Byli tu: Zákusek, Dan, Myšák, Vávra, Fred, Filip, Bártek, Liška, Ctibor, Diviš, Doubravka, Neda, Maruška, Prokop, Bety, Liška, Tonda, Fanda, Míša, Ježek, Kuba, Krtek, Muffin, Jenda, Noemi a Téďa.

V pátek jsme se sešli na Hlavním nádraží a jeli vlakem až do Lovosic. V Lovosicích na nás čekalo veliké překvapení. Respektive malé – byla náhradní autobusová doprava, ale přistavili nám jen jeden autobus, kterým potřebovalo jet spoustu lidí. Nejen civilisti a my, ale i jiný oddíl (později jsme zjistili, že se jedná o zbraslavské skautky vedené skauty a skautkami z oddílu Uragan), který měl v plánu putovat v okolí Hrádku. Naštěstí jsme se do autobusu jakž takž nacpali a najednou byl magicky přistaven druhý autobus, ve kterém jela nakonec pouze mladší polovina skautek, protože ostatní byli napěchovaní už s námi. Šťastně jsme dojeli do Úštěka, odkud jsme se pěšky vydali až na Helfenburk.

Když jsme přišli, navečeřeli jsme se a potom šli pro vodu, kde někteří naposledy viděli svoje lahve. Pak jsme hráli trojnožku až do roztrhání těla a potom jsme se šli nasardinkovat do mezipatra věže (nemohli jsme spát pod širákem, protože v noci mělo hrozitánsky pršet a bouřkovat, a taky že pršelo).

V sobotu ráno někteří extrémně brzo vstali a tím vzbudili i ostatní – měli jsme před sebou dlouhý den. A využili jsme ho do poslední minuty. Hned po snídani někteří hráli game book. Pak jsme šli doplnit vodu a zpracovat dřevo (čti hromadu klacků), které na Hrádek nanosili turisté kvůli ceduli, kterou tam někdo vyvěsil. Ta totiž hlásala “Akce 1 polínko na Hrádek”. Byl to pozůstatek toho, kdy pod cedulí byla vyskládána polínka, někdo je takhle chytře chtěl přemístit a už zapomněl na odstranění cedule. Taky jsme hráli lakros a frisbee – bylo to super.

Poté nastal čas na oslnění Inuitů našimi úžasnými výkony v hraní Inuitského golfu. Laik by si myslel, že se jedná o prachobyčejný minigolf s tenisákem a holí, ale zasvěcení ví, že se hraje ve čtyřech týmech s pevně uplácanou sněhovou koulí a holí, kterou si tým našel sám. Byly dohromady čtyři dráhy, na kterých jsme se všichni vystřídali – to vyhrál Kubův tým, protože měli nejméně zásahů. Pak pro nás Krtek připravil bonusové kolo, které vedlo dokola kolem hrádku a pak průrvou tam a zpět až do cíle. Nejmenší počet úderů měl Muffinův tým.

Vítězové i poražení si poté dali oběd, po kterém jsme vyrazili na výlet portálem na severní pól. Celou cestu nás vedl vůdce Ctibor s mapou v ruce a věrným rádcem Jendou. Šli jsme prakticky jenom do kopce s pár přestávkami, kdy šla cesta z kopce. Bylo docela horko. Došli jsme na Poutní místo – Kalvárii. Byl tam dechberoucí výhled na okolí, a tak jsme si udělali skupinové foto.

Dál nás Ctibor s Jendou zavedli na Opičí hlavu – skálu, která vypadá jako profil opice. Tam jsme se pokochali a vyzkoušeli si, jaké to mají polárníci, když prozkoumávají území a v noci na ně nezbyde místo v žádné osadě.

Začali jsme cestu stáčet zpět domů, na Hrádek. Kontakt se hrál ve velkém a ostatní hráli dračák, prostě si povídali nebo drbali.

Pak se ale stala nemilá věc. Neuvědomili jsme si to hned, ale někde jsme špatně zabočili. Když jsme to zjistili, nechtělo se nám vracet se, takže jsme zatli zuby, utáhli boty a spustili se cestou necestou po strmých cestičkách směrem, kde je hrádek. Když už nám přišlo, že jsme nemohli jít déle, uviděli jsme známou skálu. Ale spletli jsme se, vůbec nebyla známá. Nebyl to Hrádek. Byla to jenom skála, která se tak tvářila. Nezbývalo, než v cestě pokračovat. Naštěstí jsme nešli dlouho a vynořili jsme se na doopravdy známé cestě kousek od studánky, kde jsme doplnili vodu, a vydali se konečně na Hrádek a na večeři.

