Do galerie jsem přidal pár fotek z našeho výletu do Rakous
Tady si o něm můžete něco málo přečíst 🙂
…(klikni na „celý článek“)
Čtvrtek byl dlouhý a práce neutíkala. Počítal jsem každou minutu. Dvakrát. Ale nakonec to přišlo. Odbila půl pátá a my nasedli do auta, nakopli motor a vyrazili.
Cesta ubíhala velmi pomalu a když jsme se dostali na hranice, byla už tma. Pršelo.
Nabrali jsme kurz Salzburg a zcela neomylně dojeli do městečka Gmunden, které leží u krásného jezera „Traunsee“. Takřka náhodou jsme našli malou uličku, která nás po několika kilometrech dovedla na nevelké parkoviště a pak se ztratila za závorou v lese. Byli jsme u cíle.
V autě vedle nás spali nějací lidé. Jakoby šestým smyslem vytušili náš příjezd a vzbudili se. Musím už konečně namazat ty dveře. O pár metrů níž si skupinka osmi pečbuřtů dělala oheň na loučce u jezera. Loučka byla dost velká i pro nás a tak jsme vzali spacáky a uložili se do druhého rohu. Přestalo pršet a obloha byla jak vymetená. Spali jsme pod širákem. Nad hlavou tisíce hvězd a u nohou šplouchala voda jezera. Spalo se nádherně. Zato probuzení už tak příjemné nebylo. Ráno padla rosa. Tolik rosy jsem ještě neviděl. Kolem deváté jsme vyždímali spacáky a šli jsme se nasnídat k autu.
Pomalu jsme zabalili a vydali se na cestu. Z počátku vedla po malé asfaltce, kde se dalo jet na skládacích koloběžkách, které jsme si proto vzali, ale později se změnila ve štěrkovou, a tak jsme koloběžky zase složili do batohu. Silnička vedla do dlouhého tunelu, vytesaného do skály. Ten jsme obešli po cestičce s výhledem na jezero. O necelý kilometr dál, jsme už konečně začali stoupat do skal. Cesta byla velmi strmá přes rozeklané skály, sem tam lemovaná ocelovými lany a skobami. Občas kolem nás proběhl nějaký turista, který na sebe už z dálky upozorňoval klepáním svých hůlek. Všichni šli velmi na lehko a když kolem nás procházeli, tak vždycky zachrochtali na pozdrav „Kris Got“ nebo „Servus“, nebo ještě něco jiného a my odpovídali „Kris Got“ nebo „Servus“. Někteří se s náma dali do řeči, ale moc si nepokecali, protože já neumím německy vůbec a na Matlu byli moc rychlí.
Postupovali jsme pomalu kupředu a za námi zůstával jen čůrek potu, který tekl dolů do údolí, do jezera „Traun“, do řeky Dunaj a pak rovnou do moře. A to proto je tak slané. Šli jsme pomalu, protože jsme měli velké a těžké batohy, plné úplně zbytečných věcí jako náhradní oblečení, lana, karabiny, horolezecké sedáky a porcelán po babičce. A taky jsme neměli ty lyžařský hůlky, s kterejma by jsme mohli furt za někým nervózně poťukávat. Po několika hodinách jsme se konečně dostali na vrchol, kde jsme poobědvali a taky trochu oschli. Celou dobu nás tam ožírali mravenci, tak jsme zase začali sestupovat.
Na výběr jsme měli hned ze dvou cest.Vybrali jsme si tu lehčí, protože jsme toho měli už fakt dost a protože se přeci neodrovnáme hned první den.Cesta dolů byla nekonečná. Když jsme se konečně dohrabali na silničku v údolí, byli jsme úplně odrovnaní, tak jsme se natáhli na lavičky odpočívadla a leželi dvacet minut bez hnutí. Pak jsme se konečně zvedli a vydali se dolů směrem k parkovišti. Jakmile začal zase asfalt, nasedli jsme na koloběžky a jeli. Celý výlet jsme završili závěrečným sjezdem na parkoviště, kde Matla hodil tygra a jediné co ho zachránnilo od toho, aby na asfaltu nechal svojí prdel, byl jeho batoh. Hnul si přitom s kolenem a teď kulhá. Já jsem zas na své koloběžce roztavil zadní kolečko, takže jsme dojezdili. Ale přece se neodrovnáme hned první den!
Teď sedíme na parkovišti před autem a už půldruhé hodiny jíme. Jen co tohle dopíšu, nasednem do auta a pojedem zas o kus dál vstříct novým zážitkům. Musíme si pospíšit, za chvíli bude tma.
