Město vás potřebuje. Ale k čemu?

Účastníci: Ctibor, Vávra, Angrešt, Baget, Briket, Maruška, Diviš, Filip, Neda, Anička, Fanča,
Fanda Č., Martin, Matěj, Honza, Milan, Myšák, Noemi, Kuba, Muffin, Deborka, Fred, Vojta,

Zjistit odpověď na tuto otázku jsme se sešli na Hlavním nádraží u východu na Žižkově.
Dozvěděli jsme se, že se z nás stala nová pracovní síla, která má pomoct městu. Namíchali nás
v oddílech a tím rozdělili do pěti sektorů: průmysl, finance, vodohospodářství, zemědělství a IT.
V rámci sektorů jsme se ještě rozdělili na denní a noční směnu, tedy kdo bude pracovat první a
kdo druhý. Celá hra byla totiž rozdělena na den (do oběda) a noc (po obědě). Během dne tedy
pracovala denní směna a v noci zase noční.
No ale co dělá směna, co zrovna nepracuje? To je dobrá otázka. Odpověď se skrývala v
deskách s pokyny, které dostala každá směna každého sektoru. V nich jsme si přečetli, že
kromě práce jsme tu i kvůli odboji – sabotáži. Nynější ministři už totiž dlouhou dobu nejsou
spokojení s vládou a systémem, který v zemi vládne, a proto se rozhodli, že jim pomůžeme my.
Pokud jsem tedy byla noční směna, ve dne jsem sabotovala sektor, ve kterém jsem v noci
pracovala, a naopak.
Každá směna měla během své pracovní doby splnit pět úkolů, stejně tak i při sabotáži. Za každý
splněný úkol směna obdržela nápovědu k místu, kde se skrývala krabička s přídělovými lístky –
kulaté penízky s kódy po obvodu. Kódy jsme si zapisovali do tabulky a pak se za ně na konci
získávaly body. Další způsob, jak získat body, bylo navštívit sklad. Ve dne jsme tam plnili
různorodé úkoly, které měly pomoci chodu skladu. Pokud jsme ale sklad navštívili v rámci
sabotáže, naším úkolem bylo pro následující pracovní skupinku zašifrovat text. Ve skladu se
nikdy nepotkala pracující směna a sabotující, protože každá směna měla přiřazený čas, ve
kterém pro ni byl sklad otevřen.
Posledním místem pro získání bodů bylo CKP (centrální kurz pečlivosti). Tam se mohlo přijít
kdykoli a naším úkolem bylo zdokonalit naši pečlivost, jak už z názvu vyplývá. Abyste tedy jako
čtenáři opravdu pochopili, o co tady šlo – třídily se tady luštěniny pomocí čínských hůlek. Sem
jsme mohli přijít kdykoli během naší pracovní doby.

Takhle jsme tedy získávali body. Byl ale i způsob, jak nějaké ztratit, protože po celém poli se
pohybovali dva hlídači, kteří, pokud nás zahlédli a my zrovna nepracovali, nám vzali nějaký ten
přídělový lístek. A pokud jsme žádný neměli, napsali si nás, což později znamenalo ztrátu bodů.
Když jsme si tedy odpracovali vše, co jsme měli, bylo na čase vrátit se na hlavní nádraží,
vyhlásit výsledky, odměnit výherce a vyrazit po práci domů. Vítězem se stal jeden sektor a jedna
směna. Mohl tedy vyhrát sektor IT, ale například noční směna průmyslu.
A kdo tedy vyhrál? Za sektor to bylo těsné – na prvním místě se umístil sektor zemědělství a v
těsném závěsu za ním průmysl. Za směnu pak vyhrála IT noční směna.
A vyhlášením to skončilo. Porazili jsme režim a dosazením nové vlády dali vše do pořádku.
Nebo ne?

zapsala: Doubravka

fotky v tomto příspěvku: Jenda Horák

Byli tu: Géďa, Muffin, Téďa, Ježek, Doubravka, Fred, Myšák, Jakub, Liška, Honza, Vojta, Filip, Diviš

Již druhá (prý byly ještě někdy dávno nějaké jiné, leč ty pro jejich všeobecnou neznalost nelze, domnívám se, počítat) běžkovací výprava se nesla nanejvýš v duchu té první loňské: zase jsme jeli ke Štěpánům na Srní, báli jsme se, jestli bude dost sněhu – tentokrát však ještě o něco více –, bylo nás stejně, osazení se změnilo jen velmi drobně (Káťu* s Kubajsem nahradili Doubravka s Honzou), tam i zpět jsme jeli stejným spojem, k jídlu jsme měli znovu noky se špenátem, česnečku i rýžovou kaši a dokonce i naše trasa sobotního běžkovacího výletu a nedělní procházky s lakrosem doznala pouze drobných změn – zkrátka, proč měnit to, co funguje (anebo jsme prostě byli líní).
Leč vrhněme se na to hezky popořadě.

