Začalo to na nádraží. Kde jsme tak nějak náhodou potkali starého, vousatého, dlouhovlasého druida.
Kdo s ním chtěl prohodit pár slov, musel znát tajné heslo, a tak se děti pustily do luštění. Díky textům, které od druida dostaly, pak zjistily, že patří do jednoho ze čtyř galských kmenů, které obývají vesnice nedaleko. Vydali jsme se tedy na cestu ocelovým ořem a každý galský kmen se vydal do své vesnice – Lugundum, Tolosa, Marbo, Burdigala. Tak zněla jejich vznešená jména. Bohužel byl zrovna čas, kdy Římani vybírají daně a my zrovna příchozí neměli čím zaplatit. „Příjdu tedy zítra“, zahřímal Říman a my se v klidu uložili ke spánku. Tedy, my v Marbo jsme mu připravili na ráno uvítání krásnou Galkou, kterou jsme mu chtěli věnovat místo vepřů a sestercií.
Po klidné noci plné hvězd nás ale vytrhl ze spánku. Některé i ze spacáků vysypal onen Říman ze včerejška. „Kde jsou ty peníze???“ „Nejsou, ale máme krásnou Galku…“, říkali jsme celí rozespalí. „Tu si nechte, smrdí“, odešel a rozmetal vesnici na cimrcampr. Prý se máme klidit a už se tam nevracet, když nemáme čím podporovat římské pokladny. Inu, sebrali jsme, co nám zbylo. Chtěli se uchýlit do nějaké vesnice, když tu potkáme kmen z Lugunda a oni, že taky nemají kam jít. Ale prý vědí o jedné vesničce, kam ještě Římani nedošli. I naši starší se zamysleli a vzpomněli na jedno klidné místo, kam jsme se odebrali. Celý zbytek dne jsme se seznamovali s pravidly nové vesnice, zabydlovali jsme se a po obědě se nám povedlo vyhnat i pár Římanů! Čerňus Bezbarvus na to jen tak nezapomene! A byl tu večer a my světili jedno z obydlí. Vítej nám naše krásná nová Wafle.
Nazítří bylo potřeba udělat pár metráků dřeva. Víte, kolik se toho spálí v kuchyni? A co takové dlouhé večery plné pohádek a vyprávění… Když už jsme to měli skoro hotovo, přišel Obelix. To je ten co žije s Asterixem v jediné vesnici v Galii, kam se Římani neodváží! Huráá, dá nám lektvar!! No, zas tak slavné to nebylo, Obelix byl na lovu divočáků. Jeho maminka mu totiž uvařila něco jako polívku z mlíka, tuřínu a ryb.. Vy byste to jedli? Jak sám řekl, on u sebe lektvar nemá, ale možná, když poprosí Panoramixe, tak by nám pár kapiček poskytl. Prý to zařídí, abychom si taky mohli s Římany hrát. Ten zvuk, když létají vzduchem bohužel, popsat nejde. Hráli jsme si s vedlejší vesnicí, abychom na to nemuseli myslet – lakros, míčbí. A poté jsme se vydali na galskou stezku síly. Večer pak jsme se učili zpívat Obelixovu píseň o lovu pašíka. Kvíkání nám šlo ze všeho nejvíc.
Ve čtvrtek jsme se vydali s obelixem k Panaramixově jeskyni. Panoramixovi zrovna došla várka kouzelného lektvaru, a tak mohl dát ochutnat pouze jednomu z nás. Vybrali jsme Ronju. Ta pak měla takovou rychlost, že dokázala předběhnout Filipa!!! Neuvěřitelné! Chtěli jsme ho taky, ale Panoramix řekl, že nám tajemství neprozradí, nemůže. Ale kdybychom si sehnali druida, který bude patřit naší vesnici, tak by mu prozradil ingredience a všechno, co by potřeboval k přípravě kouzelného lektvaru. Dal nám seznam druidů a poslal nás za Bublifixem, on se prý stará o kartotéku a bude vědět, kdo z druidů ještě k žádné vesnici nepatří. Také mezi námi vybral pár starších, vzdělanějších, s chlupatýma nohama a náznakem vousů, kteří by mohli se druidy stát. Byli mezi nimi Filip, Martin, Tupík, Kuba, Noemi, Dan a Terezka. Nu, Bublifixe jsme našli. Nevím jak vy, ale při pohledu na něj mě zrovna slova jako pořádek a systematičnost nenapadla. Ale asi to měl v malíku. Postupně jsme ho uplatili jmelím a získali číslo a pak i jméno druida, který by mohl být tím naším – Skarabix. Prý miluje muchomůrky a má rád svojí krysu. Informace zjištěny, teď se vrátit do tábora a vyzkoušet si, jak se rozdělává oheň. Spousta dětí už bude od příštího roku jen křesat, protože sirky jsou jen pro nováčky, staré, slepé a nemocné. Před spaním jsme si pak povídali o odpadcích a zakopali je na naší soukromou skládku, schválně co se s nimi stane do konce tábora? Naše ohrádky se toho dne zaplnily konečně pořádným počtem kanců. Stařec se začal vyskytovat u nás v táboře více než ve svém vlastním.
