Putování pro starší Skarabíky
Účastníci: Muffin, Téďa, Ježek, Myšák, Fred, Filip, Liška, Jakub, Vojta, Honzík, Diviš, Maruška, Móňa, Géďa, Káťa*, Káťa K.,
Den první 27.9.2023 středa a den druhý 28.9.2023 čtvrtek
Honza: Ve středu večer jsme se sešli před klubovnou. Potom jsme šli dovnitř a dali si Téďův skvělý dort-věc, počkali na ostatní a šli do klubovny nechvalně proslaveného oddílu Vpřed. Tam jsme přespali a ráno v 5 jsme úplně mrtví vstali a šli na Hlavák, kde jsme únavné 3,5 hodiny jeli vlakem do Ostravy. Tam jsme přestoupili na vlak, kterým jsme dojeli až na Slovensko do Žiliny.
Fred:V Žilině jsme se potkali se zaspavší Káťou K. Najdeše se v Žilině, někteří koupivše si kebab, jsme jeli dvěma motoráky až do Príbovce-Rakovo, kde zastavivše se na hřišti, jsme sotva stihli školní autobus a Géďa se v něm ještě za nás musela přimlouvat, vysvětlujíc, že má spoustu dětí. Dojevše autobusem do Blatnice, jsme, vystoupivše do národního parku Velká Fatra, začali stoupat. Zastavivše, abychom počkali několikrát, jsme se rozdělili na několik rychlostních skupin a to teprve poté začal pořádný strmý kopec. Já Fred, budu vyprávět o putování skupiny těch nejrychlejších, mě, Myšáka, Jakuba, Lišky, Sira Trola Teodora, Ježka a Muffina. Během cesty se nic zajímavého nestalo, až na to, že jsme po jednom velice náročném svahu museli čekat velmi dlouho na Jakuba s Liškou, po zbytek cesty už jen opakovaně na Jakuba, až jsme se domluvili, že na něj už nebudeme čekat a případně mu zavoláme. Ke konci cesty, přišedše k rozcestí Smrkov, jsme vylezli na stejnojmennou vyhlídku opodál, ze které toho nebylo moc vidět, a sešedše dolů, uviděli jsme Jakuba, jenž dohoniv nás a spatřiv můj batoh, zanechaný u rozcestníku pod tímto účelem, počkal tam na nás. Jdouce dál, teď už s Jakubem, jsme dorazili až ke kravím loukám bez krav, což byla příjemná změna oproti předtím všudy přítomnému lesu. Za chvíli jsme dorazili k jakési chatičce s dvěma pány neochotnými opětovat pozdrav a po kousku cesty jsme už byli na místě, kde jsme chtěli spát a setkali se s dalšími Čechy z Prahy. Uvažujíce a diskutujíce chvíli, jsme se rozdělili na Jakuba s Myšákem, který stavěli stany a zbytek jdoucí pro vodu ke studánce poblíž (Kralova Stuďňa). Navrátivše se asi po 30 min. jsme potkali právě přišedší další skupinu. Pak jsme se navečeřeli a začali se ukládati ke spánku, někteří ještě předtím diskutujíce u ohně s Čechy z Prahy.
Den třetí 29.9.2023 pátek
Myšák: Ráno jsme vstali a vyrazili dál. Nejdříve jsme šli ke studánce, kde jsme si nabrali vodu. Vodu jsme nabírali v soustavě koryt pro krávy. Asi po hodině a půl cesty jsme dorazili k vojenskému prostoru, ve kterém byla taková zvláštní věž. Jediná teorie byla, že je to dělo na bombardování Velké Fatry. u tohoto zvláštní stavení jsme si dali svačinu. Káťa K. rozdávala kakaové boby, Jakub salám a Téďa Pikao. Když jsme vyrazili dál směrem na nejvyšší vrchol Velké Fatry, byli jsme plni energie. Když jsme dorazili na Ostredok, chtěli jsme si zahrát lakros, ale žel to nebylo možné. Mimo jiné jsme si řekli, kde budeme obědvat. Na obědě jsme si četli a flákali se.
