenní výpravy, což jsme si předtím samy s Hankou netroufaly (nezkušené –viz shora). Co se týče tehdejších členů oddílu: z úplně prvních dětí si pamatuji jenom Jirku Hanouska a Martina Kejvala, což byli kluci, kteří přišli do Marťanů hned na začátku jako páťáci a také jediní nesou na svých bedrech kontinuitu oddílu, oni ještě chodili, když přišli další (a po nich další a další a další a další……). Z dalších dětí si pamatuji „kontinuiťáky“ Jíťu Ratajíkovou, Soňu Rudolfovou, Martinu Zaorálkovou, Aleše Kodata a Honzu Procházku(?) – prostě Karbanátka (nechťmi ti, kteří z mé chatrné paměti vypadli, prominou). Ještě poznámka k táborům – do doby než jsem „se seznámila“se 14. PS jsme na tábory nejezdili. Na 45. PS se totiž pořádali pouze oddílové tábory, nás nikdo nepřibral a my jsme si sami netroufali.
S dalšími léty (cca 1984-1986 ) začal rozvoj a vývoj našeho oddílu, abych tak řekla „jako takového“. Tím mám na mysli, že předešlé začátky byly spíš takové prokousávání a tápání, ale v této době jsme již začali jezdit na výpravy, učit se tábornickým dovednostem, hrát celoroční hry, plnit hodnosti apod. Bylo to dáno především (no, spíše výlučně tím), že jsem „se seznámila“ se 14. pionýrskou skupinou (na kterou jsme posléze přešli a ze které vlastně „vznikla“ nynější Čtrnáctka Kondor – ale o tom ještě později). Se skupinou jsem „se seznámila“ přes svou kamarádku Jiřinu (Dráta) se kterou jsem chodila na vysokou školu a která mě na podzim roku 1984 vzala na podzimní hry na Vened. Tam jsem potkala další vedoucí a především Háju, který se do činnosti oddílu téměř ihned zapojil – nejprve „zvenku“ jako poradce, pomocník a účastník některých akcí oddílu a od roku 1988 i jako „právoplatný“ vedoucí. Takže do roku 1984 v podstatě spadají „začátky“ oddílu Skarabeus (i když ne ještě tohoto jména, avšak tohoto „ražení) a já sama uvnitř to tak pociťuji. Dost však sentimentality a odbočování. Dalšími dětmi byli zejména (slovo zejména je na místě, protože opět trochu temnotky, opomenutí opět prominou) Veronika, Sylva, Koblížek, Baskoš, Žížal, Skřítek, Marika, Leoš, Káťa, Blesk, Jojo se Šťíťou, Bobeš (chvíli) Tuky (tehdy ovšem ještě: Pavlík) – Vávra Veronika (?), Sylva (?), Jitka Bublová, Tomáš Brinke, Jakub Kopřiva, ………, Marika Hájková, Leoš ………, Káťa Dýbová, Dan……, , Martin (?) Dýba a Pavel. No tedy, fakt o vás potřebuju trochu pomoct!!!! A o krapítek později ještě Sysel (Lukáš Pilný), Mango (Martin Podešva), Lískáček (Pavel Nezkusil), Sluníčko či Slunce (Petr Nezkusil), Nesysel (Lukáš Paloncy), Zbýša (Zbyšek Pilný a Marek (Skružný).
Jak už jsem napsala,v těchto letech se začal náš oddíl formovat na správný turistický oddíl (v období kolem roku 1987 i turisticko-historický),neboť jsem se začali učit tábornickým znalostem a dovednostem (a samozřejmě je na řadě výprav a akcí uplatňovali) a také jsme se snažili pochytit některé historické znalosti (ani ne tak „dějepis“ jako spíše stavební slohy apod.). Hráli jsme celoroční hry (jaké kdy přesně = temno), např. historicky zaměřenou „odkaz Petra Ptáčka“(?), putování po Severní Americe (fiktivní mapě – získávání zlata, nákup dopravních prostředků,…), historickou na motivy „Zločin na Zlenicích hradě“, putování indiánskou zemí a získávání indiánských per apod. Určitě si něco více pamatujete a stařeně pomůžete?!?
Také jsme konečně postupně začali jezdit na tábory. Slovo postupně má zde své důležité místo. To bylo tak: na první tábor jsem jela pouze já sama ještě bez členů oddílu Marťani,a to proto, že mi účast na tomto táboře byla nabídnuta až hluboce na jaře (nebyla jsem ještě příliš domestikována na Čtrnáctce) a na přihlášení dětí bylo již pozdě. Přesto byl tento tábor pro oddíl velmi důležitý, protože mě velice ovlivnil a zde jsem skutečně pořádně přičichla ke všemu, co a jak jsme později dělali. Tímto táborem byl Ngoro –Ngoro a konal se v roce 1984. Dalším táborem bylo v roce 1986 Calango a toho se zúčastnily i první děti, a sice Jíťa Ratajíková a Jojo. Vrámci celotáborové hry jsme se snažili získat lék Bororo a vyléčit nemocného náčelníka. Následující tábor byl Osada (Osada na malé řece) – 1987 a konečně se ho zúčastnilo i dost Skarabíků, pardon,tehdy ještě Marťanů. Z paměti jsem vydolovala Baskoše, Žížala, Koblížka, Mariku, Skřítka (?), a další doplnění je zase na vás. Kromě členů našeho oddílu a dalších oddílu Čtrnáctky (všechny tábory byly skupinové- tj. složené z několika oddílů a jejich vedoucích) také několik pro další dobru významných satelitů, a to hlavně Pousta a Medvěda (Ivana Zvánovcová, Petra Tomášková), …….Medvěd po tomto táboře začal u Marťanů-Skarabíků instruktořit. Na tomto táboře jsme se snažili spolu s Crvčkem získat bronzový poklad a o něj zápolili v družinkách Havranů, Vlků, Medvědů, Sokolů, Bobrů(?), Lišek(?)… Kromě motivačky Kala, kala byla velmi oblíbená písnička „Když jsem Havrany (Vlky, Medvědy, Sokoli,Bobry, Lišky) pásala, zimou jsme se třásala. Pro zpestření uvedu dvě jiskřičky vzpomínek: osadníci měli za úkol vybudovat si políčka a vypěstovat zde do konce tábora některé plodiny, protože políčka měla být úrodná, osadníci si nenápadně mezi sebou kradli žížaly, aby měly půdu co nejkypřejší.Kromě toho však byla jedna družinka vyslána natrhat trávu na pokrytí políčka, vyslány byly menší děti, které se asi po hodině bloudění v okolí tábora vrátily se slovy: tady nikde žádná tráva není. Další jiskřička je zábavnější: po skončení noční bojovky se do tábora vraceli dva spolunocležníci a my je posílali do stanu se slovy: jděte do stanu a vyměňte si ponožky (myslíc, aby je neměly mokré) a jeden osadník odpověděl: proč, když já mám teplé a on tenké?!? Družinky mezi sebou zápolili ve např. ve stavbě pecí (mimochodem ještě po roce některé z pecí stály!), dopravních prostředků, zmíněném budouvání políček a pěstování plodin apod. Kromě toho jednotlivci získávali tzv. hodosti – za určité prokázané dovednosti a znalosti a za určité množství „platidla“ měl táborník (fuj to je slovo) možnost postoupit „v hodnocení jednotlivce“ a získat vyšší a vyšší a vyšší až nejvyšší „hodnost“. To ostatně byl tehdejší (osvědčený a ještě řadu let fungující) systém táborů – tzv. etapová hra (soutěže mezi družinami) a hodnosti (soutěž mezi jednotlivcemi).Etapová hra vyústila na konci tábora v poklad a někde v půli tábora byl puťák.
.
.
V roce 1987 nastaly dva osudové zlomy. Na podzim tohoto roku oddíl Marťani přestoupil ze 45.PS na 14.PS. Naše spolupráce byla již natolik pevná a myšlenka být součástí této skupiny natolik lákavá, že jsme přestoupili. A to přes některé těžkosti – největší z nich bylo dojíždění. Protože v podstatě všichni členové oddílu byli v té době z Prahy 6, probíhaly schůzky tak, že na začátku podzimu a na jaře, když bylo již světlo a teplo, scházeli jsem se v Třešňovce na Červeném vrchu a v zimním období jsem dojížděli do klubovny (sraz na Bořislavce, cesta autobusem, schůzka v klubovně – zpočátku jsme měli azyl v klubovně oddílu Vpřed, pak v Novomlýnské – cesta autobusem). Po čase (ale to trochu předbíhám) jsme díky paní Vávrové (mamince Štíti a Tukyho), která byla družinářkou na ZŠ Dlouhý lán, získali možnost scházet se v prostorách školní družiny, což naše schůzky usnadnilo a hlavně prodloužilo (předtím jsme spoustu času strávili v autobuse a vzpomínám si jednoho nerudného šoféra, který s námi bohužel jezdil poměrně často, který nás i za trochu smíchu chtěl vysadit). V té době byl instruktorem u oddílu Medvěd a asi v tomto roce začala u oddílu jako vedoucí pracovat i Gori (Jitka Velebová –dále Pešková). Někdy kolem Nového roku nastal druhý zlom – oddíl se od té doby zoval Skarabeus (jako spojení turistiky-přírody = brouk a historie = brouk ve starém Egyptě posvátný, tedy Skarabeus). No to víte, někteří závistivci (že jsme tak skvělí) nám říkali Hovniválové, ale kdo by si z toho co dělal, že Vředi ?!? Myslím, že také v prosinci tohoto roku vznikla tradice chodit o poslední schůzce před vánoci zdobit do Šárky vánoční stromeček,… Kromě výprav, kterých bylo již požehnaně a jiných oddílových akcí, probíhalo hodně akcí skupinových (atletické závody, hry po Praze, turistický sraz,…), kterých jsme se s chutí nováčků (a taky s chutí dokázat, že za něco stojíme) účastnili. V roce 1987 vyvrcholil rok (tedy školní – oddílový) táborem. Tentokrát jsme jeli do Indie – na Bhárat, těžit drahé kameny a hledat několik kamenů, po jejichž sestavení na posvátném místě získáme poklad. Tohoto tábora se zúčastnilo hodně Skarabíků, myslím, že valná většina těch, které jsem předtím vypisovala jako členy oddílu.