Sešli jsme se netradičně již ve čtvrtek, to bylo totiž vysvědčení s v pátek navazujícími pololetními prázdninami. Na Srní jsme jeli jak jinak velice dlouho – vyrazivše ve čtyři, dojeli jsme až v půl osmé. Na Srní na nás už ve vytopené chalupě čekala Géďa s horkým čajem, z nějž láska vanula přes hory doly.

V pátek jsme vstali brzy, v půl deváté, pevně rozhodnuti vyrazit autobusem na běžky. Co se však nestalo? Jízdní řád, jímž jsme se řídili, se ukázal být platným pouze do konce roku 2024 a podle platného jízdního řádu měl další autobus jet za více než tři hodiny.
Neslavně jsme se tedy vrátili, abychom si uklidili běžky a vyměnili boty, náš následující výlet však byl o to slavnější. Vedl na Oblík, a přestože měl pouze nějakých 12 km, pochod v hlubokém sněhu nás nanejvýš vyčerpal, obzvláště ty, kteří místo chůze raději skákali či běhali. A Muffin se tedy alespoň místy klouzal, jelikož mu bylo líto běžky ponechat v chalupě, pročež si je vzal s sebou. Cestou jsme kromě spousty sněhu potkali i záhadné člověkem postavené kamenné útvary, pravděpodobně cesty, poněvadž kolem občas je nějaká ta bažinka, a ruinu mlýna, stojícího hned vedle Vchynicko-tetovského plavebního kanálu, kde jsme se i vyfotili.
Po výletě následovala zasloužená večeře – dle četných vyjádření jistě naprosto delikátní, stejně jako minule: noky se špenátem. A pak jsme začali postupně usínat a odpadat, já jako jeden z prvních.

Zapsal Fred

V sobotu se konečně konal očekávaný běžkový výlet – vstali jsme v devět, ve čtvrt na deset vyrazili a v jedenáct byli na Modravě ve Filipově huti. Od Filipky jsme plni očekávání vyrazili směrem na jih. Mnozí přítomní, nejsouce z nejzkušenějších běžců na lyžích, si museli po roce opět na lyže zvyknout, ale brzy jsme nabrali uspokojivé tempo a modrá obloha slibovala nádherný výlet. Hned za Filipkou Honza ztratil rukavičku od hůlky, a strávili jsme tedy chvíli jejím hledáním, byla však záhy šťastně nalezena a v zápětí jsme i dostihli zbytek výpravy, který jel mezitím napřed.
Zatímco hlavní tělo výpravy zamířilo na Březník, tak pár odvážlivců podstoupilo výstup na rozcestí pod černou horou. Nejsouce nadále drženi zpět našimi méně zkušenými spoluputovníky, zdolali jsme výstup s Ježkem a Fredem záhy a ostatní jsme dohnali na Březníku. I když jest nutno podotknout, že už byli po obědě.
Z Březníku jsme sjeli z kopce do Modravy, kde se od nás oddělila Géďa s Doubravkou, kteréžto jely autem do chaty. Předtím jsme ale nabrali síly v místním hostinci U Tří sluk. Z Modravy jsme se pak vydali na západ podél Roklanského potoka, kde naše srdce pookřála a oči se pásly na přenádherné krajině. I přesto se však na rozcestí Rybárna našlo několik poraženců, kteří si zkrátili cestu zpět do chaty přes nejbližší kopec. Tím se ovšem připravili o estetický zážitek údolní projížďky a také nepatrně prodloužili vzdálenost, kterou je nutné jít bez běžek.
My věrní jsme pokračovali dále a zvláštní uznání patří Téďovi s Myšákem, kteří zvolili tuto delší cestu i přes svou nezkušenost na běžkách. Po další cestě údolím jsme vystoupali na kopec pod Oblík, kde jsme to již znali z výletu předchozího dne. Tam nás ovšem zastihla tma, která s sebou sice přinesla překrásné červánky, ale značně znepříjemnila cestu dolů z kopce do Srní. Cestu jsme však zdolali, i když převážně pěšky, a v sedm hodin jsme se hrdinně navrátili do chaty, kde Doubravka už měla s Géďou a ostatními hotovou skvělou večeři. Večer jsme si zahráli Dixit a většina šla po náročném výletu brzy spát.

Zapsal Muffin

Probudili jsme se v neděli do krásného slunečného dne a dali jsme si vynikající snídani. Poté část z nás vyrazila k bobří hrázi. Přelézali jsme obří hromadu klacků přes vodu a pár méně schopných si namocilo botky. Po návratu jsme měli vynikající Doubravky česnečku a pak jsme trošku poklidili a odešli na autobus.

Zapsala Liška

fotky od Gédi, Ježka, Muffina. Freda a z oddílového foťáku najdete na oddílové Zoneramě