Byli tu: Muffin, Mýval, Ježek, Doubravka, Fred, Myšák, Milan, Liška, Vojta, Angrešt, Bárt, Briket, Ctibor, Dorian, Ezra, Fanda Č., Gabík, Maruška, Matěj, Míša, Neda, Vávra, Baget, Martin, Vlče

Pátek – společně
Dojeli jsme vlakem do Trutnova a vydali se na pochod temnou nocí. Šli jsme pomaleji než velcí, a tak jsme se rozdělili. Oni šli do kopce, ke studánce a my kratší cestou. Na cestu nám svítil krásný úplněk. U skalního hradu Rechenburg jsme byli dřív než starší a před nimi dorazili dokonce i Myšák s Milanem, kteří jeli pozdějším vlakem. Připravili jsme si spaní, navečeřeli jsme se a šli jsme spát, přičemž nás velcí budili.

Sobota dopoledne – společně
Vzbudili jsme se a nasnídali, načež jsme šli za světla prozkoumat skalní hrad. Vyšli jsme na pochod. Kolem poledne jsme po namáhavém pochodu dorazili ke vstupu do pevnosti Stachelberg v podobě velkého bunkru. V rámci komentované prohlídky jsme se podívali do podzemí pevnosti, kde bylo pěkně mokro. Před pevností jsme se naobědvali a popřáli jsme dortem, Martinovi, Myšákovi a Vlčeti, kteří všichni slavili ten víkend narozeniny.
Chvíli jsme si házeli lakroskami tenisák.

Sobota odpoledne – mladší
Po lakrose jsme se oddělili od Starších. Šli jsme po naučné stezce po obranné linii poseté bunkry a pěchotními sruby.
Všechny bunkry byly moc zajímavé, i když byly všechny úplně stejné, do pěchotních srubů se vlézt nedalo. Nakonec jsme došli na Bolkův kopec, kde jsme se usadili kousek od srubu T-S 65. Společnost nám dělala místní kočka, která Muffinovi dneska část večeře a pak celou noc spala na Doubravce.

Neděle – mladší
Ráno nás postupně kočka vzbudila, ale díky ohleduplnosti, těch, co už byli vzhůru, jsme vstali až ve tři čtvrtě na devět.
Během snídaně si Martin stěžoval, že mu kočka v noci chtěla sníst boty. Sbalili jsme se a po krátké šiškovce jsme se s kočkou rozloučili a vyrazili dál.
U dalšího srubu (T-S 64) jsme byli mile překvapeni zjištěním, že se dá vejít dovnitř, a tak jsme se dovnitř pár metrů od vstupu podívali. Taky se dalo vylézt na střechu, odkud byl hezký výhled.
Pak už nás čekal jen poslední srub číslo 63, kde končila naučná stezka. Potom jsme se ještě cestou na zastávku zastavili u zatopeného lomu, kde jsme viděli krásnou volavku. Pak už jsme došli na zastávku Libeč, tam jsme při čekání na vlak hráli sto-tři-stop. Potom nás už malý polský motoráček odvezl do Trutnova, kde jsme se setkali se staršími a nastoupili do vlaku domů. Tady píšeme tuto kroniku a kocháme se výhledem na podzimní krajinu.