V dalším školním 1988 roce už s námi byl jako právoplatný vedoucí Hája (v minulém roce byl na vojně). Jak už jsem napsala Hája se do té doby mocně účastnil činnosti oddílu tím, že pomáhal s přípravou schůzek, výprav (kterých se také účastnil), byl vždy po ruce s radou či pomocí. Skarabíci se opět účastnili řady skupinových soutěží (atletické závody, soutěž v uzlování, TBZ, ..) a samozřejmě byla také celá řada oddílových výprav a akcí (Country saloon, drakiáda…..) a také mezioddílových (hry s oddílem Vpřed na Plešivci). V tomto roce (a možná spíš v předchozím) vznikl pro seskupení Jojo-Štíťa-Tuky název ocas (některých výprav se zúčastnil jenom věrný Ocas). V tomto školním roce pořádala Čtrnáctka skupinový turnaj v pasáku (mydlili jsme ho už asi od čtyřiaosmdesátého) a po řadě tréninků a nervázků jsme v něm zvítězili. Vzpomínám si na jednu obzvlášť vypečenou výpravu – do Solopysk na chatku bývalé vedoucí Hanky. Při výšlapu do okolí jsme u Karlíku potkali otevřenou ohradu s mladým koníkem. Děti se začaly rozplývat nad koníčkem a tak jej rozdráždily, že vyběhl z ohrady a jal se nás následovat po asfaltce a přitom si „rozverně poskakoval“ až do té doby, než jej nějaký dobrák poplácal. Poté se milý koník vzepjal, přeskočil Sysla a kolenem (naštěstí) jej srazil na vozovku. Sysel se praštil čelem o vozovku a boule byla veliká jako celá Afrika. Koník v rozverném a mnohlem rozvernějším poskakování pokračoval, a tak jsem utíkali mezi stromy do lesa (po chvíli se kůň vrátil domů a my si oddychli). Nicméně pro Háju následovala místo večerního posezení u ohně pohotovost, kde naštěstí zjistili, že Syslík byl v pořádku. Z toho plyne poučení: koníka v ohradě viděti, velikým obloukem ji obcházeti! Někdy během tohoto roku nás opustil Mědvěd a posléze také Gori odešedši na mateřskou dovolenou a přišel Panda (Jan Tomášek). Rok –a jak jinak –vyvrcholil přenesením se do Fantazánie. Přivíraly nás tuny bahna na táborovém náměstí, ale díky roštům a teplému počasí jsem jej zvládli. Družiny Červených skal, Žluté řeky, Modré vody a Zelených plání zápolily o šupiny pro své létající draky, kteří je přenesli za maličkou císařovnou. Jednotlivci získávali kony a podle postupu se odlišovali barvou šněrování na oblecích. Ti, kteří uspěli nejlépe získali pečeť Maličké císařovny – Auryn. Až na vyjímky byli ve Fantazánii všichni Skarabíci.
1989: A co bylo dál? Snad zlaté časy, na výpravy jezdila většina členů oddílu (ale už jich nebylo tolik, někteří během roku odpadli – Leoš, Marika, Skřítek, Sylva, Veronika, Bobeš již dříve, Dan i Žížal; na kratičký čas přibyli Hynek a Honza Pumpr). Jako instuktorka přibyla k oddílu Majda. Tento školní rok bychom mohli nazvat běhavým –ne snad, že by nás trápily střevní problémy, zato byly problémy s časem, několikrát jsem dobíhali vlak (a pamatuji se i na dostihy neúspěšné – vlak ujel a protože ještě nenastal čas mobilů, volali jsem jedné mamince s úkolem informovat ostatní). V tomto roce jsem začali úžeji spolupracovat či více se sbližovat s oddílem Korzáři, o čemž svědčí např. podzimní brigáda v Jesenici (pálení klestí a první dostih na vlak –úspěšný!). Během roku jsem lovili Bobříky, začali hrát Ringo. V lednu a únoru vyšel oddílový časopis Skarabeus (iniciativa dětí) a vznikl pokus o oddílový film (vznikly i rekvizity –falešný vous), ale nedotáhli jsem to dokonce. Samozřejmě se konaly tradiční skupinové akce. Utkvěly mi mimo jiné v paměti „mrtvoušové“. To bylo u Háji na chatě, hráli jsem tehdy velmi oblíbenou hru Námořníčky a kdosi po odkrytí Družina vyslovil přání: ať všichni mrtví obživnou. Myslel samozřejmé herní figurky, ale znáte fantazii – z té se už nořila představa otvírajících se hrobů v Ledči, lokálky obsazené mrtvoušema, kterak zastavuje na koleji za řekou, mrtvouši plovou řekou, vylézají na břeh a pokračují k chatě…… Nikdo nešel nabrat vodu do řeky!!! V červnu jsme uskutečnili bezvadnou výpravu do Jeseník, který se zúčasnili snad všichni členové oddílu. Trvala 5 dní a putovali jsme z Malé Morávky do Červenohorského sedla. Nezapomenu jak nás na tábořišti v Malé Morávce zastihla bouřka a když jsem plašila, že nikde poblíž není hromosvod, Hája suše konstatoval tady je a ukázal na kovovou stanovou tyč (tehdy jsme na výpravy jezdili ponejvíce s jehlánky. Většinou jsme je zavěšovali na stromy či na dvě zkřížené tyče; do Jeseníků na stromoprázdné tábořiště jsme si vzali tyče od Áček). O prázdninách jsme jeli jako čtyři britské expedice do Číny hledat druhou polovinu Taa podle zpráv (již dost senilního) lorda Alfonce. Na táboře se také konala Táborová porta a padlo rozhodnutí příští rok uspořádat spolu s oddílem Korzáři dvouoddílový týpkový tábor (do té doby jsem jezdili do osad).
Školní rok 1990/91 je dalším zlomovým. Nikam jsem nepřešli, ale zahájili jsme tradici vlastních táborů (tehdy Skarabíko-Korzárovských). Jako instruktor přibyl Aleš Hanzlíček. Sestava dětí byla již stálá: Baskoš, Jojo, Štíˇťa, Tuky, Koblih, Slunce, Lískáček, Mango, Sysel, Nesysel, Zbýša, Marek, někdy během roku odešel Panda. Kromě řady výprav se konaly i skupinové akce (zajímavá byla zejména výprava na Srbsko – slaňování a návštěva jeskyní). V tomto roce vznikly mnohé z tradic vánočních výprav (toho roku se konala u Háji na chatě), zejména některé tradiční vánoční zvyky (zdobení stromečku pro zvířátka, slavnostní štědřovečerní večeře, hrášek ve vánočce, věštírna) a pouštění skořápek se svíčkami na vodě. Myslím, že v tomto roce jsme se začali scházet ve školní družině na ZŠ Dlouhý lán (díky paní Vávrové).Bylo to ohromné ulehčení, neboť dojíždění nám ukrádalo spoustu času ze schůzky. Tento školní rok byl však hlavně ve znamení tábora – prvního „neskupinového“, prvního týpkového. Takže co se dělalo hlavně – šila se (jó, kdyby „se“, šili „jsme“) týpka. A taky jsme poprvé vyráběli postele z vrbových prutů . Tábor byl naprosto úžasný. Tentokrát jsme neměli žádnou celotáborovou hru. Prostě Indiáni se znovu sešli ve své zemi (odjeli načas z rezervace), žili ve svém táboře a získávali indiánská pera (plnili se činy), která jim byla předávána na večerních sněmech. Celotáborová hra sice nebyla, ale považte: poprvé pod týpky, poprvé indiánské sněmy, první totem, první indiánská pera, první dýmka míru….!!! Také jsme poprvé okusili slast potní chýše (pokud to nebylo na táboře následujícím). Obleky poněkud směšné, ale nadšení obrovské. Na tomto táboře jsme uskutečnili mimo jiné přepad Čtrnáctkového tábora na Šetině. Bylo to skvělé. Nejprve jsme si situaci oťukali – výprava do nepřátelského tábora nanečisto (pěšky asi 10km). Poté jsme se na několika sněmech radili jak to zaonačit, abychom mohli ke kůlu (stožáru) uprostřed nepřátelského tábořiště zabodnout čtyři šípy, a tím přivolat zpět do své země stáda bizonů. Vymysleli jsme, že část bojovníků proběhne táborem a rozprchne se do okolí, aby odlákala bojovníky z nepřátelského tábora, druhá část bude „zajímat“ zajatce na případnou výměnu a třetí část, tj. čtyři vybraní bojovníci, pak zapíchnou u kůlu čtyři šípy. Před cestou na „přepad“ jsme se řádně pomalovali válečnými barvami a vyrazili (samozřejmě v oblecích) – přepadnou nepřátelský tábor jsme jeli autobusem (řidič a kolemjdoucí vesničané moc nevěřili), zpátky jsme šli v noci těch 10km pěšky. V lese jsme se rozdělili na tři skupinky a pracně se plížili k nepřátelskému táboru. Pikantní na tom bylo, že poté, co jsme se velmi pracně proplížili až k táboru, naši bojovníci museli nakonec asi pět minut trdlovat po náměstí, než se jich vůbec někdo všiml (předem jsme se domluvili, že na sebe v táboře upozorníme, aby z toho naši „nepřátele“ také něco měli)!! Zapíchnout šípy se podařilo, několik bojovníků však bylo zajato a tak jsme se pro ně vrátili a vyjednávali. Nakonec jsme se znepřáteleným kmenem uzavřeli mír a vykouřili dýmku míru. Druhý den přijeli –již spřátelení –bojovníci nás navštívit do našeho tábora. Když nás spřátelení a taktéž pomalovaní „kolegové“ jeli navštívit, řidič autobusu jim automaticky napočítal stejný počet jízdenek jako nám včera (no, Indián jako Indián). Kromě přepadu námi organizovaného, jsme zažili několik přepadů ze strany vesničanů. S těmito přepady jsme nakonec počítali a byli na ně připraveni, myslím si, že na tomto (a následujícím) táboře nejlépe za celou éru táborů fungovala tzv. kruhová obrana.