Po ní jsme se rozdělili na dvě skupiny: na ty, kteří rádi lakros, a ty, kteří by radši dělali něco jiného. Lakrosové šli hrát a my ostatní jsme šli nahoru na věž, kde jsme si zahráli Kyzebru. Rozdělili jsme se na dva týmy a rozsadili se rovnoměrně po podlaze. Nikdo nesměl zvednout zadek, nesměly se používat nohy a míč se směl posílat pouze rukama po zemi. Střílelo se na branky. Za nějakou dobu přišli naši staří známí skauti ze Zbraslavi pod záminkou, že se jdou podívat na výhled. Bylo jim však na očích vidět, jak rádi by si s námi Kyzebru zahráli, tak se k nám přidali a hráli jsme spolu. Ve víc lidech to bylo ještě lepší. Střely začaly lítat tak rychlé, že najednou, z ničeho nic, praskl citron v míči (nemohli jsme totiž najít tenisáky, tak jsme si míč vyrobili z citronu obaleného zebrovýma ponožkama pro nejlepší míčovitost). To nás nezastavilo, citron jsme vyměnili a vesele pokračovali v hraní, dokud nás skauti neopustili.

Už se začalo stmívat a u ohně se začínalo hrát na kytaru, tak jsme se tam na chvíli připojili. Když už byla pořádná tma, zahráli jsme si pár schovek, dokud nebylo tak pozdě, že byli mladší zahnáni do spacáčků. Starší ještě chvíli posedávali u ohně a zpívali a pak šli spát i oni. Tentokráte pršet nemělo, tak jsme spali nahoře na věži s krásným výhledem na hvězdy.

Ráno nás probudilo sluníčko. Zabalili jsme si všechny věci a nasnídali se. Potom jsme se vrhli na uklízení Hrádku: někteří zametali ve věži, jiní dělali rojnici a sbírali odpadky. Když jsme práci dokonali, mohl konečně nastat hřeb celé výpravy – vodní bitva!!! Celí jsme se pořádně zmáčeli a pak už byl čas na oběd a jít, abychom dobře stihli autobus.

V Úštěku jsme měli ještě hodinku času, tak jsme se rozvalili na trávu, házeli si s lakroskama a piknikovali. Naše zbraslavské kamarády jsme již nepotkali, protože jeli o autobus dřív. Aspoň jsme se tedy dobře vešli dovnitř a mohli pohodlně dojet do Lovosic, odkud jsme vyrazili rychlíkem do Prahy. V jednom kupé se hrál game book, v dalším Městečko Palermo, v jednom se prostě kecalo a v jednom jsme nejdřív usínali a pak jsme si poslechli pohádku o Modré chryzantémě.

zapsala: Noemi

…a na fotky se podívejte na oddílové zoneramě – tady! Díky těm co měli foťák pevně v ruce!

Účastnili se: (seřazeno abecedně, nikoliv podle velikosti) Ctibor, Doubravka, Filip, Fred,
Funny, Jakub, Krtek, Kuba, Liška, Maruška, Muffin, Myšák, Téďa, Tonda – Zákusek, Vávra, Vojta,
Žovka a za vedoucí Michal.

