Tentokrát jsme jeli v několika skupinách. Jako předvoj vyjela Káťa, Géďa a Móňa – aby připravily chalupu. Kubajs, Hugo, Jirka, Viky, Přemek, Leon, Míša a Terezka se poté sešli na Florenci a vyrazili autobusem do Karlových Varů.
V autobuse jsme cvičili některé uzle a cesta moc neutíkala. Navíc nám ještě ve Varech ujel vlak. Naštěstí ale jel zachvilku ještě autobus. Večer jsme se konečně dostali do Nejdku a vyrazili nahoru na chalupu. Cesta byla strastiplná, ale všechny děti to zvládly. V chalupě jsme se navečeřeli a potom odebrali do postýlek. Během večera ještě dorazili Hája s Kvíkem, Míšou, Povidlem, Jirkou a Kaničkou.
V pátek ráno jsme se nasnídali a vyrazili na „krátký“ výlet do okolí na Nejdecký a Křížový vrch, který se však nakonec protáhl na celý den. Po obědě, ke kterému jsme si v hotelu Krásná vyhlídka dali česnečku, dorazili ještě Mára a Zdenda. Cestou z výletu jsme si prohlédli křížovou cestu a zahráli pár hříček.
Po návratu na chatu jsme si zahráli obíhačku, připravili oheň a večer opekli buřty. U ohně jsme však moc dlouho nezůstali, protože nás vyhnal déšť. Před usnutím jsme si poslechli pohádku O neviditelném dítěti a potom ještě dlouho povídali.
V sobotu se po snídani kmeňáci oddělili na další výlet. * My jsme si vyrazili do lesa zahrát cvičku a šiškovou válku, potom jsme si u chaty ještě zahráli přehazovanou. Potom už byl čas na oběd. Po něm jsme vyrazili na suchou louku hrát středověký fotbal. Po něm jsme se ještě proměnili v hamižné skřítky, kteří si vykrádali pokladničky. Vrátili jsme se k chalupě a zahráli si ještě Jungle-Speed a prší. Pak už byl čas na večeři, do jejíž přípravy jsme se všichni zapojili. Po večeři jsme vymodelovali zvířátka z plastelíny, ukryli je a potom vyrazili na jejich lov. Nejvíc zvířátek ulovil Jirka. Po setmění jsme vyběhli ještě ven na dlouhou schovávanou. Pak jsme si ještě poslechli pár písniček na kytaru a odešli spát.
V neděli jsme si po probuzení zahráli Jungle-Speed a potom už jsme jen balili, uklízeli a po obědě venku vyrazili na cestu domů. Hája nám svezl batohy až dolů do Nejdku, a tak jsme strastiplnou cestu tentokrát zvládli rychle a jednoduše. Na nádraží už na nás čekal vláček, kterým jsme popojeli do Karlových Varů a odtamtuď autobusem až do Prahy. Ve vlaku jsme sepsali zápis z výpravy a cestu autobusem jsme nakonec všichni prospali.**
Zdenda a děti
* ano odělili jsme se na výlet do na tajemné místo Krušných hor do bývalého dolu na cín v Rolavě. Já s Míšou jsme ale nejdřív odjeli k veterináři s Gerym protože dostal nečekaně větví do oka a nevypadal jako nejšťastnější pes pod sluncem, tak jsme si říkali, že je lepší mít jistotu a zajeli do Varů na veterinu. Oko bylo vpořádku, Míša o 500,- lehčí a po kratším extempore s nepodařeným nákupem ČB filmem v KV jsme jeli zpět do hor dohnat naše kamarády, kteří už byli dle našich výpočtů na cestě… dojeli jsme do horské vísky Jelení (3 chalupy a pomník vysídleným Němcům) Modrý démon stál už tam, kde jsme čekali tak jsme vyrazili směr důl… měli jsme mapu a 2 a půl kilometrová cesta popsaná jako: „po bývalé červené na novou červenou pak kolem rašeliniště a azimutem podél potoka rovnou k dolu“ se změnila na : „po bývalé červené na novou červenou pak středem rašeliniště po cestě která nebyla na mapě a náhle zmizela právě na místě, kde už není člověk ochoten se vrátit zpět“ Dal jsem nějaké bahení koupele kotníků, pár telefonátů s Géďou, která nemohla (stejně jako ostatní kamarádi) obědvat, protože jsme na začátku cesty prohlásili, že jsme za půl hodiny tam, a oni na nás dlouho čekali… po pár hodinách super cesty jsme dorazili k jezeru co vypadalo jako z Finska…
a po dalším půl km jsme se konečně sešli mezi rozvalinami bývalého dolu na cín…
Ponuré místo o kterém si můžete přečíst níže….. jemně jsme ho prošli a vyrazili pod Hájovým vedením spíš necestou než cestou menší oklikou zpátky do Jelení.. kam jsme došli docela uťapkaní asi kolem 17:31 (místní hospoda měla do půl šestý) a vrátili se jízdou „na kochačku“ zpět do chaty…
** …a my jsme se ještě po cestě třikrát sešli nejprve víceméně náhodou na Andělské hoře (ano laskavý čtenář jistě ví, že je to to bájné místo natáčení Balady pro banditu!)
