Byli tu: Muffin, Kuba, Téďa, Mýval, Frederik, Jakub, Ježek, Maruška, Briket, Neda, Filip, Sam, Honzík, Milan, Vojta, Bártek, Jozí, Fanda, Martin, Tonda Š.,Tonda P.

Pátek 7.6 2024
Začali jsme se na Hlavním nádraží scházet okolo čtvrté. S Márovou pomocí jsme naskládali všechna kola do jeho dodávky a v 17:15 jsme vlakem odjeli do Řevnic. V Řevnicích jsme s Márou vyměnili batohy za kola a vyrazili do kopce. Jet po zelené značce se neukázalo jako dobré rozhodnutí. Tlačit kolo korytem potoka nenadchlo nikoho z nás. Proto jsme se co nejdříve přesunuli na silnici. Po té jsme bez potíží dorazili k Milanovi. Tam nám Mára dovezl věci, a tak jsme si mohli postavit stany. Po večeři jsme se pustili do rozdělávání ohně, u kterého jsme se za Kubova, Mývalova a Jakubova hraní na kytary mohli pomalu připravovat ke spánku.

Sobota 8. 6. 2024
Skupina pohodinda:
Ráno, nádherný den, všichni vstali protože je vzbudil povyk linoucí se z určitého stranu, přítomní vědí. Když jsme se pak kolem osmé všichni uráčili vstát, poslední byl Jakub, tak jsme se nasnídali. Někteří si také zahráli Magické Shromažďování a Muffin se pustil do opravy Maruščina kola, na což byl večer líný. Fatálně setkal v lepení duše, a tak jí tam jen dal novou. Než s tím Muffin skončil, tak rychlejší skupina už vyrazila, ti “ne tak závodně založení” vzápětí následovali a právě včas se k nám přidal i Angrešt (dříve Tonda). Ujeli jsme asi 300 m k rybníku, když Fred píchnul. Po bližší inspekci vyšlo najevo, že se mu z duše úplně urval ventilek a nemaje potřebné nářadí na výměnu vlastního kola, se od nás oddělil a vydal se do Mníšku pod Brdy.

Fredova dobrodružství v Mníšku pod Brdy, čítajíc hrdinské činy, jako vedení kola po kilometry a snášení urážek jeho bicyklu (které bylo označeno za veterána), jsou příliš rozsáhlá na vypisování zde, můžeme jen doufat, že jejich hrdina napíše vlastní záznam.

Bez Freda jsme vyrazili po silnici, byla to silnice. Byla fajn dokud nebyla do kopce (petice proti zrušení kopců je v přípravě), nicméně kopec jsme zdolali. Naneštěstí jsme ovlivněni dezinformacemi sjeli na špatnou cestu, z prudkého kopce, který jsme následně museli vyvést. Načež zaznělo moudro roku:
„Nemám rád na kolech, že se ty kola točí” – Tonda
Následně jsme se vydali už po správné cestě, i když zazněly námitky proti jejímu terénnímu charakteru a Maruška si stěžovala na louky, které jí spouštěly alergie. Dojeli jsme až ke Klínecké odvodňovací štole, která vede 100 m skálou skrz kopec.
„Štola byla úplně nechutná, nenávidím štoly” – Neda
„Štola byla pěkná, nejvíc se mi líbila ta lebka nakreslená u vchodu” – Maruška
Tam nás dojel Fred, který si pochvaloval krásné asfaltky (jel jinudy než my).
Taky jsme potkali moc milou stařenku na procházce, která nám dala mnoho rad ohledně cesty před námi. Po další chvilce jsme dojeli ke studánce s lahodnou pramenitou vodou, s čímž souhlasil i kolemjdoucí pán.
Po studánce jsme jeli do hnusného kopce, který nás dovedl až na rozhlednu Korunku.
Tam jsme se setkali se Samem a jeho tátou kteří se k nám poté přidali na další cestě. Poobědvali jsme a vyrazili jsme na cestu. Ze začátku se ke všeobecné nespokojenosti zdálo, že cesta bude z kopce a zase do kopce. Naštěstí tomu tak nebylo.
Dojeli jsme na křižovatku u hlavní silnice po které jsme již jeli včera. Tam se odehrálo vášnivé hlasování jestli pojedeme příšerných 37 výškových metrů na Skalku se zmrzlinou nebo rovnou do Mníšku. Převážná většina hlasovala pro první možnost. (hlavně vedoucí)
Vyjeli jsme tedy na místo a uvážili jsme, že se více vyplatí zmrzlinu zakoupit v Penny v Mníšku. Alespoň jsme se pokochali výhledem a udělali si krásné společné foto. Poté jsme se vydali k již výše zmíněnému obchodu pro zmrzlinu. Tu jsme spořádali a vydali se na poslední cestu směrem k táboru. V táboře jsme čekali na Druhou skupinou hraje BANG a Magické Shromažďování. Když přijeli, tak jsme se nevečeřeli a zakončili večer hraním na kytaru u ohně.

