Nahodilé putování – 30.4. – 5.5. 2024

 

Úterý 30. 4. – zapsal Fred
Scházíme se po schůzce, ještě se řeší něco na tábor asi dvě hodiny, děti jsou u ušáků. Pak se přesouváme do vpřeďácké klubovny a, zahravše si MTG draft s Téďovými kartami ze Španělska, pustíme se do delikátního smetanovo-kakaového dortu, jejž upekla Liška u příležitosti Fredových šestnáctých narozenin, jež má ten den, a Téďových osmnáctin, jež má asi o měsíc a půl později, avšak nemá, kdy jindy to oslavit. Pak postupně jdeme spát.

Středa 1. 5. – zapsal Fred
Snědše druhý dort, jejž tentokrát upekl Téďa a jenž byl se svou čokoládovo-banánovou příchutí (ještě je třeba zmínit, že ho dělal trochu à la pejsek a kočička a že tam dal poněkud nadstandardní množství čokolády) téměř tak delikátní, jako byl ten Liščin. Načež jsme vyrazili na Hlavák, kde na nás již čekal Milan a o chvíli později přišel Myšák, jenž se ještě stavil doma pro jídlo (už podruhé, včera si tam šel ještě pro lakrosku).

Stav: 8 lidí – Téďa, Fred, Myšák, Jakub, Liška, Milan, Honza, Vojta

3 – Praha hl. n.; vlak 690 R20, směr Děčín
20 – stanice Děčín (konečná); super, jsou tam hory a CHKO Labské pískovce nebo CHKO České středohoří

Zjišťujeme v Děčíně, že Vojta zapomněl tašku s jídlem a přístřechem na Hlaváku, volá chudákům rodičům, aby se tam podívali. Bez přístřechu to zvládneme, pršet má až v pátek, kdy přijde Ježek, jídla máme ostatní dost.

orel (lev) – Děčín, mincí vybíráme mezi dvěma CHKO, jinak bychom vybírali mezi úseky mezi silnicemi (hlasování proběhlo nerozhodně, 4:4)
orel (lev) – z výběru CHKO padlo České středohoří; jsme smutní, chtěli jsme do Labských pískovců

Jdeme na jih do CHKO, stavíme se v Lidlu pro zmrzlinu – je horko – Vojta pro nějaké jídlo a ještě pro pečivo zadarmo díky Liščině aplikaci Lidl plus. Bloudíme malinko po městě (třebaže kostkou neházíme – chceme z něj ven), pak nás napadne použít mapu. Dobereme vodu ze studánky na kraji města u Labe. Vyšedše z Děčína, bloudíme již s kostkou po okolních lesích; už se nám to zas tolik nelíbí a nálada se horší.
Naobědvavše se, jdeme shánět vodu, poněvadž hrozně pijeme. Naplní nám dvě láhve, nemají tu vodovod, ještě dostaneme varování od nepříjemné ženy docela milého staršího pána: „Ne, že ji vylejete, sami s vodou šetříme, jak jen to jde.“ Co dělat s vodou lepšího než ji vylít? Snad pít či vařit? V žádném případě! Pán se nás tiše zastává: „Asi ji potřebují.“ Poděkujeme, odcházíme. Těžko říct, jak mohou ti dva žít spolu.
Nakonec se dostaneme na louky na vrcholcích kopců, je to tu krásné a příjemně tu fouká. Chvíli si házíme lakroskami, jdeme dál, na nějakém vrcholku se rozhodneme nocovat. Hrajeme ještě Magic, večeříme, Jakub jde k malému vodopádu opodál, později i Fred; je vážně moc pěkný, i když na něm skoro neteče voda – pěkné jsou totiž ty skály. Spíme pod širákem, fouká – kolem našeho lesíku jsou samé louky. Jsme šťastní. A unavení – ušli jsme sice jen nějakých 11 km, zato převýšení je podle Jakubova Stopaře v Mapách.cz asi 1200 m nahoru a 800 dolů.