a potom v kapli podél silnice na výstavě o zaniklých obcích Doupovska. A nakonec dotřetice, jak zlí jazkové tvrdí v motorestu „před Prahou“ , kde jsme si dali nejaké dobrůtky (brrr umělá „taky šlehačka“ :o( Výprava to byla velmi vydařená a pěkně zakončená!
Mára
Jěště přidávám nějaké informace o dole, který jsme navštívili na sobotním výletě (zdroj článku je http://podzemi.myotis.info/podzemi.htm a zdroj fotografií Fotoarchiv České geologické služby):
Rolava – Sauersack
Bývalý zajatecký tábor na Rolavě je snad nejznámějším místem regionu. Každý, kdo se jen trochu zajímá o historické podzemí či válečnou historii o něm někdy slyšel. Oblast je opředená mnoha mýty a pověstmi, z nichž většina je pouhým výplodem fantazie. Svou zásluhu na jejich šíření mají občasné novinové články, ale především neiformovanost. I já jsem těmto bludům dlouhou dobu věřil, především díky „osvětě“ jistého nejdeckého učitele ještě v dobách totality. Archivních materiálů je však dostatek a hovoří jasně.
Co je tedy skutečnost a co jsou mýty?
Mýty:
– jednalo se o přísně tajné zařízení, ukryté vysoko v horách v nedostupné krajině uprostřed močálů.
– byl to koncentrační tábor, kde zahynuly tisíce lidí, byli zde mučeni a podrobováni tůzným pokusům
– v tajných dílnách, ukrytých hluboko v podzemí se vyráběly součástky pro německé rakety V2
– celý objekt byl přísně utajován, do konce války o něm nikdo nevěděl. Disponoval vysoce vyspělou technologií, spaliny z komína byly dokonale odsýřeny a zbaveny popílku, takže z komína se nikdy nekouřilo
– celý objekt vypadal jako opuštěný, nikde se nesvítilo a ani v největší zimě nevycházel z komína kouř, protože veškerá výroba probíhala v podzemí
– veškerá komunikace a spojení s okolím probíhala rozvětveným systémem podzemních chodeb
– v močálech nedaleko odtud leží utopen tank.
Fakta:
Aniž bych chtěl jakkoli snižovat význam utrpení a nucené práce zajatců v této továrně, je třeba prohlásit, že většina těchto informací jsou zjevné nesmysly. Pravdivé není ani tvrzení, že se po válce nenašel žádný pamětník a o továrně nejsou žádné záznamy. Zdejší podzemí bylo „pouze“ důlního charakteru, většina výroby úprobíhala v nadzemních budovách. Rovněž tvrzení o výrobě součástek pro rakety V2 je nesmysl. Zastánci této teorie by měli navštívit německou továrnu DORA, kde tato výroba skutečně probíhala.
Počátky těžby cínu
Vznik továrny je úzce spjat s historií cínového hornictví v tomto regionu.
Počátky hlubiné těžby v tomto regionu lze datovat již do 16. století, pravděpodobně okolo roku 1500. První prokazatelná písemná zmínka o zdejším dolování pochází z r. 1556 podle zápisu v nejdecké horní knize.
Nejstarším dolem v tomto regionu byl Bescherte Gluecksfundgrube (=Kohlgrube). Důl rozfáral jedno z nemohutnějších rudních pásem Segen Gottes Gang. Tento důl byl i v pozdějších dobách jedním z nejvýnosnějších zdejších provozů. Kromě něj bylo v 16. století v provozu cca 5 dalších dolů, z nichž za zmínku stojí důl Čtyř bratří.