A byl tu pátek a sním i očekávaný příjezd kmeňáků. Ráno jsme se školili v první pomoci. Přeci jen, lektvar ještě nemáme a Římani by nám mohli ublížit. Docela nám to šlo. A po obědě hurá na sběr muchomůrek. Ať ukážeme Skarabixovi, že o něj opravdu stojíme. Večer pak přišel Obelix podívat se na našeho nového druida. Ale pak se prokecnul, že zapomněl, že všichni druidi z okolí jsou u Panoramixe na výročním sněmu, a tak že u nás asi žádný druid nebude. Pak ale hned začal blábolit něco o tom, že nám to vůbec neměl říkat a raději, celý smutný, odešel. Starší, alespoň ti, kteří byli vzhůru, a vybraní mladší, ti to měli za odměnu, se vydali tedy sněm prozkoumat. Asi jsme dorazili už dost pozdě. Sněm byl v plném proudu, druidi představovali své vynálezy a všichni se bavili. Zaslechli jsme pouhé útržky hovorů – jistý druid Senilix vynalezl prý nějakou novou látku, která nepropustí tekutiny, nazval ji po svém strýci Goretixovi, jiný zase měl speciální mlsky, po kterých i šakal je hodný jako ovečka a udělá cokoli. Skarabix tam představoval mast z muchomůrek. Ale celé to vyhrál Talentix, bohužel jsme neslyšeli s čím. Sněm byl ukončen a druidi se rozcházeli ke svým domovům. Děti stopovali Skarabixe do chvíle, než byl úplně sám a pak ho oslovili. Nebylo to jednoduché, s plachým druidem se musí mluvit ve verších. „Nebojte se, že Vás straším. Stanete se druidem naším?“ Také mu předaly dary: „ To je houba, a né ta do které se dloubá.“ A nakonec Skarabix svolil, že tedy ráno přijde. Jó, i dnes večer dorazil Stařec.
Byla sobota. A Skarabix ráno nepřišel. Ale nám to moc nevadilo, protože jsme slavili narozeniny Nikči, Deborky, Přemka a Noemky. Každý z nich měl u splavu připravenou čokoládu a svůj vlastní dopravní prostředek, který ho k čokoládě dovezl. Ne všechny byly úplně pohodlné, ale čokoládu získali všichni. A pak jsme se zase vydali dělat dřevo, protože večer byla plánovaná INITI. Elitní tým ini stavěl, ostatní elitní jedinci nosili supr klády z lesa, za které by se ani Obelix stydět nemusel a další elitní skupina čistlila tábor od nepotřebného bordelu. Bylo horko. Odpo přišel Skarabix, tak jsme se vydali za Panoramixem. A zase jsme se rychle vrátili. Panoramix prý chce vidět, že jsme opravdový Galové hodni receptu. Uspořádáme tedy tradiční galské hry a on se přijde podívat, jak nám to jde. Byl nějaký nastydlý, moc se mu nechtělo z jeskyně. A jak jsme se vrátili a čekali na ini, tak jsme se vrhli do vyrábění – snováky, svíčky, vaření dobrot i kouřové otisky. A ještě před večeří se mladší část vydala do initi a pod vedením Kubajse si to náramně užili. Po večeři se tam vydala ta starší část tábora a ti si to taky určitě moc užili. Ti mladší zatím se Zuzkou zpívali na dřevišti a Píp je všechny česala Terezčiným hřebenem, ani Jeník a Hája neunikli. Stařec tentokrát nedorazil, Vpřeďáci měli sněm.