Jakub: Poté, co jsme dočetli první kapitolu knihy Miroslava Nevrlého “Karpatské hry”, vyrazili jsme ze Suchého vrchu dále na severovýchod na kopec Ploská. Výšlap byl sice náročný, ale my, zvládnuvše ho, jsme si na vrcholu chvíli házeli s lakroskami.Ti, kteří lakrosky neměli, nám záviděli a tak si ode mě (Jakuba) půjčili tenisák a odpalovali si ho nalezeným klackem. Po několik úspěšných odpalech se Myšákovi podařilo odpálit tenisák do vysoké trávy a už jsme ho nikdy neviděli. Se smutkem kvůli nenalezenému tenisáku jsme začali sbíhat dolů k Chatě pod Borišovom. Ještě pod kopcem, kousek od chaty, se ale Myš s Muffem vsadili, jestli se Muff za 25 min dostane bez batohu zpátky na Ploskou a zpět k nám. Během čekání jsme si s Myší zahráli Magici. Muff to dal, dokonce mu zbyli 3 minuty 55 sekund rezerva. Pak jsme se vydali dál za částí, které se nechtělo čekat a Káťou K. s Káťou*, které Ploskou obcházely. Našli jsme je, jak popíjejí kofolu a kafe. Přisedli jsme k nim a zahráli si nějakou místní hru (hra to byla Káti K. na různé info ze seriálů – poznámka přepisovatelky).
Následně jsme se vydali pro vodu k nedalekému prameni. Diviš, který se již zhruba půl hodiny snažil Muffovi dokázat, že umí být hodný, vzal k prameni lahve několika lidí o celkovém objemu 7l , následně také pouštěl všechny kolemjdoucí před sebe ve frontě. Pak jsme na něj museli čekat.
Mezi tím se Fred s Ježkem vydali nahoru na kopec zjistit, zda se tam dá spát, neúspěšně (místo bylo příliš malé – pozn. přep.). Vydali jsme se tedy směrem dolů k jiné boudě zjistit, zda je hezké místo tam. Ježek s Divišem a Vojtou našli vizuálně hezké místo na kopečku nad chatou, ale bylo prý hrbolaté. Šli jsme proto vyzkoušet ještě jedno místo o pár set metrů dál. Dorazivše tam, jsme zjistili, že je místo rozryté od krav a jediné hezké místo jest více hrbolaté a méně hezké než místo Ježkovo. Vrátili jsme se tedy zpět, udělali večeři, postavili stany a teď, ve stále se zesilujícím vichru, poslouchaje Téďu, říkajícího, že se snaží usnout, ale při každém závanu větru mu plachta přístřechu bourá do nosu, a Lišku, která si stěžuje, že ji Muff donutil si vyčistit zuby i přesto, že to nikdo jiný neudělal, píši tuto kroniku. (Kopec na kterém jsme spali, jsme pojmenovali Ježčí vrch, bylo větrno ale i krásný měsíc a hvězdné nebe – pozn. přep.)
jedna pěkná fotka od Káti*
Den čtvrtý 30.9.2023 sobota
Ježek: Ráno v 7 hod nás krásně vzbudila ranní píseň zpívaná Móňou, Géďou a Káťou K. Některým ale probuzení zkazila informace, že v noci v tábořišti řádila liška (Ano, v noci si liška vybrala pár stanů aby z nich z předsíněk odnesla nádobí, Ježkovi sežrala jednu kaši a vůbec dělala pěkný rambajs. A než přišla liška, zase byl pro změnu slyšet medvěd ale někteří zaspali oboje – pozn. přep.). Snídani nám značně zrychlil fakt, že začalo pršet. Kvapně jsme si sbalili a vydali se k prameni. Po té jsme se konečně rozešli. Cesta vede po úzkých hřebenech, kam se nevejde nic než cesta a obklopoval nás bukový les nebo kleč. Pršet přestalo nedlouho z pramenem. Po cestě nás oblažoval Ježkův nádherný zpěv, hovory s bližními svými, nebo mlčení. Šli jsme přes vrch Šoproň 1370 m n.m, Javorinu 1328 m. n.m., Štefánovou 1305 m.n.m., a obědvali jsme na Malém Lysci 1297 m.n.m. Cesta byla furt z kopce do kopce, takže jsme se nastoupali slušně. Po obědě nám Móňa přečetla z Karpatských her.
