Zdenda, Křéma, Káťa Filip, Leon, Přemek, Želvák, Brambora, Míša, Noemi, Terka Bu., Kristýnka
Dojeli jsme do Řevničova a dali mapu Leonovi. Inu někdy se to naučit musí. Copak můžeme za to, že ty cesty jsou ve skutečnosti úplně jinak než na papíře? Přemek a Brambora na tom byli úplně stejně. Ale sranda byla.
Mířili jsme na pramínek Merkovka, které všichni říkáme Merklovka. Všichni měli velké batůžky a někteří je měli větší než jsou sami a jejich nožičky to skoro neunesly. Ale i to jsme zvládli a po četných zastávkách a hrách na loukách a lesích – získat od indiánů zpět kód k sejfu, získat nejvíc zboží od obchodníků zboží a vyhnout se cizím bojovníkům, zmizet při zmizíku, běžet, když všichni běží… – po těchto a dalších jsme zjistili, že už je tma a že ještě pořád nejsme tam, kde jsme chtěli být.
Nicméně kilák sem kilák tam, dorazili jsme k jezírku. Byla jsem moc ráda, to místo je krásné a mám na něj ty nejlepší vzpomínky. Třeba ti slimáci na karimatce, kterých se Stáňa tak štítila. Rybičky v jezírku. Mára, který jel za Géďou.
Postavili jsme, povečeřeli jsme a šli jsme spát.
Ráno jsme zjistili, že rybičky tam vážně jsou. Netuším, jestli pořád ty samé, ale svítily pod hladinou. Na ceduli jsme si přečetli, že Merklovka je též Merkovka, ač její jméno pochází od Merkla, skladatele a básníka. Pramen je krásně železitý a skoro se nedá pít. Půda je všude okolo oranžová. Krásné místo.
Vyrazili jsme. Už nám to ťapalo líp. Strom, strom, strom, praštil do něj hrom (to je hloupost, co?), chytněte se smrku… Polovina se chytne lípy. Jak to, že nevědí, že smrk má jehličky? Protože jim to ještě nikdo neřekl. Ale už jo, už se nemůžou vymlouvat.
Ten den jsme si rozložili cestu na vlak v poměru 1:3, takže jsme toho ušli poměrně dost. Zatábořili jsme v bučině nedaleko vyhlídky Louštín. Bylo to tam zase krásné, ale nebyla tam voda. Zdenda vyrazil těžit, Křéma si žužlal nemocný palec a my jsme šli hrát trochu dál Krvavé koleno.
To byla paráda. Asi jsem se bála víc než ty děti. Pak jsem si říkala, že na zklidnění jim povím, jak to s kolenem doopravdy je. Sedli si na rozhraní lesa a louky a já jsem šla do lesa a když byli úplně zticha, vyšla jsem a začala mluvit o koleni. Načež se blízko ozval hrozný jekot, až mi ztuhly všechny buňky v těle. Děti byly statečné. Dopovídala jsem trochu rychleji, než jsem původně chtěla a šli jsme zpět do ležení. Jelen? Ožrala? Krvavý koleno? Kdo ví.
Nádraží bylo blízko. Ani jsme se nenadáli a došli jsme k vesnici. Znovu jsme vyzkoušeli pameť na čísla, Leon si jen tak mimochodem málem ufiknul ruku (už s nožem bude pracovat správně), i na veverky došlo a po přesunu na nádraží jsme zjistili, že nám právě ujel vlak. Tak jsme ještě dali Revoluci s tenisákem (rebelové nás nutili neustále přeskakovat závoru).
Popojeli jsme do Lužné do muzea železnice. Já s Míšou a Brambi jsme zůstaly před plotem a vyhřívaly se na sluníčku. To bylo příjemné zakončení výpravy konečně do přírody.
*Káťa