V neděli ráno jsme se začali připravovat na galské hry. Mladší zůstali v táboře a malovali transparenty, ti starší se vydali do lesa postavit správný štít pro svého náčelníka. Přišel se s námi rozloučit Stařec. Zase bylo hrozné horko. Proto jsme po obědě vytáhli klouzačku a pořádně si natřásli kejtičky. A když už jsme byly pořádně špinavý, odření a vyklepaní šli jsme svačit. Půlka z nás, průzkumníci, se pak vypravila popsat cestu druhé půlce týmu. Ti, co zbyly v táboře, se seznamovali s mapou, buzolou, azimutem a tak. Jak se průzkumníci vrátili, vyběhla druhá půlka týmu na cestu. Všichni se našli, nikdo se neztratil! A tak jsme mohli jít v klidu spát.
A je tu pondělí a s ním i tradiční galské sportovní hry! Nejprve bylo potřeba připravit hřiště a všechny pomůcky. Dopoledne jsme se utkali v individuálních disciplínách – hod rybou na cíl, hod menhirem a boj na kládě o to, zda je ryba čerstvá, či není. To zabralo poměrně dost času. A po obědě už se celé galské kmeny vrhli do souboje s nošením kanců do ohrádky. Ne všem se podařilo dostat to nejtěžší prasátko včas pod zámek. Pak proběhla bardská soutěž. Nejvíc válel Ruben. No a pak následovala královská, tedy náčelnická disciplína – běh s náčelníkem na štítu. Celkovým vítězem se pak stala Naděje. Panoramix nás celý den bedlivě pozoroval, i když mu nebylo zrovna nejlíp, a občas se z toho i složil. Ale večer jsme se Skarabixem dorazili a on mu do ouška pošeptal, jak se připravuje ten tajemný kouzelný lektvar. Bohužel v tu chvíli procházel táborem Říman, a odnášel nám SUŠENKY!! No, ti rychlí a odvážní se na něj vrhli a pronásledovali ho až k mlýnu. Tak se jim vypařil. Ale některé sušenky alespoň při tom úprku poztrácel.
V úterý ráno jsme si zase trochu zaštípali a zařezali a pak, protože Skarabix potřeboval pomoci s přípravou lektvaru a zjištěním, kde které ingredience sehnat, se děti pod vedením našich skvělých druidů vrhli na louku a oni se o ně celé odpoledne starali. Vedoucí zatím trápili své mozky a večer přišli s prvními zprávami. Je potřeba vyrazit na dalekou cestu. Jen ti nejodvážnější a nejvytrvalejší to mohou zvládnout! Inu, vybrali jsme ty vytrvalé a šli spát, abychom nabrali síly.
Středeční ráno a velké přípravy na výlet. Ti vytrvalí si pobalili věci a vyrazili jsme na sever k Osecariu. Bylo pěkně sluníčko a my už jsme se těšili, až si prohlídneme v Osecariu morový sloup. Cestou jsme potkali několik borůvčí, kukuřičných polí a jednoho pána s válcem na udusávání cest. Tvářili jsme se hrozně jako Římani a tak jsme Osecariem prošli nepovšimnuti a ještě jsme se pokochali tím morovým sloupem. Mířili jsme totiž k pramenům Ploučnice, z nich jsme potřebovali odebrat vodu do lektvaru. Když jsme k nim přišli, bylo tam průzračné jezírko a klid a mír. Když jsme odcházeli, zbyla po nás černá voda, klid a mír. Oni se totiž všichni toužili v té asi 10 stupňové vodě vykoupat a zvířili tak jemný prach na dně jezírka. Chudáci tůristi, co přišli po nás, ti z toho nemohli nic mít. Ještě v tu chvíli byly některé děti odhodlané vylézt až na Ještěd, ale mě ani Elišce a Emče se nějak nechtělo.. Cestou ke Krucifixovi, který prý má nějaký tajemný prach z čerta, jsme procházeli kolem tisícileté lípy a zase kolem kukuřičného pole. Pak jsme našli kapličku, Čertovu zeď a nakonec jsme dorazili někdy pozdě do tábora. Kdybychom šli na ten Ještěd, tak nevím, jestli by to všichni přežili ve zdraví… Ten den nelenili ani ti s kratšími nožičkami, vyrazili na mátu, na kopřivy a podařilo se jim najít i kořen mandragory. Taky z toho byli celí uťapkaní.