Čtvrtek 2. 5. – zapsal Jakub
Ráno, vstavše v půl deváté ve velmi příjemném lese, jsme se nasnídali a zkusili se vydat dál po pastvinách, po několika metrech jsme však narazili na skot, obrátili jsme proto naše kroky a vydali se dolů údolím k Tambušským vodopádům. Cesta se strmě svažovala dolů a její slézání bylo lehce nebezpečné. U vodopádu nastaly první problémy. Milan s Honzou ho chytře obešli, ale Téďa udělal chybu, rozhodnuv se slézt to vodopádem (kterým mimochodem netekla voda), hodil batoh dolů, přímo do snad největší louže v okolí.
O něco hůře dopadl Vojta, který si při obcházení velmi natloukl koleno. Téďa mu ho obvázal, vzal mu bágl a šli jsme dál. Moc produktivní jsme nebyli – došli jsme se dvěma hody kostkou k lávce, na které se natáčela scéna z filmu Páni kluci. Nejdříve jsme se zde zastavili jen na svačinu, ale jen jsme se najedli, vymyslel někdo natočit remake dané scény z filmu. Tím jsme strávili asi hodinu, než jsme usoudili, že je scéna hotová a vydali se na zmrzlinu. U zmrzlinárny v Benešově nad Ploučnicí jsme napsali Mývalovi, kde se s ním sejdeme (měl se k nám připojit), vydali se nahoru po žluté, Honza se od nás odtrhl a šel si koupit lístek. To jsme netušili, jaký to má orientační smysl. Chtěl se k nám vrátit, pročež jsme se ale museli zastavit a navigovat ho. Pak jsme ušli pár stovek metrů a Honza se musel znovu odpojit, tentokrát již natrvalo. Po jeho odchodu jsme se shodli, že vylezem nahoru k lukám, počkáme na Mývala a přespíme tam. A tak se stalo, jen jsme se ještě pohádali, zda hrát lakros nebo si házet.

Pátek 3. 5. – zapsal Fred
Ráno, čekajíce na Freda, jsme si hráli s elektrickým ohradníkem, jenž byl nadmíru silný – včera večer dal Fredovi hned dvakrát šok, po němž jej brněly nohy a cítil se jaksi zvláštně (nutno však ještě říci, že byl bos) –, pročež jsme vymýšleli historky, že v ohradě jsou dinosauři. Hraní probíhalo například způsobem, že jsme uzemnili mouchu sedící na něm, nebo, odizolovavše se podrážkami a kládami na zemi, chytli jsme ohradník a testovali intenzitu šoků, načež jsme již mohli vyrazit. Sešli jsme z kopce dolů po louce s dinosaury, kteří každou chvíli odháněli krávy, jež totiž chodily sem a tam, až jsme došli dolů do vesnice, kde jsme zazvonili na první dům, jejž jsme uviděli. Otevřel pán v županu, a poněvadž extrovertnějšího člověka jsme potkat nemohli, svěřil se nám hned, že bydlí sám a předtím byl jen v trenkách, a pak, řka: „Chlapi, tohle přece nosit nebudu,“ vida našich asi 12 flašek a ignoruje Lišku, jež chlapem úplně čistě z biologického hlediska není, pozval si Milana dovnitř, aby láhve natočil on. Odcházejíce nemohli jsme ještě nebýt pozváni do hospody na pivo, třebaže nám ještě nebylo 18. Pozvání se naštěstí nesetkalo s pozitivní odezvou.
Potom, chodíce tak nějak náhodně, jsme došli k rybníku, kde se nám kvůli komárům nelíbilo, pročež jsme vyrazili k vyhlídce, což však byla jednoduše cesta ústící na louku; leč líbila se nám (ta louka) natolik, že jsme na ní na hned čtyři hodiny zůstaly, obědvajíce a hrajíce lakros a Magic.
Jakub si s námi však již života na louce neužíval – bolela ho hlava jíž od rána natolik, že se raději odpojil, jda k nejbližší železniční stanici, jichž je však v Českém středohoří naštěstí docela husto.
Chodili jsme opět nějak náhodně, až jsme došli ke starému domu, na mapě zvaném Markvartická tvrz, odkud jsme vyrazili nahoru po okruhu Veselíčko-Triangl na kopec, jejž jsme si vyhlédli ke spaní. Bohužel však začalo obzvláště silně pršet, a navíc, došedše ke spacímu místu, jsme zjistili, že naše přístřechy jsou oba jen na spaní maximálně pro tři lidi (o jednom jsme to věděli, o druhém to zjistili na místě), bylo nás sedm. A tak jsme v jednom postaveném na plocho byli ve spacácích, v druhém se čtyři lidi krčili a všichni si záviděli, jelikož v jednom přístřechu lidé sice byli ve spacácích, zároveň jim však přístřech a s ním i spacáky promokaly. Mimoto jsme si však i obyčejně povídali, mimo jiné se věnujíce Téďovými otázkám o rozdělení společnosti na muže a ženy, jež vždy uvozoval větami s dvaceti větami vedlejšími, kterážto každá čítala jedno sloveso myslet si a jeden zájmenný či nevyjádřený podmět a předmět (ten však nevyjádřený být nemůže, neboli byl zájmenný nebo byl muži nebo ženy), do nichž se asi zamotal, třebaže se mu to nezdálo, a hlavně se do nich zamotali všichni ostatní, a tak nikdo nemohl posuzovat, jestli se do nich zamotal Téďa. Naštěstí však již přišel z markvartického nádraží Ježek, naštěstí nezapomenuvší na další přístřech, jejž měl vzhledem k ztracenému Vojtovému přinést, a tak se část z nás tam mohla přesunout a všichni mohli poklidně spát (akorát zejména Téďův spacák byl jaksi mokrý, což však vzhledem k tomu, že to je Téďa, zas tak nevadilo).