Který to máme rok? Už 1991/1992 – přibývají další členové: Káťa Stará, Natálka, Manča, Opička, Fillip Ulver, Robik, Červík. Jsme bojovníky i během tohoto školního roku, získáváme dál coupy – orlí pera, účastníme se akcí skupiny (totální vítězství v uzlování) i akcí našich: výlet na Plešivec a neúspěšná výprava za trilobity, podzimní brigáda v Metlích (pod týpky na táborové louce – bylo to vlastně první podzimní táboření), k Majdě, Hájovi a Ingoustovi na chaty, na Babku, Sychráče,…… na výpravy jezdí většina členů oddílu, snad pokračují zlaté časy. Školní rok se překulil ani jsme nemrkli a je tu zase tábor, prcháme z rezervace a jedeme zase do Metel. Tady zápolíme se zlým duchem Medžisogvonem (musíme ho porazit tím, že zničíme pět přívěsků z jeho náhrdelníku,což se nám nakonec podaří). O tomto se nebudu rozepisovat, hezky je to popsáno v kronice. Tábor je – jak jinak SkaraboKorzárovský a účastní se ho i Mufty jako hospodář a Poust se svými prvňáčky.
Vsuvka od Gédi – také to byl poslední tábor s Kozáry, neboť po tomto táboře Korzáři skončili a já s Móňou jsme se přes rok rozhodly chodit ke Skarabíkům. Rozhodntí to bylo závažné, vůbec se nám nechtělo mezi ty „cizí děti“ ale stálo to za to. Díky za tu možnost! Myslím, že v tom samém roce přišla i Marťule od Fíků ke Skarabíkům.
V tomto roce zhoustly přepady ze strany vesničanů. Měli jsme opět perfektní kruhovou obranu, hlídky fungovaly jako nikdy a dokonce byli Syslouni (Sysel, Nesysel a Zbýša) pověřeni vybudováním výstražného systém, který vybudovali skvěle a celý tábor zajišovali i servis (údržbu a opravy). Přepady nakonec přešly spíš v přátelské zápolení, takže hlídání, ze kterého jsme byli místy dost orvaní, mohlo trochu polevit. Přidám ještě jednu historku: vedoucí se radili ve velkém týpku a najednou přiběhla hlídka s tím, že nad obzorem se nějak podivně blýská. Všichni vedoucí vyšli ven a začali rozumovat, co by to jako mohlo být. Na obloze se ve velké dálce objevovaly podivné záblesky, obloha byla zeshora i zespoda ohraničená a blýskání se objevovalo asi tak jako na širokoúhlém plátně v kině. Rozumovali jsme- racionálnější uváděli vzdálená vojenská cvičení, méně racionální ufony, vzpomínali na Den Trifidů apod. Bouřka to přece nebude! Ale byla! Poté co vedoucí suše zalezli zpět do velkého týpka a asi půl hodiny se radili, přišel příšerný vichr a všichni bojovníci lítali po táboře, chytali vlající plachty týpek a dohledávali kameny na jejich ukotvení (tento rok jsme uvazování poněkud opekli – nedoporučuji), do čehož za chvíli přišlo šílené blýskání a liják. Takže poučení: podivné blýskání na obloze viděti, týpka ukotviti! Na tomto táboře byl také super puťák (poklad), ale zde poprosím Háju, který jej připravoval o několik slov.
Následující rok (1992/93 ) začínáme výpravou na Vraní skálu a na podzim nabíráme další nováčky (to už popíše spíše Hája). V tomto školním roce se začínám bohužel vytrácet úměrně tomu, jak mi pod srdcem narůstá Tomík. Takže předávám brk dalšímu pisateli, k jeho velké radosti zřejmě Hájovi. Ahoj Marťani-Skarabíci moc se omlouvám těm, kteří mi z paměti vypadli, není to jejich bezvýznamností, ale mojí sklerózou.
Ahoj Vaše Hájovna
Hája – doplnit k táborům:
1) získávali na Calangu části řeky (vybírali cestu po řece)?
2) názvy družin a etapy na Osadě
3) doplnit či opravit psané kurzívou
Tábor 1994 – Hája
(dosud nedopsáno)
Podzim 1994/1995
Školní rok jsme zahájili výpravou na hrad Landštejn a okolí. Výprava to byla velmi povedená, docela jsme se prošli, prohlédli si Klášter a jeho chodby. Pulec našel ve výklenku Knížečku s Galadronovým osudem. Podle této knížky jsme měli hledat diamanty. a v podzemí kláštera našel první diamant Horník. Hledání diamantů nám vystačilo na celý rok.
V říjnu se také uskutečnilo táboření s Malou loží, kde jsme poprvé (jenom vyvolení J) spali v zubříku. Hned na to, za 14 dní, jsme se pro změnu hrabali v hlíně na brigádě v Srbsku, bylo krásné počasí a pohoda, takže to až tak nevadilo. Taky jsme se zašli podívat na Ameriku a v Kubrichtovce jsme hráli na píďaly.
Ještě ten samý říjen se také uskutečnilo táboření s kmenem z Ligy Lesní Moudrosti, s Waldenem a to u Třemšína. Naše týpko jsme hravě postavili (Hája vzal Baskoše na ramena aby zapnul jehlice) a vrhli se na dřevo. No a celé táboře jsme okoukávali a zkoumali jak plní činy třeba předčítáním povídek apod. Taky Baskoš nás posilnil svou na čin vařenou polévkou. Ale táboření uběhlo jako voda my se těšili zase na úterý.
V listopadu byl výprava ke Kangi Wiance. Z této výpravy se myslím všem zarylo do paměti hlavně hledání menhirů, nález diamantu a mafie. Taky si tu někteří splnili nováčkajdu a byli šátkováni. Pak následovalo několik schůzek, na kterých jsme si mimo jiné vyzkoušeli, jak sebe i ty mladší zabavit, hledali další diamanty a taky byla hra po Praze. 4.12. se konal podzimní sněm a 16.12. jsme vyrazili na vánoční výpravu k Hájovi na chatu. Bylo nás tam opravdu hodně, ještě že je ta chajda nafukovací!
Po vánocích se vyráželo na zimní táboře s Waldeny a nutno podotknouti, že bylo docela frišno. V únoru jsme vzali běžky a vyrazili na chatu k Jojíkovými strejdovi do Krkonoš. Bylo to bezva, sníh byl, běžkovali jsme, taky chodbičky ve sněhu jsme stavěli a simulovali strastiplnou lyžařskou výpravu.
Ještě než přišlo jaro putovali jsme za Tučňákem ze Štítiného snu a vydali se na výpravu do neznáma. To byl výprava jenom pro starší a spali jsme blízko pařníku u Chotovin v zubříku.
Pak následovala výprava k Ichčimu, do Prokopáku a taky se konala jarní skupinová hra Klíče od pevnosti Boyard v Prokopáku.
Na velikonoce se jelo opět na Zábrdku, a později ještě do Ďěčínských stěn. Nutno podotknouti, že všechny ty akce bych si asi nepamatovala, nebýt pěkně vedené Kroniky (Zuzkou). Takže jestli vám připadá, že je to tak trochu výčet akcí, tak je to pravda. Já si hlavně pamatuju, že jsme se snažili pořádat čaje o páte a udělat něco jako fungující kmeno-oddíl. Taky se odehrál Waldenský festival na kterém zahrál i Černý futrál, byli jsme se podívat na festivalu mezi ploty (ani na jedné akci jsem ale nebyla) a před táborem jsme byli na Plešivci. Pokud bude chtít znát podrobnosti, zkuste vážně tu kroniku, to stojí za to.
Se Zuzkou a pomocí kroniky zapsala Géďa
Tábor Zábrdka 1995
Po dvou táborech na Ploučnici si většina z nás myslela, že romantičtější místo pro třítýdenní letní tábor již nenajdeme. Ale krátké dvouleté období táborů na Ploučnici skončilo, naše louka byla zahrnuta do připravované vyhlášené přírodní rezervace, a my si museli hledat nové místo. Nebylo daleko. Na druhé straně bývalého VVP Ralsko o pár desítek kilometrů na východ v údolí Zábrdky objevil nad Růtovým mlýnem Ivo s Márou louky, na které se bylo možné přestěhovat. Nebyla tam řeka, kde se dalo koupat, nebyly tam vysoké pískovcové skály s výhledem do meandrů Ploučnice, ale přesto všechno, to místo mělo něco do sebe. Na několik dalších let se pro nás údolí Zábrdky stalo místem, kam jsme se později vraceli s pocitem, že jsme tady tak trochu doma.
Začátek prvního tábora na Zábrdce byl ve znamení velkého stěhování. Od Ploučnice bylo třeba převézt z Hradčan všechny tyče a vybavení. Zvládli jsme to až na kotliště, které jsme při stěhování nenašli. Po celý tábor se vaření obešlo i bez něho pouze na plátech. Na konci tábora se kotliště našlo. Bylo zamčené v Hradčanech v jiné garáži. Jak se říká, něco zlé je pro něco dobré. Příští tábory jsme již kotliště a kotel nevozili.
Louka nad Růtovým mlýnem nebyla rozlehlá, přesto se nám tam podařilo všechna týpí poskládat. Tenkrát jsme snad měli ještě pouze 2 šestimetrová týpí, z nichž to větší pomalované bylo náčelnické. Ostatní byla čtyřmetrová, kde se obvykle spalo po těch. Na druhé straně louky u potoka ve stínu olší jsme postavili kuchyň s jídelnou. První nově stavěná kuchyň!!! Pramínek s pitnou vodou byl ze všech našich táborů právě na Zábrdce nejblíže, hned u louky za rybníčkem, kde tábořili Vpřeďáci. Ten rok jsme měli v oddíle více nováčků, než kdykoliv jindy. Začátek tábora byl ve znamení dodělávek a vyrábění postelových rámů. Sekery a pily byly v plném provozu, a tak není divu, že se stal úraz. Jojík pomáhala některému z dětí a odnesla to právě některá z jejich končetin (tím ale netvrdím, že vlastní vinou). Jeli jsme hned do Českého Dubu na pohotovost. Tenkrát jsem poprvé a naposledy vyjel s naší starou škodovkou stodvacítkou cestu nad mlýnem z údolí do Vápna, při níž se mi podařilo prorazit nádrž. Ale do Duba jsme dojeli a s Jojíkovou končetinou to nakonec nebylo tak zlé.