Ve čtvrtek ráno jsme s hrůzou zjistili, že mátu v noci někdo ukradl! „No nic, my pro ni po obědě dojdeme“, nabídli se mladší. A tak jsme celé dopoledne zase vyráběli spoustu krásných věcí. Odpo pak mladší vyrazili na kopec pro mátu a Přemek je doprovázel. Ale za chvíli se celý udýchaný a nešťastný vrátil, že mu malé zajali Římani a že je drží na Zourovském vrchu. Skupinky nelenily a zorganizovaly záchranné výpravy pro svoje malé členy. Trvalo jim celé odpoledne, než se s nimi vrátili do tábora. Ono se totiž malým líbilo být zajatý Římany. Pod vedením Emičky, která s nimi hrála hry a krmila je tatrankami (asi těmi ukradenými v pondělí večer). Asi si je Římani chtěli převychovat. Zbytek skupinky měl tedy co dělat aby proklouzl hlídkami a pak ještě ukradl své malé proti jejich vůli. Večer už ale byli všichni v táboře.
A je tu další pátek a na plánu borůvkové knedlíky. Vyrazila tedy celá vesnice do lesa na borůvky a donesla jich neuvěřitelných 8 litrů! Panečku, to byla dobrota. Celý přeslazení jsme se pak šli koupat, aby nazítří rodiče poznali své ratolesti. Plnili jsme činy a docela nám to šlo. Večer pak byl mejdan u vedoucích. Hráli jsme hru se špejlí, abychom to natrénovali na rodiče.
Návšťevák je prostě úplně jiný den než kterýkoli jiný. Je v sobotu, ke svačině je spoustu dobrot a děti můžou beztrestně mlátit své rodiče rybou. I letos dorazila celé spousta rodinných příslušníků, někteří i se svými psíky. Bylo nás v táboře zase spoustu, ale i tak se povedlo všechny nasytit. Odpoledne si pak rodiče vyzkoušeli, jaké to je být Galy, házeli menhirem, vozili své děti ve škopku a mlátili se rybou. Nakonec při hutututu zavzpomínali na dětství a pokusili se nikoho neroztrhnout. A byl tu večer a Vláďa hrál a my se smáli všem nemocným zvířátkům a hádali, co že jim to vlastně je.
V neděli pak většina rodičů prchla ještě před děláním dřeva. Zbytek rodičů prchl před obědem. Taky dorazil Skarabix a my mu mohli konečně předat všechny přísady do lektvaru. Ještě si postěžoval, že mu chybí zlatá vařečka, a tak nemůže lektvar uvařit. Inu, Filip ráno omylem prozradil světu, že jí máme v mátroši a tak se 4 druidi, kteří její tajemství znají, rozhodli ji před Římany schovat. Ti Římani je ale zbili a oni teď celý pomlácení čekají na uzdravení. Tak se každá skupinka vydala shánět léky a mazání, aby z druidů dostala, kam že tu vařečku ukryli. Povedlo se a vařečka byla na světě! Teď už nic nebránilo uvaření lektvaru. Protože měl Skarabix dorazit večer, a protože to mělo být slavnostní, připravila si každá z vesnic krátkou scénku ze života Galů. I slavné duo Luky a Zuzka představili nový muzikál – „Syčí, syčí, syčí lektvar. Syčí, syčí ten božský nektar“. A Skarabix vařil a my se bavili a on pak řekl, že se to mám pít až ráno, až to bude vychladlé.