Sobota 4. 5. – zapsal Ježek
Ráno jsme se vzbudili okolo deváté. Jediné, co v noci narušilo naši pohodu, byl Milan, chránící nás před bučícím divokým prasetem. Naštěstí se Mývalovi podařilo ho uklidnit, že to prase asi fakt není, tím pádem jsme mohli v klidu spát dál.
Najíst a sbalit mokré oblečení se nám podařilo opravdu rychle. Vyrazili jsme v 11:27. Hodili jsme si kostkou a vyrazili po značce směr Malá Bukovina. Po chvíli chůze se před námi objevila věžička kostela, ale hlavně pan turista. Odpověď „nevíme“ na jeho otázku „kam jdete?“ se mu nezamlouvala. Museli jsme mu tedy vysvětlit náš koncept. Pán se podivil a poradil nám, že pokud nám padne cesta, která nevede do Malé Bukoviny, za chvíli narazíme na turistický přístřešek. Kostka rozhodla a tak jsme po chvíli k přístřešku dorazili. Přístřešek to byl velmi malebný a skupinu by předešlý večer jistě dobře před deštěm skryl. Skupina se rozhodla, že si ten pobyt přece musí vynahradit, a tak jsme se v 12:10 (k mé nelibosti) zastavili.
Trochu jsme si házeli lakroskami, trochu jsme hráli magicky a na tomto místě s výhledem jsme strávili asi hodinku. Vyrazili jsme dolů z kopce a po nějakém čase jsme dorazili do vesničky v údolí. Od místního domorodce jsme se dozvěděli, kde se nachází pramen, z nějž můžeme doplnit naše zásoby vody. Tento mocný a železitý pramen nebyl vyznačen na Mapy.cz, proto Fred poslal návrh na jeho přidání. Pokud se někdy na mapě v Kerharticích objeví Uhlířská studánka, je to jeho zásluha. S těžšími baťohy jsme se zase vydali do kopce. Zanedlouho nás stoupání přestalo bavit a tak jsme se usadili ve stínu mocné lípy k obědu. Po více než hodině a půl obědvání, lakrosu a vaření kakaa jsme se konečně dali do pohybu směr Česká Kamenice. Na krásné cestě pastvinami jsme potkali pána na kole. Byl velmi překvapen, že ještě někdo hraje lakros.
Po několika překonaných ohradnících, kolejích, silnicích a samozřejmě kruhovém objezdu jsme se dostali až do Lidlu.
V tomto skvělém obchodě jsme si nakoupili zmrzliny v akci 2+1, jídlo a pití. Na parkovišti jsme snědli zmrzlinu a šli jsme zpět do nedalekého centra. Usadili jsme se na zahrádce hospůdky a já si mohl vychutnat kávu, napustit vodu, která mi už došla a naplánovali jsme trasu.
Vydali jsme se na hrad.
Kamenice je zřícenina hradu nad Českou Kamenicí v okrese Děčín. Pozůstatky hradu se nachází na vrcholu Zámeckého vrchu (541 metrů)[1] v severovýchodní části Českého středohoří.
Hrad pravděpodobně založil v letech 1427–1433 Zikmund Děčínský z Vartenberka poté, co od Jindřicha Berky z Dubé koupil panství hradu Falkenštejn. Nový hrad nad Kamenicí měl nahradit hrad Fredevald, který zůstal v majetku Jitky z Hazmburka, manželky Jindřicha Berky.
Cesta na hrad byla strmá a kamenitá, ale stejně jako Švédi v roce 1639 jsme hrad dobyli. Odměnou nám byl krásný výhled do krajiny a krásné ohniště. Rozhodli jsme se zůstat.
Vylezli jsme se na rozhlednu a došli jsme pro dřevo na oheň. Rozdělali jsme si oheň a mě chytla chuť na buřty. Rozhodl jsem se tedy vydat znovu do Lidlu. Okolo deváté hodiny jsem se vrátil i se šťavnatým nákladem. Díky opékákům, které zatím skupina vytvořila, jsme se mohli pustit do přípravy pokrmů. Po vydatné večeři pomalu zakončujeme večer dračákem a psaním kroniky.