Skupina výkon:

Bylo nás deset – šest dětí a čtyři vedoucí. Po tom, co jsme si všichni doplnili vodu jsme se vydali na cestu. Honzík s Milanem se jali znevažovat moji trasu, protože znají všemožné zkratky, avšak po chvíli přestali, asi již byli moc daleko od svých domovů.
Jeli jsme po silnicích, polních cestách i kamení, ale nedlouho. Briketovi začala přední brzda přibržďovat kolo. Po našem usilovném snažení jsme ji nakonec museli rozpojit, takže jel jen se zadní brzdou.
Další komplikace nastala za chvíli. Při příjezdu k Lečickému vodopádu jsem píchnul duši. Ostatní tedy trávili svůj čas objevováním vodopádu a okolí.
Vydali jsme se dál údolím, směrem k Novému Knínu. Před ním ale nastala další komplikace v podobě Bártkovy srážky s druhým kolem, při které si vykloubil prsteníček. Zavolali jsme tedy jeho rodičům a domluvili s nimi jeho odvoz. Pojedli jsme oběd a nechali Bártka s Kubou čekat na příjezd pana Berana. My ostatní jsme vyrazili dál.
V lese se člověk lehce ztratí, své by vám p tom mohl vykládat Téďa, který se prostě vypařil. Čekali jsme na rozcestí a projížděli les asi půl hodiny a poté jsme vyhodnotili, že už je dost starý, takže si poradí. Zbytek naší skupiny, čítající pouhých sedm lidí se vydal do Penny v Dobříši. Tam jsme si nakoupili Mrože a osm litrů Kofoly. Byla to tak výhodná nabídka, že jsme ji nemohli odmítnout.
Padlo rozhodnutí vydat se do bývalého vojenského prostoru Klondajk. Cesta sice vyžadovala hodně stoupání, zvládli jsme ji ale bravurně. Dírou ve zdi jsme vlezli do Klondajku. Potkali jsme turistický oddíl, který obsadil jednu z ramp, šli jsme tedy na jinou. Na rampě byl krásný výhled do krajiny a na graffiti, to bylo ale asi tak všechno. Chvíli jsme se rozhlíželi, vyfotili se na zdi a vydali se dále.
Přes Kytín a zastávku na místním hřišti jsme se s krásnými 56ti kilometry dostali k tábořišti. Téďa dorazil asi o deset minut později. V Mníšku byl o čtyři hodiny dříve, než my a zbytek času hledal tábořiště.