Podstatnou pro činnost všech těchto dolů byla dědičná štola sv. Konráda. Ta podsedala zmíněná doly v hloubce cca 30metrů a sloužila k jejich odvodnění
V roce 1726 došlo k jejímu zavalení. Proto začala být roku 1727 ražena nová, hlubší štola Sv. Jiří, jejíž ústí je patrné dodnes (viz foto). Štola probíhala západním směrem a měla 3 výdušné šachtice v hloubkách31, 39 a 51m. Roku 1740 dosáhla již zmíněné šachty Kohlgrube v hloubce cca 58m.
V důsledku nedostatečné údržby však docházelo v letech 1771-2 k častým závalům. Nahromaděná voda pak ochromoval provoz v dalších dolech.
K obnovení těžby na Kohlgrube docházel několikrát během 18.-19. století. V r. 1840 začal majitel nejdeckých železáren baron von Kleist s novým zmáháním dědičné štoly sv. Jiří i za cenu ražení nové cesty okolo četných závalů. Vytěžená ruda byla drcena ve stoupovnách a odvážena do nejdecké huti.
K ukončení těžby na dole Kohlgrube došlo r. 1859. Rudní pásmo Konrad bylo vydobyto do hloubky 40m.
K novým pokusům o těžbu dochází až začátkem 20. století.
R. 1906 zahájil Karl Hausler báňský průzkum v dole Vereinigt Segen Gottes. Obnovil Dědičku sv. Jiří, do níž vyhloubil 4 výdušné šachty. Šachta I. byla vyhloubena di štolové úrovně v hloubce 35m a umožnila těžbu cínového pásma Konradgang. Šachta III. byla umístně cca 0,5km od ústí štoly a dosáhla štolové úrovně v hloubce 45m. Hausler dal rovněž vyrazit těžnou šachtu IV. dolu Segen Gottes. Tato byla v hloubce 50m propojena s ústím dědičky sv. Jiří, vzdáleným cca 850m. Dále založil 2 vyřizovací štoly v hloubkách -36m (1. patro) a -52m (2. patro,na úrovni dědičné štoly.
Podle báňského rpůzkumu z r. 1913 bylo celé ložisko zhodnoceno jako atraktivní, bez investičního rizika, s předpokládaným obsahem 270000tun rudy s průměrnou kovnatostí 1,34%. Znovuotevření ložiska za 2.sv.v. potvrdilo délku dědičky sv. Jiří cca 800m směrem k těžní jámě Segen Gottes, vyhloubené do úrovně 52m. Těžební práce z Hauslerova období byly zastiženy až v hloubce 90m.
V prlběhu 1. sv.v. docházelo k neshodám a útlumu v těžbě, proto byla šachta r. 1919 uzavřena. V průběhu 30. let dochází ke střídání majitelů, ale k obnmovení těžby dochází až během 2. sv.v.
2. světová válka – budování továrny
V roce 1940 přechází doly na Sauersacku do majetku společnosti Zinnbergbau Sudetenland G.m.b.H. se sídlem v Berlíně. Tomu předcházely aktivity J. Friesera, důlního podnikatele z Habartova, který zde podnikal průzkum a své výsledky, vč. hroních práv prodal této společnosti.
Záměr vybudovat zpracovatelský závod oznaámila tato společnost již v roce 1939. Ačkoli disponovala kapitálem pouze 100000RM, dokázala v krátké době vybudovat moderní závod v hodnotě 11.750.000RM a to jednak díky půjčce od liberecké banky R.T.A. s ručením říšského ministerstva financí. Vlastní provoz závodu byl dotován říšským ministerstvem hospodářství a financí. V projektu na vybudování závodu se na říšském ministerstvu hospodářství významně angažoval tajný rada Pasel, který se posléze sám stal předesedou správní rady Zinnbergbau Sudetenland a svým vlivem patrně rovněž loboval za přidělení válečných zajatců do tohoto provozu.
Důlní závod Betrieb Sauersack začal být budován nedaleko obce Jelení od r. 1940. Závod měl navázat na důl Segen Gottes a pokračovat směrem na západ, přičemž se opíral o výsledky průzkumu z let 1910-13.
Vlastní těžební a zpracovatelský provoz v závodě probíhal od února 1940 do května 1945.
2. světová válka – těžba
Záměrem bylo otevřít dvě ložiska – Rolava východ a Rolava západ.
Šachta I.
