Byli tu: Muffin, Ježek, Téďa, Fred, Jakub, Milan, Honza, Filip, Bártek, Neda, Angrešt, Fanda V., Ezra, Martin
Pátek
Sešli jsme se v 16:00 na Hájích, odhodili batohy Ježkovi do auta a hrdě jsme se, i přes neslabý déšť, vydali na 30 km dlouhou cestu do Zbořeného Kostelce. Cesta byla nakonec poměrně příjemná, pršet přestalo a cesta nám ubíhala rychle. Nepříjemností bylo Ezrovo rozsekání se na sjezdu do údolí Sázavy. Ezrovi se smýklo přední kolo, spadnul a kolo mu spadlo na hlavu. Chvilku jsme poseděli, ale nakonec byl Ezra v pohodě a my pokračovali v jízdě. Dole nás konečně dohnal Fred, který ještě musel navštívit klubovnu, aby si vyzvednul brašnu, kterou si tam zašíval. Z ní jel na kole přímo, převážně však narozdíl od nás po asfaltu. Již v klidu jsme dojeli do chalupy Muffinovi babičky, kde čekajíce na nás, doplňovali Ježek s Milanem olej v autě půjčeném od Deborčina tatínka. Ubytovali jsme se, umyli se od bahna a až do večerky hráli hry.

Zapsal Jakub
Sobota
Ráno jsme posnídali a v půl jedenácté se k nám připojila Neda. Rozdělili jsme se na dva akční týmy podle preferovaného terénu:
Silničkáři:
Téďa, Fred, Jakub, Ezra, Martin, Neda, Fanda

Poté, co jsme se rozdělili, jsme zmákli na první křižovatce odbočit špatně, což mělo za důsledek, že jsme, heh, mimo plány sjeli ze silnice. Z toho se jistý trol velmi radoval a ostatní byli velmi smutní. Poté jsme chvilku jeli bez potíží, jen na vkus některých lidí moc do kopce. Když jsme si už mysleli, že to víc do kopce nejde, dorazili jsme pod kopec s rozhlednou a protože pršelo, tak jsme se rozhodli, že oběd na rozhledně je dobrý nápad. Po chvíli nám to tak dobrý už nepřipadalo a tak, protože jsme se stejnou cestou vraceli i zpět, si tu všichni, až na již zmíněného trola a jistého dlouhána s brýlemi, nechali kola ve křoví a zbytek cesty šli pěšky. Na rozhledně jsme poobědvali a zapřemýšleli, co se stalo v roce 1892, kteréhož číslo bylo všude nasprejovaný, na nic jsme však nepřišli.
Následně se zmíněná dvojice hrdinů, s vidinou nádherné cesty dolů, vydala na cestu, kde zjistili, že je komplet zatarasena stromy, oni ovšem nelenili a těchto 9 stromů expertně přelezli. Dál to bylo již snadné. Dole se sešli s ostatními a jelo se dál. Na konci cesty, která, k radosti jistého supertrola, nebyla ani z daleka jen po silnici, jsme se rozhodli, že si zasloužíme nanuk z Lidlu za 5,5 Kč, ten jsme snědli a dorazili do chalupy. Zde jsme se sešli s ostatními.
Během večera jsme odehráli Dračí hlídku a zapomněli sníst meloun (přivezený v pátek Ježkem z Lidlu), toho jsem si všiml až teď, a tak jsme se s Jakubem, který vedle mne sepisuje schůzku, rozhodli, že bude zítra k snídani. (Poznámka elektrizátora (tj. přepisovače – pozn. red.): Meloun jsme nesnědli ani ráno a tak nám ho Ježek přivezl autem zpět do prahy, kde jsme tento zcestovalý meloun na závěr výpravy snědli. Po rozkrojení byl k překvapení nás všech žlutý (ten klasický vodní meloun).)