V pátek jsme se sešli na Hlavním nádraží jako obvykle. Muffin ještě neumí psát, a tak si zvolil
Doubravku jako zapisovatelku. S drobným zpožděním dorazil Míša a mohli jsme vyrazit vlakem do
Děčína. Obsadili jsme tři kupé. V jednom se hrály karty Magic, v druhém „Poklad zlobrů“ a třetí bylo
povídací.
Když jsme dojeli do Děčína, s představou hromady času jsme začali hrát 100-3-100, když tu přišel
Muff, že vlak měl zpoždění a autobus jede už teď. Naštěstí jsme ho stihli, a tak jsme se za necelou
hodinku dostali do Jetřichovic. Pak jsme našli rozcestník a podívali se, kde je kemp. Došli jsme do
kempu, kde byl rybník. Spousta lidí tvrdila, že se ráno budou chtít vykoupat. Dostali jsme 50,- a ty
jsme mohli rozfofrovat v bufetu. Po večeři jsme si povídali u ohně a pak jsme šli spát pod širák.
Sobota: Ráno byla strašná kosa, a tak se do koupání nikomu nechtělo. Sbalili jsme si věci a vyrazili
jsme Pavlininým údolím, proti proudu Chřibské Kamenice. Cestou jsme museli několikrát brodit a
přelézat potok přes padlé kmeny stromů. Vojta a Filip při tom spadli do vody. Vojta ztratil balanc na
kládě uprostřed potoka a Filipa převážil batoh na úzké skalní římse. Když jsme si mysleli že už jsme za
vodou, musela se část vedoucích vrátit kus cesty zpět, protože Maruška někde ztratila boty. Když se
našly, tak jsme pokračovali společně dál. Bylo nádherné počasí a příroda kolem se probouzela. Téďa
na sobě cestou pochytal 25 klíšťat, druhý byl Kuba s 21 kusy.
Na konci údolí jsme došli k silnici a po ní k domovu důchodců, kde jsme pod vedením Elišky vyprosili
pitnou vodu. Pak jsme šli kus podzemním tunelem a starým náhonem až k bývalému akvaduktu.
Přichystali jsme si spaní a šla se hrát cvička. Ta skončila po dvou hodinách nerozhodně. To už byl
večer, tak jsme povečeřeli a hráli jsme „Poklad zlobrů“. Pak jsme šli spát
Neděle: Ráno byla strašná kosa. Vstávali jsme v 8:30, nasnídali se a odešli zpět k domovu důchodců
vyškemrat zase nějakou vodu. Pak jsme konečně našli správnou cestu a vešli do parku České
Švýcarsko. Šli jsme do kopce, z kopce, do kopce… až na Mariinu vyhlídku, kde jsme poobědvali.
Odtamtud jsme se vydali po červené turistické značce do Jetřichovic. Kousek před nimi, když jsme si
mysleli že máme hromadu času, jsme ještě odbočili pod kopec jménem Vyhlídka. Někdo šel
prozkoumat vrch kopce a ostatní hráli Poklad zlobrů. Pak jsme zjistili, že došlo ke změně jízdního řádu,
a že musíme stihnout autobus který jede za 20 minut. Trochu jsme běželi, ale nakonec jsme ho
s rezervou stihli. Teď sedíme ve vlaku a pokud se nic nestalo, tak jsme dojeli v pořádku domů.
Zapsali: Doubravka, Žovka, Zákusek a Michal

fotky z oddílového foťáku najdete tady

…a fotky od Míšy tady

Zůčastnili se: Liška, Tonda, Doubravka, Vojta, Fanča, Martin, Diviš, Ctibor, Myš, Bety, Fanda, Téďa, Krtek, Muffin, Zdenda, Honza a krátce Zuzka, Hája a Josí
Zapsal: Muffin