Ale ouha, v pondělí ráno jsme se zase dostali do maléru. Vedoucím se udělalo špatně, dělali blbosti a pak to odneslo jejich zdraví. Zvracející Zdenda, Píp co spadla ze stromu, Zuzka zapletená do rámu kola a Emča si chtěla podřezat žíly, či co? Ještě že máme tak šikovné děti a na druhý pokus už se jim podařilo nás dokonce nezabít úplně. Noemi a Přemek byly vhozeni do Zábrdky, navzájem si to tak nějak objednali. Kdo by nevyplnil jejich narozeninové přání, že? Po obědě to vypadalo, že nám nebe spadne na hlavu. Tolik vody za celý tábor z nebe ještě nespadlo. Ale ustáli jsme to, a abychom se z toho vzpamatovali, šli jsme si uvařit marmeládu a dovyrobit věci, které jsme měli rozdělané z minula. Pak byly ještě činy. A co s lektvarem? Asterix radil, že se má schovat na Římany, tak jsme ho schovali.
V úterý jsme na podporu morálky a vyzkoušení našich bojových sil šli do lesa hrát cvičku. A že se povedla. A pak po obědě přiběhl Talentix, že se kolem vesnice potuluje římská armáda i se samotným Césarem! Každý dostal naběračku kouzelného nápoje a vyrazili jsme na ně! Probít se liniemi Římanů nebylo úplně jednoduché, ale nakonec se všem podařilo dostat až k Julkovi. Ten byl zrovna někde fuč, ale jeho osobní stráž slíbila, že se nám s ním pokusí sjednat schůzku. Čekali jsme tedy trpělivě do večera a vydali se za Julkem znovu. Stál tam, snad břichomluvec, se stráží po boku. Říkal, že nám svobodu dát nemůže, i když by “moc rád“. Ale pokud seženeme propustku A 38, tak by to nějak zařídit šlo. Inu, nezabili jsme ho a šli raději spát.
Ráno přišla rada starších, že ví, kde je Řím, tam se totiž dá sehnat ta propustka. A tak zase ti starší, šli do Říma reprezentovat a sehnat propustku A 38. Nakonec ji donesli ještě týž večer všechny skupinky. Také si někteří donesli pár suvenýrů, pohledy a první vydání Pána Prstenů vytesané do kamene. Mladší zatím hlídali tábor. Ale ouha, někdo zapomněl zavřít vrátka u ohrádek! Prasátka se rozutekla po okolí a co by na to řekli starší, až se vrátí z Říma? Tak i mladší se vydali na cestu a prohledávali okolí vesnice a lovili uteklá prasátka.
Čtvrteční dopoledne jsme se radovali z propustky a váleli se na louce. Mladší tedy ještě do oběda pročesávali okolí, aby našli i to poslední zatoulané prasátko. Odpo jsme se pak věnovali hrám na louce, korálkování a lanovým překážkám. Velký úspěch mělo odřezávání sebe samotného z lana. Naštěstí jsme nepadali z moc velké výšky. A večer hurá za Julkem. „Čus, Julku“! Už jsme věděli, že máme vyhráno. I César to musel uznat a tak nám podepsal glejt o svobodě a daňové nezávislosti na Římu, hurá! Máme to, co jsme chtěli mít. Zítra bude parádní galská hostina!
V pátek ráno jsme si šli vykopat odpadky ze začátku tábora. Skoro všechny jsme našli v neporušeném stavu. Jen chleba, troud a šlupka od cibule už nebyly k nalezení. Pak jsme se zase vydali na galskou stezku. Ne všichni se zlepšili, ale kliky vypadali o poznání víc jak kliky. A odpoledne jsme šli připravovat slavnost, jak tu dnešní s pašíkem, tak i tu zítřejší – sněm. A obě se povedli. Pašík byl a přišli se podívat i Asterix, Obelix a Panoramix! Ten taky povznesl naše učedníky na druidy do druidského stavu a věnoval jim všem druidskou základní pomůcku – zlatý hřebík. „Ať žije jmelí!“ A pak jsme jedli, utráceli bukvice a vydělávali a ztráceli bukvice v hazardních hrách. Byla to paráda.
A v sobotu se bouralo. To už moc zábavné nebylo. Ale večer byl sněm. Fagulonosiči, hranice, mluvící dřívko, dopísky, písničky, motivačka… Ale hlavně nepršelo a byly krásné hvězdičky a tak se dalo spát pod širákem. Pak už jen neděle a odjezd zpět do Prahy.
Tak zase za rok 🙂