Na nákupy a pro poštu jsme tenkrát jezdili do Hlavice. Nahoru to jelo s prázdným vozíkem celkem dobře. S plným nákladem při cestě zpět dolů se již muselo brzdit, aby se rohlíky nevysypaly na cestu.
Když jsme šli na dřevo do svahu nad táborem, bylo dostat dolů osekanou kládu vždy malým dobrodružstvím. Po několika dnech jsme tam měli tobogan, vydupanou cestičku, kterou jsme klády spouštěli na okraj louky do starého náhonu.
Kromě nás a Vpřeďáků tábořili v údolí i skautky a skauti z Liberce a nad námi skauti z Kněžmostu. Na jejich louku jsme se pak po 2 letech přestěhovali, ale tenkrát jsme o tom mohli jen snít. Museli jsme si vystačit s tou naší u mlýna. Táborovou hru si pamatuji jen matně, byla hlavně v režii Štíti a Jojíka. Čas od času se v blízkosti tábora objevila zpívající květina, ale vždy trochu jiná než z pohádky Pyšná princezna. Tady mi má paměť neslouží, naštěstí se snad najdou jiní, kterým ano.
První tábor na novém místě je vždy ve znamení poznávání nového okolí tábora. Tenkrát jsem s objevováním plání pod Ralskem a údolíček a lesíků v Podještědí začali o Velikonocích, kdy se na Zábrdce konalo naše první táboření. Ale během tábora vylo více prostoru a času. Pláně nás okouzlily a siluety Ralska, Ještědu a Bezdězu si vybaví asi každý, kdo tam byl. Taky Čertovu zeď u Českého Dubu, Čertův žleb a další. Příroda v blízkém okolí nabízela spatřit mnohé, co naše oči doposud ještě neviděly. Brzy zrána občas nad rybníčky lovil ledňáček. Nad údolím jsme několikrát viděli přeletět černého čápa jednou jsme nad mlýnem na modřínu pozorovali sýčka s vyvedenými mláďaty. Tenkrát ještě vyhnízdil ve starém polorozbořeném mlýně.
Ten tábor opět v našich týpích přibylo indiánských výrobků. Když bylo hezky, chodilo se po táboře v indiánském – v bederkách, košilích, šatech a mokasínech. Večer měla na sněmovišti již velká část kabátek z pruhované nemocniční deky. Woodcraft a plnění činů, nebo alespoň jejich částí, byl tou dobou v oddíle na vzestupu. V jistém směru mezi námi a Vpřeďáky byla i jakási „soutěživost“, který z táborů je více indiánský.
Na konci tábora jsme v údolí nechali tyče, již jsme je nikam nestěhovali. Přesídlili jsme natrvalo na Zábrdku.
Baskoš
Rok 1995/1996
V září jsme začali krásnou výpravou na Vraní skálu, na které jsme probouzeli fantazii a snažili se tak probrat k životu básníky z Aragornie. Na daná slova (melodie, fantazie, kočár, pohár, píšťalka…) jsme skládali básně a byla to docel švanda.
27.-30.10.95 jsme byli na podzimním táboření. Odjezd byl docela zajímavý, jelikož večer před tím bylo třeba ještě došít naše nové týpko. Docela dobře si ještě dnes pamatuji šití liningu asi tak do dvou až tří do rána. Ale stihli jsme to a týpko mohlo být na táboření vysvěceno. Taky jsme se mohli účastnit Inity. V listopadu jsme vybydlovali chatu pro změnu u Majdy v Davli. Tady nás čekal slet čarodějnic, která nám prozradily něco na bradavice a pro rozplakání v každém okamžiku a po příjemném večeru s kytarou jsme se ráno probudili do sněhodešťového dne.
Podzimní sněm byl opět u Štíti v bytečku, tam jsme schválili zasvědcovací stezku a také se k ní přihlásili. Také byly zvolené funkce jako ohnivec (Tuky), strážce Wampumu (Géďa), písmák (Marhul), náčelník psích vojáků (Vítek), náčelník po dlouhém rozhodování Hája.
Vánoční výprava byla opět k Hájíkovi, ozdobyli jsme stromek pro zvířátka, zazpívali koledy a i dárečky jsme si rozdali. Přes Silvestra bylo zimní tábořenía v lednu výprava do Dobříše, tam nám Vítek ukazoval také budoucí své rozestavěné útočiště. V únoru jsme se odvážili na noční přechod Brd a myslím že jsme pak byli dost hotoví. V březnu jsme byli u Móni na chatě, také byl zimní sněm, na kterém jsme řešili blížící se velikonoce. Taky jsme byli škubat pruty na postele a na Matějské pouti, tenkrát tam ještě bývali dětské koutky, kde si mohl člověk vyzkoušet všechno možné od keramiky po rozebírání telefonu apod. v dubnu s námi jel Aleš poprvé na výpravu, myslím že zápis je třebas i přečíst, také nutno podotknout, že v té době ještě chodil brzy spát, ale dnes?!
Ještě před táborem jsme se sešli opět na Točníku a myslím že hlavně tady se zrodil první plán založení malých Skarabíků. No jo, začali jsme stárnout, odrůstat a mladé krve je třeba.
Tábor 1996
Myslím že nejlepší bude začít úryvkem z kroniky: „Každovečerní sněmy, služby, hlídky, rozcvičky, sledování příběhu Toma a Mary a spousta jiných drobností nám vyplnilo těch 529 hodin (31 740min, 1904400 s) táborového času.
Noční cesta za studnou, boj se zelenou příšerou, lov bizonů, initi, plnění světel – keramika, tepání aj., a modrého života, bezpochyby úspěšný zápas v lakrose, hraní na kytaru, vaření čaje, kondiční běhy, večerní dýchánky v kuchyni u kamen, honba za pokladem, zjevení kostry u umývárky a hledání Vápna ve Vápně, nákupy, pozorování a sbližování s přírodou, dobré jídlo jako fazole s omáčkou“ a spousta zábavy zapříčinily, že tábor utekl jako voda. Já si hlavně pamatuji rozdělení družinek, jelikož my nejstarší „děti“ (Géďa, Móňa, Tuky, Marhul) jsme tvořili jednu tzv. elitní družinku a myslím, že ani s námi to vedoucí neměli jednoduché, ale nám s to rozhodně líbilo!
Po tomto táboře se od starších Skarabíků oddělili někteří a vrhli se do náboru malásků, ale o tom už následující kapitola.
Skoro opsala z kronik Géďa
Ilustrační tabulka (ono těch Zábrdek bylo už fakt hodně!)
|
Rok
|
Tábor – Zábrdka
|
Celoroční hra
|
|
1995
|
Kytka
|
|
|
1996
|
Tom a Marry
|
|
|
96/97
|
|
Za zlatem severu
|
|
1997
|
Krhůti
|
|
|
97/98
|
|
Dva divoši
|
|
1998
|
Alvarez
|
|
|
98/99
|
|
Pražská strašidla
|
|
1999
|
Hledání tábořiště
|
|
|
99/00
|
|
Nostradamus
|
|
2000
|
Hobit
|
|
|
00/01
|
|
Moudrý Mauricius
|
|
2001
|
Řecko
|
|
|
01/02
|
|
Kon-tiky
|
|
2002
|
Středověk I.
|
|
|
02/03
|
|
Harry Potter
|
|
2003
|
Lewis and Clark – Ploučnice
|
|
|
03/04
|
|
Detektivka – dědictví
|
|
2004
|
Středověk II.
|
|
|
04/05
|
|
|
Září 1996
Malásci aneb nová krev do žil brouka Skarabíka
Starší generace Skarabíků pod vedením Baskoše, Štíti a Jojíka nám pomalu odrůstá a tak jsme se rozhodli v září 1996 nabrat nové, mladší děti. Ve složení Géďa, Móňa, Tuky, Hája a Povidlo. O prázdninách jsme na Slovensku vymýšleli a plánovali co bychom s malásky mohli dělat a v září to vypuklo.
Jako zázrakem se nábor ve čtvrtých třídách velice vydařil, Hája přivedl svou neteř a synovce (Jiřku a Zdendu) a některé z dětí jsou u oddílu až dosud (Káťa). Společně, s asi 20 dětmi, jsme se začali připravovat na dalekou výpravu „Za zlatem severu“. Hra podle Miloše Zapletala se povedla, děti byly správně nadšené a my se s chutí vrhly do přípravy našeho prvního tábora. Na tábor 1997 „Krhůti“ jsme jeli spolu malí i velcí Skarabíci a byl to první tábor na hořejší louku (ne tedy ke mlejnu, ale okus dále proti proudu Zábrdky) a poslední se společným programem starších a mladších Skarabíků. Mezi hlučným provoláváním hesel jako: Ještě jdu k Ještědu, Není dobr a zel bůh kanálů Lomikel, Na úpatí Sněžky potkal jsem tři ježky, všichni tři šli pěšky, život je holt těžký, Klaksem jsme pátrali po stopách posledních žijících příslušníků národa Krhůtů na našem uzemí. Nutno podotknouti, že leckdo ještě pár let po táboře věřil, že Krhůti opravdu existovali.
Ve školním roce 1997/1998 se opět pár věcí ve složení vedoucích pozměnilo. Od malásků odešli Hája s Povi a spolu se zbytkem starších Skarabíků založili kmen. K nám se přidala Štíťa s Jojíkem a Baskoš od oddílu odešel (ale kontakt s námi udržuje dosud).