Plně odpočati jsme se znovu vydali na cestu dále po hřebeni. Přecházeli jsme přes Jarabinou na které byl nádherný pramínek s spousta borůvek. Rozvedli jsme poměrně zajímavou debatu o bobrovi a Ježek nám stále zpíval své nádherné písničky. K večeru jsme se konečně dostali na kopec, jehož jméno jsme celý den viděli na rozcestnících, “Kľak”. Doufali jsme v krásný výhled, ale bylo vidět prd, protože jsme byli v mraku. Útěchou do zimy a deště pro nás byly dvě vrcholové čokolády. Jedna hořká s pomerančem a jedna bílá s malinami. Po té už jsme jenom seběhli z kopce na naše spací místo, čímž pro nás byla veranda od nádherné chatičky.
Liška: Po té jsme si uvařili, Muffin měl rýžovou kaši omg. Pak jsme šli spát i přes to, že si Maruška zpívala a Diviš, Filip, Vojta a Honza dělali kraviny.
Den pátý 1.10.2023 neděle
Liška: Ráno jsme v sedm hodin vstali a zabalili jsme si, Liška s Maruškou trochu pomaleji. V 8:20 se elitní skupina oddílu Skarabeus, složená z: Muffina, Tédi a Ježka vydala napřed směr kopec jménem Kopa. Zhruba skoro přesně o půl hodiny později jsme vyrazili i my. Téďa: To, co dělali oni, je méně důležité a tak popíši poté (Teď toto píšu já, Sir Troll Teodor).
My jsme vyrazili, vylezli jsme na kopec. O hodně dřív než tvrdila cedule. Pak jsme slezli do údolí, taky o hodně dřív než tvrdila cedule. A konečně jsme se mohli vydat na Kopu. Vyrazili jsme a záhy jsme zjistili, že je to o dost snazší, než jsme si mysleli, poněvadž jsme uviděli vrchol. Ovšem ouha, on to vrchol nebyl a tak jsme pokračovali dál až na vrchol. Tam jsme si dali Muffinovu úžasnou horkou oříškovou čokoládu a vymysleli jsme (doopravdy jsem to vymyslel já) nový viela úsporný recept na horkou mega dobrou úspornou čokoládu. Tu je: vezmi čokoládu + sušené mléko, oboje dej do pytlíku. Pak vezmi 50 kilové bourací kladivo a rozmlať čokoládu na padrť. Pak si pytlíček vezmi na čundr a stačí ho jen zalít horkou vodou a je hotovo.
Sestup dolů nám trval dýl, než výstup na horu, páč to bylo fakt hodně z kopce. Když jsme došli do Lubochni, kde jsme potkali obě Káti, dali jsme si oběd. Když došli ostatní, tak jsme si zašli do kavárny, kde jsme si dali horkou čokoládu, tak dobrou a hustou, že to bylo jak puding. Pak jsme nasedli do vlaku a tam jsme hráli MTG a pak jsme přestoupili do jiného vlaku, kde, kde jsme se nudili a pak jsme přestoupili zase do jiného vlaku, kde jsme se nudili a tak nám Muff recitoval Dona Juana, ale když přestal, tak jsme se zase nudili a tak Jakub, Liška, Myš a Fred začali ve čtyřech číst Pejska a Kočičku, zatímco já píšu tuhle kroniku (cesta nám bude trvat ještě 2 hodiny).
Maruška: Vyrazili jsme asi půl hodiny po Téďovi, Muffinovi a Ježkovi. Předpoklad, že půjdeme pouze z kopce, se hned ze začátku nevyplnil. Začali jsme cestou do kopce, která naštěstí netrvala moc dlouho. Cesta poté pokračovala přes hezkou louku, na které rostla spousta bedel. Po louce s bedlami následoval bukový les. Cesta …. vedla z kopce, ale moc velké zlepšení to nebylo. Naším vysvobozením byla cesta s křížkem kde u jednoho domu stála mísa s hroznovým vínem k rozebrání. Na louce pod domem jsme se naobědvali a zahráli si lakros. Diviš tam ztratil medailon. Pokračovali jsme po velmi naučné stezce, kde jsme viděli asi stopu medvěda. Po chvilce jsme došli na náměstí.
Z papírového deníku přepsala Géďa. A chtěla jsem moc všem poděkovat, byl to báječný prodloužený víkend. Tak třeba zase za rok 😉
Na fotky se podívejte do oddílové Zoneramy, jsou tam „nudle“ od Muffina i fotky z oddílového foťáku
a na Zoneramě Gédi a Máry najdete Gédiny fotky