Den 2.
Je půl třetí a právě sedím 2055 metrů vysoko na malém travnatém plácku na špičatém vrcholku „Donerkögelu“. Svítí sluníčko a fouká mírný, příjemný vítr. Jsem tu sám. Vlastně ne. Po vrcholku je roztroušených hned několik skupinek. Většinou Rakušáci, ale potkal jsem tu i několik Čechů. Kolem poletují krkavci. Lítají hodně blízko a čekají, až jim někdo hodí kus jídla. Já jim nic nedal. Měl jsem jenom jednu čokoládu a tu jsem už snědl. Vylezl jsem sem před chviličkou a ještě třesoucíma se rukama vysílením, jsem ji rozbalil a pak prostě vdechnul.
Výstup sem byl náročný, ale bylo to nádherné. Všude krásné výhledy na hory okolo, vysoké skály nade mnou, a bezedná hloubka pode mnou. To bylo přesně to proč jsem sem jel. Cesta byla krkolomná, ale narozdíl od včerejška, jsem nepotkal ani jeden pomníček. Včera jsme jich s Matlou napočítali 10. Dnes ani jeden. Nejspíš proto, že tady si dává každý opravdu bacha.
První půlka vedla po kramlích zasekaných do svislé skalní stěny, druhá půlka byla volnější, ale taky moc pěkná. Většinou šla po uzoučkém hřebínku. Konec stál opravdu za to. Vedl téměř svisle vzhůru po skalní homoli, kolem nic, jen volný prostor a v dáli bílé vrcholky hor. Kdesi pode mnou kroužilo rogalo. Nádhera.
Asi jsem vám zapomněl říct, proč tady není Matla…
Tak tedy. Včera jsme nasedli do auta a už za tmy dojeli kousek za městečko „Gosau“, k jezeru Gosausse, v pohoří „Dachstein“. Zaparkovali jsme na parkovišti pod lanovkou a protože všude byly cedule zakazující tábořit, tak jsme vyndali zadní sedačky z auta a vyspali se v něm. Bylo to překvapivě pohodlné. Ráno jsme vstali kolem deváté a nasnídali se. Parkoviště se mezitím naplnilo. Matlovo koleno bylo ještě pořád rozbité, a tak jsme se domluvili, že zůstane dole a alespoň si obejde jezero, které rozhodně stálo za to. Já jsme se zbalil a vyrazil na cestu. Přečetl jsem si v průvodci jméno chaty od které je ferata značená a vyrazil jsem. Zpáteční lístek na lanovku stál 10 euro. Nahoře bylo několik chat a všechny se jmenovaly skoro stejně. Jméno chaty, ke které jsem potřeboval jsem si samozřejmě nenapsal, protože – bylo přece tak jednoduchý….
Nakonec jsem jí, jak už to bývá, s trochou štěstí přeci našel. Přesto jsem nejprve na feratu nastoupil v protisměru. Uvědomil jsem si to asi po kilometru, takže jsem si zas tolik nezašel. Zpátky jsem byl v mžiku. Byl jsem vším okolo tak nadšen, a tak jsem se těšil na výstup, že jsem skoro běžel. Možná mě taky pohánělo to, že poslední lanovka dolu jela v půl šesté. Kdybych ji nestihl, tak by mě čekal několikahodinový sestup do údolí, což bych si po celodenním lezení po skalách fakt nedal. Nakonec všechno naštěstí proběhlo hladce. Vylezl jsem na kopec, slezl z hory a stihnul jsem lanovku.
Jediný nedostatek z celé cesty bylo to, že jsem si vzal jen dva litry vody, které se do mě vsákly už při výstupu, takže cestou dolu jsem neměl co pít. Naštěstí se pak trochu zatáhlo, takže ani tohle nebyl velký problém. Zpátky na parkovišti jsem byl už před šestou. Matla se právě chystal na druhou procházku. Trochu jsem si odpočinul a najedl se. Matla se mezitím vrátil. Dohodli jsme se, že vše co stálo za to, jsme už viděli a na další feraty nemá cenu jezdit, protože Matlova noha se jen tak nezlepší a vyjeli jsme domů.
Mezitím padla tma a občas sprchlo. Jízda v noci má dokonalou atmosféru, která spolu se zážitky z cest vytvoří něco nezapomenutelného. Příští rok určitě vyrazíme zas! Jen doufám, že v hojnějším počtu.