Přemek, pan Přemek, Max, paní Maxová, Kryštof, Matěj, Zdenda, Zuzka, Standa, pan Standa, Jenda, pan Jenda, paní Jendová, bratr Jenda, Míša
Historicky první výprava s rodiči v tomto století se samozřejmě náramně vydařila, jinak to ani nebylo možné.
Sešli jsme se v klubovně, plánovaná kontrola a soutěž batohů neproběhla, protože větší část jela jen na jeden den. S druhou půlkou Standa, Jenda jsme se měli setkat až v Lužné. Vyrazili jsme na vlak, dokázali jsme jej úspěšně najít, i lístek jsme měli. Hráli jsme posvátnou hru Lístečky. Dojeli jsme do Kladna a tam byla nějaká podivná pauza. No po deseti minutách přišel pán průvodčí a řekl: „Jé, vám strojvůdce neřekl, že se tyhle soukromé vagóny odpojují? No to vám to ujelo…“ Proč by výprava s rodiči měla klapnout? Já bych pár důvodů našla, ale osudem byly naprosto ignorovány.
Zavolali jsme si s druhou půlkou výpravy, že dorazíme asi za hodinu a půl. Ještě, že tam měli to vláčkové muzeum. Mezitím jsme se my v Kladenském parku záhadným způsobem dostali do Skotska! Najednou měli všichni sukně a utvořili rodinné klany Mc´Myš, Mc´Max, Mc´Bittner. Aby všichni věděli, že patří do Skotska, že mohou hrát na dudy, otestovali jsme kapacitu jejich plic, přenášeli lentilky brčkem.
Za to dostali razítka do svého průvodce Skotskem. Odjeli jsme a úspěšně jsme se setkali s druhou půlkou výpravy. Zamířili jsme na Merkovku. Cesta vedla přes Vřesoviště, Trh, Čarodejnici. Na vřesovišti byla mlha, že nebylo vidět na krok. Zahlédli jsme v dálce chaloupku, ale protože kolovaly legendy o místní masožravé jedubabě, rodiče to šli prozkoumat bez dětí. Naneštěstí, když byli v u kamených zdí, cestu zpět jim mlha úplně odřízla, mohli by spadnout do hlubin. Tak signalizovali přes hluboké údolí dětem morseovkou, co našli. Ovce zmírají. A jéje, když ve Skotsku umírají ovce, tak se něco děje. Mlha opadla, rodiče se vrátili a společně jsme vyrazili dál.
Doufali jsme, že na trhu se něco dozvíme. Začarovali jsme šišky, abychom měli co nabídnout trhovcům a vyměňovali jsme a vyměňovali jsme až klany měly jehlice.
Stará bába tam povídala, že Bůh Ovchus je nemocen. Moc jsme nevěděli, co s tím, tak jsme putovali dál. Připojil se k nám Míša s Gerrym.
Dostali jsme se do lesa, kam normálně lidi nesmí. Jenže protože byla taková zapeklitá situace s tou nemocí a s těma ovcema, tak nás tam pustili. Klany získávaly vlnuv magickém lese, aby mohly uplést Ovchusovi šálu! Oholili jsme ovce, co ještě zbyly. Vidět rodiče běhající po lese se slovy: „Bébébé,“ bylo k nezaplacení.
Jakmile jsme dorazili až k čarodejnici, bylo dobře. Ta nás naučila plést a jelikož každý člen upletl alespoň kousek, mohli jsme dát se vší úctou a respektem šálu bohovi, aby se uzdravil a obnovil skotskou populaci ovcí.
To znamená, že máme hrozně moc šikovné klany.
Velká část výpravy odjela domů spát a my zbylí jsme se dostali až k prameni. Merklovka je pořád tak hezká, jako bývala. Jenže začal být nějaký vítr. Tak jsme tam tak seděli a nic se nám nechtělo. Vítr se zvedal větší a větší. Využili jsme moderní techniku a zjistili jsme, že má hrozně hrozně a ještě víc pršet a že to má být apokalyptický večer. Ani nevím, jak se to seběhlo, ale s batohy na zádech jsme putovali na vlak k Jendům domů. Jelikož pan Jenda měl auto, rozdělili jsme se a část šla na vlak a část jela dřív autmo. Vlak jsme nestihli. Dorazili jsme do úplně prázdné stanice, padala tma, bylo to veselé, haha. Ta zastávka autobusu, která se jmenovala stejně jako ta vlaku, ze které to jelo za sedm minut, byla sedm kilometrů daleko. Jsme borci, ale takoví ne, abychom to stihli. Tak jsme popojeli do Rakovníka a čekali a čekali a čekali. Ve vlaku potom jsme se dost odbourali Stupidem a Kontaktem a doteď nechápu, jak to, že nikdo nezná klub anonymních jedlíků.
O pár, více než jsme chtěli, hodin dál jsme se ocitli v krásném baráčku v Chýnicích. Mají to tam opravdu moc pěkný. Večeři jsme dostali (paráda), spát jsme měli kde (hustý), kluci už dávno chrněli osprchovaní (juch) a vůbec to bylo mastný.
Ráno jsme se spakovali a zanechali Jendovic klan v osamění. V klubovně si ještě Matěj s Kryštofem zamečovali a udělali sešítky a bylo to.
Takže velmi netradiční výprava a já doufám, že ta další proběhne podle regulí, abych z toho nemusela mít osypky. Děkuji všem za skvělou atmosféru a za aktivitu.
za vedoucí Káťa