Zapsal Téďa
Drtiči:
Ježek, Muffin, Honza, Milan, Filip, Bártek, Angrešt

Vyrazili jsme za vytrvalého deště, který nás pak provázel celým výletem. Jsouce bičováni kapkami vody, propadali jsme chmurné náladě, bylo však teplo, a tak jsme brzy jen v tričkách svištěli po cyklostezce kolem Sázavy a na déšť skoro ani nemysleli. Protože nás ale silnice nebavila, tak Ježek trasu vedl, kde jen to šlo, po turistických cestách. Po několika kilometrech jsme potkali pána, který nás pozdravil slovy: „To je nádhera, žádná elektrokola. Radost podotknout.“
Na delší konverzaci nebyl čas, protože už jsme ujížděli dál, cestou necestou, vesnicí a mezi koňskými výběhy, až jsme se zastavili na oběd u hrobky barona Ringhoffera. Tam nám začala být zima, tak jsme se rychle vydali dál. Po chvíli došlo k jedinému Ježkovu navigátorskému pochybení za celý výlet. Bylo sice ojedinělé, nicméně následky podle některých značně nepříjemné – museli jsme chvíli jet po dřevařské lesní cestě, kde obě koleje vyjeté od traktoru byly plné vody a bahno bylo kluzké a hluboké. Nicméně brzy došlo zase na sjízdnější cesty a zejména pamětihodný byl dlouhý terénní sjezd po červené značce ke štole Halíře. Těsně před ním naštěstí Ježek utáhnul Filipovi brzy, potom co potřeboval na zastavení víc než deset metrů. Pak jsme ještě podnikli poslední terénní výšlap k Obětním kamenům, odkud jsme jeli dlouho po silnici. Před návratem do chalupy jsme si ještě užili dva kratší sjezdy a dorazili jsme po čtvrté. Umyli jsme se pod hadicí od bahna a zbytek dne převážně odpočívali. Podivuhodné je, že i přes neustálý déšť a výběr trasy nikdo nespadnul. Dokonce i když Bártek a Filip jeli na kolech bez jakéhokoliv odpružení. Jsme prostě profíci.

Zapsal Muffin
Neděle
Ráno jsme posnídali a tentokrát již okolo desáté vyrazili na trasu. Bohužel bez Muffina, který se rozhodl pořádně uklidit chalupu a pak jet vlakem domů se učit. Začínali jsme dlouhým výjezdem ze Sázavského údolí, na který spousta dětí neprávem nadávala. Byl opravdu dlouhý. Nahoře jsme si dali krátkou pauzu a vyměnili kopec za rozbahněnou úzkou pěšinku. Pak už jsme sjeli do civilizovaného okolí Prahy a vyměnili zablácené pěšinky za asfaltky (k radosti silničkářů a smutku ostatních). Dojeli jsme k hrobce barona Ringhoffera, kde jsme si dali svačinku, vyfotili společné foto a rozloučili se s ježkem, který se musel vrátit pro auto s našimi batohy. Ujeli jsme jen kousek, když jsme zjistili, že si Bártek zapomněl batoh. Fred se otočil s tím, že se pro něj vrátí, a my ostatní jsme pokračovali dál. Nejeli jsme dlouho, než jsme narazili na hezké obědové místo. Zde jsme se usídlili, já poslal Fredovi polohu a asi polovina z nás si dala oběd (ta druhá ho z různých důvodů neměla). Po asi deseti minutách mi volá Fred, že je už o 5 km dál. Vzal to po hlavní aby nás dohnal, a předjel nás. Zvedli jsme se (ani jsme všichni nedojedli) a vyrazili za Fredem, který na nás čekal u třešňového sadu. Po cestě nás stihla velká buřina, při které, snažíce se jí ujet, zadní polovina omylem uhla špatně. No nakonec jsme se našli a pár minut čekali, než déšť přejde. Během toho jsme jedli třešně. Pak jsme se vydali na cestu a už poměrně rychle ujeli zbytek trasy. V cíli jsme byli o asi půl hodiny dříve, tak jsme si užili místní dětské hřiště a žlutý vodní meloun.