zapsali: Martin, Vlče, Bageta, Muffin

Sobota – starší
Po prohlídce jsme se šli naobědvat. Pak jsme pokračovali nahoru, kde jsme se na chvíli zastavili, abychom si prohlédli velký dvoupatrový bunkr – pěchotní srub. To jsme už byli v nejvyšším bodě naší trasy, 778 m. n. m., a tak jsme začali klesat. Měli jsme v plánu doplnit si vodu u studánky Dědičná štola Klinge u historického mostu v zaniklé obci Sklenářovice, ale bohužel ve studánce byla pouze louže stojaté vody. Tak jsme tedy pokračovali dále a odpojil se od nás Ježek s Myšákem, aby se podívali, jestli druhá studánka na naší trase studánkuje. My jsme mezitím prošli vesnicí Malé Buky a na jejím konci jsme začali stoupat na kopec se studánkou, v tu chvíli nám však Ježek zavolal, že studánka nefunguje. Tak jsme se zastavili u jedné moc hodné paní, která nám vodu doplnila a kromě toho nás poučila, že vedoucí musí děti celou noc hlídat a vodu ze studánky děti pít nesmí. Pak jsme znovu, tentokrát úspěšně, začali stoupat na kopec pokrytý v zimě sjezdovkami, nahoře jsme přešli rozlehlé golfové hřiště a po asfaltce dorazili k chalupě Václava Havla. Odtamtud jsme pokračovali už jen kousek ke Hrádečku, tam na nás ovšem čekal vlkodlak – byl úplněk – lovený lovcem vlkodlaků. Lovec sice vlkodlaka zabil, vlkodlak ovšem lovce vlkodlaků kousl, z nějž by se tak po chvíli stal vlkodlak rovněž, a tak si povolal dvě nejstarší děti – Marušku a Bártka – a těm svěřil do rukou jak deník se svými poznatky o lykantropech (odborně vlkodlak), tak pistoli, jíž ho museli zabít, aby se z něj samotného vlkodlak nestal, a tři různé katalyzátory ve fešných skleněných lahvičkách. Pak se vrátili Myšák s Ježkem, kteří byli před vlkodlakem schovaní v nějaké skulině a hrozně se báli, navečeřeli jsme se a šli jsme spát.

nadiktovala: Neda Fredovi

Neděle – starší
Ráno jsme si sbalili věci a potom proběhla takzvaná svatba Bártka a Gabíka. Předali jsme svatební dary, ale bohužel už nedošlo na svatební hostinu. Až do Trutnova jsme šli po modré cestě, která byla poměrně zarostlá a místy skoro neprůchodná, značení též hodně pokulhávalo. Během cesty jsme při přestávce četli deník záhadného lovce vlkodlaků a prohlédli jsme si lahvičky s barevnými ingrediencemi, vedoucí nás také rozdělili do skupinek, abychom mohli účinněji a rychleji připravovat během roku lektvary na léčení lykantropie (vlkodlačství). Již kousíček od Trutnova jsme při delší pauze hráli lakros na louce. Před nádražím se od nás oddělil Míša, který v Trutnově bydlí, a na nádraží jsme si dali oběd. Poté jsme šli na hlavní nádraží, kde jsme nastoupili na vlak.

zapsali: Fanda Č. s Mývalem

Fotky od Muffina, Doubravky, Freda a z oddílového foťáku najdete tady, na obvyklém místě.