Neděle 5. 5. – Zapsal Fred
Ráno, připravujíce se k odchodu, jsme byli „obdařeni“ přítomností snad jen čtyř turistů – asi v 9:00, kdy jsme vstali, jedním běžcem a o hodinku a půl později tříčlennou rodinkou. Inu, nejde o příliš oblíbenou turistickou atrakci, zato se však v okolí hodně pije. A přitom je to zřícenina docela pěkná…
Z hradu Kamenice jsme vyrazili na vlak do Mlýnů, nejprve malinko bloudíce, pak však, vyfotivše u jedné skály společnou fotku, již po učininění rozhodnutí jít po malé silnici podél kolejí v krásném údolí chodíce docela řádně. Poněvadž jsme v Mlýnech měli ještě asi hodinku, tak jsme se naobědvali, dojeli se zpožděním do Děčína, těsně stihli vlak a dojeli v pořádku do Prahy.

 

…na fotky z oddílového foťáku se podívejte tady!

…a na velice vtipný remake scénky z filmu Páni kluci se podívejte tady, na Jakubově YT

 

Závěrečná výprava starších do Zbořeného Kostelce 15.-17.3. 2024

 

Byli tu: Neda, Bártek, Prokop, Maruška, Vojta, Fanča, Liška, Fíla, Milan, Diviš, Ctibor, Muffin, Ježek, Noemi

pátek:
Případ Bílého jezdce
Bylo právě po poledni a můj přítel seděl proti mně v křesle a četl dnešní noviny. Jinému pozorovateli by unikla ona nepatrná změna v jeho chování, kterou jsem i já, jeho dlouholetý společník, spíše vycítil, než zpozoroval. Došel jsem k závěru, že právě pracuje na případu, ale v jeho vyšetřování nastala jakási odmlka, kterou nelze zkrátit jakoukoliv mentální námahou. Moje domněnka byla vzápětí potvrzena, když Holmes odložil noviny a promluvil.
„Milý Watsone, byl byste tak laskav a doprovodil mne dnes odpoledne při mém vyšetřování?“
„Jistěže, víte, že jsem vždy rád svědkem vaší práce, a dnes stejně nic jiného na programu nemám,“ odpověděl jsem.
„Skvěle, mám na třičtvrtě na čtyři domluvenou schůzku, která je pro mé vyšetřování nezbytná. Pokud mám být upřímný, už netrpělivě čekám několik dní, ale v jiný čas jsem ji smluvit nedokázal. Oblečte se, za pět minut vyrážíme a detaily vám vysvětlím cestou.“