Září jsme zahájili dokončením loňské celoroční hry – výpravou na Merklovku – kde jsme také za vyrejžované zlato získali naší Malásko-Skarabíckou kroniku.
Nová celoroční hra byla na motivy E.T.Setona Dva divoši. Byla to naše první indiánská motivace. Na závěr děti získaly pravý indiánský buben, který pro nás udělali Mára s Baskošem. Také jsme vyráběli malované bedýnky a další vybavení na tábor (proutěná postel, indiánské šaty. Na podzimním táboření s Waldenem jsme si zajezdili na koních a tento rok se také konala historicky poslední vánoční výprava k Hájovi na chatu. Sešlo se nás 27, takže si dokážete představit kolik tam zbývalo asi tak volného místa.
Na Silvestra jsme vyrazili společně vedoucí a kmen, a to na Vlčí boudu do Neratova, kde jsme se dostatečně vyřádili při Tančírně a viděli východ sluníčka z Velké Deštné.
Tento rok měly i naše Zuby štěstí a rostly poměrně pravidelně. Byli jsme bruslit na Džbánu, vedoucí se byli zdokonalovat na Čotokvě a na již tradičním Velikonočním táboření, kde jinde než na Zábrdce, jsme založili novou tradici Velikonočních bojovek.
Pokud děti dodělaly nováčkovskou zkoušku, nedostávali už šátek, ale indiánskou šerpu. Pomalu se začala obnovovat tradice skupinových her, tato byla pod vedením Vpřeďáků na Dobříši (my obsadili druhé místo). Hru s názvem Alvarez na letošní tábor jsme převzali z knihy Jaroslava Foglara Devadesátka pokračuje. Děti jsme na dobrodružnou výpravu Španělů do říše Inků motivovali již od jara. Byl to asi jeden z nejlepších táborů, kdy děti putovaly podle deníku a na závěr získaly zlatý poklad a sošky. Kmen měl od tohoto roku na táboře vlastní program, ale vždy pro nás připravili úžasný závěrečný poklad. Řady vedoucích se po prázdninách ztenčili o Tukyho se Štíťou.
Pro celoroční hru 1997/1998 jsme se inspirovali Prahou a jejími Strašidly. Podle historické mapy jsme obcházeli ginga a z jejich kořenů jsme se dozvídali, jak vysvobodit vysvoboditelná strašidla z okolí naší klubovny, takže je dnes již nespatříte (například Raracha na Vyšehradě nebo Karetního hráče u Petrské věže). Na závěr děti dostaly semenáček ginga a zasadily ho na Štvanici – bohužel nepřežilo.
Opět se uskutečnilo mnoho povedených akcí jako podzimní výprava do Jizerských hor k Majdě, kde jsme pouštěli draky, pro vedoucí Čotokva na Filipce, hra po Praze podle fotografií věží a historicky první vánoční výprava k Márovi na Srní – se sněhem!
S oddílem Střevlíci (vedoucí Koblížek a Kutílek) jsme se zauzlovali a zašifrovali.
Na Velikonočním táboření opět na Zábrdce jsme pokořili vrch Ralsko a nachodili přitom s dětmi asi 50 km v jednom dni. Před smrtí vyčerpáním a uhrabáním nás zachránila čokoládová pauza u Stohánku.
Skupinové akce se rozrostly o První tradiční divadelní festival Čtrnáctky a skupinová hra byla tentokrát pod vedením našeho Kmene – putování za vejcem draka.
Na táboře 1999 jsme jako indiánský kmen museli prchat před rozpínavostí bělochů a hledali jsme nové tábořiště dále na západ. Na tomto táboře se nám podařilo obejít tři dominanty okolí tábora – Ještěd, Bezděz a Ralsko. Naposledy s námi byla Káťa Stará.
Po táboře v září 1999 se k nám připojili Koblížek s Kutílkem a jejich Střevlíci, a tak rozšířili naše řady.Během roku se k nám přidal ještě Dušan. Abychom zabránili zániku světa, předpovězenému Nostradamem na rok 2000, jsme putovali časem. V každé době jsme hledali část stroje času (v době ledové, ve starověkém Egyptě, v době Husitů i v budoucnosti). A protože jste naživu, naše záchranná mise nebyla marná. Praha nám již nestačila na hry po městě, a tak jsme zavítali do města Tábora, aj do katakomb jsme se podívali.
Silvestr jsme pro změnu oslavili v týpí na Zábrdce s kmenem Osmaka Opo. V dubnu proběhla další velmi vydařená skupinová hra – Krtek a kalhotky. A vznikla další skupinová tradice – společné velikonoční táboření, kde se i ostatní skupinové oddíly seznámily s naším způsobem táboření v týpí.
Tábor 2000 byl lehce inspirován Hobitem od J.R.R. Tolkiena. Narostly nám chlupy na nohou, zakulatila se nám bříška, vedoucí se objevili na táborových penězích, táborem znovu po letech zněla motivačka a na závěr jsme skolili draka Šmaka. Na konci tábora se s námi rozloučila dvojice K+K. (Koblížek a Kutílek)
Rok 2000/2001 jsme zahájili aktivní účastí na Indiánech z Točníku. A do našeho vedoucovského týmu se přidali Aleš z kmene Tate Iyumni a Věrka od Bobříků. Motivační hra začala na podzimní výpravě do Pořešína filatelistickým dýchánkem. Tam byla vypsána soutěž o vzácnou známku Moudrý Mauricius. Během roku jsme plnili úkoly od jejího majitele, které nám šifroval do obrázků na jiných známkách. Vyzkoušeli jsme si tak výrobu a pouštění balónů, jízdu na koni a kole, vyráběli jsme kašírované masky, učili se kytičky a historické stavební slohy. Po letech jsme se navrátili k jednotnému (skoro) oddílovému oblečení – modrá batikovaná trička. V prosinci se konal první a poslední Čtrnáctkovský ples, kde jsme se mnozí poprvé poznávali ve společenském oděvu. Uzle jsme motali pro změnu se Vpřeďáky a Káťa všechny přeuzlovala. Uskutečnil se v pořadí již třetí divadelní festival Čtrnáctky (druhého jsme se neúčastnili) a naše úspěšné představení Kytice: Bludička dalo hromadné jméno některým holkám z oddílu. Jezinky už jim asi nikdo neodpáře.
Moudrého Mauricia se nám podařilo získat po vyčerpávající leč velmi zábavné cestě, kterou pro nás připravili Aleš s Míšou a Mára zajistil závěrečný proviant v podobě výborné bramboračky.
Léto 2001 bylo ve znamení řeckých mýtů. O úvodní motivaci se postarali vedoucí a kmen svou úžasnou dramatizací o stvoření světa. Jeden táborový den si pro sebe připravily děti (dokonce všichni přežili až na „Myší nohu“) a vedoucí s kmeňáky zatím připravili vyvedení krásné Euridiky z Hádovy říše. Nakonec jsme porazili Króna, který se vzbouřil proti svému otci, vládci Bohů, Diovi, za což jsme byli odměněni nápojem a pokrmem bohů. Na táboře se s námi rozloučilo Jojo s Dušanem a v září přišla posila z Kmene– Zuzka (Kvík).
Sepsaly Móňa a Géďa
Tady navazuje povídání od Věrky, některé události se překrývají, ale myslím, že dvojí pohled je taky dobrý.
PODZIM 2000-JARO 2004
aneb Skarabíci od známek po pohádky a detektivy
Když jsme byly požádány, abychom napsaly do almanachu jak jsme viděly poslední čtyři roky Skarabíků, stály jsme před nelehkým úkolem. Protože byly naše pohledy asi poněkud rozdílné, rozhodly jsme se, že raději napíšeme povídání dvě. Snad to opravdu prostěje objektivnosti popisu. Tak to byl na vysvětlenou, teď už tedy naše vzpomínky.
Tak a je to tady. Právě jsme se společně přenesli do září roku 2000 . Vzpomenete si ještě, co se zrovna děje? Tedy nevím co u vás, ale pro mě to je docela změna. Tento podzim pomalu poznávám ty lidičky, o kterých jsem doposud převážně jen slyšela. Najednou se ocitám na své první skarabícké poradě (společně s Géďou, Móňou, Jojíkem a Alešem) a než se stačím rozkoukat, už je tu hra a s ní Vydry i Lasičky. A o co se vlastně snažíme? No řekněme, že máme slíbenou lákavou odměnu za nalezení Moudrého Mauricia. A tak celý rok sbíráme známky. Někteří se ukazují jako úspěšní filatelisté, někteří mají jiné silné stránky. Každopádně se blíží konec našeho úkolu a my se vydáváme na Brlenku. Nacházíme dostatek klíčů a otvíráme truhlu s Mauriciem i pokladem.
Tak, to bylo v květnu. Teď už je ale červenec. A to znamená jen jediné – tábor. S ním se ukazuje další úkol, který vyžaduje skarabíckou šikovnost. Tentokrát děti pomáhají starořeckým bohům. Jsou to opravdu krásné tři týdny na březích Zábrdky. A co se nejvíc líbilo? Pokud si to dobře pamatuji, tak klasicky puťák a poklad, ale i Euridika, úžasná kmeno-Alešova večerní hra. Ale dělali jsme i jiné věci. Kmen například ve vlastnoručně vyráběné kovárně odléval kovy (jaké to, už nevím) a určitě jsme i tepali.
A je tu opět září. S Géďou, Moňou, Alešem a Kvíkem připravujeme plavbu na Kon-Tiky. Jen se přiznejte, kdo z vás by nechtěl vyzkoušet přeplout oceán na voru z balzových kmenů. Náročná expedice, ale opravdu zajímavá hra, v které soupeří Hlemýždi, Šnecy (ano, opravdu s y) a Slimáci. Plujeme neznámým mořem, čas od času se ukazuje zrádný proud či bouře. Přesto si i tuto cestu můžeme připsat k seznamu úspěšných „akcí“.