byli tu: Muffin, Téďa, Fred, Myšáček, Jakub, Liška, Vojta, Filip
zapsal: Muffin

Úterý 27.8.
Na Smíchovském nádraží se nás ve třičtvrtě na dvanáct schází osm z devíti účastníků, Honza chybí. Deset minut před odjezdem vlaku Lišce odepíše na zprávu, „Počkej, to je dneska?” Cynicky se zasmějeme a musíme spěchat na vlak.
Cestou musíme měnit plány, ukazuje se, že jsem prvních 15 km trasy naplánoval skrze přírodní památku Královský Hvozd, kde se nesmí mimo značené cesty, tudíž se špatně hledá nocleh. Protože přijedeme až někdy v půl čtvrté, rozhodneme se první den vylézt jen kousek nad nádraží a po trase se vydat až zítra. Písneme Honzovi a vypadá to, že se k nám možná i přidá.
Od vlakové zastávky Špičák vylézáme po naučné stezce a modré turistické značce na Pancíř. Slézáme po východním svahu a zastavujeme se u pramene Řezné, kde se nachází samoobslužný bar. Lahve s třemi druhy limonád a nealko pivem, jsou chlazeny tekoucí vodou z pramene a místo v nás vzbuzuje klid a pohodu.
Od pramene jdeme po silnici na jih, ale po pár metrech odbočíme do lesa, kde si najdeme loučičku na spaní.
Ukazuje se, že z rodinných důvodů Honza přijet nemůže.
Středa 28.8.
U snídaně Liška zjišťuje, že si nezabalila dostatek snídaní, naštěstí stačí jen malinko upravit trasu, aby nás večer zavedla do Coopu v Železné rudě.
Plni energie vyrážíme a zanedlouho projdeme špičáckým sedlem a hledíme na Černé jezero. Myšák s Fredem si cestou čtou informační tabule a my ostatní barbaři, si stěžujeme, že nás zdržují.
Mezi Černým a Čertovým jezerem nás čeká nejnamáhavější výstup celého puťáku. K fyzické námaze prudkého kopce a pálícím paprskům slunce se totiž přidává ještě psychologický nápor cesty, která se tím, že je úplně rovná, zdá být nekončící.
U čertova jezera obědváme a Myšák se ostře ohrazuje proti našemu domělému vstoupení do Národní přírodní rezervace, kdy jsme si sedli tři metry od cesty na kameny u břehu. Myšák je smluvně umlčen, výměnou za přinesení oběda z rezervace na cestu, a v klidu se naobědváme.
Odpoledne projdeme železnou rudou a doplníme, kromě Lišky snídaní, i nedostatečné zásoby zmrzliny, které ale k obecné nespokojenosti brzy klesnou na předchozí úroveň.
Pokračujeme přes Debrník, kde infiltrujeme dva bunkry z doby železné opony, na Strahov, tam dnes přespíme.
Večer hrají všichni až na Mne a Freda s Téďou dračák a já doufám, že dokážu někdy vymazat z paměti ty zrůdnosti co jsem přitom zaslechnul.
Čtvrtek 29.8.
Dnes nás čeká největší převýšení putování, chystáme se zdolat Velký Javor, nejvyšší horu Šumavy. Slezeme do Bayerisch Eisenstein, kde doplníme na nádražní toaletě vodu, vyrazíme po zelené.
Cesta chvíli vede podle mlýnského náhonu, kde se kocháme přírodou, ale pak začne stoupat. Nejdřív je to šotolina, ale pak odbočíme na lesní cestu a začne opravdové stoupání.
Německé značení nás mate a stýská se nám po značení KČT, kde nejsou značky jen na křižovatkách a taky jsou lépe viditelné.
Vystoupáme ke Großer Arbersee, ale protože se v něm nedá koupat, popojdeme k vodopádu, který se nachází po cestě nad ním.
U vodopádu poobědváme, vypereme zpocené oblečení a zchladíme znavená těla. Téďa sedí v potoce celou dobu co obědvá a je div, že mu neupadly nohy. Při koupání pod vodopádem mi podjede noha a odřu si levé koleno a pravou holeň, bolest je snesitelná a dalšímu postupu nebrání, tak jen dezinfikuji od vody z potoka.
Po dalším výstupu konečně zdoláme Velký Javor, odpočíváme a Liška rozdává karamel, přivezený ze Skotska.
Z Javoru sestoupíme do sedla a pokračujeme na sever směrem k prameni, kde doufáme nabrat pitnou vodu. Cestou se zastavíme na skalní vyhlídce a potrénujeme lezení.
Studánka naplní naše očekávání a tak ulehneme nedaleko od ní. Liška zjišťuje, že si ve skutečnosti sbalila dost snídaní, jen se dříve špatně podívala.
Pátek 29.8.
Den začneme jednou partií MtG, která se protahuje na dvě hodiny. Naštěstí nás dnes nečeká dlouhá cesta. po jedenácté vyrazíme, nejdřív vystoupáme na Svaroh, na hranice. Pokračujeme po hranici, obědváme na Velkém Kokrháči a vylézáme na Ostrý.
Z ostrého slézáme k samoobslužnému baru u Tetřeva, který hodnotíme, jako příjemné místo, i když bar z prvního dne byl příjemnější. Také nás udivuje, že v potoce se chladí kromně malinovky i alkoholické pivo.
Povečeříme a potkáme pár turistů, příchozí směrem od Ostrého, paní je velmi výřečná a během tří minut, co se u nás zastavili, se dozvídáme mnohé zajímavosti o její rodině.
Uléháme kousek od baru.
Sobota 30.8.
Pár zbývajících kilometrů k zastávce Hamry-Hojsova Stráž zdoláváme za dopoledne. Pod zastávkou si konečně házíme lakroskami, které celou dobu neseme. Následují dvě partie MtG a pak už jdeme na vlak. Na zastávce a ve vlaku spořádáme zbytky jídla a následně přetrpíme tříhodinovou cestu zpět do Prahy, kde se na Smícháči loučíme.

Fotky najdete na oddílové Zoneramě