Jednoho krásného dne se na Dolním Dvořišti sešla posádka č. 1 (Erik, Aleš, Píp, Jirka a Eliška) s posádkou č. 2 (Míša, Zuzka, Povi, Zdenda, Gavri a Geronimo) s jasným cílem: pokořit již počtvrté alpské vrcholy.
Za hnusného počasí jsme dojeli na parkoviště pod horu Predigtstuhl a přenocovali v garáži pro rolbu ve společnosti tří postarších fákt hustejch řízků. Ráno jsme se vzbudili do mlhy a mrholení. Jen sem tam se objevila díra v mraku a naskytl se chvilkový výhled na hory. Po snídani jsme vyrazili na první feratu. Už to vypadalo, že bude hezky, když nás v polovině cesty zastihla středně šťavnatá průtrž mračen. Schovali jsme se pod převisem a když přestalo pršet, vylezli jsme až nahoru. Cestou zpět ke garáži nás znovu chytil déšť. Po obědě jsme zdolali další krátkou feratu, ale při pochodu k poslední feratě nás opakovaně zlil déšť. Ale i tuto cestu (jen někteří a nejlepší) zdolali. Proběhlo několik pokusů osedlat a zkrotit některou z krav volně se pohybujících po okolí. Večer jsme strávili v garáži společenskou konverzací s řízkama.
Druhý den jsme se probudili do hnusného rána. Vyrazili jsme tedy na výlet k ledovci, který však utnula další várka vody z nebes. Alespoň jsme si tedy prohlédli nádherné městečko Hallstatt a někteří si vyběhli znovu jednu feratu, kterou jsme zdolali již den předtím. Tentokrát lezla i Povi, ačkoliv původně byla jen pěším členem expedice. Večer (opět v garáži) dostal Aleš dort k narozeninám.
Ráno to vypadalo, že už konečně bude hezky a tak jsme vyjeli k hoře Donnerkogel, ale těsně před cílem se nám opět rozpršelo a tak jsme to otočili směrem domů. Cestou jsme zastavili na odpočívadle u jezera, do kterého se Gavri vydal vykoupat, čehož využil Aleš a sebral mu z břehu hadry. Všichni se dobře bavili, akorát Gavri ne, protože šlápnul na střep. Jen co jsme nechali Alpy za zády, mraky se začaly trhat a vykouklo slunce. Na hranicích už byla obloha úplně vymetená a sluníčko pražilo jako o závod. Zajeli jsme do Krumlova na slavnosti pětilisté růže, kde jsme potkali Zuzku s Hájou a pak dojeli do Prahy.
Ne že by bylo celou dobu hnusně, ale nepřízeň počasí podstatně skrouhla program a tímpádem nám nebylo dopřáno to, co jsme měli v plánu. Pevně věříme, že si to příště vynahradíme, tím spíš, že tento zápis vzniká cestou na již pátou expedici, která si klade za cíl dobýt vrchol Grosser Prielu….
Expedice Grosser Priel II.
Dlouho jsme se na to těšili. Strašně dlouho. A pak to přišlo. K Alešovi (díky, Ptáčkovi) se naskládali Jirka, Píp a její brácha Karel a k Míšovi (díky, Géďo) Zdenda a Gavri. Po standardně nezáživné cestě bez rádia, zato s hrací skříňkou, jsme to zapíchli na parkovišti v Hinterstoderu a vyrazili kempit do lesa. Celou noc pršelo ze stromů. To byste nevěřili, kolik se na strom vejde vody. Probudili jsme se do krásného rána, vrátili se k autům, posnídali, Míša si skopnul kafe z vařiče, zabalili jsme a vydali se z parkoviště (605 m. n. m.) cestičkou k chatě Prielschutzhaus (1420 m. n. m.). Naskytly se nám nádherné výhledy, kterými jsme se náležitě pokochali. V průběhu dne se z krásného rána stalo pořádný vedro. Cestou jsme se vyráchali ve vodopádu a na chatě si dopřáli Gulaschsuppe a Nudelsuppe a pivo a bezovou šťávu. Po hodince povalování na terase jsme se zvedli a vystoupali o něco výš, kde jsme se uhnízdili na stejném místě jako vloni. Okolo se potloukaly spousty kamzíků a my na ně čuměli. Bylo jich tolik, že nás to za chvíli přestalo bavit.