„Okolnosti jsou následující, “ začal Holmes, když jsme už kráčeli po ulici. „V posledních měsících došlo k sérii vražd, které spojuje zvláštní fakt, a to, že vždy byla na místě činu nalezena šachová figurka bílého jezdce. Policie se, co se týče tohoto případu, opět vyznamenala svou neschopností. Jelikož byli všichni zavraždění také prodejci návykových látek, odepsali vše, jako loupežné vraždy a pro pátrání po pachateli, prý nemají dostatek důkazů. Ale já jsem si jistý že je za tím něco víc. Podařilo se mi některá místa činu prohlédnout a zjistil jsem o našem pachateli toto: Je to vysoký muž, vždy měl na sobě společenské boty na nízkém podpatku a nosí brýle. Nakonec jsem, díky jeho neuváženosti, vystopoval, kde pracuje. Poslal mi výhružný dopis, který nebyl tak anonymní, jak si myslel. V antikvariátu, kde pracoval, ale už dal výpověď a jediná moje stopa bylo telefonní číslo na jeho domácí. A na schůzku s ní právě jdeme.”
Po chvíli jsme došli k obytnému domu a Holmes zazvonil na jeden ze zvonků.
„Mimochodem, myslí si, že si chceme pronajmout byt, tak se chovejte podle toho,” prohodil ke mně, než nám mile vypadající žena otevřela.
“Dobrý den, dobrý den, vy musíte být pan Holmes, že ano? Tak jen pojďte dál.”
Provedla nás chodbou až do bytu.
“Prosím, vše si po libosti prohlédněte, předchozí nájemník se mi právě dnes vystěhoval, tak pokud budete spokojeni, můžete se nastěhovat kdykoliv. Záchod je na chodbě jen pár kroků od hlavních dveří.”
„Můj společník je velmi vybíravý, co se týče hygienického zázemí, bude lépe, když mu toaletu osobně ukážete,” prohlásil, k mému překvapení, Holmes. Ale já jsem se s ním neúčastnil vyšetřování poprvé a tak jsem věděl že by nebylo moudré mu odporovat.
Když jsem se s paní domácí vrátil, slíbil Holmes že se jí ozveme a vyšli jsme ven. Holmes ihned vyrazil po chodníku, až jsem mu sotva stačil.
„Určitě jste něco v tom bytě našel! Je to další stopa?” zeptal jsem se ho.
„Ano Watsone, ale to počká do vlaku, teď musíme spěchat na nádraží a nasednout na první vlak do Zbořeného kostelce!”

Ve vlaku mi Holmes podal jeden papír, jakýsi dopis, a malý papírek, na kterém byla napsána pouze adresa. Po bližší inspekci jsem zpozoroval, že dopis je místy přeškrtaný a celý zmačkaný, jako by autor nebyl spokojený s jeho obsahem a rozhodl se ho zahodit. .

————————————————————————————————————————
Nevím jak tenhle dopis začít, možná bych ho ani neměl psát, ale myslím že zasloužíš vysvětlení.
Když jsem před půl rokem bez varování odešel bylo to proto, že jsem se konečně rozhodl vyrovnat se svojí minulostí a to pomstou na těch, co mi ublížili. Udělali si ze mě bílého koně a museli za to zaplatit. Zbývá už jen poslední. Vystopoval jsem ho do Zbořeného Kostelce a v pátek se tam vydám dokončit tuhle vendetu.
————————————————————————————————————————
Zbořený Kostelec 109
————————————————————————————————————————