Neděle 9. 6. 2024

Ráno, okolo půl osmé, vyhnalo nejmladší generace ze stanu sluníčko. Usoudivše, že je již dostatečně pozdě na to, aby mohli probudit své milované vedoucí, začali s hlasitým hovorem snídat. Vedoucí, a hodná, spící část tábora se ještě půl hodiny nějak snažila spát, načež nás vzbudil Muffův libý hlas volající: „Budíček!“ To už nás konečně vyhnalo ze stanů, a nasnídavše se jsme si sbalili. Před desátou, jsme vyvedli kola a věci nahoru, kde jsme je naložili Márovi do auta. Dopustili jsme vodu a vyrazili na dalekou cestu do Prahy. Byli jsme úspěšnější než den před tím (kdy Fred píchnul ještě v táboře), zvládli jsme dojet až k silnici, tam za účelem prozkoumání důvodu chybějícího Tondy, Muffa, Tédi a Ježka, se Fred vydal zpět k rybníčku. Tondovi nenastartoval motor. Asi dvacet minut se to snažili vyřešit, načež zavolali Márovi, aby si pro něj dojel. Fred tam s ním dojel a my zatím mohli vyrazit. Jeli
jsme po silnici až do Klínce, kde jsme přes kopec zahnuli k Vltavě. Dolů jsme sjížděli nádherným údolím, kudy vedla jen úzká rozbahněná pěšinka. A zde nastala ta pravá série katastrof, Ježek píchnul, a tak jsme ho opustili s tím, že vymění duši a dožene nás. Jeli jsme poměrně rychle, velmi frekventovanou silnicí po levém břehu Vltavy, nic zajímavého se zde nedělo, jen nás udivovalo, že nás Ježek stále nedohnal. Přejeli jsme přes most na cyklostezku a zastavili se na oběd. Muff volá Ježkovi,
kde je? Odpověď zní: „Zas mi praskla duše.“ U potůčku pod městským okruhem jsme se najedli, zaházeli si lakroskama, a jeli dál. Jízda po cyklostezce byla pohodlná, až na množství okolních lidí. Když skončilo za Palačákem nábřeží, kola jsme chvíli tlačili, či je používali jako koloběžku, načež Ježek volá, že už píchnul asi šestkrát, zda někdo nemáme duši 26“. Fred se mu s ní málem vydal naproti, ale nakonec jsme zjistili, že už je u tramvaje, a že to dojede. Tak jsme to dovedli a částečně dojeli do Lannovy, kde jsme byli asi v 15:45, pochvíli dojel i Ježek, překvapivě na kole, že se mu to nějak podařilo spravit. Muff zašel pro zmrzlinu, vyložili jsme bágly z Márova auta, a ještě hodinu se flákali na trávníčku, hráli MTG a podobné prkotiny. Mezitím si děti postupně rozebrali rodiče, až jsme tam zbyli jen my, vedoucí, a mohli jsme se též spokojeně vydat domů.

Zapsali: Ježek, Muffin a Jakub

P.S.: Fotky najdete na obvyklém místě. Za 4, o hodinu posunuté fotky, se omlouvám (v oddílovém foťáku je zimní čas :o) Mára

Všichni moc děkujeme Milanovi, za azyl na loukách mezi koňmi! Já moc děkuji Milanovu tatínkovi, za zjištění a opravu závady na Toníkově kole!

Zápisek z velikonočního táboření se 14kou na Zábrdce dodáme brzy!

.

Zatím se podívejte na fotky z oddílového foťáku a taky od Máry

Byli tu: Neda, Bártek, Prokop, Maruška, Vojta, Fanča, Liška, Fíla, Milan, Diviš, Ctibor, Muffin, Ježek, Noemi

pátek:
Případ Bílého jezdce
Bylo právě po poledni a můj přítel seděl proti mně v křesle a četl dnešní noviny. Jinému pozorovateli by unikla ona nepatrná změna v jeho chování, kterou jsem i já, jeho dlouholetý společník, spíše vycítil, než zpozoroval. Došel jsem k závěru, že právě pracuje na případu, ale v jeho vyšetřování nastala jakási odmlka, kterou nelze zkrátit jakoukoliv mentální námahou. Moje domněnka byla vzápětí potvrzena, když Holmes odložil noviny a promluvil.
„Milý Watsone, byl byste tak laskav a doprovodil mne dnes odpoledne při mém vyšetřování?“
„Jistěže, víte, že jsem vždy rád svědkem vaší práce, a dnes stejně nic jiného na programu nemám,“ odpověděl jsem.
„Skvěle, mám na třičtvrtě na čtyři domluvenou schůzku, která je pro mé vyšetřování nezbytná. Pokud mám být upřímný, už netrpělivě čekám několik dní, ale v jiný čas jsem ji smluvit nedokázal. Oblečte se, za pět minut vyrážíme a detaily vám vysvětlím cestou.“