Zapsal Jakub
Poděkování
Chtěli bychom převelice poděkovat Muffinově babičce, že nás již poněkolikáté nechala přespat na její chalupě ve Zbořeném Kostelci, třebaže tam vše perfektně uklizené porozházíme. Zároveň patří veliký dík Muffinovi, že tam po nás tentokrát uklidil, aby se jeho babička nezlobila. A ještě jednou bychom měli poděkovat babičce, že tam nechala slevový leták Lidl, který nás po večerech velice přitahoval a svým obsahem naplňoval. (Ostatně, kdo by nechtěl meloun s 51% slevou za pouhých 17⁹⁰/kg anebo mango s 50% slevou za 19⁹⁰ korun za kus?)
Kromě toho i panu Šormovi za zapůjčení auta na celý víkend, abychom v něm mohli tam i zpět odvést batohy. Snad jsme mu jej nijak nepoškodili.

Zapsal Fred

fotky najdete na Zoneramě

Byli tu: Téďa, Myšák, Deborka, Doubravka, Vojta, Neda, Fanda Č., Angrešt, Gabík, Anička,
Fanča, Bártek, Vávra, Martin, Ctibor, Briket

Tentokrát jsme se vydali na pouť do dalekého zlatého města Eldoráda, které je součástí jednoho
z Paralel, tzn. Paralelního vesmíru. Naším cílem bylo korunovat našeho vůdce, Lorda
Latrodecta (Téďu), králem Eldoráda. Abychom ale vůbec mohli stanout u jeho bran, museli jsme
cestovat vlakem přes Rakovník až do dalekých Krt, odkud jsme se plni očekávání vydali na pouť
cestou necestou, hlavně tedy cestou, do našeho prozatímního tábořiště. Tam jsme úspěšně a s
velkolepým nástupem dorazili.
Možná si pokládáte otázku, proč jsme rovnou nevyrazili dobýt Eldorádo. Nu, zaprvé jsme nebyli
jediní, kdo chtěl bohatství tohoto města, a zadruhé jsme úplně přesně nevěděli, kde je jeho
lokace. V tábořišti jsme robili naše přístřešky, pojedli a ulehli, neboť nazítří nás čekal den plný
bojů a pomálu odpočinku.
Dokud je noc, dovolte mi představit naši konkurenci v dobývání Eldoráda.
Celkem se této výpravy účastnily čtyři týmy.
Prvním je výherkyně minulého ročníku Paralela, Krvelačná Klára. Narozena, aby nosila šaty a
hihňala se špatným vtipům svých nápadníků, uprchla, aby se proslavila jako největší pirát
Paralela. Své původní jméno Clair de Orleans záhy nahradila výstižnějším a hrozivějším. Stala
se z ní Krvelačná Klára. Proslulá svou krvežíznivostí, zuřivostí a odvahou, brázdí moře Paralela,
a nyní, když bylo objeveno Eldorádo, je to pro ni šance, jak prokázat, že moře patří jí.
Druhými jsou modří pod vedením neméně krvavého a lehce šíleného Sira Víléma Maréchala. V
minulosti to byl nejproslulejší rytíř anglického krále, byl však vyhnán ze své vlasti a nyní se
znovu snaží dostat na vrchol. Často překračuje hranici mezi příčetností a bláznovstvím. Vše se
ale děje proto, aby zpět získal přízeň svého krále. Eldorádo je příležitost, kterou nemůže
propásnout.
Třetím a předposledním soupeřem se stal Kupec Harpagon. Zelená je jeho barva, srdce má z
kamene a duši nikdy ani neměl. Neexistuje nikdo a nic, na čem by mu záleželo krom peněz.
Prodá cokoli a kohokoli; kdo se mu znelíbí, zemře, a vrahovi ještě bude zaplaceno. V jeho očích
má všechno cenu a nikdo před ním není v bezpečí, ani rodina. Stát se jeho stoupencem ale má
i své výhody – nikdo neplatí za služby lépe.