„Teď hrajeme o čas Watsone. O motivech vraha už jsem teorii měl, to dopis jenom potvrdil, ale netušil jsem že je tu další osoba v tak bezprostředním nebezpečí. Doufejme jen, že nepřijdeme pozdě.”
S Holmesem nebyla žádná řeč, a tak jsme jeli mlčky, až jsme vystoupili a já opět sotva popadal dech, když jsem se s ním snažil držet krok. Když jsme došli k domu pod adresou na papírku, spatřili jsme otevřenou bránu do dvora, a oba nás pojalo neblahé tušení. Na dvoře s naše obavy naplnili v podobě před vchodem do domu stojící kaluže krve, od které vedly krůpěje až k bráně, od které jsme přišly, ty jsem napoprvé přehlédnul. Holmes vytáhl světlo a rázoval po dvoře, sledujíce každou kapičku. Podle něj jsem také zpozoroval další stopu, vedoucí od kaluže, byly to otisky bot a vedly též k bráně, ale kus od oněch krůpějí.
Holmes vyšel sehnut až před bránu na silnici, a tam se najednou narovnal.
„No jistě! Pojďte Watsone, s trochou štěstí ho ještě dostihneme!”
Vyrazili jsme směrem od nádraží, po té dlouhé ulici, podle které ležel onen dům a vlastně celá dlouhá vesnice Kostelec. Na jejím konci jsme přešli po lávce řeku a zamířili k autobusové zastávce, kde stála jediná postava. Ta se ale dala při zpozorování našeho příchodu do běhu a já poznal že to je muž, a poměrně vysoký.
„A máme ho Watsone! Za ním!”
Cesta od zastávky stoupala prudce do kopce do lesa, ale my jsme našeho uprchlíka z očí neztráceli. Na jejím konci ale k našemu překvapení cesta zanikla uvnitř zříceniny hradu a s ní i onen muž.
„Teď hlavně tiše, až nevyzradíme naší pozici, dřív nebo později se pohnout musí,” zašeptal mi do ucha Holmes.
Sotva to dopověděl, sesula se ze zdi pár metrů od nás řádka kamení a najednou noc proříznul vyděšený výkřik, se kterým se muž zřítil z hradní zdí.
Opatrně jsme se přiblížili k bezvládnému tělu, ale když jsme uviděli jak nepřirozeně se jeho krk zkroutil, bylo nám jasné, že od něj už nikomu žádné nebezpečí nehrozí.

Příští den, v pohodlí našeho obývacího pokoje, jsem Holmesovi položil onu otázku, jejíž odpověď jsem toužil znát od předešlé noci.
„Že jsme dostihli vraha jsem pochopil, ale kdybyste se mně zeptal jak jsme ho dostihli, nebo co se stalo na tom zakrváceném dvoře, nedokázal bych vám říct zhola nic. Tak co se včera stalo?
„Myslím příteli, že bude lepší, když začnu své vysvětlení ještě dříve. Onen muž, který včera tak náhle zemřel před našima očima, byl samozřejmě oním vrahem s bílým jezdcem, jeho motiv vysvětluje ten zmačkaný dopis, kde píše že se mstí za to, že byl využit jako bílý jezdec. Jste obeznámen s tímto slangovým označením pro nastrčené osoby, mající za účel zastřít ilegální činnost? Tak tedy toto je jasné, a teď přejděme k stopám, které se mi naskytli na místě, kde dostihl svou poslední oběť. Ze stop krve jsem vyčetl, že vrah svou oběť pobodal, a následně odešel, směrem od nádraží, čemuž nasvědčovaly, jak stopy, tak fakt, že jsme ho nezpozorovali při naší cestě z nádraží. Vyvstává otázka, kam se podělo tělo. Odpověď na ní mi poskytli krůpěje směřující k bráně, kde najednou skončily. Bylo zjevné, že oběť nebyla tak mrtvá, jak si vrah myslel, a zvládla dojít k automobilu a odjet. Vyhodnotil jsem že je důležitější dostihnout vraha a automobil stejně nebylo možné sledovat, a tak jsme vyrazili směrem k zastávce, kam měl vrah dle mého úsudku namířeno, a zbytek už znáte.”