A co tábor? Opět Zábrdka, ale úkol zcela jiný. Pro ty, co to ještě nevědí, napovím, že jsme právě ve středověku. Učíme se skládat písně, dělat louče, vyrábět svíčky, šít plášť, péct chleba, tlouct máslo nebo třeba vařit marmeládu. Mimo to ještě denně putuje všech šest tříčlenných skupinek z kláštera do lesů a polí, od hostince k hradu a i na mnoho jiných míst. Tím se snaží získat amulety a informace o skrytém templářském pokladu. A jak jsme se o tom vlastně dozvěděli? Na začátku tábora k nám přijíždějí kejklíři s úžasným divadelním kouskem (vlastně kusem) Dva havrani. Tato hra měla takový úspěch, že jste jí od té doby mohli shlédnout při různých příležitostech na mnoha místech.
Obtížný úkol nás čeká i v roce 2002 /03 . To se ( co by studenti Mrzimoru a Havraspáru ) nejprve snažíme naučit co nejvíce z kouzelnického umění. A jde nám to! Umíme podle data narození určit číslo, které určuje povahu člověka, umíme přeměnit staré noviny v nový papír, učíme se jak pomocí lektvarů udělat z obyčejného trička krásné oddílové a známe také jaká bylinka a koření jsou dobré nejen jako lék, ale i jako ingredience do lektvarů. Potom se ale od nějaké slečny píšící do Denního Věštce dozvídáme o šému rabi Löwa. Tento kouzelný předmět, který kdysi dokázal oživit Golema, prý stále existuje. Tato novinka je následována prosbou o pomoc (od rodičů té slečny) adresovanou profesorovi Brumbálovi. A tak se vydáváme z Bradavic do Prahy, kde získáváme mapu s označeným místem uložení šému. Musíme ale také vyrobit šémy falešné, kdyby je po nás chtěl Vy-víte-kdo, který má s pravým šémem nehezké plány. Děláme i lucerny, šém je totiž skryt v podzemí. A nakonec se vydáváme zničit ten kouzelný, ale nebezpečný předmět. Z bezpečnostních důvodů radši neuvedu místo, kde jsme ho našli. Každopádně jsme se pak přenesli do Bradavic, kde na nás čekala úžasná hostina.
A teď pozor, změna ! Na tábor jedeme na krásnou louku na břehu Ploučnice ( kousek od staré „skarabícké“ louky ). To je ale jen na chvilku, potom, ani nevíme jak se to stalo, se najednou ocitáme v St.Louise. A rozhodujeme se, zúčastníme-li se expedice na západ. Asi ani nemusím psát jakou možnost jsme vybrali. Na cestu se vydávají hned tři expedice – Hogan zi, Wabluška toto a Wakpa to. Každá skupina má s sebou pro případ nouze alespoň jednoho domorodého průvodce. Cesta je to nesnadná, ale kolik nových a zajímavých informací o indiánských kmenech získáváme. Vyrážíme i na lov bizonů a jiné zvěře. Podnikáme válečnou výpravu za znepřáteleným kmenem Vpřeďáků. Protože nejsme tak krvelační, jak vypadají naše pomalované obličeje, stačí nám jen lakrosový zápas. Ale zabýváme se i vědeckou činností. Během přechodu přes hory například zkoumáme vliv atmosférického tlaku na teplotu varu vody. A abychom se neumysleli k smrti, užíváme si krásného počasí na vorech (každá expedice má svůj) a lodích nebo si například zkoušíme opačnický den na vlastní kůži. Pokoušíme se z Ploučnice lovit i lososy, že tam přece nejsou? No zeptejte se dětí, myslím, že mají jiný názor. Čas vyměřený pro cestu se pomalu chýlí ke konci, expedice se vracejí do St.Louise, aby přijali odměnu od samotného prezidenta a my se loučíme s Ploučnicí. Tak snad někdy příště.
Aby těch změn nebylo málo, v září se rozdělujeme na Malásky (nové děti, Jiřka, Káťa, Zuzka a moje maličkost) a Velásky ( „staré a ostřílené“ děti, Aleš, Géďa, Móňa a Zdenda). Přes slíbené děti trávíme půl roku většinu oddílových akcí v počtu 4+1 (já a jezinky + Jiříček), ale po Vánocích se náš stav lepší a nepřestáváme se snažit. Vždyť princ Richard potřebuje sehnat krásné korálky po tolika pohádkách, že se hodí každý pár rukou . Velásci zase vyšetřují sérii vražd. O lepší výsledky soupeří dvě detektivní kanceláře – Fénix Matouš s.r.o. a Lupa a spol.
Tak to byly velmi stručně popsané čtyři roky v oddíle Skarabeus. A co všechno se z mého pohledu za tu dobu změnilo ?
1) . . . jednou ten koloběh poznáš, že staré ztrácíš, nové nalézáš . . . děti odcházely, jiné přicházely. Střídání stráží proběhlo i v řadách vedoucích. A výsledkem je skoro úplně chlapecký oddíl s téměř jen dívčím vedením.
2) . . . čau, čau, čau, řekli jsme čau před školou, táhlo nám na patnáct. . . /. . . do kapsy občanku . . . z nejstarších dětí (neboli mládeže)se staly instruktorky a vedoucí.
3) . . . vítám vás jak slunce zář, aleluja, vítám novou dětskou tvář, aleluja . . . nabíráme prvňáčky do letos (vlastně už loni) vzniklých Malásků.
4) . . . jedenkrát dávno šel pustinou muž, na pravým místě tam vykácel buš . . . hledáme nové místo na tábory.
A co zůstává stejné?
1) . . . jsou rázní a smělí a s hrdými čely . . . kouzla a divy jdou staletím s nimi . . . jsou hrdí a vědí, že silou medvědí se kdykoli budou za správnou věc bít . . . s dětmi se vrháme do stále nových dobrodružství.
2) . . . dokud tráva bude růst, řeky potečou a stoupat bude dým . . . asi na tak dlouho odhaduji skarabícký zájem o Indiány.
3) . . . nezacházej slunce, nezacházej ještě . . . společně strávený čas letí tak rychle, že tábor končí, jako by to byla jen víkendová výprava, výprava uteče jak schůzka a schůzka ? V jednu chvíli je 16:00 a než se otočíme už jsou tu rodiče a s nimi 18:00.
4) . . . ještě nám zůstala víra a cit, ještě se umíme za ruce vzít . . . Skarabíci a kmen jsou pořád těmi kamarády, jako když jsem je viděla poprvé.
Zapsala Věrka
Oddíl a „Jezinky“(Zuzka,Jiřka,Stáňa,Káťa)
Od roku 2000
V paměti uvízla výprava, kdy jsme skládali strojek času. Bylo to na výpravě v říjnu, spali jsme v dřevěné budce v lese, byl pátek 13. A zrovinka úplněk. Jak magické. Strojek času (budík) se musel v kroužku okolo pařezu natáhnout a my se tak mohli přenést do doby 1921. Bylo to napínavé. Ticho, měsíc, tikání strojku, zazvonění, náhle zpěv jako z opery, zahřmělo se a zablýsklo se a byli jsme na tom samém místě jen o pár let zpět. Jó, kde jsou ty magické časy dětství 🙂 (to byl vtip).
Významná pro nás jako čtyřku byla výprava do Pořešína. Tato chalupa měla (asi i má) mnoho místností a nám bylo umožněno, abychom si jako samy samotinké vlezly do útulné místnosti v 1.patře, separé od ostatních. Byly jsme vzůru do 4.hod. do rána a ráno dělaly 100 dřepů za to, že jsme nevstaly. Tuším, že v té době nás začali vedoucí brát jako hmotu ke zpracování na vedoucovství.
Osudný pro nás byl divadelní festival. Hráli jsme hru Bludička a já a Jiřka hrály Bludičku a Pána lesů, ale Zuzka se Stáňou byly jezinky. Jak hrozné, od těch dob jsme VŠECHNY (proč?!) jeziny. Všimněte si, ne jezinky, ale tvrdý jeziny.
Velikonoce, jak důležité pro naše ustalování pozic v oddíle. Co si pamatujeme je, jak jsme opět kravily, vedoucí na nás byli naštvaní a Opička o nás prohlásil: „Ty neuhlídáte.“ Do dnes nevíme, co to mělo znamenat, ale mělo to velice důležitý podtón.
Brlenka, dřevěná chata, výprava zajímavá tím, že tam přijel tatínek s maminkou, neboli Aleš s Míšou. To bylo diskutování a hádání, proč tam jsou, na dětské výpravě. Samozřejmě, že připravovali hru, ale tak to naše nevedoucovské oči neviděly. Dost jsme kravily. V noci se vedoucí dole radili (byl to poklad) a nám se nechtělo spát. Proč tedy nerušit a neposlat dolů dopis oknem, že?
Tou dobou jsme se scházely i mimo oddílové akce, např. v čajovně a co mohly holky puberťačky řešit? (To, co řeší i teď, ale s nadhledem)
Tábor 2001 – no nevím zda si na to ještě někteří pamatují, ale pro nás to byl tábor po vzoru této události -> Holky, Míša seká dřevo! Ještě, že jsme z toho vyrostly…
Jak nás potěšilo, když jsme byli pozvané na Slovensko! Byla to velká mimooddílová akce společně s velkými. A bylo to fajn, sešly jsme se všechny čtyři.
Další bonba, historicky první společný silvestr – Jezinky a oddíl. No, bylo to zajímavý a podrobnosti říkat nebudu, jen jsme prostě měly materiál na drbání dost dopředu.
Stále víc a víc nám bylo vštěpováno, že ty menší mají v nás vzor a že bychom se podle toho měly řídit. Bránily jsme se, ale musely jsme podlehnout. Dělaly jsme program, seznamovaly se s vedením akcí a připravovaly se na instruktorství.
Skutečně přišla doba, kdy jsme měly kurzy instruktorství a z nás se staly slečny Jezinky inkstruktorky. Dostaly jsme klíče, což byl asi ten největší znak změny. Stáňa se naneštěstí začala vytrácet a pevný spolek čtyř se rozpadl, nebo spíš přeměnil.