Posledním účastníkem této honby za zlatem je Lord Latrodectus. Vyhrabal se z močálů
Skandinávie, kam byl ještě jako člověk zahnán, a jakožto král Havěti si nárokuje trůn Eldoráda.
Z člověka byste na něm teď ale našli jen máloco. Bažiny se staly jeho domovem a on jejich.
Jeho Havěť dostává svému jménu a tito jen napůl lidské organismy v čele s Latrodectem se
nebojí žádného krveprolití. Jeho stoupenci, ač nelidští, jsou ti nejoddanější – neznají totiž nic
jiného než tmu a močály – a vyhlídka Eldoráda spolu s vyhlídkou pár zabitých lidí je přesně to,
po čem pasou.
Druhý den jsme byli vzbuzeni časně, to v 7:30, abychom co nejdříve vyrazili na místo
samotného boje. To bylo kousek od našeho tábořiště, proto jsme se tam vydali až, když jsme
byli najedení a po zuby ozbrojení. Sobota probíhala formou 50minutových úkolů, které se lišily
svou náplní, ale i odměnou, která na nás čekala po splnění. Popisovat každý z nich by bylo na
dlouho, proto to jen v rychlosti shrnu.
Ač jsme byli připraveni padnout vyčerpáním při dobývání města, nejdříve jsme si museli najít
místo, kde se jako Havěť usídlíme. Každá strana potřebovala takovéto své místo. Na mapě byly
tedy celkem čtyři. Krom toho, že ostatní strany chtěly svoji bázi (tedy to místo), chtěly také, aby
ostatní svou neměli. To pro nás byl trochu problém, protože i když jsme byli plni odhodlání, naše
zkušenosti to nenahradilo.
Naštěstí nám hned ze začátku nabídla pomocnou ruku Krvelačná Klára. Ne že bychom byli
vyloženě posila, ale bylo nás hodně a navíc Sir Vilém už se stihl spolčit s Harpagonem, takže

jakýkoliv spojenec byl dobrý spojenec.
Nakonec jsme svou bázi vybojovali a udrželi si ji. Teď tedy mohlo dojít na získávání zlata a
vylepšování naší báze. Tam se totiž nacházely různé budovy, kde pokud jsme byli mrtví, jsme se
mohli oživit. Tyto budovy se daly vylepšovat, takže nám kromě životů mohly přinést například
tvrdý úder, což znamenalo, že pokud jsem někoho zasáhla, počítalo se to za dva.
Ze všech sil jsme se tedy snažili bohatnout, leč ne každý úkol byl náš šálek kávy. Naštěstí jsme
pořád na své straně měli červené, a tak jsme se nějak dostali až na konec dne, kdy nás čekala
první bitva o Eldorádo.
To bylo totiž takto: právoplatný král Eldoráda, Tupac Eldor, byl vyhnán třemi kupci, kteří obsadili
jeho místo jako vládce. Vládli tvrdou a hamižnou rukou a nikdo nebyl ušetřen jejich daním.
Právoplatný král, jak jsme později zjistili, celou dobu pobýval mezi námi, nám všem znám jako
Krysa. Obcházel Eldorádo, urážel kupce, občasně je zabíjel a hlavně měl lepší kurzy na nákupy.
To, že on je naším právoplatným králem, jsme se dozvěděli od mudrců, kteří obývají lesy kolem
Eldoráda.
V této bitvě tedy byly dvě strany: strana kupců a strana Krysy.
Byly tu ale stále celkem čtyři barvy. Po dlouhém rokování bylo rozhodnuto, že Havěť s Piráty v
čele s Klárou a Latrodectem se postaví na stranu Krysy a Vilém s Harpagonem na stranu kupců.
My, věrní králi, jsme měli za úkol udržet ho, ještě jako Krysu, naživu u městských hradeb dost
dlouho na to, aby odkouzlil magickou bariéru, která se jako stín tyčila nad zlatým městem.
Toto vítězství jsme vybojovali a barikáda padla, Eldorádo bylo volné, kupci poraženi a my se
mohli vydat doplnit síly, neboť druhý den nás čekala korunovace našeho krále.
V neděli ráno jsme se tedy, plni elánu a připraveni na boj, vydali zpět do Eldoráda. Tam jsme
stanuli před trůnem, na nějž měl usednout Tupac Eldor, právoplatný král. Poklonit se mu přišli
všichni velitelé stran.