 

sobota a neděle:
V sobotu jsme podle většinového přání rozhodli, že místo plánovaného puťáku, budeme na chatě Muffinovy babičky ve Zbořeném Kostelci spát i ze soboty na neděli. Tak jsme si jen před obědem vyrazili na výlet, ze kterého jsme přišli asi v pět. A abych se přiznal, tak jsme zbytek výpravy proflákali. Hráli jsme pétanque, šipky, mölkky a taky krycí jména, mafii, mtg a další.

zapsal: Muffin

….fotky z oddílového foťáku, od Muffina a od Ježka najdete na obvyklém místě

 

Výročka oddílu Skarabeus – 23.2. – 25.2. 2024 starší a 24.2. mladší

.

nejprve si přečtěte jak letošní výročku prožili mladší Skarabíci:

Účastnili se: Noemi, Krtek, Doubravka, Myš, Fanča, Matěj, Tonda, Fanda, Martin, Baget,
Josí a Žofka.

Naše pouť započala na hlavním nádraží, kde jsme se postupně sešli v plném počtu 11ti lidí.
Vlakem jsme odcestovali do Berouna, kde jsme se dalším dostali do Jinců. Tak jsme se
prvně vydali špatným směrem, ale to není žádná tragédie, takže jsme správnou cestu za
nedlouho našli a vydali se po zelené naučné stezce nahoru na Plešivec. Než  jsme se ale
vymotali z města čekala nás zrada a to že naše značka nám zmizela před očima a tak jsme
se na ní napojili za městem. Šli jsme přes vesnici Běřín kde nám přečetla Noemi pověst

o obrech z Plešivce. Dále jsme došli přes kravské pastviny  na rozcestí, kde jsme si
dali oběd. Po obědě Noemi vytasila mapu a začala prověřovat naše schopnosti s mapou.
Když byla odpověď správná zasloužili jsme se o kousek Cheesecaku, který upekla
Doubravka. Po posilnění už nám zbýval jen kus cesty na konci, které byl vrchol a setkání se
skupinou starších, kteří také mířili na vrchol. Dorazili jsme chvilku po nich, kdy si zrovna dávali
oběd, tím jsme se my nemuseli trápit, jelikož jsme obědvali pod kopcem. Po chvíli měli
všichni dojedeno a tak přišla na řadu zábava ve formě hry na vlajky. Hra ovšem nebyla
obyčejná, hráli jsme vedoucí proti dětem. Nám vedoucím bylo už ze začátku jasné, že
nemáme šanci na vítězství, protože dětí bylo dvakrát tolik co nás. Nakonec jsme nedohráli,
ale to nevadilo, protože jsme si to i tak užili. Následovala tradiční část výpravy, která se
odehrávala kousek pod kopcem na druhé straně, než jsme odkud jsme přišli. Každý rok se
sem přinesou listiny které obsahují seznam lidí, kteří jsou právoplatnými Skrabíky ( tedy že si
udělali nováčkovskou zkoušku) a také prezenční listinu kam se každý rok podepisují všichni
kdo na výpravě jsme. Letos nám přibyli čtyři nový členové a finální číslo vyhrál Honza a to
111. Skarabík. Ke tradicím našeho oddílu patří i hra veverky, kdy máme šátky jako ocásky a
snažíme se být jediná veverka s ocáskem v lese. Cestou do Rejkovic odkud nám jel vlak
domů jsme šli dvakrát rychleji než cestu na Plešivec a to nejen protože byla z kopce, ale i
proto, že jsme neměli neomezeně času. Vlak jsme ale stihli, nalodili se na jeho palubu a s
přestupem v Berouně uháněli směrem domů. Na zakončení výpravy nám Noemi přečetla
povídku, aby cesta rychle utíkala.

Zapsala Doubravka

.

…a jak výročku prožili starší Skarabíci? (ještě drobnost, pokud máte problém porozumět souvislému textu, poproste Freda ať Vám to převypráví!) :

.