Ve čtvrtek Jsme se sešli na hlaváku i s ostatními oddíly ze čtrnáctky. Byli tam Vpřeďáci, Uši i Arálie. Přímým vlakem jsme dojeli do Plané u Mariánských Lázní a tam nám Zdenda vzal batohy na přívěs. Zdenda vezl autem všechno, co bylo potřeba k táboření. Z Plané jsme šli asi 7 km na louku u Kosího potoka. Po příchodu jsme se hned pustili do stavění a do večera jsme postavili dvě týpka, pro nás a pro kmeňáky, a vybalili matroš.
V pátek ještě nebyl žádný společný program s ostatními oddíly, a tak všichni ostatní vyrazili na celodenní výlety. My jsme dopoledne dělali indiánská počítací dřívka, a dřevo na celý zbytek táboření. Po lahodném obědě (těstoviny s červenou) jsme se vydali na krátký odpolední výlet. Výlet jsme si užili, i když jsme došli jen do půlky plánované vzdálenosti. Začalo se totiž zatahovat, a já zapomněl zkontrolovat předpověď, a tak jsme se zbytečně rozhodli se dál nevzdalovat. Část si šla prohlédnout nedalekou štolu, a zbytek stavěl v lese domečky. Po návratu jsme se navečeřeli pórkové polévky, která byla přijata se znatelně menším nadšením, než oběd. Večer nás pozvali kmeňáci do týpí a Honza Farkač hrál na kytaru.
V sobotu jsme strávili dopoledne převážně střelbou z luků, vytáhli jsme terče ve tvaru zvířat, a obral jsem Myšáka o počítací dřívko (v sázce). Po obědě (Téďova bramboračka byla přijata nejlépe ze všech tří polévek). Odpoledne se konala společná hra připravená Drakem, kde jsme v postapokalyptickém světě sbírali relikty minulosti, abychom z nich vyrobili něco prospěšného. Drako tvrdil, že prý to nebude běhací, ale nakonec čas byl jeden z faktorů, a tak každá ze skupin, poskládaných napříč oddíly, musela popoběhnout, pokud chtěla vyhrát. Mě osobně ze špatných bot bolely chodidla, ale za třetí místo to stálo. Doubí a Bety místo hry s Hrochovou pomocí uvařily výborný guláš. Večer k nám do týpí přišli Vpřeďáci, a strávili jsme tak příjemný večer s kytarou.
Neděle byl den herního dopoledne, rozdělili jsme se na lakros (nejlepší), pasák, frisbee a možná míčbí. Myslím že hraní si všichni užili, a i když můj tým prohrál, tak jsem se seznámil se spoustou dětí z ostatních oddílů. Odpoledne došlo na velikonoční tradice. Holky si upletly pomlázky z prutů nasbíraných už v sobotu a my se pustili do barvení. Nejhorší bylo přemluvit kluky, aby nasbírali nějaké květy a vysvětlit některým že tráva, ani jehličí nestačí. Vajíčka jsme zabalili do punčochy s květinami, a všechny je opatrně naházeli do kotle s vodou a slupkami od cibule. Po uvaření chytly vajíčka krásnou hnědou barvu (ale jinak hnědou než měly předtím). Nedělní večeře byly bramborové knedlíky s cibulkou, ale zpoždění bylo značné, a když jsme dojedli bylo už pozdě. Navíc v pondělí se musí vstávat brzo, a tak jsme šli na kutě.
Velikonoční pondělí proběhlo tradičně a zároveň netradičně. V osm jsme vyhnali holky z týpí, a ty nás pak popoháněly bušením pomlázek do plachty. Když jsme pak konečně vyběhli nastalo klasicky koledování, a rozdávání pentlí. Když holky získaly všechny pentle s částmi šifry vydaly se pro poklad. Než se vrátily tak jsme my jen tak tak stihli přichystat hostinu. Hostina byla jako vždy vydatná, a jako vždy se mi z kombinace dobrot dělalo nedobře. Po hostině jsme rychle vše sbalili a naložili Zdendovi. Pak už jsme jen udělali rojnici a šli na autobus, ten se objednává na pondělí, aby se nezdržovalo cestou do Plané. Zádrhel byl v tom, že pro 80 lidí přijel jen jeden s kapacitou pod 40 lidí. Naštěstí byl pan autobusák milý a zvládli jsme se tam nacpat i s batohy. Pak už jen z Plané vlakem na Hlavák, pak domů a pořádně se umýt.

….fotky díky Zuzce a fotografům s oddílovým foťákem najdete tady

Zúčastnili se: Bety, Doubí, Krtek, Muffin, Fred, Vojta, Myšák, Téďa, Kubajs, Zdenda, Géďa, Tonda, Píp, Aleš, Péťa, Eda, Káťa a Dan, Willy, Zdeňka
Zapsala: Bety (korektura: Muffin)