Hlavní těžná Šachta I. byla vyhloubena přímo v areálu závodu mězi oběma ložisky v r. 1940. V tomto roce dosáhla hloubky 62m a o rok později byla vyzděna do 100m. Ke konci války dosahovala hloubky 120m. V té době zde pracovalo cca 400 lidí, z toho asi polovinu tvořili zajatci.
Z Šachty I. byly v hloubce 60m raženy průzkumné chodby na SZ a V. SZ překop se po 300 m lomí k západu a dále pokračuje jako směrna chodba k Rolavě. Celková délka chodby činila cca 1200m. Směrná se kombinuje se slednými a průzkumnými překopy. V r. 1942 přeťala SV část ložiska Rolava západ. Ze směrné chdoby vybíhá 800m dlouhá JZ sledná chodba po směru ložiska, na konci lomená k J pod stařiny se 7 průzkumnými překopy. Čelba byla zastavena v dubnu 1945 krátce před dosažením rudného pásma Rappen.
V opačném směru od Šachty I. byl ražen JV překop, který měl překřížit rudní ložiska v oblasti Rolava východ, bohužel s nulovým výsledkem.
Celkem bylo z Šachty I. vyraženo oběma směry 4800m chodeb bez zvláštního výsledku
V březnu 1945 se začalo s rozděláním obzorů 32 a 120m
Šachta II.
Šachta II. byla vyhloubena cca 1km od Šachty I. a dosáhla hloubky 175m. Původně místo ní měla být obnovena těžná šachta dolu Segen Gottes Zeche, ale tu se nepodařilo vyzmáhat pro zálomy boků. Proto musela být 50m severněji vyhloubena nová pomocná Šachta II. DO ní byla na obzoru 60m zaústěna spojovací těžná chodba širokého profilu. Ta byla ražena z obou stran protičelbami.
Šachta II. se stala středem 700m dlouhého porubního pole, které přiléhalo k bývalému dolu Segen Gottes. Ložisko Rolava východ zde bylo rozfáráno na patrech 36m, 60m, 90m 120m, 150m, a 180m. Na ložisku bylka tehdy těžena 3 rovnoběžná rudní pásma. Na všech patrech byly rtaženy vyřizovací chodby s četnými průzkumnými překopy. Ložisko bylo rozfáráno mezi především mezi patry -36 a -60m, na ostatních v menším měřítku. Na patře -60m bylo vyraženo 1400m vyřizovacích chodeb a 1200m překopů. Na patře -90m to bylo 1300m vyřizovacích a 700m překopů. Na patře -120m bylo 1100m sledných a 450m překopů. Na -180m bylo 200m vyřizovacích chodeb a 70m překopů. Celkem tedy bylo na území Šachty II. provedeno přes 400m vyřizovacích prací, 2400 překopů, 600m šachet, celkem tedy 7000m. Připočítáme li k tomu 4920m profilů na Šachtě I. a odhadneme li délku ostatních nezdokumentovaných prací na 2000m, dostaneme délku všech profilů závodu Sauersack zhruba 14000m.
Dobývací metodou bylo výstupkové dobývání. Od r. 1943 byla rudnina přebírána přimo v dole, díky tomu mohla být hlušina použita k zakládání vyrubaných prostor.
Při těžbě byly až do -90m zastiženy stařiny, které údajně byly prováděny žárovou metodou.
Na obzoru -60m byl vyzmáhán zával, který nadržoval 30.000 m3 vody.
Pro odvodnění a odvětrání dolu bylo použito obnovené štoly sv. Jiří, propojené na patře -60m s bývalým dolem Segen Gottes. Odvětrání sloužila řada komínů, které většinou spojovaly patra.
Továrna – technologie zpracování rudy
Vlastní továrnu, resp. zpracovatelský závod postavila firma Pittel-Brausewetter z Karlových Varů. Strojní zařízení na zpracování rudy (150t rudniny za 16h) pochází od firmy Krupp-Gruson-Werk z Magdeburgu.
Úpravna pracovala na gravitačním principu v tomto postupu:
podavač – drcení v kulových mlýnech – třídění v nátřasných stolech – rozdružování na splavech – zahušťování kalů – usazování rudního výnosu v sazečkách – dočišťování meziproduktů v sazečkách a hřeblovém třídiči – odvádění a usazování písku do usazovací nádrže – dočišťování a zahušťování kalů – filtrace a vysoušení kalů – expedice.
Součástí úpravny byl i krytý bazén pro zahušťování kalů, patrný dodnes.