„Okolnosti jsou následující, “ začal Holmes, když jsme už kráčeli po ulici. „V posledních měsících došlo k sérii vražd, které spojuje zvláštní fakt, a to, že vždy byla na místě činu nalezena šachová figurka bílého jezdce. Policie se, co se týče tohoto případu, opět vyznamenala svou neschopností. Jelikož byli všichni zavraždění také prodejci návykových látek, odepsali vše, jako loupežné vraždy a pro pátrání po pachateli, prý nemají dostatek důkazů. Ale já jsem si jistý že je za tím něco víc. Podařilo se mi některá místa činu prohlédnout a zjistil jsem o našem pachateli toto: Je to vysoký muž, vždy měl na sobě společenské boty na nízkém podpatku a nosí brýle. Nakonec jsem, díky jeho neuváženosti, vystopoval, kde pracuje. Poslal mi výhružný dopis, který nebyl tak anonymní, jak si myslel. V antikvariátu, kde pracoval, ale už dal výpověď a jediná moje stopa bylo telefonní číslo na jeho domácí. A na schůzku s ní právě jdeme.”
Po chvíli jsme došli k obytnému domu a Holmes zazvonil na jeden ze zvonků.
„Mimochodem, myslí si, že si chceme pronajmout byt, tak se chovejte podle toho,” prohodil ke mně, než nám mile vypadající žena otevřela.
“Dobrý den, dobrý den, vy musíte být pan Holmes, že ano? Tak jen pojďte dál.”
Provedla nás chodbou až do bytu.
“Prosím, vše si po libosti prohlédněte, předchozí nájemník se mi právě dnes vystěhoval, tak pokud budete spokojeni, můžete se nastěhovat kdykoliv. Záchod je na chodbě jen pár kroků od hlavních dveří.”
„Můj společník je velmi vybíravý, co se týče hygienického zázemí, bude lépe, když mu toaletu osobně ukážete,” prohlásil, k mému překvapení, Holmes. Ale já jsem se s ním neúčastnil vyšetřování poprvé a tak jsem věděl že by nebylo moudré mu odporovat.
Když jsem se s paní domácí vrátil, slíbil Holmes že se jí ozveme a vyšli jsme ven. Holmes ihned vyrazil po chodníku, až jsem mu sotva stačil.
„Určitě jste něco v tom bytě našel! Je to další stopa?” zeptal jsem se ho.
„Ano Watsone, ale to počká do vlaku, teď musíme spěchat na nádraží a nasednout na první vlak do Zbořeného kostelce!”

Ve vlaku mi Holmes podal jeden papír, jakýsi dopis, a malý papírek, na kterém byla napsána pouze adresa. Po bližší inspekci jsem zpozoroval, že dopis je místy přeškrtaný a celý zmačkaný, jako by autor nebyl spokojený s jeho obsahem a rozhodl se ho zahodit. .

————————————————————————————————————————
Nevím jak tenhle dopis začít, možná bych ho ani neměl psát, ale myslím že zasloužíš vysvětlení.
Když jsem před půl rokem bez varování odešel bylo to proto, že jsem se konečně rozhodl vyrovnat se svojí minulostí a to pomstou na těch, co mi ublížili. Udělali si ze mě bílého koně a museli za to zaplatit. Zbývá už jen poslední. Vystopoval jsem ho do Zbořeného Kostelce a v pátek se tam vydám dokončit tuhle vendetu.
————————————————————————————————————————
Zbořený Kostelec 109
————————————————————————————————————————