V pátek jsme po nezajímavé cestě vlakem dojeli do Vlkovce a vydali jsme se na Willyho srub. Willy nás přivítal spolu se Zdeňkou, Kubajsem a Zdendou. Přišli jsme celkem pozdě a tak už nebylo moc času na začátek nějaké práce, tak jsme si jen vybalili a šli spát.
V sobotu ráno jsme si postěžovali na zimu, nasnídali se a vydali se za Willym a Zdenkou. Willy nám pověděl o srubu, inspirovaného Skandinávií, a o woodcraftu. Představil nám možné výrobky a každý si vybral co chce dělat. Ukázal nám i indiánská počítací dřívka, která mnohé zaujala a chtějí je v oddílů zavést. Já, Krtek, Muff, Kubajs a Myšák jsme si zvolili zrdcátko, a ostatní si vybrali krabičku z kůže.
Se samotným vyráběním jsme začali až po obědě ke kterému jsme měli fazolovou polévku. Všichni si pochutnali, jen Téďa prý dostal jen jedinou fazoli. Začalo se se zrcátky, prvně jsme si předkreslili na kus dřeva tvar, a potom jsme to začali ořezávat pilkou. Po Uhlazení pilníkem tam všichni jen dosadili samotné zrcátko a natřeli to celé mořidlem a olejem.
V sobotu taky přijela Píp s Alešem (Willy je Alešův táta), Péťou a Edou, a taky Káťa s Danem. Přijela i Géďa s Tondou, která měla přijet na delší dobu i s Liškou, ale Liška onemocněla, a tak Géďa přijela jen na den, ale uvařila supr polévku.
Většina stihla zrcátka dodělat v sobotu před večeří, krabičky se dodělávali až do poslední chvíle před odjezdem v neděli. K večeři jsme si po indiánsku opekli na ohni vajíčko v bramboře, a né až tak po indiánsku banán s čokoládou. Pak se klábosilo, a poslední jsme šli spát já, Zdenda a Kubajs. V noci byla opět zima.
V neděli jsme dovyrobili krabičky, vyfotili se s výrobky, a vyrazili na vlak.
*Bety se zde nevybíravě rozepsala o tom jaká křivda se stala. Abych vás nezdržoval měli jsme špatný čas odjezdu vlaku, a tak v domnění že nestíháme jsem je hnal do kilometrového běhu. Ano, byli jsme na zastávce o deset minut dřív, a ano, teoreticky jsme nemuseli běžet. Toť vše. * – Muffin
Nadále už jsme jen dojeli na Hlavní nádraží, rozloučili se, a šli domu.

Díky patří všem co výpravu domlouvali, připravovali – Gédě se Zdendou a hlavně Willymu se Zdeňkou!

Ještě si dovolím Willyho příspěvek na sociální síti pro ty, kdo nejste na FB (zapsal Willy, postnul Mára) :

SKARABEUS NA SUIVAKKU
S ustupujícím covidem se u nás na srubu teď postupně střídají o víkendech návštěvy podle mého gusta. Hned po Setkání Velké lože – tedy druhý dubnový víkend – se na Suivakku objevila odrostlejší část oddílu Skarabeus. S touhle partou nás se Zdenkou pojí kromě toho, že mezi nimi máme hodně kamarádů, také to, že sem chodil náš syn i jeho manželka. Oddíl Skarabeus brzo oslaví 40 let trvání a po celou dobu jeho činnosti je kladen velký důraz na manuelní zručnost. A tak nebyl problém dohodnout se na společném rukodělném víkendu.
Počasí vyšlo vyloženě aprílové – slunce sice občas zasvítilo, ale teplota po celou dobu nepřekročila 8°C a k tomu se pravidelně objevoval solidní vítr, často doplněný deštěm nebo sněhem. To nám ale nezabránilo rozjet výrobu hned v několika směrech.
Vzhledem k tomu, že z minulého víkendu zbyl nějaký materiál, byla opět možnost výroby laponských krabiček z rawhide, velkému zájmu se těšila výroba indiánských zrcátek a několik lidiček se pustilo i do dlabané nádobky. U ohně proběhla i oblíbená kulinářská atrakce – pečený banán s čokoládou. No a mezi tím jsme si užili i spoustu legrace.
Jako bonus považuji to, že mezi účastníky se objevila třeba dcera Jojíka, se kterou jsme seznámili asi před 25 lety na první autobusové expedici do Finského Laponska. Zrovna tak mne potěšilo, že jsem se mohl seznámit s kluky Beranovými, o kterých nám už několikrát vyprávěl náš kamarád Cíla. Ale i ostatní účastníci byli moc príma.
Je to radost trávit čas s lidmi, kteří jsou zvídaví, mají chuť něco dělat a nemají problém spolupracovat s ostatními. Uznale jsem obdivoval kamarádskost a ochotu vzájemně si pomáhat.

fotky najdete na oddílové Zoneramě tady