Byli tu: Míša, Muffin, Tonda, Sir Trol Teodor, Ježek, Fred, Myšák, Jakub, Milan, Honza, Liška, Vojta, Filip, Maruška, Anička, Fanča, Neda, Bárt, Briket

Dojevše ze Smícháče krásným kupéčkovým vlakem přímo do Hořovic, vyrazili jsme k nádherně bahnitému rybníku Velký Krejcárek, vedle nějž leží ještě Prostřední Krejcárek, Malý Krejcárek a studánka, z níž jsme, přes úplně čistou vodu pouze s mírným chemicky působícím povlakem na vrchu, nic nevypili, zato jsme však kousíček od ní v lese roztáhli přístřechy, najedli se a šli spát, abychom se ráno zase mohli probudit, znovu najíst a zbořit tyto pracně stavěné přístřechy, jež nás sice před deštěm ochránily, avšak tak malým, že Téďa, spící tradičně „kus“ od ostatních, neměl zapotřebí se schovávat, to však odbočuji od ranních aktivit, jež dodělavše, mohli jsme zase vyrazit, tentokrát s cílem Plešivec, kde jsme se měli sejít s malými, které však nakonec, oproti plánu, jenž počítal s naším výrazně pozdějším příchodem a dřívějším příchodem malých, předhonivše, museli jsme na ně čekat, leč alespoň obědvajíce, pročež nám to vlastně vůbec nevadilo, naopak, načež, jsouce již téměř všichni naobědvaní, když přišli, mohli jsme si zahrát cvičku, akorát se šátky, neboť nikdo si boty navíc na putování naštěstí nevzal, a také netradičně vedoucí proti všem dětem, tedy asi osm vedoucích ku osmnácti dětem, což byla překvapivě vyrovnaná a k ničemu nevedoucí kombinace, a tak, nakonec nuceně ukončivše hru, pustili jsme se do tradičního výročkování, neboli do společného focení, poznávání obsahu temného černého pole, hraní veverek a nakonec do listinování, u nějž bylo v intelektuálním kruhu vedoucích veselo kvůli pravopisným chybám v nové listině, důležitější však je, jak všichni víme, zavzpomínání na nepřítomné kmeňáky*, zapsání nových členů, popořadě Bárta, Nedy, Aničky a Honzy, což kvůli nedostatku času ani nestihnuvše dostatečně oslavit, museli jsme se již rozloučit s malými a Fančou, jež nás, mrznouc v noci, opustila, zato však do našich řad přivítavše Myšáka, jenž v pátek kvůli nacvičování hudebních majstrštyků přijet nemohl, mohli jsme vyrazit dále, dolů z Plešivce, s dvěma cíli – pěknou lakrosovou loukou a místem na spaní –, jichž jsme i dosáhli – na pěkné lakrosové louce jsme si zahráli ještě pěknější lakros, jsouce z něj však úplně vyřízení, netěšilo nás příliš hledání místa na spaní, naštěstí však nezakotvivše v ošklivém smrkovém lese, došli jsme až k docela pěknému místu u potoka, kde jsme, ani nestavíce přístřechy, ježto nemělo pršet, zato však vykonavše základní aktivity, jako je jezení, čištění si zubů a samozřejmě hraní MTG, ulehli k spánku, mimo jiné ještě diskutujíce o kulinářské soutěži, jež by se mohla uskutečnit v budoucnu na nějaké výpravě, avšak ne příliš dlouho na to, abychom ráno, probudivše se a vykonavše základní lidské potřeby, nemohli pokračovat dále, tentokrát s cílem Hostomice pod Brdy, avšak majíce dost času na jeho dosažení, mohli jsme si po cestě ještě zahrát MTG, lakros a míčbee, a ještě k tomu si objednat v Hostomicích skvělý dort za zbylé peníze, jejž pak snědše při přestupu v Zadní Třebáni, dočerpali jsme chybějící energii a mohli jsme docela poklidně dojet do Prahy, kde jsme se rozloučili, majíce za sebou další skvělou výpravu, již si všichni nepochybně hrozně užili.

*Důvody pro nepřítomnost kmeňáků na Výročce až na Míšu, jenž šel s námi, mohou být dva – zima a to, že jsme jim dali vědět asi pět dní předem, což však nebudeme z důvodu reputace vedoucích uvádět jako hlavní důvod, navíc to nikým nemáme potvrzené (leč to ani ten první důvod) a také je Výročka na seznamu výprav už od začátku roku.

Zapsal Fred

Fotky si prohlédněte na známém místě

 

P.S. …já vidím nepřítomnost kmeňáků v touze zbavit se alespoň na chvíli vlastních dětí, kterými je (z většiny) oddíl tvořen :o) (Mára)