Král je vyzval, aby poklekli a slíbili mu věrnost. Všechny čtyři strany s malým zaváháním
poslechly. Nestačil ale vydat ani hlásku, když ho dýky ze čtyř různých rukou bodly do srdce.
Král byl mrtev. Na čích rukou je jeho krev? Na rukou všech. Jeho tělo nestačilo pomalu ani
padnout na zem a hamižní velitelé se vrhli po koruně, zběsile se snažili urvat si největší kus.
Magie ale nezapomíná tak rychle jako lidé a tak se koruna bránila. Roztrhla se na čtyři části a
všechny velitele odhodila o notný kus dozadu.
Každý velitel tedy měl jen drahokam své barvy, to ale na výrobu koruny nestačilo. A my korunu
chtěli – kdo jiný by totiž měl sedět na tom volném trůně než ten, kdo poznal nejtemnější zákoutí
Paralela, kdo jiný než Lord Latrodectus.
Na výrobu koruny nebylo zapotřebí jen zlata. Aby koruna vládla všem, musela obsahovat krev
průvodců každého velitele. Aby se dala krev získat, musel průvodce být zabit a krev z něj
musela být extrahována.
Naším úkolem nebylo tedy jen získat krev, ale i ochránit našeho průvodce, aby ostatní strany
nezískaly tu naši. To se nám bohužel nepovedlo. Korunu jsme sice ukovali, ale stejně tak i zbylé
strany.
Ještě ale zbývala naděje, že se nám Latrodecta podaří korunovat dříve než ostatním jejich
velitelé. Naděje padla, když nám dvě spojené armády zatarasily vstup do Eldoráda a k trůnu,
kde měl být panovník korunován.
Stali jsme se tedy trvalými vazaly Krvavé Kláry, která si korunu i Eldorádo uchránila.
Stáli jsme sešikovaní čelem k branám Zlatého města Eldoráda. Před námi, před branami, byla
nastoupená družina druhého krále, Sira Viléma Maréchala, modří spojení se zelenými. Dvě
masy lidí vyrazily proti sobě. Záplava modrozelené se brzy měla smísit s černočervenými
kabátci.
V tom se z hrdla jakéhosi piráta ozvalo: „Chaos!“ Toto jedno slovo rozpohybovalo černočervené
spojence, kteří se jako úl plný včel rozdělili a začali rotovat kolem nepřítele. Zmatení v jejich
obličejích bylo patrné i z odstupu. Na vzpamatování měli zlomky sekund. Kdo zaváhal, byl zabit.
I někteří ti, kdo si stihli uvědomit, co se děje, byli moc pomalí.

Tento útok měl za následek, že na bojišti zbylo jen pár nepřátel, roztroušených na place před
branou. Jen král setrvával a sváděl lítý boj s Klárou.
Znenadání jí na pomoc přispěchal šíp, vystřelený z luku jednoho z našich lukostřelců, který
čekal na svou příležitost.
Tak skončila bitva u bran Zlatého města Eldoráda. Klára byla korunována královnou a budeme
věřit, že vládne spravedlivě až dodnes. Třeba se to příště dozvíme.

pár našich fotek je na zoneramě, fotky z článku tady jsou od pořadatelů