„Teď hrajeme o čas Watsone. O motivech vraha už jsem teorii měl, to dopis jenom potvrdil, ale netušil jsem že je tu další osoba v tak bezprostředním nebezpečí. Doufejme jen, že nepřijdeme pozdě.”
S Holmesem nebyla žádná řeč, a tak jsme jeli mlčky, až jsme vystoupili a já opět sotva popadal dech, když jsem se s ním snažil držet krok. Když jsme došli k domu pod adresou na papírku, spatřili jsme otevřenou bránu do dvora, a oba nás pojalo neblahé tušení. Na dvoře s naše obavy naplnili v podobě před vchodem do domu stojící kaluže krve, od které vedly krůpěje až k bráně, od které jsme přišly, ty jsem napoprvé přehlédnul. Holmes vytáhl světlo a rázoval po dvoře, sledujíce každou kapičku. Podle něj jsem také zpozoroval další stopu, vedoucí od kaluže, byly to otisky bot a vedly též k bráně, ale kus od oněch krůpějí.
Holmes vyšel sehnut až před bránu na silnici, a tam se najednou narovnal.
„No jistě! Pojďte Watsone, s trochou štěstí ho ještě dostihneme!”
Vyrazili jsme směrem od nádraží, po té dlouhé ulici, podle které ležel onen dům a vlastně celá dlouhá vesnice Kostelec. Na jejím konci jsme přešli po lávce řeku a zamířili k autobusové zastávce, kde stála jediná postava. Ta se ale dala při zpozorování našeho příchodu do běhu a já poznal že to je muž, a poměrně vysoký.
„A máme ho Watsone! Za ním!”
Cesta od zastávky stoupala prudce do kopce do lesa, ale my jsme našeho uprchlíka z očí neztráceli. Na jejím konci ale k našemu překvapení cesta zanikla uvnitř zříceniny hradu a s ní i onen muž.
„Teď hlavně tiše, až nevyzradíme naší pozici, dřív nebo později se pohnout musí,” zašeptal mi do ucha Holmes.
Sotva to dopověděl, sesula se ze zdi pár metrů od nás řádka kamení a najednou noc proříznul vyděšený výkřik, se kterým se muž zřítil z hradní zdí.
Opatrně jsme se přiblížili k bezvládnému tělu, ale když jsme uviděli jak nepřirozeně se jeho krk zkroutil, bylo nám jasné, že od něj už nikomu žádné nebezpečí nehrozí.

Příští den, v pohodlí našeho obývacího pokoje, jsem Holmesovi položil onu otázku, jejíž odpověď jsem toužil znát od předešlé noci.
„Že jsme dostihli vraha jsem pochopil, ale kdybyste se mně zeptal jak jsme ho dostihli, nebo co se stalo na tom zakrváceném dvoře, nedokázal bych vám říct zhola nic. Tak co se včera stalo?
„Myslím příteli, že bude lepší, když začnu své vysvětlení ještě dříve. Onen muž, který včera tak náhle zemřel před našima očima, byl samozřejmě oním vrahem s bílým jezdcem, jeho motiv vysvětluje ten zmačkaný dopis, kde píše že se mstí za to, že byl využit jako bílý jezdec. Jste obeznámen s tímto slangovým označením pro nastrčené osoby, mající za účel zastřít ilegální činnost? Tak tedy toto je jasné, a teď přejděme k stopám, které se mi naskytli na místě, kde dostihl svou poslední oběť. Ze stop krve jsem vyčetl, že vrah svou oběť pobodal, a následně odešel, směrem od nádraží, čemuž nasvědčovaly, jak stopy, tak fakt, že jsme ho nezpozorovali při naší cestě z nádraží. Vyvstává otázka, kam se podělo tělo. Odpověď na ní mi poskytli krůpěje směřující k bráně, kde najednou skončily. Bylo zjevné, že oběť nebyla tak mrtvá, jak si vrah myslel, a zvládla dojít k automobilu a odjet. Vyhodnotil jsem že je důležitější dostihnout vraha a automobil stejně nebylo možné sledovat, a tak jsme vyrazili směrem k zastávce, kam měl vrah dle mého úsudku namířeno, a zbytek už znáte.”

sobota a neděle:
V sobotu jsme podle většinového přání rozhodli, že místo plánovaného puťáku, budeme na chatě Muffinovy babičky ve Zbořeném Kostelci spát i ze soboty na neděli. Tak jsme si jen před obědem vyrazili na výlet, ze kterého jsme přišli asi v pět. A abych se přiznal, tak jsme zbytek výpravy proflákali. Hráli jsme pétanque, šipky, mölkky a taky krycí jména, mafii, mtg a další.

zapsal: Muffin

….fotky z oddílového foťáku, od Muffina a od Ježka najdete na obvyklém místě