Pak přišel nápad na založení nové mladé generace, prvňáčků, pod vedením nás tří a Věrky. Spousta dohadů, probírání, omylů a konečné usnesení – ano. Náš puberťácký pohled na svět se změnil, je stejně zmatený jako předtím, ale jinak. Máme oddíl malásků a nadšení trochu ochladlo, ale stále se drží a bude držet.
Co se změnilo
Když se na to díváme z nadhledového hlediska (to je ale blábol) charakter se změnil. Přestalo se hrát na kytaru (když jsme přišly,všude se hrálo, teď je to prostě jen občas). Tak nějak se duch oddílu přeměnil, ale asi nejsme schopné zachytit jak. Skarabeus a Vpřed má víc společných akcí, na táborech máme společné hry a nebrání nám ani odlišné louky (měli jsme lakrosový zápas, když jsme tábořili na Ploučnici a oni na Zábrdce) a vůbec se Čtrnáctka dala opět dohromady. Např.zavedení společných Velikonoc.
S Věrkou přišlo spojení s Bobříky a dost se vyvíjí hlavně přes Aleše. Pro nás přestaly být společné akce s kmenem svaté, možná i proto, že kmen chápeme jako zástupce než jako celou partu lidí (Matla byl na výpravě s malásky -> viz Zuby č.18). Z dívčího oddílu se stal klučičí a odrostlíci (M+M+M+Píp atd.)nechtějí nést tíhu předávání zkušeností atd…(kromě Myšky, která šla dělat instruktora k Bobříkům s naším požehnáním)
Ale jedno se nezměnilo. Naprosté prosazování originality jedince. Děláme-li stejné pláště, znamená to, že mám stejné barvy, ale jiné zdobení a myslím, že to není špatně. Tak, to bylo zachycení let, asi trochu filosofičtější, než jsem zamýšlela, ale prostě z pohledu osiřelých „Jezinek.“
Za Jezinky zapsala Káťa
Co se událo za ty tři roky od minulého srazu 2004
V září 2004 nastalo další dělení Skarabíků Velásků. Ne, že bychom se tak rychle množili, to spíše naopak. Vlastně nám přibyl jeden zajímavý člen. Postižený Jára se svou asistentkou. Ale děti jsou rok od roku starší a jejich zájmy se začaly dost odlišovat. A tak jsme Velásky rozdělili na rod starších a rod mladších, později nazvaný Wanblište ( v překladu Orloči – Orlí oči ). Celoroční hru jsme však měli společnou a vlastně i většinu ostatních akcí. Scházeli jsme se jednou za 14 dní na oddílovce. Rod starších měl svou schůzku ve středu před kmenovkou a postupem času zároveň s ní. Wanblište vedla Móňa se Zdendou, starší Géďa s Kubajsem.
Na podzimní výpravě jsme zahájili naši expedici do Tichomoří. Jako správní vlastenci 19.století jsme se tam vypravili nasbírat exotické předměty pro Národní muzeum. Parník však ztroskotal a tak jsme se po celý zbytek roku pokoušeli dostat zpět. Stavěli jsme vory, objevovali ostrovy a sbírali exponáty. (Forma hry jako námořníci.) Ty jsme nakonec šťastně dopravili do Evropy a vydražili na aukci.
Tábor 2005 se zase nesl v indiánském duchu. Tak nějak jsme po těch letech dospěli k tomu, že indiáni a středověk jsou pro nás natolik zajímavá období a oblasti, že budeme tábory střídat s tábory věnované této tématice. Letos jsme tedy za 3 týdny prožili celý rok v indiánské vesnici. Pořádali jsme lov na bizony, vyráběli bubny, slavili indiánské svatby. Byl to již druhý tábor, kde byli též Malásci, nazvaní Wabluška Thosan.
V srpnu jsme skupina vedoucích, kmeňáků a nejstarších dětí (Pípáčkem a Marjánkou), vyrazili na Ukrajinu. Počasí nám sice nepřálo, ale Hoverlu jsme dobyli.
Ve školním roce 2005/2006 byly oddílové schůzky Wanblište a rodu starších již jen 1x měsíčně. Zato vždy nějak motivované. V říjnu jsme se proháněli Starým městem jako mafiáni, 14.února na sv.Valentýna jsme podávali milostné inzeráty. Wanblište jako celoroční hru stavěli železnici v Československu a nebylo to samoúčelné. Na závěr museli prokázat funkčnost železniční sítě i své logistické schopnosti při plnění zakázek na transport zboží. Za odměnu jsme se pak projeli parním vláčkem na Dobříš. Během roku byla spousta tradičních společných akcí, ale měli jsme i jen své výpravy stejně jako kmen (voda, huculové). Oblíbenou zábavou mezi kluky všech generací se staly strategické stolní hry. Ani luky a šípy nebo meče nám už nestačí. Vyzkoušeli jsme si též painball a airsoft. Rod starších měl schůzky společné s kmenem a během roku vykrystalizovalo, kdo půjde dělat instruktora a kdo zůstane v kmeni.
Tábor 2006 byla tentokrát opravdu kolektivní práce vedoucích, kmene a částečně i dětí. Nejeli s námi Wabluška Thosan, takže věkový průměr na táboře byl přes 18 let, jen děti asi 14. A přesto jsme vytvořili jednu z nejpohádkovějších motivací. Jen jsme to všechno posunuli do takové trošku recesistické polohy. Vyzkoušeli jsme si též populární dřevárnu – pobíhání a bitky v lesích ve středověkém oblečení a se speciálními zbraněmi. Udatní válečníci pobíjeli chyméry i krabicové obludy. Dračici Nandůu se jim ale ochránit nepodařilo. Zbyly však po ní tři vejce. A hádejte, co se nestalo? Vylíhl se nám drak.
V srpnu jsme se někteří vypravili na vodu na Hron.
Září bylo ve znaku velkých změn. Vedení oddílu převzali mladší. Vedoucími u Wanblište jsou Zdenda, Káťa a Míša a přibili též tři instruktoři Pípáček, Křéma a Honza. Já s Géďou jsme přešli do kmene, kde věkový průměr trochu sráží Marjánkovci – Maruš, Michal a Martin.
Móňa
Wabluška Th´osan 2005 – 2007
Během příštích pár řádek se pokusím přiblížit Vám všem, co se stalo od mého posledního zápisu do tohoto almanachu. Pokud si dobře vzpomínám, končila jsem školním rokem 2004/2005.
O prázdninách jsme jeli se staršími na tábor. Na rozdíl od jejich bojů, naším úkolem bylo najít bájný Excalibur a vrátit ho do bezpečí. Ale o tom už jsem myslím psala. V září naše řady opustily Jiřka se Zuzkou. Z vedoucích jsem tedy zbyla jen já a Káťa. Ale i tak se nám s dětmi dařilo úspěšně zachraňovat jedno pražské strašidlo za druhým. Kromě toho jsme byli i na spoustě výprav.
Ostatně už podzimky byly velmi zajímavé. No jen kápněte božskou, kdo z Vás už byl na cestě kolem světa? Dobrá přiznávám, nám to také nevyšlo, ale chyběl jen kousíček. Vstali jsme včas (tedy osobně mi přijde přesnější termín neuvěřitelně brzy), došli jsme až na vlak (a tentokrát to nebylo zrovna blízko), dojeli jsme až na začátek naší cesty kolem Světa. No a potom už bylo docela pozdě, tak jsme se rozhodli naobědvat. Vzhledem k tomu, že ani tou dobou se mlha nezvedala a viditelnost byla horší než malá, naše cesta skončila už u Schwarzenberské hrobky. Užili jsme si ale spoustu her a vyrazili za staršími do chaty. Svět tedy zůstal pro nás výzvou na někdy příště.
Na Vánoce jsme byli u Máry na Srní. Tentokrát se myslím nic výjimečného nestalo. Vánoční koupel si mám dojem vodomilní nadšenci užívali rok před tím. Protože starší jeli na Velikonoce na Zábrdku a naši rodiče by nás všechny pod týpka asi nepustili, rozhodli jsme se jet na Šluknov do skautské klubovny. To nám umožnilo (společně s Bobříky) během cesty napříč ještě neosídlenou Amerikou zavítat na nádherná místa například Českosasského Švýcarska. Byla to také první výprava, na které jsme vařili onu vynikající pampeliškovou polévku. Přesto že léto už se blížilo mílovými kroky, stihli jsme mimo jiného i pomoci Strážcům údolí s přípravou akce Indiánskou stopou, tedy takového malého „ Točníku “ ve Slunečním dvoře.
Ale to už tu byly prázdniny a s nimi i tábor. Na Zábrdce, se staršími a s Tate. Tentokrát jsme se proměnili v Irokézské bojovníky a skládali jsme dohromady kouzelného Hada, který jediný nám mohl pomoci získat zpět ztrácející se sílu našeho národu a moudrost, která nám pomůže v boji se stále větším množstvím bílých osadníků. Myslím, že ještě dlouho nezapomenu na puťák. Měla to být nádherná cesta z Turnova, přes Vyskeř, Valdštejn a Hrubou Sklálu až na Trosky. Ale jako na potvoru se sotva jsme vyrazili rozpršelo. Přes ten protivný drobný a neustávající déšť a lezavou zimu děti šlapaly víc než odvážně. Po dvou dnech jsme se vraceli unavení, děti v našem oblečení, protože svoje už dávno promočily, ale s pocitem, že jsme to zvládli. Během puťáku se děti také rozhodly, že by chtěli indiánskou svatbu. Tak jsme jí také uspořádali. Ale ne jen tak obyčejnou, ale dokonce dvojsvatbu. Matouš si vzal Týnku a Jirka Áju. A potom pomalu přišel čas loučení. Vedoucí ještě chvíli zůstali v táboře se staršími, kteří měli tábor o týden delší.