Ověřili jsme, že vápenec je dosti ‘‘equipment unfriendly‘‘ šutrák, protože rozerve vše, čeho se dotkne. Míša si skopnul polívku z vařiče. Druhý den jsme se probudili do dalšího krásného rána, ze kterého se velmi rychle stal bytelnej pařák. Cestou k feratě jsme viděli další kamzíky. Někteří z nich se snažili zaujmout nás machrováním na kolmejch skalách, ale už se nám prostě okoukali a nebylo to ono. Krátce po nástupu na feratu Jirkovi došla voda. Po pár minutách zjistil, že má docela problém, protože už byl opravdu hic. Naštěstí přežil díky sosání od ostatních. Lezli jsme pohodlně, snadně a křepce, jelikož na cestě neležel sníh jako minule, a tak jsme zdárně překonali všechny pasáže, kde to loni bylo o hubu. No a pak se to stalo! Dostali jsme se na vrchol Grosser Prielu (2515 m. n. m.). Bohužel se mezitím okolo vrcholu obalily mraky a zkazily nám výhledy. Jako vrcholovku jsme si dali šáňo, vyblejskli se a byli vyblejsknuti, nakrmili kavčata a počali sestupovat. Skrz mraky se sem tam ukázaly hory a údolí s ledovými poli. V jednom ošklivém místě jsme si řekli, že radši zase nasadíme helmy, což by bylo dopadlo dobře, kdyby si Aleš tu svou nehodil kamsi dolů ze skal směrem k ledovýmu poli, který bylo tak veliký, že už to byl vlastně ledovec. To nám zajistilo zábavný program v podobě sázení se, kde asi tak bude helma a co z ní zbylo, chůze po ledovci, hledání helmy a nakonec sjezd ledovce. Ještě jsme se stavili pro část výbavy, kterou jsme si schovali v kleči a sešli k chatě (bezovka) a okolo vodopádu zpátky do údolí. Sestupem s převýšením (nebo spíš přenížením) skoro dva kilometry jsme si oddělali nohy, což nás později poněkud omezovalo. Dali jsme si poslední kochací pauzu, vykoupali se v jezírku a s prvními kapkami deště dorazili k autům.
Z kapek se stal regulérní déšť a tak jsme se rozhodli navštívit Olču v Obertraunu. Dojeli jsme polívku po hostech a dostali tipy, kam vyrazit na další feraty. Ráno jsme se koukli na lamy a lamáky, které chovají v ohradě za penzionem a v mlze a mrholení se vydali na vodní feratu pod horou Rinnkogel. Ferata byla opravdu vodní, ne kvůli mrholení, který se zvrhlo v solidní déšť, ale kvůli tomu, že vedla hlubokou ouzkou roklí, kde dole divoce hučely vodopády a peřeje a po stěnách rokle stékaly potůčky. Pršet přestalo teprve v okamžiku, kdy už nám bylo opravdu jedno, jestli zmokneme ještě víc. I nadále ale pršelo ze stromů. To byste nevěřili, kolik se na strom vejde vody. Muži zdolali ještě jeden výživný výšvih a pak jsme se vrátili do údolí (další rána pro domlácený nohy). Přemístili jsme se na parkovišťátko naproti hoře Loser a zakempovali v lese. Velmi brzy ráno nás vzbudil zběsile řvoucí srnec mezi stany. Na výzvu ,,Drž hubu!‘‘ nereagoval a tak ho Gavri zahnal dvěma equipment unfriendly šutráky. Ráno bylo hnusně a i když se počasí průběžně zlepšovalo, rozhodli jsme se, že na Loser (mimochodem dost těžkou feratu – trénink na Seewand – nejtěžší feratu v Rakousku) nevystoupíme a necháme si ho na jindy, protože jsme si přece jenom dost zřídili nohy na Grosser Prielu. Sbalili jsme si svých pět švestek, pokoukali se na Loser, kterej je opravdu nádhernej a vydali se zpátky domů, do Podolí, do lékárny. V Budějicích jsme hledali jakoukoliv nečínskou restauraci tak dlouho, až jsme skončili v číně.
Matla zapsal, Míša vyfotil