Strojní část byla dokončena v září 1942, provoz byl zahájen počátkem roku 1943. Úpravna pracovala v nepřetržitém provozu, do konce války produkovala cínový koncentrát o kovnatosti kolem 43%. Ten byl auty odvážen do N. Hamrů a odtud do huti ve Freibergu.
Zptracovatelský závod se rozkládal na ploše 200x300m. Mezi další objekty patřily kromě úpravny a těžní věže též trafostanice, kompresorovny, elektro a zámečnocké dílny, truhlárna, kovárna, úpravna vody, sklady, krejčovská a obuvnická dílna, šatny, správní budova, garáže, vážicí stanice, konírna a vrátnice. Později i laboratoř (1943)
Na povrchové mapě objektů z r. 1940 je již většina objektů zakreslena, což ve své době znamenalo nasazení veškerých pracovních sil z celého okolí.
Severně od objektu byly zbudovny odkalovací rybníky, které jsou patrné dodnes. Pitná voda se čerpala ze zvláštní nádrže v rašeliništích.
Výsledky dolování však již od počátku nesplňovaly plán, předepsaný říšským ministerstvem hospodářství. Souhrnně – za celé období provozu dolů a úpravny, tj. v letech 1941-1945 bylo vytěženo celkem cca 73.000 t rudniny s průměrným obsahem 0,3% cínu. Z toho bylo vyrobeno celkem cca 246 t cínového koncentrátu.
Zajatecký tábor
Současně s výstavbou továrny začal v jejím bezprostředním okolí vyrůstat rovněž zajatecký tábor. Zpočátku zbudované ubykace sloužily jako kanceláře a ubytovny pro pracující dělníky, postupem času začaly být zaplňovány válečnými zajatci. A to odděleně ve dvou částech – zvlášť pro Francouzdské a zvlášť pro ruské zajtce. Podle literatury bylo v táboře v r. 1941 nuceně nasazeno přes 300 zajatců. Zájemce o podrobnější údaje o počtech a národnosti zajatců odkazuji na na literaturu, uvedenou na konci článku.
Ukončení činnosti
Ke konci války se přes Sauersack přesouvala demarkační linie. Továrna byla nejprve zajištěna američany, posléze rusy. Podle svěděctví jednoho z dělníků došlo při přechodu fronty nejprve k hromadnému útěku dozorců a posléze i zajatců. Náhlému a neplánovanému ukončení činnosti továrny nasvědčují i dosud plné násypky.
Po válce přešel důl do majetku RD Příbram. Krátce poté dochází k četným propadům v dědičce sv. Jiří a s nimi spojenými problémy s odčerpáváním důlní vody.
V r. 1947 došlo k demontování strojního zařízení továrny a jeho odvezení do dolu Nosek v Tuchlovicích. Rozfáraná část ložiska tak zůstala nedotěžena.
V r. 1965 probíhá na Rolavě vrtný průzkum, který objevuje dosud neznámá ložiska.
Z revizní zprávy z roku 1992 vyplývá, že na obzoru -60m je mezi Šachtami 1. a 2. zával nadržující stejně vysolý sloupec vody. Není však vyloučeno, že se jedná o tlakovou hráz, pocházející z poválečného období.
Rolava – současnost
Dnes je opuštěný objekt volně přístupný, Jáma 2. je překryta masivním betonovým deklem (viz foto), větrací šachty jsou vesměs zasypané, čímž se zdejší podzemí stalo prakticky nepřístupné.
Nadzemní objekty a zejména pak skelet hlavní budovy je dnes již téměř turistickou atrakcí. Při svých četných návštěvách jsem se zde setkal s nejrůznějšími lidmi – autobusem studentů VŠ báňské z Ostravy, policisty v kombinézách, cvičícími zde střelbu bez ohledu na civilní návštěvníky (při dotazu zda ví, co zde bylo neměli tušení), a dalé různých skupin adolescentů, hrajících zde paintball.
Literatura:
Jangl, L. – B-H studie oblasti Rolava-Přebuz-Hřebečná
Hašková a spol. – B-H studie oblasti Rolava
Kratochvíl, F. – Zpráva o geolog. prohl. cínových dolů v Sauersacku u Přebuze, 1946
Auer, j. – Zpráva o prohlídce závodu v Sauersacku provedené dne 16.8.1945
Rojík, P. – Cínové hornictví v záp. krušnohoří (podrobnější údaje o počtech zajatců)
KD č.9 – N. Weber – Cínový důl Sauersack (velmi dobře zpracovaná mapa podzemí)