Rok 2006/2007 jsem už z vedoucích u mladších zůstala jen já. A protože už jsme nebyli žádní Maláskové, vybírali jsme si s dětmi nové jméno. Nakonec zvítězilo jméno Wabluška Th´osan. Rod mladších (mladších děti od starších :o) ) si také vybrali nové jméno, od toho roku jsou Wanblište. Jen Rod starších si žádné jméno nenašel. Zato se postupně začali programem čím dál víc blížit Tate, ono také není divu, vzhledem k věku jejich členů. Ten rok jsme s dětmi hledali lék pro Dětskou císařonu a vlastně celou Fantázii. Na podzimní výpravě jsme byli u Jirky v Krkonoších. Bylo tam nádherně, skvěle jsme si to užívali. Na vánoční výpravu jsme nemohli jet se staršími, protože termín, který vybrali jsme už většina z nás neměli volno. Jeli jsme tedy týden před nimi. Pochopitelně ne k Márovi na Šumavu, ale tentokrát k Emče do Krkonoš. Ač se jednalo o akci spíš komorního charakteru (opravdu nás nebylo moc), zvládli jsme kromě již tradičního programu i sáňkovat nebo třeba postavit skvělé iglů. Na velikonoce už jsme zase byli celý oddíl a Tate dohromady. Nejeli jsme se skupinou na Kopeček, ale na Ploučnici s Osmakáčema. Vyrazili jsme s dětmi do tamního skalního města, hráli jsme s Osmakáčema velkou lesní hru,…. I pondělní program vyšel skvěle. A tak není divu, že nám prázdniny jako vždy neskutečně rychle utekly a museli jsme se zase vracet domů. Z větších akcí toho roku bych snad zmínila ještě výpravu na Kutnohorské stříbření. Zvlášť někteří z nás si odnesli velmi silný zážitek především z vystoupení Krless.
No a zase tu byl červenec. Letos jsme jeli na tábor společně s Bobříky a to na Kopeček. Ještě než jsme vyrazili na představebku, stihla jsem se stavit na Zábrdce, na táboře starších a kmene. To léto nám všem počasí přálo. Bylo slunečno a teplo celý tábor. A tak se nám skvěle obydloval tajemný ostrov, na který jsme se svým králem uprchli ve strachu z nepřátel v naší rodné zemi. Společnými silami se nám podařilo i získat moudrost Elfů, Víl, Trpaslíků a Lidí a prolomit strašlivou kletbu, kterou na nás uvrhli naši barbarští protivníci. Když se nám to podařilo, objevil se nad naším táborem nádherný ohňostroj. Potom už nezbylo nic jiného než sbalit, uklidit louku a rozjet se na dovolené, na chaty k babičkám a tak.
Letos (vlastně už loni) jsme vyrazili na podzimky tábořit. Opět bez starších, kteří chtěli jet do chaty. Týpko jsme postavili na táborové louce Draca. Kromě naprosto jedinečného celodeňáku, jsme ještě třeba lovili bizony, stavěli modely světoznámých staveb, v noci chytali duchy, vyráběli loutky, hráli aktivity, nebo třeba lakros. Na vánoční výpravě jsme se opět všichni sešli u Máry na Srní. Protože letošní zima byla velmi teplá, spíš než takovou tu ladovskou zimu jsme si užívali krásné jakoby podzimní počasí. I na výletě jsme se nebrodili ani sněhem ani bahnem, ale mohli jsme si užívat sluníčka a krás šumavské přírody. Na Velikonoce jsme opět jeli na Ploučnici, s Wanblište a s Bobříky, jako takovou malou zkoušku na tábor. Tate se rozhodli jet na skupinové táboření na Zábrdku, takže akce byla letos taková komornější. I tak se myslím všem moc líbila. Počasí nám opět celkem přálo. Kromě výletu na letiště a Ploužnici jsme stihli i pomoci s výrobou týpiovek, udělat si šiniovky, zahrát si šiny a lakros, velkou lesní hru, vyrobit si pomlázky a nabarvit vajíčka, zkoušet divadlo na festival a spoustu dalšího. A poslední a ne zrovna malá akce, která vlastně končila včera byl už šestý netradiční divadelní festival Čtrnáctky. Naše představení (tedy celého oddílu) Co skrývá truhla bylo nominováno na Čtrnáce, což je při letošní konkurenci velká pocta a tak tedy ještě jednou děkuji všem, ať už autorům nebo protagonistům, že se na divadlo vrhli s chutí a dokázali stvořit tak skvělé představení.
Zapsala Věrka
Co rok 2006/2007?
Od září jsme úspěšně přebili počtem vedoucích naše oddílové děti. Dětem bylo nabídnuto, že Kubajs, Matla, Míša a Zdenda se ujmou jejich lakrosového výcviku. Děti, které jsou již vyšší než já s tím souhlasily a půlka schůzky byla zaměřena ryze sportovně. Druhou půlku jsme se snažili kluky přesvědčit, že je fajn, když člověk ví, co kolem něj roste, že na uzlici se dají uvázati i jiné uzle než jen kaťák a že neexistuje jen lakros, lakros a lakros. Nevím, nevím, jak se nám to povedlo. Ani možnost využití kola na Bobr Trophy je moc nenadchla, jediný Jirka se ukázal jako rození kolista, tak jsme jeli sami s Jirkou.
Na podzimní výpravě se meditačním způsobem děti přenesly do indiánských vesnic a jejich celoročním úkolem bylo objevit území s ukrytou lovnou zvěří a udělat si zásoby na zimu. Troufám si tvrdit, že s jejich pílí by všichni umřeli hlady.
Překlepali jsme Vánoce a vehementně se připravovali na olympiádu z uzlování pro celou skupinu čtrnáctku. V lednu, když venku měla být zima, jsme se úspěšně prouzlovali jednou sobotou, aniž by se někdo uškrtil a od nás neměli ani šanci, protože krom Jirky nepřišli. Jirka nám pomohl s organizací. Bylo to povedené a jsem ráda, že ostatní oddíly se uzlování nebojí.
Další ze studených víkendů jsme si vyjeli na kola na Ice Trophy. Dobrá pověst této akce mluví za vše a nebyli jsme zklamaní. Celoroční hra mezitím úspěšně stagnuje, proč si to nepřiznat.
Z větších výprav byla výprava k Jirkovi (Ratajík) na chatu do Krkonoš. Účast byla hojná, ale věková hranice byla 16 let, aniž bychom chtěli. Sem nejel ani Jirka, tak jsme si účast kmene užili jen vedoucí.
Pro potěchu si pánové jeden z dalších víkendů vytáhli autíčka a v klubovně dělali bzumbzum a vrnvrn.
A jedeme na Velikonoce. Protože máme společný tábor s Bobříky, využili jsme Velikonoc na seznámení dětí. Tohle se povedlo, skoro až moc. Na Ploučnici bylo krásně, slunno a díky kmenu Osmaka Opo nás bylo hodně a v pondělí jsme se s děvčaty dost naběhaly J.
Velikonoce už byl čas vrcholných příprav na TDF (tradiční divadelní festival) Čtrnáctky. Jedno odpoledne jsme si projeli role a zjistili, že naše děvčata budou kluci. Z nedostatku dívek jsme scénář sepsali jen pro dvě slečny, ale ani jedna z nich nebyla nakonec k mání. Náhrada nás a jméno našeho oddílu nechala taky na holičkách, ale byli jsme zachráněni! Ještě, že máme správné přátele na pravých místech. J Jelikož zápis je zapisován v době Festivalu, nemůžeme vám říct, jak to dopadlo, ale věřím, že dobře a skvěle a úplně nejlépe.
Jak jsem předpokládala, kluci to zamachrovali a byli jsme nominovaní na Čtrnáce. Avšak i my jsme museli uznat, že Ručičky pod vedením Aleše od Uší byly propracovanější, tak jsme jim jej přenechali.J
Ilustrační tabulka
| Rok | Tábory | Celoroční hra |
| Metly 1 | ||
|
1991
|
Návrat z rezervace – Činy
|
|
|
1992
|
Medží Sogvon
|
|
|
|
Ploučnice
|
|
|
1993
|
Lewelin
|
|
|
1994
|
Pták Bouřlivák |
|
|
|
Zábrdka
|
|
|
1995
|
Kytka
|
|
|
1996
|
Tom a Marry
|
|
|
96/97
|
|
Za zlatem severu
|
|
1997
|
Krhůti
|
|
|
97/98
|
|
Caleb – Dva divoši
|
|
1998
|
Alvarez
|
|
|
98/99
|
|
Pražská strašidla
|
|
1999
|
Hledání tábořiště
|
|
|
99/00
|
|
Nostradamus
|
|
2000
|
Hobit
|
|
|
00/01
|
|
Moudrý Mauricius
|
|
2001
|
Řecko
|
|
|
01/02
|
|
Kon-tiky
|
|
2002
|
Středověk I. – Tempáři
|
|
|
02/03
|
|
Harry Potter
|
|
2003
|
Lewis and Clark – Ploučnice
|
|
|
03/04
|
|
Detektivka – dědictví
|
|
2004
|
Středověk II. Irsko
|
|
|
04/05
|
|
Cesta do Tichomoří
|
|
2005
|
Staříci – 4 roční období u indiánů
|
|
|
05/06
|
|
Stavba železnice
|
|
2006
|
Středověk III. Za dračím vejcem
|
|
|
06/07
|
|
Obchod na pláních
|
|
2007
|
Vodní démon s Bobříky
|
|
|
07/08
|
– | |
|
2008
|
Prokletý král | |
|
08/09 |
? | |
| 2009 | Stavba hradu | |
| 09/10 | Šaman – indiánský poklad | |
| 2010 | Křídla havrana | |
| 10/11 | Alchymisti | |
| 2011 | Japonsko – Jubaba | |
| 11/12 | Výprava na severní pól | |
| 2012 | Duch z Komářích bažin | |
| 12/13 | Hastrman | |
| 2013 | Koruna | |
| 13/14 | Mayové – Chilambalam | |
| 2014 | Pašík – Asterix a Obelix |
Ještě předtím:
Tis u Blatna
1985 – Ngoro-Ngoro (Jíťa)
1986 – Callango
1987 – Osada na Malé řece
Bělčice
1988 – Bhárat
1989 – Nekonečný příběh
1990 – China